Britská ústava

Karel Marx

Britská ústava

Londýn 2. března. Zatímco britská ústava selhala v každém svém jednotlivém bodě všude, kde ji válka vystavila zkoušce, rozpadla se v zemi koaliční vláda, nejústavnější ze všech vlád, jakou kdy anglické dějiny poznaly. 40 000 britských vojáků zemřelo na březích Černého moře jako oběť britské ústavy! Důstojníci, generální štáb, intendantura, zdravotnická služba, dopravní služba, admiralita, hlavní štáb, zbrojní správa, armáda i námořnictvo — to všechno se zhroutilo a zdiskreditovalo v očích celého světa. Pro všechny však bylo zadostučiněním vědomí, že plnili jen svou povinnost vůči britské ústavě. „Times“ byly blíž pravdě, než samy tušily, když o tomto všeobecném krachu napsaly: „Před soudem stojí sama britská ústava!“ Ústava stanula před soudem a byla shledána vinnou.

Ale co je to britská ústava? Je její podstatou zastupitelské zřízení a omezení výkonné moci? Těmito znaky se nijak neliší ani od ústavy Spojených států severoamerických, ani od stanov nesčetných akciových společností, které znají „svou věc“. Britská ústava je vlastně jen promlčený, přežilý a zastaralý kompromis mezi buržoazií, která neoficiálně, ale fakticky vládne ve všech rozhodujících sférách buržoazní společnosti, a mezi pozemkovou aristokracií, která vládne oficiálně. Původně, po „slavné“ revoluci z roku 1688, se na tomto kompromisu podílela jen jedna část buržoazie — finanční aristokracie. Návrh zákona o reformě z roku 1831 uvolnil cestu další části, „millokracii“, jak říkají Angličané velmožům průmyslové buržoazie. Dějiny zákonodárství od roku 1831 jsou dějinami ústupků průmyslové buržoazii, od nového chudinského zákona^{^[82]} až po zrušení obilních zákonů a od zrušení obilních zákonů až po zavedení dědické daně z pozemkového majetku.

Jestliže buržoazie — vlastně jen její nejvyšší vrstva — byla takto vcelku uznána i politicky za vládnoucí třídu, stalo se tak jen s podmínkou, že všechna skutečná vláda ve všech jednotlivostech, dokonce i výkonná funkce zákonodárné moci, tj. skutečné zákonodárství v obou sněmovnách parlamentu, zůstane v rukou pozemkové aristokracie. Okolo roku 1830 dala buržoazie přednost obnovení kompromisu s pozemkovou aristokracií před kompromisem s masami anglického lidu. A tu aristokracie, která se sice podřídila určitým zásadám stanoveným buržoazií, ale neomezeně rozhoduje ve vládě, v parlamentě, ve státní správě, v armádě a námořnictvu — tato jedna a poměrně nejdůležitější část britského národa je právě nyní nucena podepsat svůj vlastní rozsudek smrti a před celým světem přiznat, že není schopna dál Anglii vládnout. Všimněme si jen pokusů o vzkříšení její mrtvoly! Tvoří se jedna vláda za druhou, a po několika týdnech se sama rozpouští. Krize je, trvalá, vláda jen dočasná. Všechna politická činnost je podvázána a každý přiznává, že mu jde už jen o to, jak politický stroj aspoň dostatečně namazat, aby se úplně nezastavil. Sama Dolní sněmovna se už nepoznává ve vládách vytvořených podle jejího vlastního obrazu.

Za této všeobecné bezmocnosti se musí nejen vést válka, nýbrž i bojovat s protivníkem, který je nebezpečnější než sám car Mikuláš. Tímto protivníkem je obchodní a průmyslová krize, která je od září minulého roku den ze dne prudší a všeobecnější. Její železná ruka rázem umlčela pošetilé apoštoly svobodného obchodu, kteří už po léta hlásali, že po zrušení obilních zákonů se přesycené trhy a sociální krize navždy staly jen stínem minulosti. Ale teď jsou trhy přesyceny, a nikdo tak hlasitě nekřičí, že továrníci nebyli dost prozíraví a neomezili výrobu, jako právě ti ekonomové, kteří ještě před pěti měsíci s dogmatickou neomylností učili, že se nikdy nemůže vyrábět příliš mnoho.

