Marxistický internetový archiv - Česká sekceBedřich Engels
Tažení na Krymu[299]
Naši čtenáři budou jistě překvapeni, jaký neobvyklý duch vane ze zpráv z krymského válčiště, které dovezl včera parník „Baltic“ a které dnes uveřejňujeme. Dosavadní komentáře britského tisku a zprávy britských a francouzských dopisovatelů o průběhu a vyhlídkách války se vyznačovaly domýšlivou a arogantní sebedůvěrou. Namísto toho teď nastoupil pocit obavy, ba dokonce zděšení. Všeobecně se přiznává, že spojenci vůbec nemají takovou převahu nad soupeřem, jak se tvrdilo. Přiznává se, že Sevastopol je silnější, že Menšikov je schopnější generál a že jeho armáda je mnohem hrozivější, než se původně soudilo. Konečně se přiznává, že Francouzi a Angličané mohou místo jistého a rozhodného vítězství nyní snadno sklidit fiasko a hanbu. Takové jsou pocity, které vyjadřuje náš dopisovatel v Liverpoolu — sám Angličan, vnímavý vůči všem patriotickým vznětům a předsudkům své země — a stejné pocity se zračí ve velmi energické akci francouzské i anglické vlády. Zoufale se snaží dopravit co nejrychleji do Sevastopolu posily; Spojené království dává poslední vojáky, pro dopravu vojska bylo zabráno mnoho parníků a Francouzi už odeslali 50 000 vojáků; to všechno se dělá v naději, že posily dorazí na válčiště dřív, než bude příliš pozdě, aby ještě zasáhly do posledního, rozhodujícího boje.
V sobotu jsme uveřejnili množství dokumentů, týkajících se hlavně dřívějších stadií obléhání a zčásti sice účinné, ale vcelku přece jen nezdařené součinnosti flotil; nyní ještě připojujeme oficiální zprávy o Liprandiho vražedném útoku na spojence u Balaklavy a jiné informace o dalším vývoji operací, o nichž je třeba říci, že jsou pro spojence vesměs dost nepříznivé. Po pečlivém prostudování těchto dokumentů docházíme k závěru, že situace je sice obtížná, ba ožehavá, jak jsme už nejednou konstatovali, ale zdaleka ne tak zlá, jak naznačuje náš liverpoolský dopisovatel. Nedomníváme se, že spojencům hrozí něco horšího než nucený ústup a nalodění. Na druhé straně mají pořád ještě možnost zoufalou a krvavou ztečí město dobýt. Ale ať už je tomu jakkoli, domníváme se, že než přijedou posily z Francie a Anglie na Krym, budou tyto věci už dávno rozhodnuty. V tažení zřejmě nastává obrat: pohyby, omyly a opomenutí, které mu vtiskovaly ráz a určovaly jeho výsledky, jsou už hotovou včcí. Máme autentické a spolehlivé informace o nejdůležitějších faktech, a proto můžeme podat stručný a krátký přehled průběhu bojů.
Nyní je jisté, že v době, kdy se spojenci vylodili u Staré tvrze, měl Menšikov v poli jen 42 prapory a 2 jezdecké pluky, nepočítáme-li kozáky, a posádku Sevastopolu tvořila námořní pěchota a námořníci válečné flotily. Těchto 42 praporů patřilo k 12., 16. a 17. pěší divizi; počítáme-li, že každý prapor měl plný počet 700 vojáků, bylo tam celkem 29 400 mužů pěchoty, k tornu 2000 husarů, kozáci, dělostřelci, zákopníci a minéři, dohromady asi 32 000 mužů v poli. S těmito silami nemohl Menšikov zabránit vylodění spojenců, protože by byl přitom bez dostatečných záloh vystavil své vojsko palbě spojeneckých flotil. Mohutná armáda, která by si mohla dovolit obětovat část svých sil, by byla mohla vyčlenit určité oddíly pro drobnou válku s přepady a nočními útoky proti vyloďujícím se vetřelcům; ale Rusové v tomto případč potřebovali každého muže pro budoucí velkou bitvu; kromě toho ruský pěšák se ze všech vojáků na světě nejméně hodí pro drobnou válku; jeho silnou stránkou je boj v sevřeném šiku. Kozácký způsob boje je naproti tomu příliš nepravidelný a jeho účinnost závisí na tom, jak velká je vyhlídka na kořist. Krymské tažení mimoto dokazuje, jak se zdá, že přeměna kozáků v pravidelné oddíly, která se postupně provádí v posledriích třiceti letech, podlomila jejich osobní podnikavost a zkrotila je, takže se už nehodí k nepravidelnému boji, ale ještě nejsou schopni pravidelné služby. Zřejmě se teď neosvědčují ani jako přední stráže, ani jako samostatné skupiny, o útoku v řadách ani nemluvě. Rusové si tedy počínali naprosto správně, když si šetřili každou šavli a každý bodák pro bitvu na Almě.
