Osud velkého dobrodruha

Bedřich Engels

Osud velkého dobrodruha

Nedávno jsme uveřejnili několik zajímavých výňatků ze spisku, který před časem vydal princ Napoleon; nepochybujeme, že jim naši čtenáři věnovali patřičnou pozornost.^{^[101]} Z tohoto pamfletu vychází najevo překvapující a nanejvýš důležitý fakt, že krymská expedice je originální nápad samého Ludvíka Bonaparta, který vypracoval její plán do všech podrobností, aniž se s kýmkoli poradil, a poslal jej napsaný vlastní rukou do Cařihradu, aby se vyhnul námitkám maršála Vaillanta. Když to všechno je nyní známé, vysvětluje se velká část křiklavých vojenských chyb této expedice dynastickými zájmy jejího původce. Na válečné radě ve Varně ji musel Saint-Arnaud přítomným admirálům a generálům vnutit tím, že se přímo odvolal na autoritu „císaře“, zatímco panovník sám veřejně pranýřoval všechny názory odpůrců jako „ustrašené rady“. Jakmile však Saint-Arnaud přišel na Krym, přijal přeochotně Raglanův skutečně ustrašený návrh táhnout na Balaklavu, protože i když nevedl přímo do Sevastopolu, vedl alespoň blízko k jeho branám. Horečné úsilí popohnat obléhání i bez dostatečných prostředků; nedočkavost zahájit palbu, pro niž Francouzi vybudovali svá opevnění tak ledabyle, že nepřítel umlčel jejich baterie v několika hodinách; ustavičné přetěžování vojáků v zákopech, které, jak je nyní dokázáno, přispělo ke zkáze britské armády neméně než cokoli jiného; nesmyslná a zbytečná kanonáda od 17. října do 5. listopadu; zanedbání všech obranných staveb, dokonce i nedostatečné obsazení řetězu pahorků, který se táhne k řece Černé, což skončilo ztrátami u Balaklavy a Inkermanu — to všechno je nyní vysvětleno tak jasně, jak si jen můžeme přát. Dynastie Bonapartů potřebovala dobýt Sevastopol za každou cenu a v co nejkratší době a spojenecké armády to měly provést. Kdyby se to Canrobertovi podařilo, udělali by ho maršálem Francie, hrabětem, vévodou, princem, čím by jen chtěl, s neomezenou mocí „narušovat“ finance; kdyby však utrpěl nezdar, zradil by císaře a musel by jít do vyhnanství za svými dřívějšími druhy Lamoricièrem, Bedeauem a Changarnierem. A Raglan byl taková baba, že svému zištnému kolegovi ustoupil.

Ale to jsou jen ty nejméně závažné důsledky tohoto císařského operačního plánu. Devět francouzských divizí čili 81 praporů se zúčastnilo tohoto beznadějného podniku. Největší úsilí, nejmarnotratnější oběti nebyly nic platné. Sevastopol je silnější než kdykoli předtím. Francouzské zákopy, jak se teď dovídáme z hodnověrných pramenů, jsou vzdáleny ještě plných čtyři sta yardů od ruských opevnění a britské dvakrát tolik. Generál Niel, kterého Bonaparte poslal, aby zkontroloval obléhací práce, prohlašuje, že na zteč není ani pomyšlení. Přenesl těžiště útoku z francouzské strany na britskou, a tak nejen prodloužil obléhání, ale také zaměřil hlavní útok na předměstí, které, i když bude dobyto, je stále ještě odděleno od města zátokou vnitřního přístavu^{^[a]}. Zkrátka tah na tah, úskok na úskok, aby se udržela ne už naděje, nýbrž pouhé zdání naděje na úspěch. A když věci dospěly až k tomuto bodu, když je v dohledu všeobecná válka na kontinentě, když se chystá nová výprava do Baltského moře, která musí v této sezóně něčeho dosáhnout, a proto musí mít mnohem víc výsadkového vojska než výprava z roku 1854 — v tomto okamžiku žene Ludvíka Bonaparta tvrdošíjnost, aby poslal dalších pět pěších divizí do krymského bahna, kde lidé a dokonce celé pluky mizejí jako kouzlem! A jako by to stále ještě nestačilo, usmyslel si, že se tam vydá sám, aby viděl, jak jeho vojáci půjdou na konečnou zteč.

