Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Lord John Russell[218]
I II III IV V VI
Napsal K. Marx 25. července—12. srpna 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“, čís. 347, 359, 363, 365, 369 a 377
z 28. července, 4., 7., 8., 10. a 15. srpna 1855
a v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4479 z 28. srpna 1855Podle textu
v „Neue Oder-Zeitung“,
srovnaného s textem
v „New-York Daily Tribune“
Přeloženo z němčiny
I
Londýn 25. července. Existuje starý whigovský axióm, který lord John Russell rád citoval, že „strany se podobají slimákům, u nichž ocas hýbá hlavou“. Stěží tušil, že ocas, aby se zachránil, utne hlavu. Nebyl-li už hlavou „posledního whigovského kabinetu“, byl nesporně hlavou whigovské strany. Burke kdysi řekl:
„Množství statků, sídel, zámků, lesů atd., jež Russellové vydřeli na anglickém lidu, je zcela neuvěřitelné (quite incredible).“[219]
Ještě neuvěřitelnější by však byla pověst, jíž se lord John Russell těší, a vynikající úloha, již má odvahu hrát už více než čtvrt století, kdyby „množství statků“ uchvácených jeho rodinou nedávalo klíč k této záhadě.
Lord John nedělal zřejmě po celý svůj život nic jiného, než že se honil za místy, a na místech, která urval, lpěl tak zarputile, že pozbyl jakéhokoli nároku na moc. Tak tomu bylo v letech 1836 až 1841, když se stal vůdcem Dolní sněmovny. Tak tomu bylo v letech 1846—1852, když se jmenoval předsedou vlády. Zdání moci, jež ho obklopovalo jako vůdce opozice útočící na státní finance, se rozplynulo pokaždé ještě týž den, kdy se dostal k veslu. Jakmile přešel z Out[a] do In[b], byl s ním konec. U žádného jiného anglického státníka se v takové míře neobracela moc v bezmocnost. Ale také žádný jiný neuměl tak chytře vydávat svou bezmocnost za moc.
Kromě vlivu vévodské rodiny Bedfordů, jejímž je lord John mladším synem, se zdánlivá moc, kterou měl čas od času v rukou, opírala o to, že neměl ani jednu z těch vlastností, jež celkem vzato dodávají člověku schopnost vládnout nad jinými lidmi. Jeho malicherný názor na všechno se jako nákazou přenášel na jiné a mnohem víc, než by to dokázalo nejgeniálnější překrucování, přispěl k tomu, že uměl zmást úsudek svých posluchačů. Jeho skutečný talent spočívá ve schopnosti redukovat všechno, čeho se dotkne, na své vlastní trpasličí rozměry, zmenšovat vnější svět na nekonečně malé měřítko a přeměňovat jej ve vulgární mikrokosmos vlastního vynálezu. Jeho instinkt zmenšovat velkolepé překonává jen jeho umění dodávat malichernosti zdání velikosti.
Celý život lorda Johna Russella byl založen na falešných záminkách — falešných záminkách parlamentní reformy, falešných záminkách náboženské svobody, falešných záminkách svobodného obchodu. Jeho víra, že vystačí s falešnými záminkami, byla tak upřímná, že považoval za zcela možné stát se na základě falešných záminek nejen britským státníkem, nýbrž i básníkem, myslitelem a historikem. Jen tak si lze vysvětlit existenci takových hloupůstek, jako je jeho tragédie „Don Carlos neboli Pronásledování“ nebo jeho „Nástin dějin anglické vlády a ústavy od panování Jindřicha VII. až po naši dobu“ nebo jeho „Zápisky o evropských záležitostech od utrechtského míru“.[220] Pro sobeckou omezenost jeho mysli je každý předmět jen tabula rasa[c], na níž může po libosti zvěčnit své jméno. Jeho názory nezávisely nikdy na realitě faktů, nýbrž fakta sama u něho závisí na pořádku, v němž je seřazuje do frází. Jako řečník nezanechal ani jediný pozoruhodný nápad, ani jednu hlubokou maximu, ani jeden skutečný postřeh, ani jeden mohutný popis, ani jednu krásnou myšlenku, ani jednu živou narážku, ani jedno humorné líčení, ani jeden opravdový cit. Jak přiznává Roebuck ve svých dějinách vlády reformy[221], překvapil své posluchače „nejkrotší prostředností“ dokonce i tehdy, když spáchal největší čin svého veřejného života, když předložil sněmovně svůj takzvaný návrh zákona o reformě. Má zvláštní způsob, jak spojit svůj suchý, rozvláčný, jednotvárný přednes dražebního vyvolavače se školáckými ilustracemi z historie a s jakousi slavnostní hantýrkou o „krásách ústavy“, o „všeobecných svobodách země“, o „civilizaci“ a „pokroku“. Skutečně se rozehřívá jen tehdy, je-li osobně podrážděn nebo donutí-li jej jeho protivníci, aby upustil od předstíraného vyzývavého a samolibého postoje a ztratil duševní rovnováhu. V Anglii se má všeobecně za to, že jeho nesčetné chybné kroky lze vysvětlit jakousi instinktivní zbrklostí. Ve skutečnosti je i tato zbrklost jen falešná záminka. Je to pouhý nevyhnutelný konflikt úskoků a nouzových prostředků, vypočítaných jen pro tuto hodinu, s nepříznivou konstelací hodiny příští. Russell nejedná instinktivně, nýbrž vypočítavě, ale jeho vypočítavost je stejně malá jako on sám — určená vždy jen pro příští hodinu. Proto stálé kolísání a pletichaření, rychlé postupy, vyzývavá slova moudře zase spolykaná, pyšné přísliby podle vzaté zpět, a nepomáhá-li už nic jiného, slzy a vzlyky, jež mají obměkčit svět. Proto lze celý jeho život považovat buď za systematický sham[d], nebo za nepřetržitý chybný krok.