Na březích této řeky bylo 32 000 Rusů napadeno 55 000 spojenců. Poměr tedy byl přibližně jedna ku dvěma. Když bylo nasazeno asi 30 000 spojenců, dal Menšikov rozkaz k ústupu. Z Rusů nebylo do té doby v boji víc než 20 000 mužů; další pokusy držet postavení by byly změnily ruský ústup v úplnou porážku, protože by bylo nutno vrhnout do bitvy veškeré ruské zálohy. Když bylo naprosto jasné, že spojenci se svou ohromnou číselnou převahou nutně dosáhnou úspěchu, přerušil Menšikov bitvu, kryl svůj ústup zálohami, a když zdolal počáteční zmatek, vyvolaný Bosquetovýrn obchvatným pohybem na ruském levém křídle, odtáhl nepronásledován a neobtěžován nepřítelem „v nádherném pořádku“ z bojiště. Spojenci tvrdí, že neměli žádné jezdectvo, aby mohli Rusy pronásledovat; ale protože víme, že Rusové měli jenom dva husarské pluky, tedy ještě méně než spojenci, nelze tuto omluvu uznat. Jako u Zorndorfu, Jílového a Borodina[300] chovala se ruská pěchota, třebaže byla poražena, přesně podle výroku generála Cathcarta, který velel jedné divizi proti ní a prohlásil, že je „neschopna paniky“.
Ruská pěchota sice zachovala chladnokrevnost a nedala se zastrašit, ale zato Menšikova se zmocnila panika. Velká přesila spojenců, jejich neočekávaná rozhodnost a prudkost jejich útoku zmátly na okamžik jeho plány. Vzdal se úmyslu ustoupit do nitra Krymu a pochodoval na jih od Sevastopolu, aby držel linii na řece Černé. To byla hrubá a neomluvitelná chyba. Z výšin nad Almou měl přehled o celém postavení spojenců a musel být tedy s to odhadnout sílu svého protivníka, aniž by se zmýlil o víc než o 5000 mužů. Musel vědět, že i když nad ním měli spojenci relativní přesilu, nebyli zase natolik silní, aby nechali jednu armádu pozorovat Sevastopol a přitom ho sledovali do vnitrozemí. Musel vědět, že na pobřeží měli sice proti němu dvojnásobnou přesilu, ale u Simferopolu by byl proti nim mohl postavit dvojnásob silnější vojsko on. A přece táhl, jak sám přiznává, na jih od Sevastopolu. Ale když provedl ústup, aniž ho spojenci nějak znepokojovali, a když si jeho vojsko jeden či dva dny odpočinulo na kopcích za Černou, rozhodl se Menšikov svou chybu napravit. Udělal to odvážným obchvatným pohybem od Černé k Bachčisaraji. Odporovalo to sice jednomu z nejzákladnějších strategických pravidel, ale výsledek mohl být slibný. Když se v strategii udělá jednou chyba, málokdy se podaří překonat její následky. Je jen otázka, zda je výhodnější se s nimi smířit, anebo je překonat dalším, úmyslně nesprávným pohybem. Domníváme se, že Menšikov v tomto případě úplně správně riskoval boční pochod na dosah nepřítele, aby se dostal ze svého nesmyslně „soustředěného“ postavení kolem Sevastopolu.
Jenže v tomto souboji strategické průměrnosti a generálské rutiny nabyly pohyby obou nepřátelských armád takových forem, jaké jsou v dosavadním válečnictví nevídané. Oba tábory zachvátila záliba v bočních pochodech jako cholerová epidemie. V téže době, kdy se Menšikov rozhodl pro boční pochod od Sevastopolu k Bachčisaraji, vzali si Saint-Arnaud a Raglan do hlavy, že se přesunou od Katchi k Balaklavě. Zadní voj Rusů a předvoj Britů se srazily u Mackenziova dvora (pojmenovaného podle jednoho Skota, kdysi admirála v ruských službách) a samozřejmě předvoj porazil zadní voj. Protože celkový strategický ráz bočního pochodu spojenců byl již v „Tribuně“ kritizován, nemusíme se k němu nyní vracet.
