Karel Marx
*Z parlamentu: Debata o Prusku ve Sněmovně lordů
Londýn 21. března. Na včerejším zasedání Sněmovny lordů předložil lord Lyndhurst, starý kolega Liverpoolův a Castlereaghův, svůj dávno ohlášený návrh „o poměru Pruska k vídeňské konferenci“. Dvě okolnosti, poznamenal, vzbudily o tuto otázku v poslední době znovu zájem: poselství umírajícího ruského cara pruskému dvoru a manifest Alexandra II., v němž slibuje, že dovede k cíli politiku Petra, Kateřiny, Alexandra a svého otce. Jak Rusko samo chápe pruskou politiku, je vidět z následujícího výňatku z tajné depeše, kterou poslal Pozzo di Borgo krátce před vypuknutím války z let 1828—1829 Nesselrodovi. Říká se tu mimo jiné:
„Všechny důvody nasvědčují tornu, že sáhne-li Rusko k donucovacím opatřením proti Turecku, nebude mu v tom Prusko nijak bránit, nýbrž naopak, nezávislý a zároveň přátelský postoj Pruska bude působit jako mocná překážka na jiné státy a přiměje je, aby souhlasily s výsledky, které odpovídají důstojnosti a zájmům Ruska. Bude nutné, abychom berlínský kabinet do určité míry zasvětili do našich úmyslů a přesvědčili jej, že úloha, kterou Prusku přidělujeme, přispěje k prohloubení blahodárných důvěrných vztahů mezi oběma suverény a oběma dvory.“
Bylo možné, zvolal Lyndhurst, proročtěji předpovědět kurs, který pruský dvůr sledoval v posledních šesti či dvanácti měsících? Prusko ovšem spolupodepsalo protokoly z 5. prosince, 13. ledna a 9. dubna. Cílem těchto protokolů bylo dosáhnout vyklizení podunajských knížectví a získat záruky ochrany sultánovy nezávislosti a nedotknutelnosti Turecka. Řídil se pruský dvůr tímto cílem? V souvislosti s půjčkou 30 miliónů tolarů na vojenské operace prohlásil baron Manteuffel: ve zmíněných protokolech se Prusko vyslovilo o politice Ruska v tom smyslu, že bylo spácháno velké bezpráví; necítí se však být vázáno jít dále a aktivně se zúčastnit války. Je toto řeč velkého národa? A což se Prusko výslovně nezavázalo smlouvami z let 1840 a 1841, že bude Turecko chránit? Baron Manteuffel k tomu dodal, že konflikt se nedotýká nezávislosti Německa nebo německých zájmů, a že se proto Prusko necítí být vázáno přinášet jakékoli oběti. V jiném dokumentu však baron Manteuffel sám konstatoval opak. Ostatně zmocní-li se jednou car Cařihradu, bude už zbytečné mluvit o německé nezávislosti a o německých zájmech. Ty potom nutně podlehnou přesile. Lord Lyndhurst se pak ještě dotkl propuštění ministra války Bonina, odvolání vyslance Bunsena z Londýna a toho, že pruské sněmovny odmítly vypracovat odpovědní adresu na trůnní řeč, a „přešel k druhému dějství tohoto politického dramatu“. Teprve po dlouhé době, řekl, uznalo Rakousko za vhodné požádat, aby Rusko vyklidilo podunajská knížectví. Požadavek byl sepsán a poslán do Berlína k podpisu. Z Berlína poslali do Vídně naprosto nevyhovující protinávrhy, které však znamenaly ztrátu času, neboť musely být předloženy k prozkoumání spojencům. Rusko mezitím podunajská knížectví vyklidilo, ale v části z nich ponechalo z vojenských důvodů své vojsko a prohlásilo, že se hodlá omezit jen na obranu. Prusko potom ze spolku vystoupilo, protože prý Rusko vyhovělo všem rozumným požadavkům. Od této chvíle dělalo Prusko všechno, aby zmařilo rakouské plány. Za tím účelem předkládalo, většinou úspěšně, návrhy