Může se zdát podivuhodné, že nějaký veřejný činitel přežil takovou spoustu mrtvě narozených opatření, zabitých projektů a potracených schémat. Ale tak, jako jdou polypu k duhu amputace, jdou lordu Johnu Russellovi k duhu potraty. Většinu svých plánů předložil jen proto, aby ukonejšil rozmrzelost svých spojenců, takzvaných radikálů, zatímco dohoda s jeho protivníky, konzervativci, mu zajišťovala „odpravení“ těchto plánů. Kdo by mohl od dob reformovaného parlamentu jmenovat jediné z jeho „dalekosáhlých a liberálních opatření“, jedinou z jeho „velkých splátek na reformu“, s jejímž osudem by byl spojil osud svého kabinetu? Naopak. To, že navrhoval opatření, aby uspokojil liberály, a že je zas odvolával, aby uspokojil konzervativce, pomáhalo víc než cokoli jiného udržovat jeho vládu a prodlužovat jí život. V jeho životě jsou období, kdy jej Peel úmyslně držel u vesla, aby nemusel dělat věci, o nichž — jak věděl — Russell bude jen žvanit. V takových obdobích tajného dorozumění s oficiálním protivníkem jednal Russell drze vůči svým oficiálním spojencům. Nabýval statečnosti — pod falešnými záminkami.
Zrekapitulujme jeho výkony od roku 1830 až po dnešek. Tento génius všednosti si to zaslouží.
II
Londýn 1. srpna.
„Kdybych byl malířem,“ řekl Cobbett, „namaloval bych anglickou ústavu jako starý dub se shnilými kořeny, s odumřelým vrcholkem, s dutým kmenem, rozviklaný v základech a zmítaný každým závanem větru, a sem bych posadil lorda Johna Russella v podobě střízlíka, jak se snaží uvést všechno do pořádku tím, že z napůl zpráchnivělé kůry nejnižší větve vyzobává hmyz. Někteří se dokonce domnívají, že pod záminkou, že očišťuje kůru od škodlivého hmyzu, oklovává pupence.“
Tak nicotné byly Russellovy pokusy o reformu v jeho předhistorickém období, v letech 1813—1830, ale při vší své nicotnosti nebyly ani upřímné. Bez nejmenšího váhání se jich zřekl, sotvaže začal větřit ministerské křeslo.
Od roku 1807 whigové marně prahli po tom, aby se přiživili na státním koláči, když tu se roku 1827 zdálo, že vytvoření Canningovy vlády, s níž zdánlivě sympatizovali v otázkách obchodu a zahraniční politiky, jim poskytlo dlouho hledanou příležitost. Russell měl tehdy na pořadu jeden ze svých střízličích návrhů na reformu parlamentu, když Canning prohlásil, že je pevně rozhodnut bránit až do konce svého života jakékoli parlamentní reformě. Lord John povstal a svůj návrh stáhl.
„Parlamentní reforma,“ řekl, „je otázka, na niž jsou mezi jejími obhájci velké názorové rozdíly, a vůdcové whigů ji nikdy nechtěli uznat za otázku stranickou. Je to tedy už naposledy, co tuto otázku předkládá.“
Svou řeč zakončil nestoudným prohlášením: „Národ si již parlamentní reformu nepřeje.“ On, který se vždy chvástal svou hlučnou opozicí proti pověstným šesti Castlereaghovým výjimečným zákonům z roku 1819[222], se teď zdržel hlasování o Humově návrhu, aby byl zrušen jeden z těchto zákonů, podle něhož se trestal doživotním vyhnanstvím každý, v jehož tiskovině by se objevila byť i jen tendence pohrdání některou ze sněmoven parlamentu.