Do takové situace přivedl Francii první strategický experi ment Ludvíka Bonaparta. Tento člověk, který si z nějakého důvodu myslí, že bude velkým vojevůdcem a poněkud se přiblíží vzoru zakladatele dynastie, se od samého začátku jeví jako neschopný nadutec. Ze vzdálenosti nějakých 3000 mil, s velmi kusými informacemi zosnuje plán výpravy, vypracuje jej do všech podrobností a odešle jej tajně, aniž se s někým poradil, svému vrchnímu veliteli, který, ač je jen několik set mil od místa útoku, ví právě tak málo o povaze překážek a o síle protivníkově, s kterou je třeba počítat. Sotva výprava začala, pohroma stíhá pohromu. Dokonce ani vítězství nepřináší žádné plody a jediný výsledek je zničení vlastní expediční armády. Napoleon na vrcholu své slávy by na takovém podniku nikdy netrval. V takovém případě si obvykle vymyslel nějaký nový tah, neočekávaně převedl své vojsko a zaútočil proti jinému bodu a skvělým, úspěšným manévrem dokázal vyvolat dojem, že dokonce i dočasná porážka přispěla ke konečnému vítězství. Co kdyby se byl u Aspern^{^[102]} držel až do konce? Teprve ve dnech úpadku, když katastrofa z roku 1812 otřásla jeho sebedůvěrou, zvrhla se jeho silná vůle v slepou tvrdošíjnost, takže například u Lipska^{^[103]} hájil až do konce postavení, jejichž naprostou nesprávnost musel svým vojenským úsudkem rozpoznat. Ale v tom je právě rozdíl mezi oběma císaři: čím Napoleon končil, tím Ludvík Bonaparte začíná.

Je velmi pravděpodobné, že Ludvík Bonaparte je pevně odhodlán vydat se na Krym a sám dobýt Sevastopol. Možná, že svůj odjezd odloží, ale nic kromě míru jeho rozhodnutím neotřese.

Jeho osud je vlastně spjat s touto výpravou, s jeho prvním vojenským pokusem. Ale ode dne, kdy se opravdu vydá na cestu, můžeme datovat začátek čtvrté a největší francouzské revoluce. Všichni v Evropě to cítí. Všichni ho od toho zrazují. Francouzské měšťáky jímá hrůza, kdykoli padne zmínka o jeho odjezdu na Krym. Ale hrdina od Štrasburku^{^[104]} je neoblomný. Po celý život hráč, a v poslední době hráč zvyklý na nejvyšší sázky, sází všechno na jednu kartu, na svou „hvězdu“, navzdory těm nejhrozivějším vyhlídkám. Mimoto dobře ví, jak liché jsou naděje buržoazie, že unikne krizi, zadrží-li ho v Paříži. Ať už zůstane v Paříži nebo ne, v zákopech u Sevastopolu se teď rozhoduje o osudu francouzského císařství, o osudu existujícího společenského řádu. Když tu proti všem předpokladům dosáhne úspěchu, pak svou účastí překročí, aspoň v očích Evropy, hranici mezi loupežníkem a hrdinou. Když neuspěje, je s jeho císařstvím stejně konec. Že s takovou možností počítá, je zřejmé z toho, že s sebou bere svého soka a pravděpodobného následníka, mladého Jérôma Bonaparta, v uniformě generálporučíka.

V daném okamžiku neposlouží krymská výprava nikomu víc než Rakousku. Toto bahnisko, které pohlcuje jeden armádní sbor za druhým a vyčerpává síly Francie i Ruska, učiní Rakousko — potrvá-li boj u Sevastopolu ještě několik měsíců — hlavním rozhodčím na evropském kontinentu; 600 000 rakouských bodáků zůstane volně k dispozici jako kompaktní celek, který lze vhodit na váhy jako rozhodující závaží. Ale naštěstí existuje proti této rakouské převaze protiváha. V okamžiku, kdy Francie znovu vstoupí na cestu revoluce, tato rakouská síla se roztříští na protichůdné prvky. Němci, Maďaři, Poláci, Italové, Chorvaté odhodí vnucená pouta, která je navzájem svazují, a namísto dnešních neurčitých a náhodných svazků a antagonismů se Evropa zase rozdělí na dva velké tábory s různými prapory a novými cíli. Pak se povede boj pouze mezi demokratickou revolucí na jedné straně a monarchistickou kontrarevolucí na druhé straně.

Napsal B. Engels kolem 16. března 1855
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4353 z 2. dubna 1855

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. Jižní zátokou. (Pozn. red.)

101 Začátek tohoto článku doplnila redakce „New-York Daily Tribune“.

102 V okolí Aspern (na levém břehu Dunaje nedaleko Vídně) došlo k jedné z velkých bitev mezi vojsky Napoleona I. a rakouskou armádou arcivévody Karla; tato bitva skončila vítězstvím Rakušanů. Aby svá vojska zachránil před zničením, odvedl je Napoleon I. z levého břehu Dunaje.

103 Jde o bitvu u Lipska l6.—l9. října 1813 — hlavní bitvu ve válce koalice evropských mocností proti napoleonské Francii, která skončila vítězstvím spojeneckých vojsk nad armádou Napoleona I.

104 Narážka na neúspěšný puč Ludvíka Bonaparta ve Štrasburku 30. října 1836.