Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Napoleonův poslední tah[113]
„Překročí-li Krésus Halys, zničí velkou říši.“ Tato odpověď delfské věštírny lydskému králi by se stejně dobře mohla poslat Ludvíku Bonapartovi před jeho nynějším výletem na Krym. Tato cesta však zřejmě nezničí ruskou říši, ale jeho vlastní.
Mimořádná, výjimečná situace vyvolává výjimečné potřeby. Každý jiný člověk na jeho místě by byl považován za pošetilce, kdyby podnikl tuto cestu, která má desetkrát větší vyhlídky na neúspěch než na úspěch. Ludvík Bonaparte si je toho jistě plně vědom, ale přesto musí jet. Je původcem celé výpravy; přivedl spojenecké armády do nynějšího nezáviděníhodného postavení a je jeho povinností vůči celé Evropě spojenecké armády z něho zase dostat. Je to jeho první vojenský čin a na jeho výsledku závisí, alespoň na nějakou dobu, jeho vojevůdcovská pověst. Za úspěch výpravy neodpovídá ničím menším než svou korunou.
K tomu, aby se tato hazardní cesta stala naléhavou státní záležitostí, přispívají i jiné méně významné důvody. Vojáci na Východě dali nejednou najevo, že byli krutě zklamáni ve svých nadějích na vojenskou slávu nového císařství. Ve Varně a v Bazardžiku poctilo paladiny falešného Karla Velikého jejich vlastní vojsko přízviskem „opičáci“. „A bas les singes! Vive Lamoricière!“[a] volali zuávové, když je Saint-Arnaud a Espinasse posílali do bulharské pustiny umírat na choleru a horečky. Teď už vojáci nestavějí proti velitelům s pochybnou pověstí, kteří dnes velí francouzské armádě, jen slavné a oblíbené generály, kteří upadli v nemilost. Svérázné chování Jérôma Napoleona mladšího za jeho pobytu na Východě[114] připomnělo starým alžírským vojákům, jak docela jinak se chovali orleánští princové v Africe; ať už se o nich říká cokoli, byli vždy v čele svých vojáků a plnili svou vojenskou povinnost. Kontrast mezi mladým Aumalem a mladým Napoleonem byl jistě dost velký, takže vojáci začali říkat: kdyby byli ještě u moci Orleáni, princové by byli s námi v zákopech a sdíleli by s námi nebezpečí i únavu; a nejmenovali se Napoleon! Takhle vojáci mluví, a jak se mají umlčet? Muž, jemuž je „dovoleno nosit uniformu divizního generála“, dokázal jen poskvrnit vojenské tradice spojené s Napoleonovým jménem; všichni ostatní členové rodiny jsou buď naprosto pokojní civilisté, milovníci přírody, kněží, nebo nenapravitelní dobrodruzi; se starým Jérômem už se nedá počítat vzhledem k jeho věku, a jeho bývalé válečnické činy jej ostatně žádnou velkou slávou neověnčily; Ludvíku Napoleonovi tedy nezbývá nic jiného, než aby se vydal na cestu sám. Navíc se pověst o jeho cestě na Krym donesla až do nejzapadlejších francouzských vesniček a rolnictvo ji přijalo s nadšením; a právě rolnictvo udělalo Ludvíka Napoleona císařem. Rolníci jsou přesvědčeni, že císař, jehož sami dosadili na trůn a který nese Napoleonovo jméno, musí být skutečně Napoleon redivivus[b]; podle jejich názoru je jeho místo v čele vojska, které si pod jeho velením v ničem nezadá s legiony velké armády. Sevastopol nebyl dosud dobyt jen proto, že tam císař ještě nepřibyl; jakmile se tam objeví, rozpadnou se valy ruské pevnosti v prach jako zdi Jericha. A tak, i kdyby Ludvík Napoleon chtěl odvolat svůj slib, že pojede na Krym, nemůže to teď udělat, protože zpráva o jeho cestě se už příliš rozšířila.
Proto se konají všemožné přípravy. Za deseti divizemi, které jsou nyní na Krymu, mají být poslány další čtyři divize, z nichž dvě mají na začátku tažení tvořit záložní armádu v Cařihradě. Jedna z těchto čtyř divizí se má skládat z císařské gardy, druhá ze spojených elitních rot, tj. z granátníků a voltižérů[c] pařížské armády; další dvě divize (11. a 12.) se už naloďují nebo soustřeďují v Toulonu a v Alžíru. Tyto nové posily zvýší počet francouzského vojska na Krymu přibližně na 100 000 nebo 110 000 mužů a koncem dubna tam přibude 15 000 Piemonťanů a početné britské posily. Přesto však se dá stěží očekávat, že spojenci budou s to zahájit v květnu tažení s armádou 150 000 mužů. Heraklejský Chersonés se změnil v jediné velké pohřebiště, jež je v žalostném stavu, takže až opět nastane teplé a vlhké počasí, celý poloostrov se určitě stane pařeništěm všemožných epidemií; ať už tu bude muset zůstat kolik chce vojska, způsobí mu nemoci a úmrtnost daleko hroznější ztráty než kdykoli dříve. Spojenci nemají naději, že vyrazí s armádou v poli ze svých nynějších postavení dřív, než dojdou všechny jejich posily; to bude někdy v polovině května, a do té doby určitě vypuknou nemoci.