Tak vidíme, jak lord John Russell na konci prvního údobí svého parlamentního života usvědčuje ze lži své více než desetileté vyznávání reformy a jak zcela souhlasí s výrokem, který pronesl Horace Walpole, tento prototyp whigů, ke Conwayovi:
„Populární návrhy zákonů se nikdy nepředkládají vážně, nýbrž jsou jen nástrojem strany, a ne zálohou na uskutečnění takovýchto výstředních myšlenek.“
Russell se tedy rozhodně nijak neprohřešil, když nepředložil návrh reformy naposled 27. května 1827, ale opakoval jej o čtyři roky později, 1. března 1831, v podobě slavného návrhu zákona o reformě. Tento návrh zákona, na němž ještě dnes zakládá svůj nárok na obdiv světa vůbec a Anglie zvlášť, nebyl však nikterak jeho dílem. Ve svých hlavních rysech, ve zrušení zastoupení většiny „rozpadlých městeček“, ve zvýšení počtu zástupců hrabství, v přiznání volebního práva copyholderům, leaseholderům[223] a 24 nejvýznamnějším anglickým obchodním a průmyslovým městům, byl jen kopií návrhu zákona, který hrabě Grey (šéf reformní vlády roku 1830) předložil roku 1797, kdy byl v opozici, Dolní sněmovně, na který však moudře zapomněl, když byl roku 1806 ve vládě. Je to týž návrh, jen poněkud pozměněný. Vypuzení Wellingtona z kabinetu za to, že se vyslovil proti parlamentní reformě, francouzská červencová revoluce, hrozivý postup velkých politických organizací vytvořených buržoazií a dělnictvem v Birminghamu, Manchesteru, Londýně atd., selská válka v zemědělských hrabstvích, červený kohout roznášející své plameny po nejúrodnějších okresech Anglie[224] — všechny tyto okolnosti nutily whigy, aby předložili nějaký návrh reformy. Povolili mrzutě, zdráhavě, po opakovaných marných pokusech zajistit si místa kompromisem s toryi. V tom jim zabránil jak hrozivý postoj lidu, tak umíněná nesmiřitelnost toryů. Ale sotva se návrh zákona o reformě stal zákonem a byl uveden v život, a již lid, abychom užili Brightových slov (ze dne 6. června 1849), „začal pociťovat, že byl oklamán“.
Snad ještě nikdy nevedlo mocné a podle všech známek úspěšné hnutí lidu k tak nepatrným a pouze zdánlivým výsledkům. Nejenže dělnická třída nezískala nejmenší politický vliv, ale dokonce i buržoazie brzy pochopila, že to nebyl řečnický obrat, když lord Althorp, duše reformní vlády, zvolal na své toryovské protivníky:
„Návrh zákona o reformě je nejaristokratičtější opatření, jaké kdy bylo národu předloženo!“
Počet nových zástupců z venkova daleko převyšova1 přírůstek hlasů vyhrazený městům. Toto volební právo, jež se udílelo pachtýřům s výpovědní lhůtou[e], udělalo z hrabství ještě dokonalejší nástroje aristokracie. Tím, že namísto daňových poplatníků byli podstrčeni majitelé domů vynášejících 10 liber št. ročně, byla velká část městského obyvatelstva zbavena volebního práva. Udělení a odnětí volebního práva bylo vcelku vypočítáno nikoli na to, aby vzrostl vliv buržoazie, nýbrž na to, aby byl vyloučen vliv toryů a posílen vliv whigů. Řadou nepředstavitelných pletich, úskoků a podvodů byla zachována nerovnost mezi volebními obvody a obnoven obrovský nepoměr mezi počtem zástupců a množstvím obyvatelstva a důležitostí volebních obvodů. Bylo-li zrušeno přibližně 56 „rozpadlých městeček“, každé s hrstkou obyvatel, pak byla celá hrabství a lidnatá města proměněna v „rozpadlá městečka“. Sám John Russell přiznává v dopise svým voličům ve Stroudu „O zásadách návrhu zákona o reformě“ (roku 1839), že „desetiliberní volební právo je spoutáno nejrůznějšími předpisy a každoroční registrace těch, kteří mají volební právo, se stala pramenem šikan a výdajů“. Tam, kde zastrašování a tradiční vliv již nepostačily, byly nahrazeny podplácením, jež se od schválení návrhu zákona o reformě stalo úhelným kamenem britské ústavy. To byl tedy návrh zákona o reformě, jehož byl Russell hlásnou troubou, aniž byl jeho autorem. Vlastní Russellově vynalézavosti vděčíme prokazatelně jen za dvě klauzule: za klauzuli vyžadující od všech freeholderů[225] s výjimkou duchovních, aby vlastnili svůj pozemek nejméně rok, a za druhou klauzuli, podle níž privilegia Tavistocku, „rozpadlého městečka“ rodiny Russellů, zůstávají nedotčena.
Russell byl jen podřadným členem vlády reformy (od roku 1830 do listopadu 1834), totiž výplatcem armády, bez hlasovacího práva v kabinetě. Byl snad nejméně významný ze svých kolegů, ale zato byl nejmladším synem vlivného vévody z Bedfordu. Proto mu byla se souhlasem všech postoupena čest předložit návrh zákona o reformě Dolní sněmovně. Této rodinné dohodě stála v cestě překážka. V dobách hnutí za reformu před rokem 1830 figuroval Russell vždy jako Henry Broughamʼs little man (pomocník Henry Broughama). Nebylo možné přenechat Russellovi předložení návrhu zákona o reformě, dokud vedle něho seděl v Dolní sněmovně Brougham. Překážka byla odstraněna tím, že ješitného plebejce posadili na pytel s vlnou[226] ve Sněmovně lordů. Protože významnější členové původní vlády reformy se brzy přestěhovali do Sněmovny lordů (například Althorp roku 1834), vymřeli nebo přešli k toryům, připadlo Russellovi nejen celé dědictví vlády reformy, nýbrž byl brzy pokládán za otce dítěte, které nesl ke křtu. Prospíval pod falešnou záminkou, že je autorem zákona o reformě, který sám byl jen padělkem a eskamotáží. Jinak se v letech 1830—1834 vyznamenal jen zahořklou zlobou, s níž se stavěl proti jakémukoli přezkoumání seznamu penzí.
