Karel Marx
Pohled zpět na krymské tažení[310]
Londýn 29. prosince.
„Setkání hraběte Buola, pana de Bourqueney a knížete Gorčakova v domě anglického vyslance ve Vídni hraběte z Westmorlandu měla za účel jen to, aby poskytla ruskému carovi žádanou informaci o smyslu trojdohody z 2. prosince a o podmínkách, za nichž jsou tři velmoci ochotny zahájit na základě čtyř bodů mírová jednání. Kníže Gorčakov ihned poslal do Petrohradu zprávu o sděleních, kterých se mu dostalo. V nejbližších dnech musí car předběžné podmínky buď přijmout, nebo odmítnout. Počátek nového roku přinese rozhodující obrat ve vývoji událostí.“
Tolik „Morning Post“, soukromý moniteur lorda Palmerstona. A list „Press“, orgán toryů, píše:
„Vídeňská jednání mají Rakousku dát novou záminku, aby mohlo odložit konečnou odpověď západním mocnostem o lhůtách stanovených ve smlouvě z 2. prosince.“
Rozhodující je ovšem fakt, že zatímco politici z deníků a týdeníků rozebírají ve svých úvodnících se státnickou rozšafností novou vídeňskou konferenci[311], prohlašují ji obchodníci v burzovních článcích týchž časopisů přímo za „frašku“. Tak to dělá například obchodní komentátor v money article[a] dnešní „Morning Post“. A opravdu londýnská burza zůstala k vídeňské události tak lhostejná, že zpráva o ní nepodnítila k sebebezvýznamnějším operacím ani „medvědy“, ani „buldoky“, ani pesimisty, ani optimisty na burze. Nepatrné výkyvy, které lze v posledních třech dnech pozorovat v kursech státních papírů, nesouvisís vídeňskou diplomacií, nýbrž s pařížským státním rozpočtem. Soudí se, že angličtí kapitalisté se zúčastní nové pařížské půjčky ve výši 500 miliónů franků a vyvolají tím zúžení peněžního trhu, jehož stav je beztak čím dál znepokojivější následkem zpětného působení severoamerické krize (svým rozsahem závažnější, než byla krize z roku 1837), posledních nepříznivých zpráv o obchodní situaci ve Východní Indii, růstu cen obilí a několika nečekaně velkých bankrotů v Londýně a Liverpoolu. Nepodléhá-li mírovým iluzím ruský car, pak jim rozhodně podléhá anglická vláda. Do velké války s Francií v minulém století zatáhla anglický lid jeho oligarchie. K nynější válce s Ruskem byla anglická oligarchie donucena lidem. Ze všech jejích diplomatických, vojenských a finančních operací čiší nechuť vést tuto válku, která jí byla vnucena. Také poslední opatření vlády — zákon o vytvoření cizinecké legie[312] — mělo především „znechutit“ Angličanům válku. V zemi, ze které každoročně emigruje přes 100 000 zdatných mužů, přičemž má toto vystěhovalectví nanejvýš přechodný vliv na výši mezd, nemohlo být řeči o tom, že jsou možnosti odvodů vyčerpány. Nešlo rovněž o mimořádný, okamžitý přísun pomocných sborů, neboť smyslem vládního opatření nebyla ani okamžitá, ani mimořádná pomoc. Zákon o milici[313], který byl schválen v květnu, dával možnost povolat jen v Anglii a Walesu 80 000 mužů, a výsledek ukázal, že u všech pluků vytvořených na jaře přešla plná čtvrtina dobrovolníků do činné služby; ale vláda až do začátku tohoto měsíce postavila pouze osmnáct pluků milice (asi 13 500 mužů). Je známo, že Angličané vždycky — v době Karla I., za Viléma III., za prvních Jiří a konečně ve velké protijakobínské válce — protestovali proti povolávání cizích žoldnéřských vojáků do Velké Británie. Ale je něco nového a v anglických dějinách neslýchaného, že takovou bouři rozhořčení vyvolalo použití cizích žoldnéřů mimo území Anglie. Právě tato skutečnost dokazuje, že nynější válka má zcela odlišný charakter od všech dřívějších válek, které kdy Anglie v moderní době vedla. Vládnoucí aristokracie vyvolává proto záměrně znovu přízrak minulosti, rutinu svých starých agentů, kteří by kupovali vojáky na nejlacinějším trhu. Dělá to, aniž je — jak přiznal Sidney Herbert v Dolní sněmovně — valně přesvědčena o úspěchu navrhovaného opatření. Nedělá to tedy proto, aby vedla válku, nýbrž proto, aby připravovala mír. Aby vláda mohla vytvořit dostatečně velkou anglickou armádu, musela by dnes zvýšit vojákům žold, odstranit tělesné tresty, poskytnout vyhlídky na povýšení, zkrátka demokratizovat armádu a přeměnit ji ze svého vlastnictví v majetek celého národa.