Spolkovému sněmu a jednotlivým německým státům. V téže době poděkovalo Rusko veřejně dvěma německým státům za to, že odmítly připojit se ke spojencům. On (Lyndhurst) přechází nyní k třetímu a poslednímu dějství dramatu. Spojenci stanovili na 8. srpna do Vídně schůzku, na níž se měli rozhodnout, jaké požadavky předloží Rusku jako základ jakéhokoli předběžného jednání. Prusku to bylo obvyklým způsobem oznámeno, a to několikrát. Prusko svou účast výslovně neodmítlo, ale na konferenci se nedostavilo. V důsledku toho nevypracovali spojenci protokol a podepsali jen nótu, která stanovila za základ budoucího jednání čtyři body. Tyto čtyři body byly potom předloženy Rusku, ale Rusko je odmítlo přijmout. Prusko samo uveřejnilo a rozeslalo dokument, v němž vyslovuje proti čtyřem bodům námitky. Zároveň nepřestávalo ve Spolkovém sněmu a u jednotlivých německých dvorů působit proti tomu, aby se malé německé státy připojily ke spojencům. Když byla uzavřena smlouva z 2. prosince, bylo Prusku dáno na srozuměnou, že k ní může přistoupit. Prusko odmítlo, ale vyslovilo ochotu uzavřít podobné smlouvy separátně s Francií a Anglií. Od chvíle, kdy obě země tento návrh přijaly, požadovalo Prusko při různých jednáních a různých návrzích nesčetné změny, o nichž si bylo jisté, že je Francie a Anglie musí odmítnout. Mluví-li (Lyndhurst) o Prusku, má na mysli oficiální Prusko. Ví, že pruský národ smýšlí ve své převážné většině protirusky. Je nepochopitelné, jak může Prusko žádat, aby bylo přizváno k vídeňským jednáním, když odmítlo přistoupit ke smlouvě z 2. prosince. Doufá (Lyndhurst), že spojenecké mocnosti nedovolí pod žádnou záminkou, aby se mluvčí Pruska jednání zúčastnil. V opačném případě by mělo Rusko na vídeňském kongresu ne jeden, ale dva hlasy. Pruská diplomacie se od dob Bedřicha Velikého nezměnila. (Lyndhurst) připomíná rok 1794, dobu krátce před bitvou u Slavkova a po ní atd.
Lord Clarendon: Chce se omezit jen na to, že vyplní některé mezery v informacích o jednání mezi Anglií a Pruskem. Když ruský kabinet odmítl podmínky spojenců, byla svolána konference příslušných zmocněnců, která se však nemohla konat, protože se jí zástupce pruské vlády nechtěl zúčastnit. Později mu sice pruský vyslanec v Londýně řekl, že jeho vláda hodlá dát svému zmocněnci ve Vídni žádané povolení, ale on (Clarendon) na to řekl: „Už je příliš pozdě.“ Korespondence mezi Pruskem a Rakouskem posloužila Rusku. Ještě před podepsáním smlouvy z 2. prosince bylo Prusko vyzváno, aby se k ní připojilo, ale marně. Prusko žádalo, aby bylo bezpodmínečně přizváno na novou konferenci, neboť prý je jen pokračováním dřívější konference, která dosud neskončila a kterou Prusko nikterak neopustilo. Vzhledem k tomu poukázala anglická vláda na skutečnost, že se dříve konference nemohla konat, protože se jí Prusko nechtělo zúčastnit, přestože bylo několikrát pozváno. Nová konference také vůbec není pokračováním staré, neboť když se Rakousko v říjnu a listopadu obrátilo na Francii a Anglii, aby byla konference opět svolána, dostalo odpověď, že doba protokolů a konferencí už minula, ale uzavře-li s nimi Rakousko dohodu o účasti na válce, prozkoumají možnost dosažení míru. To vedlo ke smlouvě z 2. prosince. Později byla vyslovena ochota uzavřít zvláštní smlouvy s Pruskem.
