Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Válka hrozící Evropě[70]
Ještě několik týdnů, a nebude-li ve Vídni rychle uzavřen mír, což, jak se zdá, nyní nikdo v Evropě neočekává, budeme svědky toho, že na tomto kontinentě vypukne válka, vedle níž krymské tažení bude hrát zcela bezvýznamnou úlohu, která mu ve válce mezi třemi největšími národy světa nutně přísluší. Dosud navzájem nezávislé operace na Černém a Baltském moři budou potom spojeny bitevní linií táhnoucí se přes celý kontinent, který odděluje tato dvě ohromná vnitrozemská jezera; armády, jejichž velikost odpovídá téměř nekonečným prostorám sarmatské roviny[a], budou bojovat o její ovládnutí. Teprve pak bude možno říci, že válka se stala skutečně válkou evropskou.
Ke krymskému tažení je zapotřebí dodat jen krátkou poznámku. Jeho charakter a vyhlídky jsme popisovali tak často a tak podrobně, že nyní stačí uvést jen několik nových skutečností potvrzujících naše zprávy. Před týdnem jsme psali[b], že se toto tažení zvrhlo v dostihy posil a že Rusové pravděpodobně tento závod vyhrají. Nyní se dá sotva pochybovat o tom, že až počasí dovolí zahájit nepřetržité operace podle předem stanoveného plánu, budou mít Rusové na poloostrově 120 000 — 150 000 mužů, proti nimž budou moci spojenci s nadlidským úsilím postavit možná 90 000 mužů. I když předpokládáme, že Francie i Anglie mají dostatek vojska, které mohou poslat na Krym, zůstává otázka, kde pro ně vezmou dopravní prostředky, dokud z každých čtyř parníků poslaných na Černé moře tam tři pod nejrůznějšími záminkami zůstávají? Anglie už úplně dezorganizovala své transatlantické poštovní linky a potřebuje teď ze všeho nejvíc zaoceánské parníky, ale nemá je kde vzít. Spojence by mohlo zachránit jen to, kdyby v pravý čas přišel na Krym rakouský sbor v počtu asi 30 000 mužů, který by se nalodil v ústí Dunaje. Bez takové posily nemohou spojencům nijak podstatně pomoci ani piemontský a neapolský sbor, ani nepatrné anglo-francouzské posily nebo armáda Ömera paši.
Nyní se podívejme, jakou část svých sil už Anglie a Francie na Krymu nasadily. Budeme mluvit jen o pěchotě, neboť poměr, v jakém se k takovým expedicím přiděluje jezdectvo a dělostřelectvo, je tak nestálý, že se o jejich počtu nedají dělat přesné závěry. Mimoto je nasazení všech bojových sil té které země vždy určováno nasazením pěchoty. O Turecku nemluvíme, neboť armáda Ömera paši, kterou nasadilo v tomto boji, je poslední a jediná turecká armáda. To, co Turecku zůstalo v Asii, není žádná armáda; je to jen jakási sebranka.