„Až dosud,“ píší dnešní „Times“, „byla armáda jak ve válce, tak v míru pouhým orgánem vlády k povyšování aristokracie a k podpoře právě existující vlády.“
A tu se dostáváme k hlavnímu bodu. Válka s Ruskem znamená pro anglickou aristokracii ztrátu jejího vládního monopolu. Od roku 1830 byla sice anglická aristokracie nucena řídit vnitřní politiku výhradně v zájmu průmyslové a obchodní buržoazie, ale přesto si udržela v rukou všechny vládní pozice, protože si udržela monopol zahraniční politiky a armády. Tento monopol měla ovšem zajištěn jen do té doby, dokud by lidová válka — a takovou válkou mohla být jedině válka s Ruskem — neudělala zahraniční politiku věcí lidu. Celá anglická diplomacie od roku 1830 do roku 1854 se proto řídí jedinou zásadou: vyhnout se za každou cenu válce s Ruskem. Proto ty neustálé ústupky, které se dělaly po čtyřiadvacet let Rusku ve všech končinách světa, v Turecku, v Persii, v Afghánistánu, v Dánsku. Že aristokracie počítala správně, dokazují současné události. Sotva vypukla válka s Ruskem, a již i samy „Times“ prohlašují:
„Aristokracie není schopna vést naše války. Oligarchická státní mašinérie je v nejkřiklavějším rozporu s naší společenskou mašinérií.“
Londýn 1. ledna.
„Všechny odbory naší vojenské správy se pod tíží nynější války zhroutily.“
Tak píší dnešní „Times“. A vskutku, všimneme-li si organizace vojenské správy nebo nějakého jiného oboru veřejné správy v této zemi, vypadá to, jako by tu měl být názorně předveden princip ústavní rovnováhy mocí. Různé orgány jsou tak koordinovány, že se navzájem drží úplně v šachu, a tak je celá mašinérie odsouzena k nečinnosti. Proto se mohlo stát, že v nynější válce byli ranění v Balaklavě, vojenští lékaři v Cařihradě a léky ve Skutari. Proto ona revolta krymské armády proti systému, který ji obětoval; nebo to snad není revolta, jestliže všechny hodnosti, od plukovníka až po prostého vojína, porušují kázeň, posílají tisíce dopisů týdně londýnskému tisku a hlasitě se odvolávají proti svým nadřízeným k veřejnému mínění? Lordu Raglanovi se však neprávem přičítá odpovědnost za poměry, které jsou důsledkem celého systému. Lord Raglan je odpovědný za vojenské velení.
Když se podíváme zpět na krymské tažení, shledáme, že lord Raglan se dopustil své první chyby v bitvě na Almě, když vydal rozkaz obejít ruskou armádu na levém křídle, opírajícím se o moře, místo na pravém. Touto operací by byla jedna část Rusů zatlačena k moři a druhá část k Severní pevnosti, kdežto takto byli fakticky vrženi na Simferopol, tj. na ústupovou linii, která pro ně byla nejvýhodnější. V bitvě na Almě spojenci zbytečně a bezúčelně chytali býka za rohy, ale neodvážili se to udělat, když to okolnosti vyžadovaly. Pověstným „bočním pochodem do Balaklavy“ se vzdali útoku na severní stranu pevnosti. Ale to je stěžejní, a proto rozhodující bod: Severní pevnost je klíčem k Sevastopolu. Spojenci se tedy vzdali smělejší a tudíž ve skutečnosti bezpečnější ofenzívy, aby si zajistili pevné obranné postavení.
