Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Zasedání parlamentu bylo zahájeno[1]
Londýn 24. ledna. Včera bylo znovu zahájeno zasedání parlamentu.[2] V Horní sněmovně oznámil hrabě Ellenborough, že ve čtvrtek 1. února navrhne, aby byly předloženy oficiální údaje o počtu vojsk vyslaných na Krym — pěšáků, jezdectva a námořníků — a rovněž o počtu zabitých, raněných, nemocných a vůbec služby neschopných. Vévoda z Richmondu se dotázal ministra války, proč byli při udělování medailí opominuti bojovníci od Balaklavy[3]. Ministr války, vévoda z Newcastlu, přetrumfl vévodu z Richmondu tím, že medaile mají dostat nejen bojovníci od Balaklavy, nýbrž i všichni námořníci na Černém moři, kteří nebojovali. Vévoda z Richmondu, hrabě Ellenborough a Hardwicke uvedli proti tomu starou poučku Adama Smitha, že hodnota „luxusního zboží“, tudíž i medailí, je nepřímo úměrná jeho množství. Po této důležité debatě, která trvala asi půl hodiny, se lordové rozešli.
V Dolní sněmovně byl velký nával. Ale očekávání se nesplnilo. Disraeli nebyl přítomen a mluvil sir Benjamin Hall. Zasedání, zahájené ve tři čtvrtě na čtyři, skončilo už před šestou. Obdivujeme se vznešenému klidu římského senátu, s nímž přijal zprávu o porážce u Kann[4]. Angličtí commoners[a] teď svým klidem římské patres conscripti[b] překonali. Při pohledu na ně by nikdo neuvěřil ve zkázu anglické armády na Krymu. Zdá se, že zdravotní stav armády přiměl sira Benjamina Halla, aby předložil dva návrhy zákonů na lepší organizaci anglické zdravotní policie. Sir Benjamin Hall je jeden z takzvaných radikálů typu sira Williama Moleswortha, Osborna a spol. Radikalismus těchto pánů spočívá v tom, že žádají ministerská křesla, ačkoli ani nepatří k oligarchii, ani nemají plebejský talent. Radikální je však již sama skutečnost, že sedí ve vládě. Tak to říkají jejich přátelé. Když proto v létě l854v Anglii povážlivě řádila cholera a „zdravotní úřad“, podléhající tehdy kontrole ministra vnitra Palmerstona, se ukázal právě tak neschopný, jako lékařská služba v táboře u Sevastopolu, koalice usoudila, že je to vhodná chvíle k tomu, aby vytvořila nové ministerské křeslo samostatného předsedy zdravotního úřadu a posílila své postavení přibráním „radikálního“ sira Benjamina Halla. Sir Benjamin Hall se tedy stal ministrem zdravotnictví. Cholera sice z Londýna nezmizela, když se v „Gazette“ objevilo jeho jmenování, zato z „Punche“[5] zmizel jistý Taylor, který v tomto listě zesměšňoval koalici a ruského cara. Sir Benjamin Hall ho totiž jmenoval tajemníkem zdravotního úřadu s platem 1000 liber šterlinků. Jako radikál má sir Benjamin Hall rád radikální léčení. Mluvit o záslužnosti jeho návrhů zákonů bude dost času, až budou předloženy. Včera mu daly jen příležitost k jeho ministerskému entrée[c] do Dolní sněmovny.