2. a 3. října byl Sevastopol obklíčen a spojenci zaujali totéž postavení, ze kterého se Menšikov právě stáhl. Tím okamžikem začalo pamětihodné obléhání Sevastopolu a zároveň nová etapa celého tažení. Doposud si mohli spojenci na základě své nesporné přesily dělat, co chtěli. Jejich flotily ovládaly moře, a tím zajišťovaly vyloďování. Když už se vylodili, zajistila jim jejich číselná převaha a určitě i jejich lepší bojové kvality vítězství na Almě. Ale pak se začala postupně vytvářet rovnováha sil, která se nezbytně dříve či později projeví při všech operacích daleko od základny a v cizí zemi. Menšikovova armáda se sice ještě neobjevila, ale přesto bylo kvůli ní nutné umístit na řece Černé zálohu čelem k východu. Tím byla vlastní obléhací armáda vážně oslabena a redukována na počet, který nebyl o mnoho větší než posádka pevnosti.
Nedostatek energie a systematičnosti, zejména při součinnosti různých správních složek britských pozemních a námořních sil, těžký terén a především nevykořenitelné rutinérství, které je zřejmě vrozeno administrativním i odborným složkám britské vojenské správy, zdržely zahájení vlastních obléhacích operací až do 9. října. Toho dne byly konečně vykopány zákopy v ohromné vzdálenosti 1500 až 2500 yardů od ruských opevnění. Něco takového bylo při všech dřívějších obléháních nevídané a neslýchané. Dokazuje to, že Rusové byli stále ještě s to klást odpor pronikání spojenců na území kolem pevnosti nejméně v okruhu jedné míle, a tuto schopnost si skutečně udrželi až do 17. října. Toho dne ráno pokročily obléhací práce natolik, že spojenci mohli zahájit palbu. Byli by s tím patrně ještě nějaký den počkali, protože ještě vůbec nebyli připraveni tak, aby palba byla úspěšná, dostali však skvělou zvěst, že se celá Anglie a Francie těší na dobytí Sevastopolu 25. října. Tato zpráva samozřejmě vojsko rozhořčila, takže pro jeho uklidnění bylo nutno zahájit palbu. Ale ukázalo se, že spojenci mají pouze 126 děl proti 200 až 250 nepřátelským. Nyní tedy došla řada na velký Vaubanův axióm, kterého Angličané a Francouzi stále znovu používali k uklidnění veřejnosti, totiž, že „obléhání je operace, která s matematickou jistotou vede k úspěchu, a je to čistě otázka času, není-li rušeno zvenčí“. Tento velký axióm spočívá na druhém axiómatu téhož inženýra, že „při obléhání je možno dosáhnout, aby palba útoku měla převahu nad palbou obrany“. Jenže v Sevastopolu je tomu právě naopak; když byla zahájena palba útoku, byla rozhodně slabší než palba obrany. Důsledky se projevily velmi brzy. Rusové za několik málo hodin umlčeli palbu francouzských baterií a po celý den vedli térněř vyrovnaný boj s Angličany. Jako manévr k odpoutání pozornosti Rusů byl proveden námořní útok. Ale ani ten nebyl veden lépe a nebyl o nic úspěšnější. Francouzské lodi napadly Karanténní a Alexandrovskou tvrz a podporovaly tak pozemní útok na tyto tvrze. Nebýt jejich pomoci, byli by Francouzi bezpochyby dopadli ještě mnohem hůř. Anglické lodi napadly severní část přístavu včetně Konstantinovy tvrze, Telegrafní baterie a provizorní baterie na severovýchod od Konstantinovy tvrze. Opatrný admirál Dundas nařídil, aby lodi zakotvily 1200 yardů od pevnůstek — zřejmě si libuje ve střelbě na velké vzdálenosti. je ovšem dávno známou skutečností, že v boji mezi loďmi a pobřežními bateriemi na to vždycky doplatí lodi, nemohou-li se přiblížit k bateriím až na 200 yardů nebo ještě blíže, aby jejich zásahy byly jisté a měly větší účinek. A tak lodi strašlivě utrpěly a Dundas by byl sklidil nesmrtelnou porážku, kdyby byl sir Edmund Lyons, zřejmě téměř proti rozkazům, neposlal tři řadové lodi co nejblíž ke Konstantinově tvrzi a trochu ji nepoškodil na oplátku za své vlastní škody. Protože však zprávy britských a francouzských admirálů se zatím ani slovem nezmínily o tom, jaké škody byly skutečně pevnůstkám způsobeny, nutně z toho vyplývá, že zde stejně jako u Bomarsundu odolalo montalambertovské pobřežní opevnění — tvrze a kasematované baterie — v boji proti dvojnásobné přesile lodních děl. To je tím pozoruhodnější, poněvadž nyní víme skoro jistě — a částečně se to potvrdilo už u Bomarsundu — že zdivo těchto tvrzí, vystavené brešovací palbě těžkých lodních děl postavených na břehu, není s to odolávat déle než 24 hodin.