Je to táž chyba, kterou udělal Ömer paša, když se opevnil u Calafatu, místo aby táhl z Oltenitsy na Bukurešť a prorazil roztaženou nepřátelskou linii. Potom přišlo obléhání Sevastopolu, které pádně dokazuje, že oč se v dlouhém období míru v důsledku rozvoje průmyslu zdokonalil válečný materiál, o to upadlo válečné umění. V žádné z dřívějších válek nehrála tak velkou úlohu obyčejná zemní opevnění. Nejprve se uchýlili k starému systému Rusové u Oltenitsy, ostřelovali je několik hodin z děl a pak šli na zteč. Ale bezúspěšně. U Calafatu držela zemní opevnění Rusy v šachu, takže se na ně neodvážili zaútočit. U Silistry překazilo napůl zničené zemní opevnění všechny pokusy ruské armády, a nyní u Sevastopolu se jedné linii zemních opevnění dostalo té cti, že byly proti ní zřízeny rozsáhlejší průlomové baterie a nasazeno těžší dělostřelectvo, než se kdy použilo proti nejregulérnější pevnosti. Ale dříve než dorazil na místo obléhací trén, otevřené město se již změnilo v prvotřídní opevněný tábor. Je známo, že v bitvě u Balaklavy 25. října bylo proti všem ustáleným pravidlům zbytečně a bezúčelně obětováno anglické jezdectvo. Nakonec se dostáváme k bitvě u Inkermanu, nejdůležitější vojenské události tohoto tažení. Stejně jako Prusové u Jeny bylo i britské vojsko před Inkermanem rozmístěno na řetězu výšin, které byly zpředu přístupny jen několika málo roklinami. Stejně jako Prusové, i Britové zcela opomněli obsadit návrší na svém krajním levém křídle, kam Menšikov, jako Napoleon u Jeny[314], vrhl část své armády, která se tu ještě před rozedněním rozmístila v boku nepřítele. Rusové, kteří nejsou přáteli originality, si vypůjčili Napoleonův operační plán, ale jakmile skončil strategický manévr a měla začít taktická činnost, spadla maska západní civilizace a objevil se Tatar. Tato skvělá ruská armáda se svými starými jednotkami — mnohé jsou už pětadvacet let ve zbrani — tento vzor parádního drilu, je tak bezmocná, tak těžkopádná, tak nezpůsobilá pro boj jednotlivců a malých skupin, že s ní její důstojníci nemohou dělat nic jiného, než vrhnout celou tuto ohromnou masu naráz na nepřítele. Pouhý hrubý tlak této masy měl prolomit řídké řady Britů; ovšem tyto husté kolony živých těl na jedné straně skýtaly jistý cíl pro zničující palbu anglických pušek a děl, na druhé straně, když Rusové využili své početní přesily a přešli k bodákovému útoku, přijali je Britové se stejnou převahou, s jakou Napoleonovy čtverce přijaly mameluky v bitvě u pyramid. 14 000 spojenců, kteří ztratili třetinu svých sil, porazilo 30 000 Rusů, přestože se uznává, že Rusové jako jednotlivci bojovali statečně a že jejich plán útoku byl lepší než plán spojenců. Od bitvy u Narvy nestihla ruské zbraně nikdy taková pohroma. A uvážíme-li obrovský rozdíl mezi Rusy u Narvy a Rusy u Inkermanu, mezi polodivokými hordami z roku 1700 a dobře vycvičenou armádou z roku 1854, pak dopadli u Narvy ve srovnání s Inkermancm ještě skvěle. Narva byla první velká pohroma vzmáhajícího se národa, který uměl i porážky měnit v nástroj vítězství. Inkerman je podle všeho téměř jistým příznakem úpadku onoho skleníkového vývoje, který Rusko prodělalo od dob Petra Velikého. Uměle urychlovaný růst a obrovské úsilí udržovat s polobarbarským materiálem zdání skvělé civilizace už zřejmě vyčerpaly národ a přivodily mu jakési úbytě. Inkermanská bitva znamená pro ruskou pěchotu totéž, co pro španělskou pěchotu znamenala bitva u Rocroi[315].
| Napsal K. Marx 29. prosince 1854 a 1. ledna 1855 Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“, čís. 1 a 5 z 2. a 4. ledna 1855 |
Podle textu novin Přeloženo z němčiny |
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
a — článku o peněžním trhu. (Pozn. red.)