V chronické formě se nemoc projevila už za prestonské stávky^{^[83]}. Brzy nato vyvolalo přesycení amerického trhu krizi ve Spojených státech. Indie a Čína, i když byly zaplaveny zbožím, plnily stejně jako Kalifornie a Austrálie i nadále funkci odvodních kanálů pro nadvýrobu. Protože angličtí továrníci už nemohli prodat své zboží na domácím trhu, aniž snížili ceny, sáhli k nebezpečnému prostředku — posílali sami své zboží na konsignaci do zahraničí, zejména do Indie, Číny, Austrálie a Kalifornie. Tento nouzový prostředek jim umožnil udržet obchod ještě nějakou chvíli s menšími potížemi, než kdyby byli zboží vrhli najednou na trh. Jakmile se však zboží dostalo na místo určení, ihned tam ovlivnilo ceny a koncem září byl účinek citelný i v Anglii.

Chronická krize se potom změnila v akutní. První závody, které se zhroutily, byly kartounky — mezi nimi velmi staré firmy v Manchesteru a okolí. Potom přišli na řadu rejdaři a obchodníci s Austrálií a Kalifornií, potom firmy obchodující s Čínou, a konečně i ty, které obchodovaly s Indií. Na všechny došlo; většina utrpěla velké ztráty, mnozí museli obchod přerušit a žádné z těchto obchodních odvětví není ještě mimo nebezpečí. To naopak stále vzrůstá. Postiženi byli rovněž majitelé továren na zpracování hedvábí; jejich výroba klesla nyní téměř na nulu a v centrech tohoto průmyslu panuje největší bída. Nyní přicházejí na řadu majitelé přádelen a tkalcoven bavlny. Někteří z nich už podlehli a větší část ještě čeká stejný osud. Už jsme sc zmínili o tom^{^[a]}, že v přádelnách jemné příze se pracuje jen zkrácený týden a v přádelnách hrubé příze sáhnou továrníci brzy k témuž prostředku. Část těchto továren pracuje nyní už jen několik dní v týdnu. Jak dlouho to budou moci vydržet?

Ještě několik měsíců a krize v továrních oblastech se vyrovná krizi z roku 1842, nebude-li ještě větší. Jakmile však její účinky plně pocítí dělnická třída, znovu začne politické hnutí, které v této třídě v posledních šesti letech víceméně dřímalo a zanechalo jen kádry pro novou agitaci. Konflikt mezi průmyslovým proletariátem a buržoazií začne znovu ve chvíli, kdy dosáhne svého vrcholu konflikt mezi buržoazií a aristokracií. Potom spadne maska, která až dosud zakrývala před ostatním světem skutečné rysy politické fyziognomie Velké Británie. Ale jen ten, kdo neví, jak bohaté lidské a materiální zdroje má tato země, bude pochybovat o tom, že z nadcházející velké krize vyjde vítězně a s novými silami.

Napsal K. Marx 2. března 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 109 z 6. března 1855

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde. (Pozn. red.)

82 Chudinský zákon přijatý roku 1834 připouštěl jen jednu formu pomoci chudým — umístění v pracovních domech s vězeňským režimem (workhouses), kterým lid říkal „bastily chudých“. Účelem zákona byl donutit chudé, aby souhlasili s těžkými pracovními podmínkami v továrnách, a tak zvýšit počet levných pracovních sil pro průmyslovou buržoazii.

83 Jde tu o jednu z největších stávek anglických dělníků v padesátých letech 19. století. V srpnu 1853 zahájili stávku tkalci a přadláci bavlnářských továren v Prestonu a okolí a žádali zvýšení mezd o 10 %; dělníci jiných oborů je podporovali. Sdružení podnikatelů na to odpovědělo v září 1853 výlukou. Z 30 000 prestonských dělníků nepracovalo na 25 000 lidí. Protože stávkujícím poskytovali pomoc dělníci z jiných měst, vydrželi prestonští dělníci ve stávce déle než 36 týdnů. Při organizování sbírek na stávkující účinně pomáhali chartisté. Výluka byla odvolána v únoru 1854, ale stávka pokračovala. Aby ji zlomili, vozili podnikatelé do Prestonu irské dělníky a lidi z anglických pracovních domů. V březnu 1854 byli vůdci stávky zatčeni. Jak se postupně vyčerpávaly peněžní zdroje, byli dělníci nuceni vracet se do práce, a tak v květnu stávka skončila. Podrobněji o prestonské stávce viz Marx-Engels, Spisy, sv. 9 a 10.