Francouzi se po několik dalších dní skoro neozvali. Protože Angličané postavili své baterie ve větší vzdálenosti od ruských linií a měli k dispozici těžší ráže než jejich spojenci, mohli pokračovat v ostřelování a umlčet děla v horním patře jedné ze zděných redut. Útok z moře nebyl obnoven, což je nejlepší důkaz toho, jaký respekt vzbudily tvrze s kasematami. Ruská obrana vzala vítězům od Almy nejednu iluzi. Za každé demontované dělo se objevilo nové. Každá střílna, zničená přes den nepřátelskou palbou, byla přes noc zase opravena. Val se tyčil proti valu a boj byl skoro vyrovnaný, dokud spojenci neučinili opatření, aby získali převahu. Směšný rozkaz lorda Raglana „šetřit město“ byl odvolán a bylo zahájeno bombardování, které tím, že se soustředilo na nahromaděné masy vojska a neustále je znepokojovalo, způsobilo posádce jistě velké škody. Kromě toho byli do předpolí baterií posláni jednotliví střelci, kteří z každého krytého postavení, které našli, měli odstřelovat ruské dělostřelce. Stejně jako u Bomarsundu se tu skvěle osvědčily Miniéovy pušky. Většina ruských dělostřelců byla za několik dní buď těžkými děly, nebo Miniéovými puškami vyřazena z boje. Postihlo to i námořníky válečného loďstva, tedy část posádky nejlépe seznámenou s těžkými děly. Pak bylo nutno sáhnout k obvyklému prostředku obležených posádek: pěšáci dostali rozkaz obsluhovat děla pod dohledem zbylých dělostřelců. Ale jak se dalo předpokládat, byla jejich střelba skoro bez účinku, takže obléhatelé mohli prodlužovat své zákopy stále blíž k pevnosti. Podle hlášení založili třetí paralelu 300 yardů od vnějšího opevnění. Zatím ještě nevíme, jaké baterie zřídili v této třetí paralele; můžeme jen konstatovat, že při pravidelném obléhání se třetí paralela buduje na úpatí glacis napadených opevnění, to znamená asi 50 nebo 60 yardů od příkopu. Byla-li tato vzdálenost u Sevastopolu překročena, můžeme v tom spatřovat pouze potvrzení zpráv některých britských novin, že totiž nepravidelné obranné linie britské ženijní důstojníky jen zmátly, místo aby znovu povzbudily jejich tvůrčí schopnosti. Tito pánové, kteří sice dovedou podle naprosto osvědčeného vzoru rozrušit pravidelně baštovanou frontu, jsou zřejmě v koncích, jakmile se nepřítel odchýlí od pravidel předepsaných v této věci uznávanými autoritami.
