Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Události na Krymu[99]
Londýn 16. března. Iluze, jimiž oficiální neschopnost, pikle anglické vlády a ziskuchtivý bonapartismus opentlovaly válečné operace na Krymu, začínají tát jako sněhový háv, který v posledních měsících pokrýval bojiště. Pamflet Jérõma Bonaparta (mladšího) prohlašuje výslovně, že zatímco se na Krymu všechno hatilo, „měli velící gcncrálové u sebe vládní rozkazy ututlávat a zamlčovat potíže, na něž naráželo dobytí Sevastopolu“. To plně potvrzují zprávy těchto generálů a zejména pověsti, jež znovu a znovu roztrušovali, že ke zteči dojde toho či onoho dne. Od 5. listopadu až do začátku března byla veřejnost na té i oné straně Kanálu udržována v ustavičném očekávání, kdy tato podívaná konečně začne. Mezitím dlouhé obléhání vytvořilo v samém táboře jakési veřejné mínění, založené na netajeném názoru důstojníků, kteří tomu rozumějí, a páni z generálního štábu nemohou už šuškat, že toho a toho dne bude provedena zteč a město padne. Každý obyčejný voják to teď ví lépe. Povaha obranných staveb, převaha nepřátelské palby, nepoměr mezi silami obléhatelů a jejich úkolem, a především rozhodující důležitost Severní pevnosti, to všechno se v této chvíli v táboře příliš dobře zná, než aby se daly opakovat staré pohádky. Viděli jsme dokonce dopisy anglických důstojníků, které o tom nenechávají na pochybách.
Koncem února měli prý spojenci u Sevastopolu tyto síly: 58 000 Francouzů, 10 000 Angličanů a 10 000 Turků, celkem asi 80 000 mužů. Ale i kdyby jich bylo 90 000, nebyli by stále ještě s to pokračovat s jednou částí v obléhání a druhou část vyčlenit k ofenzívním akcím proti Rusům u Bachčisaraje; neboť spojenecká polní armáda by mohla nasadit u Bachčisaraje pouze 40 000 mužů, kdežto Rusové by proti ní mohli postavit nejméně 60 000 mužů, a to v otevřeném poli, kde by spojenci neměli nezranitelné boky jako v postavení mezi Inkermanem a Balaklavou. Tak zůstanou spojenci obklíčeni na svém Chersonésu, dokud nebudou s to proniknout s asi 100 000 muži přes Černou. To je však ten bludný kruh, v němž se pohybují: čím víc vojska vrhnou do této zamořené myší pasti, tím větší ztráty jim způsobí nemoci; a přesto jediná cesta, jak se z toho šťastně dostat, je poslat tam víc vojska.
Druhé východisko, na které přišli, turecká expedice do Jevpatorije, se teď jeví jako přesné opakování původní chyby. Turci, kteří se vylodili u Jevpatorije, jsou příliš slabí na to, aby mohli postoupit do vnitrozemí. Polní opevnění kolem města jsou, jak se zdá, tak rozsáhlá, že k jejich obraně je zapotřebí armády asi 20 000 mužů. Rozloha opevněného tábora určeného pro 40 000 mužů musí být ostatně tak veliká, že bude zapotřebí asi poloviny mužstva pro bojové akce v případě útoku. Tak bude město potřebovat asi 20 000 mužů pro svou obranu a jen 20 000 jich bude k dispozici pro polní operace. Ale 20 000 mužů se nemůže vzdálit od města víc než několik mil, nechce-li se vystavovat všem možným útokům z boků a z týlu a dokonce riskovat, že je Rusové od města odříznou. Naproti tomu Rusové, kteří mají dvojí ústupovou linii, buď na Perekop, nebo na Simferopol — k tomu jsou ještě na vlastním území — se mohou snadno vyhnout jakémukoli rozhodujícímu boji s 20 000 Turky, kteří by vytáhli od Jevpatorije. 10 000 Rusů vzdálených jeden denní pochod od města stačí proto držet v šachu 40 000 Turků, kteří jsou v něm soustředěni. Každých 10 nebo 12 mil, o které Rusové ustoupí, snižuje počet Turků, kteří se mohou odvážit na větší vzdálenost od své operační základny. Jinými slovy: Jevpatorija je druhý Calafat, ale s tím rozdílem, že Calafat měl v týlu Dunaj, a ne Černé moře a že to bylo defenzívní postavení, kdežto Jevpatorija je ofenzívní postavení. Jestliže 30 000 mužů v Calafatu stačilo k úspěšné obraně spojené s příležitostnými a rovněž úspěšnými ofenzívními výpady na určitou vzdálenost, pak 40 000 mužů v Jevpatoriji je příliš mnoho na obranu města, které asi 1 000 Angličanů a Francouzů drželo po pět měsíců, ale je to příliš málo pro jakékoli ofenzívní operace. Důsledek je ten, že jedna ruská brigáda a rozhodně pak jedna ruská divize úplně stačí, aby držela v šachu všechny turecké síly v Jevpatoriji.