310 Tímto článkem začíná Marxova spolupráce s německým buržoazně demokratickým deníkem „Neue Oder-Zeitung“ [„Nové oderské noviny“], který vycházel pod tímto názvem od roku 1849 do roku 1855 ve Vratislavi.
„Neue Oder-Zeitung“ byly založeny v březnu 1849 jako list buržoazně demokratického směru, když se rozštěpila redakce opozičních katolických novin „Allgemeine Oder-Zeitung“ [„Všeobecné oderské noviny“] vycházejících od roku 1846. V padesátých letech byly „Nene Oder-Zeitung“ nejradikálnější noviny v Německu a byly perzekvovány vládními orgány.
Na počátku padesátých let byli ve vedení redakce buržoazní demokraté Elsner, Temme a Stein, od ledna 1855 zde působil jako redaktor a od září jako šéfredaktor Moritz Elsner; vydavatelem listu byl Max Friedländer, německý publicista, bratranec Ferdinanda Lassalla, jehož prostřednictvím navázal Marx spolupráci s listem. V roce 1855 byl Marx londýnským dopisovatelem „Neue Oder-Zeitung“ a posílal redakci dva až tři příspěvky týdně. V období reakce, kdy skoro vůbec neexistoval dělnický tisk, pokládali Marx a Engels za důležité využívat k boji proti reakčním silám buržoazně demokratického tisku; jako spolupracovník „Neue Oder-Zeitung“ mohl Marx udržovat spojení s Německem, seznamovat německé čtenáře s nejdůležitějšími otázkami mezinárodní a vnitřní politiky, dělnického a demokratického hnutí i ekonomického vývoje kapitalistických zemí, zejména Anglie a Francie. Za krymské války posílal Marx do „Neue Oder-Zeitung“ pravidelně články o průběhu vojenských událostí; při objasňování průběhu války využíval někdy plně vojenských přehledů, které psal Engels pro „New-York Daily Tribune“, a překládal je do němčiny. Jindy posílal redakci „Neue Oder-Zeitung“ výtahy z Engelsových článků, jež někdy pozměňoval a doplňoval.
Z „Neue Oder-Zeitung“ je v tomto svazku otištěno dvanáct článků Marxových a jeden Engelsův. Většina článků, které vyšly v těchto novinách, je zařazena do 11. svazku Spisů.
Tento článek vyšel v „Neue Oder-Zeitung“ pod názvem „Rückblicke“ [„Pohledy zpět“].
311 Je tu míněna konference zástupců Anglie, Francie, Rakouska a Ruska, která byla svolána poté, co car přijal čtyři body, jež mu předložily západní mocnosti (viz poznámku [324]). Konference byla zahájena ve Vídni v prosinci 1854 a pokračovala v lednu 1855. Jednání nebylo úspěšné, protože car odmítl přijmout požadavek západních mocností, aby Rusko snížilo stav svých námořních vojenských sil na Černém moři.
312 Zákon o najímání cizinců do vojenské služby, který předpokládal vytvoření legie o 15 000 mužích, předložil v parlamentě 12. prosince 1854 ministr války Newcastle. Legie měla doplnit anglickou armádu na Krymu. V parlamentě byl zákon přijat 22. prosince a byl potvrzen královnou. Cizinecká legie však zřízena nebyla, poněvadž v zemi se zvedla vlna protestů proti tomu, aby se ve válce používalo cizích žoldnéřských vojsk.
313 Zákon o prodloužení služby v milici do konce války přijal parlament v květnu 1854. Anglická milice byla dobrovolná vojenská organizace s šestiletou službou, doplňovaná podle hrabství. Roku 1907 byla milice reorganizována a stala se součástí pravidelné armády.
314 Bitva u Jeny mezi pruským a francouzským vojskem, k níž došlo 14. října 1806, skončila porážkou Prusů.
315 V bitvě u Rocroi (francouzská pevnost na belgických hranicích), k níž došlo za třicetileté války (1618— 1648) 19. května 1643, byla na hlavu poražena španělská armáda obléhající pevnost. Porážka španělské pěchoty, která byla do té doby považována za neporazitelnou, znamenala přelom v průběhu války.