Irská pomsta

Karel Marx

Irská pomsta

Londýn 13. března. Irsko se pomstilo Anglii: sociálně tím, že každé větší tovární, přístavní nebo obchodní anglické město obdařilo irskou čtvrtí, politicky tím, že britský parlament obdařilo „irskou brigádou“. V roce 1833 pranýřoval Daniel OʼConnell whigy jako „podlé, krvežíznivé a surové“. V roce 1835 se stal nejužitečnějším nástrojem týchž whigů a Melbournova vláda se díky podpoře OʼConnella a jeho irské brigády udržela od dubna 1835 do srpna 1841, přestože anglická většina byla proti ní. Co způsobilo, že se OʼConnell od roku 1833 do roku 1835 tak změnil? Takzvaná „lichfieldhouská“ úmluva^{^[96]}, jíž whigovská vláda zaručila OʼConnellovi svou „záštitu“ v Irsku a OʼConnell za to zaručil whigovské vládě hlasy irské brigády v parlamentě. Sotvaže byli whigové svrženi, začala agitace „krále Dana“^{^[a]} za Repeal^{^[97]}, ale jakmile byli poraženi toryové, změnil se „král Dan“ opět v obyčejného advokáta. Smrt OʼConnella neznamenala nikterak konec vlivu irské brigády. Naopak, ukázalo se, že za svůj vliv nevděčí talentu jediného člověka, ale všeobecným poměrům. Obě velké tradiční strany v anglickém parlamentu, toryové a whigové, byly skoro v rovnováze. Není proto divu, že nové, početně slabé frakce, které zaujaly svá místa v reformovaném parlamentě — manchesterská škola a irská brigáda — byly jazýčkem na váze, který rozhodoval. Proto hrála „irská čtvrť‘ v britském parlamentě tak důležitou úlohu. Po smrti OʼConnella nebylo už možné uvést irské masy do pohybu agitací za Repeal unie s Anglií. Také „katolická“ otázka mohla posloužit už jen příležitostně. Od katolické emancipace nemohla už být trvalým tématem agitace. Irští politikové museli tudíž udělat to, čemu se OʼConnell stále vyhýbal a co stále odmítal, sáhnout na kořen irského zla — na pozemkové vlastnické vztahy a jejich reformu vytyčit jako volební heslo, tj. heslo, které by jim dopomohlo ke zvolení do parlamentu. Jakmile už byli v parlamentě, použili práv pachtýřů atd., stejně jako dříve Repealu — k uzavření nové „lichfieldhouské“ úmluvy.

Irská brigáda svrhla vládu Derbyho. Získala místo — i když jen druhořadé — v koaliční vládě. K čemu ho využila? Pomohla koaliční vládě „vyřídit“ opatření k reformě irských pozemkových vztahů, které se toryové sami rozhodli navrhnout, protože spoléhalí na patriotismus irské brigády a doufali, že ji tím získají na svou stranu. Palmerston, který jako rodilý Ir zná svou „irskou čtvrť“, obnovil v roce 1835 „lichfieldhouskou“ úmluvu na nejširším základě. Vůdce brigády Keogha jmenoval vrchním státním návladním [Attorney General] Irska, Fitzgeralda, který byl rovněž liberálně katolickým poslancem za Irsko, jmenoval generálním Prokurátorem [Solicitor General] a třetího člena brigády jmenoval do zákonné rady irského místodržitele [Lord Lieutenant], takže celý generální právní štáb irské vlády je nyní katolický a irský. Monsella, sekretáře zbrojní správy [Clerk of Ordnance] v koaliční vládě, potvrdil po určitém váhání znovu ve funkci, i když Monsell, jak správně poznamenal Muntz (poslanec za Birmingham a zbrojař), nerozezná mušketu od jehlovky. Místodržitelům hrabství dal pokyn, aby při obsazování míst plukovníků a jiných vyšších funkcí v irské milici dávali všude přednost chráněncům irského duchovenstva spojeného s parlamentní brigádou. Přechod serjeanta^{^[b]} Sheeho na vládní stranu svědčí o tom, že Palmerstonova politika už zapůsobila. Dále o tom svědčí to, že katolický biskup z Athlone prosadil Keoghovo znovuzvolení a katolické duchovenstvo podporovalo rovněž znovuzvolení Fitzgeraldovo. Všude, kde nižší katolické duchovenstvo bere „irský patriotismus“ vážně a vystupuje proti členům brigády, kteří přešli na stranu vlády, dostává důtky od svých biskupů, zasvěcených do tajů diplomacie.