Takzvaná bitva u Jevpatorije[100] byla z ruské strany pouhým průzkumem. Přiblížili se v síle 25 000 — 30 000 mužů k Jevpatoriji od severozápadu, z jediné zranitelné strany, protože z jihu je město kryto mořem a od východu bažinatým jezerem Sasyk. Na severozápad od města je nízký zvlněný terén, odkud, soudě podle map a podle zkušeností z této poslední akce, nelze na dostřel polního dělostřelectva ovládat město. Rusové, o 10 000 mužů slabší než posádka a mimoto vystaveni na obou bocích, zejména na pravém, palbě válečných lodí v zátoce, nemohli vážně pomýšlet na to, že vezmou město ztečí. Omezili se proto na energický průzkum. Začali tím, že zahájili na celé linii dělostřelbu ze vzdáknosti, jež vylučovala možnost, že způsobí vážné škody; posunovali pak baterie blíž a blíž, zatímco své kolony drželi pokud možno z dostřelu; potom přisunuli své kolony jako k útoku, aby přinutili Turky ukázat své síly, a podnikli skutečný útok v bodě, kde kryti pomníky a porostem hřbitova se mohli přiblížit až těsně k obranným stavbám. Když si zjednali jistotu o poloze a síle polních opevnění a rovněž o přibližném počtu posádky, stáhli se zpět, jak by to učinila kterákoli jiná rozumně vedená armáda. Dosáhli svého cíle; že měli větší ztráty než Turci, to bylo předem jasné. Tuto úplně prostou záležitost nafoukli spojenečtí velitelé v slavné vítězství. Co jiného to dokazuje, než že je velká poptávka po vítězstvích a malá dodávka skutečných vítězství? Rusové se jistě dopustili velké chyby, když dovolili spojencům, aby se pět měsíců udrželi v Jevpatoriji, až do příchodu Turků. Jedna ruská brigáda s dostatečným počtem dvanáctiliberních děl by je byla stačila zahnat do moře a několik jednoduchých zemních opevnění na pobřeží by bylo udrželo i válečné lodi v uctivé vzdálenosti. Kdyby bylo spojenecké loďstvo poslalo do Jevpatorije převahu válečných lodí, mohlo být město spáleno a tak znehodnoceno jako budoucí základna pro výsadek pozemních sil. Ale jak se teď věci vyvinuly, mohou být Rusové úplně spokojeni, že nechali Jevpatoriji v rukou spojenců. 40 000 Turků, poslední zbytek jediné turecké armády, která stojí za zmínku, blokováno v táboře, kde je 10 000 Rusů může držet v šachu a kde jsou vystaveni všem chorobám a útrapám, jež s sebou přináší nakupení lidských mas na malém prostoru — těchto 40 000 zneškodněných Turků znamená už pořádný úbytek ofenzívní síly spojenců.
Francouzi a Angličané obležení na heraklejském Chersonésu, Turci obležení v Jevpatoriji, Rusové mající volné spojení se Severní a Jižní stranou Sevastopolu — to je slavný výsledek pětiměsíčního experimentování na Krymu. K tomu přistupují ještě vojenská a politická hlediska, která vyložíme v příštím článku.
Napsal B. Engels kolem 16. března 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 131 z 19. března 1855
a jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4353 z 2. dubna 1855Podle textu v „Neue Oder-Zeitung“,
srovnaného s textem v „New-York Daily Tribune“
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání).99 Článek „Události na Krymu“ je Marxův překlad článku „Výsledky vojenských akcí na Krymu“ („The Results in the Crimea“), který napsal Engels pro „New-York Daily Tribune“ a který tu byl otištěn jako úvodník 2. dubna 1855. Marx tento Engelsův článek při překladu pro „Neue Oder-Zeitung“ poněkud pozměnil a nepatrně zkrátil.
100 K bitvě u Jevpatorije mezi ruskými a tureckými vojsky došlo 17. (5.) února 1855.