Když už se velení rozhodlo pro útok z jihu, mělo namířit paralelu a její baterie proti jedné nebo nanejvýš dvěma jasně vytčeným frontám obrany. Mělo napadnout soustředěnými silami dvě nebo nanejvýš tři navzájem nejbližší vnější pevnůstky; až by ty byly zničeny, všechna ostatní vnější opevnění by nebyla k ničemu. Kdyby byli spojenci takto zaměřili celé své dělostřelectvo na jeden bod, byli by tím ihned a snadno získali velkou palebnou převahu a byli by mohli obléhání podstatně zkrátit. Pokud se dá soudit z plánů a map, byla by se nejlépe hodila k útoku fronta od Karanténní tvrze k hornímu konci vnitřního přístavu, čili fronta, na niž nyní zaměřili své úsilí Francouzi, protože po jejím rozrušení by bylo město úplně otevřené. Sto třicet děl na této omezené frontě by bylo spojencům ihned zabezpečilo palebnou převahu. Ale ze snahy nechat každou armádu jednat nezávisle na druhé vytvořil se tu místo toho způsob obléhání, jaký nemá obdoby. Při tomto způsobu se současně postřelují z děl celé valy přes tři míle dlouhé. Něco takového tu ještě nebylo. Kdo kdy slyšel o útoku, který dovolil obraně nasadit na obyčejných baštovaných opevněních a lunetách ohromnou masu 250 děl najednou? Na jedné baštované frontě se dá umístit stěží 20 děl a při normálním obléhání mohou v obraně spolupůsobit nanejvýš tři nebo čtyři fronty. Nemohou-li tedy spojenečtí inženýři uvést pro svůj svérázný postup zvlášť pádné důvody, musíme z toho usuzovat, že nedokázali nalézt nejslabší místa obrany, a tudíž, aby se nezmýlili, postřelovali celou linii.
Mezitím došly oběma stranám posily. Liprandiho znepokojivé a částečně úspěšné útoky na spojenecké přední stráže ukázaly, že tu Rusové mají víc sil, než kolik jich Menšikov odvedl do Bachčisaraje. Až dosud není však dost silný, aby vyprostil město bitvou. Uvážíme-li pokroky obléhatelů, uvážíme-li, že škody způsobené obraně rostou geometrickou řadou, čím víc se obléhatelé blíží k hradbám, uvážíme-Ii, že vnější opevnění sice ještě odolávají, ale vnitřní val je zřejmě slabý, dá se očekávat, že se v době od 9. do 15. listopadu přihodí něco rozhodujícího: buďto padne jižní strana pevnosti, anebo spojenci utrpí rozhodující porážku a budou nuceni zrušit obléhání. Ale je třeba brát v úvahu, že takovéto předpovědi záleží na okolnostech, které nelze na takovou vzdálenost předem přesně odhadnout.
Napsal B. Engels 9. listopadu 1854
Otištěno jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4246 z 27. řlistopadu 1854Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání).299 Na začátku tohoto článku stejně jako u mnoha dalších jsou patrny stopy přímého zasahování redakce „New-York Daily Tribune“, která se pokoušela upravovat Engelsovy vojenské články, otiskované v listě jako úvodníky, tak, aby se zdálo, že byly psány v USA. Marx na to upozorňoval již předtím a 22. dubna 1854 napsal Engelsovi: „To, že se redakce chlubí Tvými vojenskými články, jako by byly její, je v její praxi už ‚zákonité‘.“
300 Engels tu uvádí příklady nejkrvavějších bitev, v nichž se ruské vojsko vyznamenalo mimořádným hrdinstvím a vytrvalostí.
Bitva u Zorndorfu, k níž došlo 25. (14.) srpna 1758 mezi ruskou a pruskou armádou, byla jedna z velkých bitev sedmileté války (1756—1763). Četné útoky pruského vojska ztroskotaly na vytrvalosti ruské armády, která svými protiútoky a dělostřelectvem způsobila nepříteli značné ztráty.
Bitva u Jílového ve Východním Prusku (Preussisch Eylau, dnešní Bagrationovsk) byla svedena 7.—8. února (26.—27. ledna) 1807 mezi francouzskou a ruskou armádou; byla to jedna z nejkrvavějších bitev ve válce čtvrté koalice proti Francii. Napoleon v ní přes obrovské ztráty nedosáhl rozhodujícího úspěchu.
Bitva u Borodina ze 7. září (26. srpna) 1812 byla největší bitva vlastenecké války z roku 1812; v této bitvě prokázalo ruské vojsko vysokou bojovou morálku a způsobilo francouzské armádě těžké ztráty. Po této bitvě nastal ve válce obrat ve prospěch Ruska a Napoleonova armáda byla poražena, přestože ruská armáda byla za daných okolností nucena záměrně ustoupit z Moskvy.