III
Londýn 3. srpna. Vracíme se k Russellově charakteristice. Pozdržíme se u něho déle, jednak proto, že je klasickým představitelem moderního whigismu, jednak proto, že jeho historie — alespoň v určitém smyslu — zahrnuje i historii reformovaného parlamentu až do dnešní doby.
Ve svém úvodu k návrhu zákona o reformě udělal Russell o otázce tajného hlasováni[f] (volba kuličkami) a krátkých parlamentů— whigové, jak známo, změnili roku 1694 jednoroční anglický parlament v tříletý a roku 1717 v sedmiletý — toto prohlášení:
„Není nejmenších pochyb, že tajné hlasování má mnoho předností. Důvody uváděné v jeho prospěch jsou nejdůvtipnější a nejpádnější, jaké jsem kdy při projednávání některé sporné otázky slyšel. Avšak sněmovna se musí vyvarovat toho, aby neučinila ukvapené rozhodnutí... Otázka krdtkých parlamentů je krajně důležitá. Přenechávám některému jinému členu sněmovny, aby ji v budoucnu předložil, neboť svůj velký návrh nesmím přetížit podrobnostmi.“
7. června 1833 tvrdil, že
„se zdržel návrhu na tato dvě opatření, aby zabránil kolizi se Sněmovnou lordů, přes přesvědčení(!), které se v něm hluboce zakořenilo. Má prý za to, že tato opatření jsou podstatná pro štěstí, blaho a blahobyt země.“ (Zde máme zároveň příklad jeho rétoriky.)
V důsledku tohoto „hluboce zakořeněného přesvědčení“ projevil se během celé své ministerské dráhy jako stálý a nesmiřitelný nepřítel tajného hlasování a krátkodobých parlamentů. Tato prohlášení sloužila v době, kdy byla pronesena, jako dvojí pomoc v nouzi: uklidňovala nedůvěřivé demokraty v Dolní sněmovně a zastrašovala vzpurné aristokraty v Horní sněmovně. Jakmile si však Russell zajistil přízeň nového dvora královny Viktorie (viz Broughamovu odpověď na Russellův dopis voličům ve Stroudu z roku 1839) a domýšlel se, že už má navěky zajištěno nějaké místo, vystoupil se svým prohlášením z listopadu 1837, v němž ospravedlňoval „nejzazší mez, k níž došel návrh zákona na reformu“ tím, že uzavírá možnost jít kdy dále.
„Účelem reformy,“ pravil, „bylo, aby posílila převahu zajmů pozemkových vlastníků, a byla myšlena jako permanentní řešení velké ústavní otázky.“
Vystoupil zkrátka se svým závěrečným prohlášením, které mu vyneslo přezdívku „Finality John“[g]. Ale nemyslel to s „Finality“, se zastavením se o nic vážněji než s pokračováním. Je pravda, že se roku 1848 postavil proti Humovu návrhu na reformu parlamentu. Spojenými silami whigů, toryů a peelovců porazil znovu většinou 268 proti 82 hlasům Huma, když Hume v roce 1849 předstoupil s podobným návrhem. Osmělen konzervativní zálohou vzdorovitě vyzýval:
„Když jsme vypracovali a předložili návrh zákona o reformě, přáli jsme si přizpůsobit zastoupení této sněmovny ostatním formám státní moci a zachovat soulad s ústavou. Pan Bright a ti, kteří smýšlejí stejně jako on, jsou tak neobyčejně omezení, jejich soudnost a rozum jsou uzavřeny do tak úzkých hranic, že je zhola nemožné objasnit jim velké principy, na nichž naši předkové založili ústavu země a jimž se my, jejich nástupci, pokorně obdivujeme a snažíme se je napodobit. Za 17 let, jež uplynuly od reformy, splnila Dolní sněmovna všechny rozumné naděje. Stávající systém, ač poněkud nepravidelný, působí dobře, a to právě pro svou nepravidelnost.“
Protože však Russell utrpěl roku 1851 porážku, když Locke King podal návrh, aby volební právo v hrabstvích bylo rozšířeno na držitele pozemků s ročním výnosem 10 liber št., a sám se cítil nucen na několik dní rezignovat, jeho „široký rozhled“ náhle pochopil nezbytnost nového návrhu zákona o reformě. Zavázal se sněmovně, že jej předloží. Neřekl, v čem bude spočívat jeho „opatření“, ale vystavil na ně směnku splatnou na nejbližším zasedání parlamentu. „Westminster Review“, orgán Russellových spojenců, tzv. radikálů, tehdy prohlásil:
„Nárok nynější vlády na místo, které zaujímá, se stal předmětem výsměchu a výčitek, a když se konečně zdálo, že její pád a zničení její strany jsou nevyhnutelné, vytasil se lord John se slibem nového návrhu zákona o reformě na rok 1852. Zůstaňte do té doby na svých místech, volá, a já ukojím vaši touhu širokou a liberální reformou.“