Anglie má celkem 99 pluků čili 106 praporů pěchoty. Z nich nejméně 35 praporů koná službu v koloniích. Ze zbytku je dalších 40 praporů zahrnuto v prvních pěti divizích, které byly poslány na Krym, a od té doby tam bylo posláno nejméně osm praporů jako posily. Zbývá přibližně 23 praporů, z nichž se dá vyšetřit sotva jediný. Svými posledními vojenskými opatřeními Anglie také otevřeně přiznává, že mírový stav její armády je úplně vyčerpán. Uchyluje se proto k různým úskokům, aby napravila to, co bylo zanedbáno. Milicionářům, kterých je asi 50 000, je dovoleno, aby se dobrovolně hlásili do služby v zahraničí. Mají obsadit Gibraltar, Maltu a Korfu a uvolnit tak z kolonií asi dvanáct praporů, které pak mají být poslány na Krym. Bylo rozhodnuto vytvořit cizineckou legii; na neštěstí však cizinci zřejmě nechtějí dobrovolně vstupovat do armády, kde vládne devítiocasá kočka. Nakonec byl 13. února vydán rozkaz, aby byly u 93 pluků vytvořeny druhé prapory — 43 praporů po 1000 mužích a 50 praporů po 1200 mužích. To by znamenalo přírůstek 103 000 mužů a kromě toho asi 17 000 mužů pro jezdectvo a dělostřelectvo. Zatím ale nebyl z těchto 120 000 mužů naverbován ani jeden; jak mají být potom vycvičeni a kdo jim bude velet? Obdivuhodné organizaci a celkovému řízení britské armády se podařilo tak či onak rozdělit mezi Krym a kolonie téměř všechnu pěchotu, s výjimkou náhradních rot a několika náhradních praporů — a to nejen vojáky, nýbrž i velitelské kádry. V britských armádních seznamech je nadbytek penzionovaných generálů, plukovníků a majorů, kterých je možno použít pro tyto nové síly. Ale pokud je nám známo, penzionovaní kapitáni nejsou, nebo je jich jen velmi málo, a poručíky, praporčíky a poddůstojníky, kteří by prošli nutnou přípravou, nelze nikde nalézt. Surového materiálu je mnoho, ale aby nepřipravení důstojníci cvičili právě odvedené nováčky, to prostě nejde; páteří každé armády jsou přece, jak známo, staří, zkušení a spolehliví poddůstojníci. Navíc, podle takové autority, jako je sir W. Napier, je třeba plných tří let, aby bylo možno vycvičit luzu staré Anglie v to, co John Bull nazývá „nejlepšími vojáky na světě“ a „výkvětem Anglie“. A je-li tomu tak, když jsou po ruce velitelské kádry, jak dlouho bude trvat, než se bez nižších důstojníků nebo poddůstojníků nadělají hrdinové ze 120 000 vojáků, které je nutno teprve najít? Dá se říci, že všechny vojenské síly Anglie jsou tak zaměstnány touto válkou, že v příštích 12 měsících může britská vláda postavit proti nepříteli nanejvýš „hrstku hrdinů“ o 40 000 až 50 000 mužích. Tento počet by bylo možno překročit jen na velmi krátké období, ale tím by se podstatně narušila celá příprava budoucích posil.
Francie, která má větší armádu a mnohem dokonalejší organizaci, nenasadila zdaleka tak velkou část svých sil. Má 100 pluků řadové pěchoty, 3 pluky zuávů a 2 pluky cizinecké legie — každý z těchto pluků má po 3 praporech; kromě toho má 20 praporů střelců a 6 afrických praporů — tj. celkem 341 prapor. Z nich se 100 praporů, čili po jednom na každý řadový pluk, považuje za náhradní prapory, kam se zařazují a kde se cvičí nováčci; do bojové služby se posílají jen první dva prapory, kdežto náhradní prapor připravuje posily, které mají udržet jejich plný početní stav. Od celkového počtu praporů je tedy třeba hned odečíst 100. Použije-li se těchto náhradních praporů potom jako základu třetího polního praporu, jak tomu bylo nejednou za Napoleona, může se toho dosáhnout tím, že do nich bude zařazen značný počet nováčků, ale pak bude zapotřebí nějaké doby, než se jich bude moci použít v boji. V současné době tudíž síly francouzské armády, které jsou k dispozici, nepřevyšují 241 prapor. Z nich nejméně 25 musí být v Alžírsku. Čtyři prapory jsou v Římě. Devět pěších divizí, čili nejméně 80 praporů, bylo posláno na Krym, do Cařihradu a do Atén. Celkem je nasazeno zhruba 110 praporů, čili téměř polovina mírového stavu francouzské pěchoty, která je k dispozici, tj. bez náhradních praporů. Opatření provedená ve francouzské armádě, včasné vytvoření náhradních praporů, povolání vojáků propuštěných v