Na Layardův dotaz
„zda vláda nemá námitky, aby Dolní sněmovně byla předložena korespondence s cizími mocnostmi o smlouvě z 2. prosince 1854 a zejména některé dokumenty týkající se výkladu čtyř bodů, které anglo-francouzská strana předložila ruské vládě, nikoli k projednání, nýbrž k přijetí“,
lord John Russell odpověděl, že ani neví, zda bude moci některý z těchto dokumentů předložit. Takový postup prý není parlamentární. Pokud jde o historii čtyř bodů[6], může prý svému ctihodnému příteli sdělit povšechně toto: Koncem listopadu oznámilo Rusko prostřednictvím Gorčakovovým, že takzvané čtyři body přijímá; poté následovala smlouva z 2. prosince[7]; 28. prosince se pak Gorčakov sešel ve Vídni s vyslanci Anglie, Francie a Rakouska. Francouzský vyslanec přečetl jménem spojenců dokument, v němž podávali výklad čtyř bodů — výklad, který měl být považován za základ jednání. V třetím bodě se navrhovalo skoncovat s převahou Ruska na Černém moři. Gorčakov s výkladem nesouhlasil, prohlásil však, že požádá svou vládu o instrukce. Po deseti dnech oznámil hraběti Buolovi, že tyto instrukce dostal. 7. nebo 8. ledna došlo k další schůzce v kanceláři rakouského ministra zahraničních věcí. Gorčakov přečetl memorandum obsahující názor jeho vlády. Hrabě Buol, lord Westmorland a baron Bourqueney prohlásili, že nejsou zmocněni memorandum přijmout. Základem jednání musí prý být souhlas s výkladem čtyř bodů. Gorčakov vzal pak své memorandum zpět a přijal tento výklad za základ jednání. Přesto, dodává Russell, že Rusko přijalo tento „základ“, má právo vznést námitky proti „každému jeho bodu“, jakmile bude přesně formulován. (Předběžně formulován už byl.) Anglická vláda prohlásila, že je ochotna začít jednat na zmíněném základě. „Dosud však svého vyslance k jednání nezmocnila.“ Ze všeho, co Russell „commoners“ prozradil, je novinkou jen tato poslední věta.
Nejdůležitější událostí na zasedání bylo Roebuckovo oznámení, že
„příští čtvrtek navrhne, aby byl jmenován zvláštní výbor, který by zjistil početní síly a situaci armády u Sevastopolu a vyšetřil, jak si počínaly vládní resorty, jejichž povinností bylo uspokojovat potřeby armády“.
„Times“[8] „zapřísahá“ Roebucka, aby „křičel hlasitě a ničeho nešetřil“. Ani zapřísahání „Times“, ani minulost pana Roebucka nemohou zcela odstranit podezření, že Roebuck bude křičet či spíše krákorat, aby zabránil mluvit jiným. Pokud víme, Odysseus nikdy nevyužil Thersita; zato však whigové, kteří jsou svým způsobem stejně mazaní jako Odysseus, využívají Roebucka.
Napsal K. Marx 24. ledna 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 45 z 27. ledna 1855Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — Členové Dolní sněmovny. (Pozn. red.)
b — senátory. (Pozn. red.)
c — vstupu. (Pozn. red.)
1 Tímto článkem začíná Marx systematicky komentovat v „Neue Oder-Zeitung“ parlamentní debaty o anglické vnitřní politice v roce 1855.
„Neue Oder-Zeitung“ [„Nové oderské noviny“] byl německý buržoazně demokratický deník, který vycházel pod tímto názvem v letech 1849—1855 ve Vratislavi.
„Neue Oder-Zeitung“ byly založeny v březnu 1849 jako list buržoazně demokratického směru, když se rozštěpila redakce opozičních katolických novin „Allgemeine Oder-Zeitung“ [„Všeobecné oderské noviny“] vycházejících od roku 1816. V padesátých letech to byly nejradikálnější noviny v Německu a byly perzekvovány vládními orgány.