„Mezi lordem Palmerstonem a irským duchovenstvem,“ běduje jeden protestantský toryovský list, „je naprostá shoda: přenechá-li Palmerston Irsko kněžím, zvolí kněží do parlamentu takové poslance, kteří přenechají Palmerstonovi Anglii.“

Irská brigáda slouží whigům k tomu, aby mohli ovládat anglický parlament; whigové jí za to dávají místa a platy; katolické duchovenstvo dovoluje jedněm kupovat a druhým prodávat s podmínkou, že obě strany budou uznávat, upevňovat a rozšiřovat jeho vliv. Velmi pozoruhodné však je, že tou měrou, jakou roste irský vliv v Anglii politicky, upadá keltská moc v Irsku sociálně. Ani „irská čtvrť“ v parlamentě, ani irské duchovenstvo si, jak se zdá, neuvědomují, že za jejich zády převrací anglosaská revoluce od základu irskou společnost. Tato revoluce spočívá v tom, že irský systém pozemkových vztahů ustupuje anglickému, že systém drobného pachtu ustupuje velkému — právě tak jako staří pozemkoví vlastníci ustupují moderním kapitalistům.

Hlavní momenty, které připravily tento převrat, jsou: hladový rok 1847, který zahubil asi milión Irů; vystěhovalectví do Ameriky a Austrálie, které smetlo z půdy druhý milión a stále ještě odvádí další tisíce; neúspěšné povstání roku 1848^{^[98]}, které zlomilo poslední zbytky irské sebedůvěry; a konečně zákon, který vydal statky staré zadlužené irské šlechty napospas kladívku exekutora a dražebního vyvolavače a vyhnal ji z půdy právě tak, jako hladomor vyhnal její drobné pachtýře, podpachtýře a domkáře.

Napsal K. Marx 13. března 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 127 z 16. března 1855

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. Daniela OʼConnella. (Pozn. red.)

b — vysoký právní úředník. (Pozn. red.)

96 Jde o úmluvu podepsanou roku 1835 vůdcem národního hnutí irské buržoazie OʼConnellem, který stál v čele irské frakce v parlamentě, a vůdci whigovské strany. Ježto se jednání konala v domě lorda Lichfielda v Londýně, říkalo se této dohodě lichfleldhouská.

97 Jde o agitaci za zrušení anglo-irské unie z roku 1801. Unii vnutila Irsku anglická vláda po potlačení irského povstání z roku 1798, kdy zničila poslední zbytky irské autonomie a rozpustila irský parlament. Požadavek zrušení unie (Repeal of Union) se stal od dvacátých let 19. století nejpopulárnějším heslem v Irsku. Buržoazní liberálové (OʼConnell a jiní), kteří stáli v čele národního hnutí, považovali však agitaci za zrušení unie jen za prostředek k tomu, aby na anglické vládě vymohli drobné ústupky pro irskou buržoazii. Roku 1835 se OʼConnell dohodl s anglickými whigy a s touto agitací úplně přestal. Pod tlakem masového hnutí byli však irští liberálové donuceni založit roku 1840 Sdružení repealistů (Repeal Association), které se snažili zavést na cestu kompromisu s anglickými vládnoucími třídami.

98 V Irsku se v roce 1848 připravovalo lidové povstání, jehož cílem bylo národní osvobození země a zřízení republiky. Hlavními iniciátory povstání byli Mitchel, Lalor a jiní představitelé revolučního křídla Irské konfederace, založené v roce 1847 po rozštěpení Sdružení repealistů (viz poznámku [97]). Protože Mitchel byl spolu s jinými vůdci hnutí zatčen a také pro kompromisnickou, v podstatě zrádcovskou taktiku liberálního křídla konfederace v čele se Smithem OʼBrienem se společné vystoupení neuskutečnilo. V červenci roku 1848 došlo jen k dílčím povstáním ve městech a živelným akcím rolníků v provinciích, které byly potlačeny. Anglická vláda se s účastníky revolučního hnutí roku 1848 v Irsku krutě vypořádala.