posledním roce služby na dovolenou, schopnost povolat plný počet nováčků z každoročních odvodů a ještě provést mimořádný nábor, a konečně vlohy Francouzů k vojenské službě, to všechno vládě umožňuje, aby během roku počet své pěchoty zdvojnásobila. Uvážíme-li, že Francie od poloviny roku 1853 v tichosti, ale ustavičně zbrojila, že vytvořila 10 nebo 12 praporů císařské gardy, a uvážíme-li početní stav francouzských jednotek, které se loni na podzim shromáždily ve svých táborech, můžeme předpokládat, že francouzské pěší síly v zemi jsou nyní právě tak velké, jako byly, než oněch 9 divizí opustilo Francii, a přihlédneme-li k možnosti vytvořit z náhradních praporů třetí polní prapory, aniž se nějak zvlášť naruší jejich funkce náhradních částí, můžeme počty francouzské pěchoty považovat dokonce za vyšší. Odhadneme-li však pěší síly, které bude mít Francie na vlastním území koncem března, na 350 000 mužů, spíš je přeceníme, než podceníme. Podle francouzské organizace by tento počet pěchoty spolu s jezdectvem, dělostřelectvem atd. představoval armádu asi 500 000 mužů. Z nich bude muset nejméně 200 000 zůstat v zemi jako kádry pro náhradní prapory, k udržování pořádku v zemi a pro službu ve vojenských dílnách či nemocnicích. Francie by tak k 1. dubnu mohla vytáhnout do pole s 300 000 muži; tj. přibližně s 200 prapory pěchoty. Ale těchto 200 praporů by se ani organizací, ani kázní a bojovou houževnatostí nemohlo měřit s oddíly, které už byly na Krym poslány. Bylo by tu mnoho mladých nováčků a mnoho praporů sestavených jen pro tento účel. Všechny sbory, kde jsou si důstojníci a vojáci navzájem cizí a jejichž organizace podle předepsaného plánu se narychlo ukončuje těsně předtím, než se dají na pochod, se zdaleka nevyrovnají starým útvarům, v nichž dlouhá společná služba, společně prožitá nebezpečí a dlouholetý každodenní styk vytvořily onen esprit de corps[c], jehož mocný vliv velmi rychle ovládne i nejmladší nováčky. Je tedy nutno připustit, že osmdesát praporů poslaných na Krym představuje mnohem významnější část francouzské armády, než se může zdát podle pouhých čísel. Jestliže Anglie poslala do války nejlepší část své armády téměř do posledního muže, poslala také Francie na Východ téměř polovinu svých nejlepších vojáků.
Údaje o ruských ozbrojených silách zde není třeba opakovat, neboť o jejich počtech a rozdělení jsme psali teprve nedávno[d]. Stačí říci, že z ruské armády v poli, čili z armády určené pro akce na západních hranicích říše, zasáhly v dosavadním průběhu války do bojů pouze 3., 4., 5. a 6. sbor. Gardové a granátnické sbory, jakož i 1. sbor jsou zcela nedotčeny; z 2. sboru, jak se zdá, byla na Krym poslána zhruba jedna divize. Vedle těchto vojsk je utvořeno nebo se ještě utváří osm záložních sborů, které se rovnají, ne-li počtem mužů, tedy aspoň počtem praporů, osmi sborům armády v poli. Rusko tedy staví proti Západu ozbrojené síly při. bližně o 750 praporech, z nichž se však 250 praporů možná teprve tvoří a budou vždy početně slabé a dalších 200 utrpělo velké ztráty ve dvou taženích. Jestliže se až dosud postupovalo podle původního organizačního plánu, musí zálohu, pokud jde o páté a šesté prapory každého pluku, v podstatě tvořit staří vojáci; sedmé a osmé prapory však musely být sestaveny z nováčků a jsou velmi nezkušené, neboť Rusové, přestože jsou chápaví, se velmi pomalu učí vojenské službě. Mimoto mají všechny zálohy málo důstojníků. Rusko má tedy nyní ve válce přibližně polovinu své pravidelně organizované armády v poli. Ale druhá polovina, která se ještě nezúčastnila bojových akcí — garda, granátníci, 1. a 2. sbor — je skutečný výkvět armády, carovo oblíbené vojsko, o jehož bojeschopnost car zvlášť pečuje. A pak, čeho Rusko dosáhlo tím, že nasadilo polovinu své armády v poli?[e] Téměř úplně zničilo útočné i obranné síly Turecka; donutilo Anglii obětovat armádu 50 000 mužů a nejméně na rok ji vyřadilo z boje; mimoto donutilo Francii poslat do války stejnou část vojska, jakou nasadilo samo. A zatímco Francie už postavila své nejlepší africké pluky proti nepříteli, elita ruské armády ještě ani jednou nevystřelila.