Roku 1852 podal skutečně návrh zákona o reformě, tentokrát už vlastní výtvor, ale tak podivuhodně liliputánských rozměrů, že nestál ani konzervativcům za to, aby jej napadali, ani liberálům za to, aby jej obhajovali. Rozhodně však tento reformní zmetek poskytl mužíčkovi záminku, když se konečně musel rozloučit s vládou, aby na útěku vypustil na svého vítězného nástupce hraběte Derbyho skytský šíp. Odešel s pompézní hrozbou, „že bude trvat na rozšíření volebního práva“. Rozšíření volebního práva se mu teď stalo „věcí srdce“. Sotva byl vyhozen z kabinetu, pozvalo si toto dítě nouzových opatření, nazvané teď svými vlastními stoupenci „Foul weather Jack“ (panáček věštící špatné počasí), do svého soukromého sídla na Chesham Place různé frakce, z jejichž svazku povstala neduživá nestvůra koalice. Neopomněl poslat pro „neobyčejně omezené“ Brighty a Cobdeny, omluvit se jim na slavnostním shromáždění za svůj vlastní široký rozhled a vystavit jim novou směnku na „větší“ reformu. Jako člen koaliční vlády pobavil roku 1854 poslance dalším projektem parlamentní reformy, o němž věděl, že je určen k tomu, aby byl jako nová Ifigenie obětován jím, novým Agamemnonem, za úspěch nového trojského tažení. Tuto oběť přinesl v melodramatickém stylu Metastasiově, s očima plnýma slz, které však ihned oschly, jakmile s pomocí ubohé intriky proti jednomu ze svých vlastních straníků, panu Struttovi, vyměnil své „bezplatné“ křeslo v kabinetě za křeslo předsedy tajné rady s platem 2000 liber št.
Druhý plán reformy měl podepřít jeho hroutící se kabinet, třetí měl porazit kabinet toryů. Druhý byl vytáčka, třetí pleticha. Druhý připravil tak, že se ho nikdo nechtěl chopit; třetí předložil v okamžiku, kdy se ho nikdo chopit nemohl. Oběma dokázal, že i když se z vůle osudu stal ministrem, z vůle přírody zůstal dráteníkem, stejně jako Kryštof Sly. Dokonce u prvního a jediného uskutečněného návrhu reformy pochopil jen oligarchický trik, a ne historický vtip.
IV
Londýn 4. srpna. Když vypukla protijakobínská válka, začal vliv whigů v Anglii klesat a upadával pak stále víc a víc. Obrátili proto svůj zrak k Irsku, rozhodli se, že je hodí na misku vah, a vepsali na svůj stranický prapor: „Emancipace Irska.“ Když se v roce 1806 dostali na chvilku k vládě, skutečně předložili Dolní sněmovně drobný návrh zákona o irské emancipaci, dali mu projít druhým čtením a pak jej zase dobrovolně stáhli, aby se zalichotili bigotnímu idiotství Jiřího III. V roce 1812 se chtěli, marně ovšem, vnutit princi regentovi (pozdějšímu Jiřímu IV.) jako jediný možný nástroj smíru s Irskem. Před agitací za reformu a během ní podlézali OʼConnellovi a „naděje Irska“ jim sloužily jako účinná zbraň. Přesto prvním činem vlády reformy bylo, že na prvním shromáždění prvního reformovaného parlamentu vyhlásila Irsku válku svým „brutálním a krvavým“ opatřením „výjimečného zákona“, který zavedl v Irsku stanné právo.[h] Whigové splnili své staré sliby „ohněm, vězením, deportací a dokonce smrtí“. OʼConnell byl stíhán a odsouzen pro povstání. Whigové však mohli navrhnout a prosadit „výjimečný zákon“ jen proto, že se výslovně zavázali předložit ještě jeden návrh, návrh zákona o anglické státní církvi v Irsku. Jak se dále zavázali, měl tento návrh zákona obsahovat doložku, podle níž by se jisté přebytky z příjmů státní církve v Irsku dávaly k dispozici parlamentu. Parlament s nimi měl nakládat v zájmu Irska. Důležitost této doložky spočívala v uznání zásady, že parlament má právo vyvlastnit státní církev — zásady, o jejíž správnosti by měl být lord John Russell přesvědčen tím spíše, že se celé nesmírné jmění jeho rodiny skládá z bývalých církevních statků. Whigové slíbili, že na návrhu zákona o církvi setrvají nebo padnou. Jakmile však byl výjimečný zákon odhlasován, stáhli pod záminkou, že chtějí zabránit kolizi se Sněmovnou lordů, zmíněnou klauzuli, která jediná dodávala jejich návrhu zákona o církvi cenu. Přehlasovali a porazili svůj vlastní návrh. To se stalo v roce 1834. Koncem téhož roku se však zdálo, že sympatie whigů k Irsku znovu ožily jako elektrickou ranou. Na podzim 1834 museli totiž vyklidit