Na počátku padesátých let byli ve vedení redakce buržoazní demokraté Elsner, Temme a Stein, od ledna 1855 zde působil jako redaktor a od září jako šéfredaktor Moritz Elsner; vydavatelem listu byl Max Friedländer, německý publicista, bratranec Ferdinanda Lassalla, jehož prostřednictvím navázal Marx spolupráci s listem. Od konce prosince 1854 začal Marx spolupracovat s „Neue Oder-Zeitung“ jako londýnský dopisovatel a posílal redakci dva až tři příspěvky týdně. V období reakce, kdy skoro vůbec neexistoval dělnický tisk, pokládali Marx a Engels za důležité využívat k boji proti reakčním silám buržoazně demokratického tisku; jako spolupracovník „Neue Oder-Zeitung“ mohl Marx udržovat spojení s Německem, seznamovat německé čtenáře s nejdůležitějšími otázkami mezinárodní a vnitřní politiky, dělnického demokratického hnutí i ekonomického vývoje kapitalistických zemí, zejména Anglie a Francie. Za krymské války posílal Marx do „Neue Oder-Zeitung“ pravidelně články o průběhu vojenských událostí; při objasňování průběhu války využíval někdy plně vojenských přehledů, které psal Engels pro „New-York Daily Tribune“ [„Newyorská denní tribuna“], a překládal je do němčiny. Jindy posílal redakci „Neue Oder-Zeitung“ výtahy z Engelsových článků, jež někdy pozměňoval a doplňoval.
2 Při rozboru parlamentních debat používal Marx pro své články stenografických zpráv listu „Times“ a také Hansardova vydání parlamentních debat („Hansard‘s Parliamentary Debates“), které vycházelo v Londýně. Některých zasedání Dolní sněmovny se Marx zúčastnil osobně.
3 Je míněna bitva u Balaklavy 25. (13.) října 1854, v níž ruské vojsko způsobilo vážnou porážku anglo-tureckým jednotkám, zvláště anglickému jezdectvu. Bitvu podrobně popsal Engels v článku „Bitva u Balaklavy“ (viz Marx-Engels, Spisy 10, zde).
4 Za druhé punské války (roku 216 před n. I.) porazil kartaginský vojevůdce Hannibal v bitvě u Kann (Itálie) na hlavu římskou armádu.
5 „The London Gazette“ [„Londýnské noviny“] — anglický vládní orgán; vychází pod tímto názvem dvakrát týdně od roku 1666.
„Punch“ — zkrácený název anglického humoristického týdeníku buržoazně liberálního zaměření „Punch, or the London Charivari“ [„Kašpárek aneb Londýnská kočičina“]; vychází v Londýně od roku 1841.
6 Čtyři body — požadavky, které západní mocnosti předložily Rusku v nótě z 8. srpna 1854 jako předběžné podmínky zahájení mírového jednání. Rusko se mělo vzdát protektorátu nad Moldavskem, Valašskem a Srbskem, který měl být nahrazen celoevropskou garancií. Dále mělo Rusko povolit svobodnou plavbu po Dunaji, souhlasit s revizí londýnské konvence z roku 1841 o úžinách a vzdát se ochrany křesťanského obyvatelstva v Turecku. Carská vláda tyto čtyři body nejprve odmítla, ale v listopadu 1854 byla nucena je přijmout za základ příštího mírového jednání.
7 Je míněna spojenecká smlouva mezi Anglií, Francií a Rakouskem, uzavřená 2. prosince 1854 ve Vídni. Touto smlouvou se mocnosti zavázaly, že bez předchozího vzájemného dorozumění neuzavřou žádnou dohodu s Ruskem a nedopustí, aby ruské vojsko okupovalo podunajská knížectví. V případě, že by mezi Rakouskem a Ruskem došlo k válce, zavázaly se Anglie a Francie poskytnout Rakousku vojenskou pomoc. Základem pro jednání s Ruskem měly být čtyři body. Smlouva stanovila, že nepovede-li jednání do 1. ledna 1855 k uzavření míru, dohodnou se tři mocnosti na dalších společných akcích. Touto smlouvou se Anglie a Francie snažily zavléci Rakousko do války s Ruskem, zatímco Rakousko hodlalo využít spojenectví se západními mocnostmi k posílení svého vlivu na Balkáně a k ovládnutí podunajských knížectví.
8 „The Times“ [„Doba“] — největší anglický konzervativní deník; vychází v Londýně od roku 1785.