Rusko je tedy zatím ve výhodě, i když se jeho vojsko v Evropě nemůže pochlubit ani jediným úspěchem; naopak, při všech důležitých akcích bylo donuceno ustoupit a muselo upustit od každého vlastního podniku. Ale jakmile vstoupí do války Rakousko, situace se od základu změní. Rakousko má v bojové pohotovosti armádu o 500 000 mužů; kromě toho má 100 000 mužů v náhradních útvarech a dalších 120 000 v zálohách; stačí docela malé mimořádné odvody a rakouská armáda může dosáhnout počtu až 850 000 mužů. My však budeme vycházet z čísla 600 000, včetně náhradních útvarů; nebudeme tedy počítat se zálohami, které dosud nebyly povolány. Z těchto 600 000 mužů je 100 000 v náhradních útvarech a asi 70 000 v Itálii a v jiných částech země neohrožovaných Ruskem. Zbývajících 430 000 mužů je uskupeno do několika armád, rozmístěných na čáře z Čech přes Halič k dolnímu Dunaji, a tak může být na kterémkoli místě soustředěno ve velmi krátké době 150 000 mužů. Tato ohromná armáda ihned vytvoří převahu proti Rusku, jakmile Rakousko proti němu vystoupí; vždyť od doby, kdy Rusko přesunulo celou bývalou dunajskou armádu na Krym, Rakušané jsou všude silnější než Rusové a mohou přisunout své zálohy na hranice právě tak rychle jako Rusové, přestože ti nyní mají před nimi náskok. Zbývá jen poznamenat, že Rakousko má daleko menší zálohy než Rusko a že jakmile povolá oněch 120 000 záložníků, bude další růst armády jen velmi pomalý, neboť bude záviset na nových odvodech. Proto čím déle Rakušané odkládají vyhlášení války, tím větší výhody Rusům poskytují. Říká se, že do Rakouska má přijít francouzská pomocná armáda, aby to napravila. Ale cesta z Dijonu nebo Lyonu do Krakova je dost dlouhá, a nebude-li celá akce dobře organizována, může francouzská armáda přijít příliš pozdě, jestliže reorganizovaná rakouská armáda nebude díky svým kvalitám stačit na Rusy sama, i když jsou početně poněkud silnější.
Rakousko je tedy za dané situace rozhodujícím činitelem. Od doby, kdy zaujalo vojenské postavení na svých východních hranicích, udržuje si převahu nad Rusy. Jestliže je včasný přísun ruských záloh na nějaký čas o tuto převahu připraví, může se spolehnout na své zkušené generály — ti jediní, až na několik Maďarů, prokázali v posledních letech vojenský talent — a na své dobře organizované vojsko, které už většinou má bojové zkušenosti. Několik obratných manévrů a nepatrný ústup přinutí protivníka k takovému rozptýlení sil, že to Rakousku zajistí dobré vyhlídky na úspěch. Vojensky řečeno, jakmile Rakousko uvede do pohybu své armády, bude Rusko nuceno úplně přejít do obrany.