„Dovolit však Prusku, aby požadovalo všechna privilegia, aniž by se podílelo na nebezpečí — přizvat je bez jakýchkoli výhrad na konferenci, která může skončit mírem, ale může také vést k ještě větší válce, aniž by prohlásilo, jaké jsou jeho úmysly nebo jeho politika, aniž by s námi buď hned, nebo v případě potřeby uzavřelo spojenectví a aniž víme, zda přijde na konferenci jako neutrál, jako přítel nebo jako nepřítel — to je naprosto nemožné.“
Zvláštní mise, řekl Clarendon, které Prusko později vyslalo, byly v Paříži i v Londýně přátelsky přijaty, ale dosud k ničemu nevedly. Nicméně nepovažuje tato jednání za skončená. Teprve před třemi dny byly předloženy nové návrhy. Ale na neštěstí byla vídeňská konference už zahájena a Prusko zůstalo svou vlastní vinou stranou. Taková velká mocnost, jako je Prusko, by se neměla uzavírat do uzoučkých německých hranic. Tento postoj mu byl opětovně vytýkán, ale stále na to odpovídalo, že jeho politikou je mír. Jeho politika však ve skutečnosti není „ani evropská, ani německá, ani ruská“, je spíš zaměřena k tomu, aby hatila plány Rakouska, než aby držela v šachu Rusko. Přes to všechno nemůže Prusko setrvat dlouho v izolaci, jakmile půjde o velké evropské zájmy. Nemůže se postavit na stranu Ruska — to by bylo v rozporu s pruským a německým národním cítěním. Dobře ví, že postaví-li se na stranu Ruska proti Rakousku, upadne do závislosti na Rusku. Na stranu Rakouska se postavit nechce. Naopak, zaujalo vůči Rakousku nevraživý postoj.
„Proto říkám, že Prusko zaujímá osamocené a nesprávné stanovisko. To se může líbit jeho nepřátelům, ale jeho spojenci i jeho vlastní patriotické obyvateltvo toho hluboce litují.“
Bude vynaloženo všechno úsilí, ujistil lord Clarendon v závěru, aby bylo Prusko získáno pro spolupráci.
V Dolní sněmovně se dotázal lord W. Graham ministerského předsedy,
„zda rakouský vyslanec nepožádal lorda Clarendona, aby mu podal vysvětlení k výroku sira Roberta Peela, který pronesl při svém znovuzvolení, že totiž východní otázka nemůže být uspokojivě vyřešena bez obnovení Polska a Uher“.
Lord Palmerston, místo aby na tuto otázku nějak odpověděl, vyslovil nejdříve uspokojení nad tím, že sir Robert Peel přijal místo v jeho vládě. Pokud jde o Uhry, ví prý Rakousko už dávno, že Anglie by považovala jejich odtržení od monarchie za velké neštěstí pro Evropu, neboť celistvá rakouská monarchie ve středu Evropy je podstatnou složkou rovnováhy sil. Pokud jde o Polsko (tu se ozval hlasitý smích, který vyvolalo krátké Palmerstonovo odmlčení a zvláštní tón, jímž ve své řeči pokračoval), je prý toho názoru, že polské království, tak jak je nyní ustaveno a spravováno, znamená trvalou hrozbu Německu. Přitom body, které se nyní projednávají ve Vídni, neobsahují žádná ustanovení o novém uspořádání Polska. Zároveň si Anglie a Francie vyhradily připojit podle okolností nebo válečných událostí ke čtyřem bodům, na jejichž základě se nyní jedná, další ustanovení, která by se jim zdála důležitá pro budoucí bezpečnost Evropy.
Napsal K. Marx 21. března 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 141 z 24.března 1855Podle textu novin
Přeloženo z němčiny