kabinet siru Robertu Peelovi. Byli zatlačeni zpět do opozičních lavic. A hned také vidíme, jak náš John Russell horlivě pracuje na díle smíru s Irskem. Byl hlavním činitelem v jednáních o lichfieldhouské úmluvě[227], která byla uzavřena v lednu 1835. Podle této úmluvy přenechávají whigové patronage (udílení úřadů atd.) v Irsku OʼConnellovi, zatímco OʼConnell jim zajišťuje irské hlasy v parlamentě i mimo něj. K vyhnání toryů z Downing Street bylo však třeba záminky. Russell s charakteristickou „ostýchavostí“ zvolil za bitevní pole církevní příjmy Irska a za bojové heslo touž doložku, která se stala pověstnou pod jménem „apropriační doložka“[i] a kterou on a jeho kolegové ve vládě reformy krátce předtím sami stáhli a obětovali. Peel byl skutečně poražen pod heslem „apropriační doložky“. Utvořil se Melbournův kabinet a lord John Russell se instaloval jako ministr vnitra a vůdce Dolní sněmovny. Nyní velebil sám sebe, jednak za pevnost svého ducha, protože, ačkoli měl teď úřad, setrvával na svých názorech o „apropriační doložce“; jednak za svou morální umírněnost, protože upustil od toho, aby podle svých názorů jednal. Své názory projevoval jen slovy a nikdy nepřešel k činům. Když byl v roce 1846 předsedou vlády, zvítězila jeho morální umírněnost natolik nad pevností jeho ducha, že zapřel i své „názory“. Nezná prý, zvolal, osudnější opatření než ta, která by ohrožovala hmotné základy statní církve, její příjmy.
V únoru 1833 odsoudil John Russell jménem vlády reformy irskou agitaci za Repeal[j].
„Jejím skutečným cílem,“ volal v Dolní sněmovně, „je svrhnout bez okolků spojený parlament a na místo krále, Horní a Dolní sněmovny Spojeného království dosadit parlament, jehož vůdcem a hlavou by byl OʼConnell.“
V únoru 1834 byla agitace za Repeal znovu odsouzena v trůnní řeči a vláda reformy navrhla adresu, aby se
„co nejslavnostněji prohlásilo, že je neodvolatelným rozhodnutím parlamentu zachovat zákonodárnou unii tří království nedotčenou a neporušenou“.
Sotva však byl zahnán na mělčinu opozice, John Russell prohlásil:
„Pokud jde o Repeal unie, podléhá tento předmět proceduře pozměňovacích návrhů a dotazů jako každý jiný akt zákonodárného sboru.“
Tedy nejinak než každý návrh zákona o pivě.
V březnu 1846 poráží John Russell Peelovu vládu v koalici s toryi, kteří dychtili ztrestat svého vůdce za odpadlictví v otázce obilních zákonů. Záminku k tomu poskytl Peelův irský „návrh zákona o zbraních“, proti němuž Russell mravně rozhořčen rozhodně protestoval. Stává se předsedou vlády. Jeho prvním činem je, že podává týž „návrh zákona o zbraních“. Zbytečně se však blamuje. OʼConnell podnítil zatím ohromná masová shromáždění proti Peelovu návrhu a sebral 50 000 podpisů na peticích; byl v Dublinu, odkud řídil celé linutí. King Dan (král Dan, populární přezdívka Daniela OʼConnella) by byl ztratil říši i rentu, kdyby se v tomto okamžiku ukázal jako Russellův spoluviník. Poradil tedy výhružně mužíčkovi, aby svůj návrh zákona o zbraních okamžitě stáhl. Russell jej stáhl. Přes své tajné pletky s whigy uměl OʼConnell k jejich porážce mistrně přidat i pokoření. Aby nemohlo být pochyb o tom, na čí rozkaz bylo odtroubeno k ústupu, oznámil už 17. srpna v Conciliation Hall v Dublinu stoupencům Repealu, že návrh zákona o zbraních byl odvolán, tedy v týž den, kdy to John Russell oznámil Dolní sněmovně. Roku 1844 obvinil Russell sira Roberta Peela, že „zaplavil Irsko vojskem a zemi nespravuje, nýbrž vojensky obsazuje“. V roce 1848 obsadil Russell Irsko vojensky, uvalil na ně zákony o velezradě, vyhlásil zastavení platnosti Habeas Corpus Act[228] a vychloubal se Clarendonovými „energickými opatřeními“. Také tato energie byla jen falešnou záminkou. V Irsku stáli na jedné straně oʼconnellovci a kněžouři, v tajném dorozumění s whigy; na druhé straně stál Smith Oʼrien a jeho stoupenci. Ti prostě naletěli a brali hru na Repeal vážně, a proto také legračně skončili. „Energická opatření“ Russellovy vlády a surovosti, k nimž došlo, nebyly tudíž vynuceny okolnostmi. Jejich cílem nebylo upevnění anglického panství v Irsku, nýbrž prodloužení whigovské vlády v Anglii.