V nejlepším případě musí spojenci ponechat 40 000 mužů před Jižní stranou Sevastopolu a budou mít pro výpravu proti ruské polní armádě volných 90 000 až 100 000 mužů. Nebudou-li spojenci velmi dobře manévrovat a nedopustí-li se Rusové vážných chyb, bude spojenecká armáda, až vyrazí z Chersonésu, muset nejdříve porazit Rusy a zatlačit je od Simferopolu, a pak se teprve bude moci spojit s Turky u Jevpatorije. Předpokládejme však, že se s nimi bez obtíží spojí; Turci tedy posílí toto pestré uskupení Francouzů, Angličanů a Piemonťanů nanejvýš o 20 000 mužů, ne zrovna nejvhodnějších pro boj v otevřeném poli. Dohromady tak vznikne armáda asi 120 000 mužů. Není právě snadné si představit, jak taková armáda hodlá existovat na území, které Rusové sami vysáli, které je chudé na obilí a jehož hlavní bohatství — dobytek — se Rusové jistě budou pečlivě snažit zahnat k Perekopu. Sebemenší postup bude nutně vyžadovat rozsáhlé pícování a bude nutné vyčlenit četné oddíly k zajištění boků a spojení s mořem. Ty pak začne znepokojovat svými operacemi ruské nepravidelné jezdectvo, které dosud nemělo příležitost zasáhnout. Také Rusové dostanou mezitím posily; publicita, s níž Francouzi prováděli v posledních šesti týdnech své vojenské přípravy, umožnila Rusům, aby včas učinili potřebná opatření. V této chvíli už bezpochyby pochodují na Krym dvě či tři ruské divize, buď z armády umístěné na Volyni a v Besarábii, nebo z nově sestavených záloh, aby tam udržely rovnováhu sil.
Ale největší oddíl, který budou spojenci muset vyčlenit ze své armády, budou nesporně síly, které mají obklíčit Sevastopol ze severu. Pro tento účel bude nutné vyčlenit 20 000 mužů a je velmi pochybné, zda zbytek jejich sil, který musí být zásobován s velkými potížemi a je obtížen řadami vozů s vojenskými zásobami a proviantem, bude pak stačit na to, aby vytlačil ruskou polní armádu z Krymu.
Jedno je jisté: vavříny, s jejichž pomocí si Ludvík Bonaparte hodlá na Krymu vysloužit jméno Napoleona, rostou hodně vysoko a nebude tak snadné je utrhnout. Ale všechny potíže, o nichž jsme se dosud zmínili, jsou jen místního rázu. Hlavní námitkou proti tomuto způsobu vedení války na Krymu je konec konců to, že váže čtvrtinu všech sil, jimiž Francie disponuje, na druhořadé válčiště, kde ani sebevětší úspěch nemá rozhodující význam. Právě tato nesmyslná tvrdošíjnost, pokud jde o Sevastopol, která se zvrhává v jakousi pověru a přikládá jak úspěchům, tak i neúspěchům fiktivní váhu, je velkou základní chybou celého plánu. A tato fiktivní váha, která se přikládá událostem na Krymu, dopadá s dvojnásobnou silou zpátky na hlavu nešťastného původce plánu. Pro Alexandra neznamená Sevastopol ani zdaleka Rusko, ale pro Ludvíka Bonaparta nemožnost dobýt Sevastopol znamená ztratit Francii.
Napsal B. Engels kolem 23. března 1855
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4358 ze 7. dubna 1855Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a „Pryč s opičáky! Ať žije Lamoricière!“ (Pozn. red.)
b — znovuzrozený Napoleon. (Pozn. red.)
c — tj. z lehkých myslivců. (Pozn. čes. red.)
113 Úryvek z Engelsova článku „Napoleonův poslední tah“ a také jeho další článek „Bitva u Sevastopolu“ shrnul Marx ve zkrácené podobě do článku „Poslední události na Krymu“ („Ueber die letzten Vorgänge in der Krim“), který byl otištěn v „Neue Oder-Zeitung“ 26. března 1855.
114 Princ Napoleon velel v roce 1854 divizi na Krymu. Protože neschvaloval krymskou výpravu a navíc neměl dostatečné vojenské schopnosti a nebyl v armádě populární, snažil se pod záminkou nemoci vyhnout se vedení vojenských operací, a později se o své vůli vrátil do Paříže.