Je třeba se ještě zmínit o jedné okolnosti. Jestliže Francie zvětší svou armádu uvnitř země na 500 000 mužů a Rakousko zvýší celkový počet svých ozbrojených sil na 800 000, je každá z obou zemí schopna povolat během roku do zbraně ještě nejméně 250 000 mužů. A naopak, jestliže car vůbec dá dohromady sedmé a osmé prapory svých pěších pluků a zvýší tak své celkové bojové síly řekněme na 900 000 mužů, učiní tím pro obranu téměř všechno, co je v jeho silách. Jeho poslední odvody prý všude narazily na značné potíže; bylo nutno snížit předepsanou výšku branců a učinit i jiná opatření, aby bylo možné odvést požadovaný počet mužů. Carův dekret, jímž se povolává do zbraně všechno mužské obyvatelstvo jižního Ruska, zdaleka nevede k faktickému vzrůstu armády a je zjevným přiznáním nemožnosti provádět další pravidelné odvody. Takové opatření, a to ještě jen v sedmnácti provinciích, bylo učiněno za francouzského vpádu roku 1812, kdy nepřítel skutečně pronikl do země. Moskva tehdy dodala 80 000 dobrovolníků, tj. desetinu obyvatel provincie; Smolensk poslal 25 000 mužů atd. Ale za války je nikde nebylo vidět a tyto statisíce dobrovolníků nemohly zabránit tomu, aby Rusové nedorazili k Visle ve stejně žalostném stavu a naprostém rozkladu jako sami Francouzi. Tyto nové masové odvody kromě toho znamenají, že se Mikuláš rozhodl bojovat až do konce.
Ale jestliže účast Rakouska ve válce donutí Rusko z vojenského hlediska k defenzívě, z politického hlediska to může dopadnout docela jinak. Car má mocný politický prostředek k ofenzívě — nejednou jsme na něj upozorňovali — a to povstání rakouských a tureckých Slovanů a vyhlášení nezávislosti Uher.
Našim čtenářům je známo, jak se tohoto prostředku rakouští státníci bojí. Není pochyby, že bude-li to nutné, car k tomuto prostředku sáhne; k čemu to povede, to se teprve uvidí.
Nemluvili jsme o Prusku. Nakonec se nejspíš spojí se Západem proti Rusku, i když snad teprve po bouřlivých sporech, které nikdo nemůže předvídat. Ať už je tomu jakkoli, dokud nevzplane nějaké národní hnutí, bude pruské vojsko sotva hrát nějakou zvláš významnou úlohu, a proto zatím nemusíme brát Prusko téměř v úvahu.
Napsal B. Engels kolem 20. února 1855
Otištěno jako úvodník v „New- York Daily Tribune“,
čís. 4332 z 8. března 1855
a v „Nene Oder-Zeitung“,
čís. 91 a 93 z 23. a 24. února 1855Podle textu v
„New-York Daily Tribune“,
srovnaného s textem
v „Neue Oder-Zeitung“
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — starý název východní Evropy. (Pozn. čes. red.)
c — hrdost na příslušnost k jednotce. (Pozn. red.)
e Při překladu tohoto článku pro „Neue Oder-Zeitung“ změnil Marx tuto větu takto „Výsledky, jichž Rusko už dosáhlo, se dají vysvětlit jen vlivem, který na vedení války západními státy měla diplomacie.“ (Pozn. red.)
70 Článek „Válka hrozící Evropě“ napsal Engels pro „New-York Daily Tribune“. Marx tento článek, zkrácený a s drobnými změnami, zpracoval do svých příspěvků pro „Neue Oder-Zeitung“: „Z parlamentu a z války“ a „Situace armád“. Článek „Situace armád“ („Zustand der Armeen“), který byl otištěn v „Neue Oder-Zeitung“ 24. února 185, není zařazen do Spisů, protože se obsahově úplně shoduje s článkem „Válka hrozící Evropě“, otištěným v „Tribune“.