V
Londýn 6. srpna. Obilní zákony byly v Anglii zavedeny v roce 1815, protože se toryové a whigové dohodli, že uvalením daně na národ zvýší svou pozemkovou rentu. Toho se dosáhlo nejen tím, že obilní zákony — zákony proti dovozu obilí z ciziny — v některých letech uměle zvyšovaly ceny obilí. Přihlédneme-li k průměru let 1815—1846, byla snad ještě důležitější iluze pachtýřů, že obilní zákony jsou s to udržet ceny obilí za všech okolností na a priori stanovené výši. Tato iluze ovlivňovala pachtovní smlouvy. Aby tuto iluzi stále oživoval, zabýval se parlament, jak jsme viděli, stále upravováním a vylepšováním obilního zákona z roku 1815. Když se ukázalo, že ceny obilí jsou nepoddajné, když přes diktát obilních zákonů klesaly, jmenoval parlament výbory, které měly vyšetřit příčiny „agricultural distress“ (bídy v zemědělských obvodech). Agricultural distress, pokud byla předmětem parlamentního vyšetřování, se ve skutečnosti omezovala pouze na nepoměr mezi cenami, které platil pachtýř za půdu pozemkovému vlastníku, a cenami, za něž prodával své zemčdělské výrobky spotřebitelům na nepoměr mezi pozemkovou rentou a cenami obilí. Dala se tedy snadno vyřešit snížením pozemkové renty — zdroje příjmů pozemkové aristokracie. Ta však místo toho byla samozřejmě raději pro to, aby se legislativní cestou „snižovaly“ ceny obilí; jeden obilní zákon se nahradil druhým, poněkud pozměněným; jejich neúčinnost se vysvětlovala podružnými detaily, které prý nový parlamentní zákor může opravit. Udržovala-li se tak cena obilí za jistých okolností nad přirozenou hladinou, udržovala se nad ní pozemková renta za všech okolností. Protože zde šlo o „nejsvětější zájmy“ pozemkové aristokracie, o její příjem v hotovosti, byly obě její frakce, toryové i whigové, stejně ochotny uctívat „obilní zákony“ jako stálice, které stojí vysoko nad jejich stranickým bojem. Whigové dokonce odolali pokušení „liberálních názorů“ na tuto otázku, a to tím spíše, že vyhlídka na krytí případných ztrát na pachtovném tím, že by znovu získali do dědičného pachtu vládní místa, se jim tehdy zdála velmi vzdálená. Aby si zajistily hlasy finanční aristokracie, odhlasovaly obě frakce roku 1819 bankovní zákon, podle něhož se úroky ze státních půjček, uzavřených ve znehodnocené měně, platily v plnohodnotné měně. Národ, který si vypůjčil, řekněme, 50 liber šterlinků, musel vrátit 100. Tak byl vykoupen souhlas finanční aristokracie s obilními zákony. Podvodné zvýšení státní renty za podvodné zvýšení pozemkové renty — taková byla dohoda mezi finanční a pozemkovou aristokracií. Nelze se potom divit, že lord John Russell pranýřoval v parlamentních volbách roku 1835 a 1837 jakoukoli reformu obilních zákonů jako škodlivou, absurdní, nepraktickou a zbytečnou. Od začátku své ministerské kariéry odmítal každý takový návrh, zprvu vybraně, později vášnivě. Svou obranou vysokých obilních cel daleko překonal sira Roberta Peela. Vyhlídka na hladomor v letech 1838 a 1839 nedokázala otřást ani jím, ani ostatními členy Melbournovy vlády. Co nedokázala žalostná situace národa, to dokázala žalostná situace vlády. Schodek státního pokladu ve výši 7 500 000 liber št. a Palmerstonova zahraniční politika, která hrozila vyvolat válku s Francií, přiměly Dolní sněmovnu, aby na Peelův návrh vyslovila Melbournově vládě nedůvěru. Stalo se tak 4. června 1841. Whigové, kteří se vždy právě tak dychtivě pachtí za úřady, jako jsou neschopni je vykonávat a neochotni se jich vzdávat, se pokusili, ovšem marně, uniknout svému osudu rozpuštěním parlamentu. Tu se v hluboké duši Johna Russella zrodila myšlenka provést s hnutím proti obilním zákonům stejnou eskamotáž, jakou už kdysi pomohl provést s hnutím za reformu. Proto se náhle vyslovil pro „mírné pevné clo“ místo klouzavého celního tarifu — byl přece vždy přítelem „mírné“ politické cudnosti a „mírných“ reforem. Byl dokonce tak drzý, že se ukazoval na londýnských ulicích ve volebním průvodu vládních kandidátů, doprovázen nosiči standart, kteří napíchali na své tyče v křiklavém kontrastu dva chleby, chléb za 2 pence s nápisem „Peelův bochník“ a chléb za šilink s nápisem „Russellův bochník“. Národ se však tentokrát nedal oklamat. Věděl ze zkušenosti, že whigové slibovali chleby a platili kamením. Přes Russellův směšný karnevalový průvod získala whigovská vláda v nových volbách jen menšinu 76 poslanců. Musela konečně vydat své pozice. Za špatnou službu, kterou mu mírné pevné clo prokázalo roku 1841, se Russell pomstil tím, že klidně připustil, aby byl roku 1842 Peelův „klouzavý tarif“ uzákoněn. Pohrdal nyní „mírným pevným clem“; obrátil se k němu zády; nechal je padnout, aniž se o něm slovem zmínil.
V letech 1841 až 1845 se Liga proti obilním zákonům rozrostla do obrovských rozměrů. Stará smlouva mezi pozemkovou a finanční aristokracií obilní zákony už nezajišťovala, neboť místo finanční aristokracie pronikala do čela středních tříd stále více průmyslová buržoazie. Pro průmyslovou buržoazii bylo však zrušení obilních zákonů životní otázkou. Snížení výrobních nákladů, rozšíření zahraničního obchodu, zvýšení zisku, omezení hlavního zdroje příjmů a tím i moci pozemkové aristokracie, růst vlastní politické moci — to všechno chtěla průmyslová buržoazie získat zrušením obilních zákonů. Na podzim roku 1845 našla strašlivé spojence: chorobu brambor v Irsku, zdražení obilí v Anglii a neúrodu ve většině evropských zemí. Sir Robert Peel, zastrašený hrozivými vyhlídkami, svolal proto koncem října a v prvních týdnech listopadu 1845 řadu schůzí kabinetu, na nichž navrhoval dočasné zrušení obilních zákonů a dokonce naznačoval nutnost jejich definitivního zrušení. Tvrdošíjný odpor jeho kolegy Stanleyho (nynějšího lorda Derbyho) způsobil, že se rozhodnutí kabinetu zdrželo.
John Russell, který se v době parlamentních prázdnin bavil cestováním a byl tehdy v Edinburghu, vyčenichal, co se děje v Peelově vládě. Rozhodl se využít průtahu způsobeného Stanleym, předejít Pecla a přebrat mu jeho populární postavení, vyvolat zdání, jako by to byl on, kdo k tomu Peela přiměl, a tak zbavit jeho chystaný čin veškeré morální váhy. Proto poslal 22. listopadu 1845 z Edinburghu svým voličům v City dopis plný zlobných a zlomyslných narážek na Peela, a to pod záminkou, že ministři příliš dlouho otálejí s rozhodnutím o žalostné situaci v Irsku. Periodické hladomory v Irsku v letech 1831, 1835, 1837 a 1839 nedokázaly nikdy otřást vírou Russella a jeho kolegů v obilní zákony. Nyní však byl všecek rozohněn. Ani tak nesmírné neštěstí jako hladomor dvou národů nevybavilo před očima tohoto mužíčka nic než vidinu pasti na soka, který je „u vesla“. Ve svém dopise se snažil zastřít skutečný motiv svého náhlého obrácení k svobodnému obchodu tímto vyznáním bídného hříšníka:
„Přiznávám, že se mé názory na tuto otázku za posledních 20 let velmi změnily. Býval jsem toho názoru, že obilí je výjimkou ze všeobecných pravidel politické ekonomie; pozorování a zkušenost mě však přesvědčily, že se musíme vystříhat jakýchkoli zásahů do dovozu potravin.“
V témž dopise vyčítal Peelovi, že ještě nezasáhl do dovozu potravin do Irska. Peel lapil mužíčka do jeho vlastní pasti. Odstoupil, poslal však královně dopis, v němž sliboval Russellovi svou podporu, jestliže se ujme úkolu zrušit obilní zákony. Královna si zavolala Russella a vyzvala ho, aby sestavil novou vládu. Přišel, viděl — a prohlásil, že toho není schopen, dokonce ani s podporou svého soka. Tak si to nepředstavoval. Pro něho to byla jen falešná záminka a teď hrozilo, že ho vezmou za slovo! Peel znovu nastoupil a zrušil obilní zákony. Jeho čin rozbil a rozložil stranu toryů. Russell se s ní spojil, aby svrhl Peela. To jsou jeho nároky na titul „ministra svobodného obchodu“, kterými se ještě před několika dny pyšnil v parlamentě.
VI
Londýn 12. srpna. Vracíme se ještě jednou k lordu Johnu Russellovi, abychom uzavřeli jeho charakteristiku. Na počátku své dráhy získal jakési jméno pod záminkou tolerance a na konci své dráhy pod záminkou bigotnosti; jednou svým návrhem na zrušení zákonů o přísaze a korporacích[229], podruhé svým návrhem zákona o duchovních titulech (Ecclesiastical Titles Bill)[230]. Zákony o přísaze a korporacích zabraňovaly jinověrcům převzít státní funkce. Byly už dávno mrtvou literou, když Russell v roce 1828 podal svůj známý návrh na jejich zrušení. Obhajoval jej s odůvodněním, že podle jeho přesvědčení „odvolání těchto zákonů posílí bezpečnost státní církve“. Jeden tehdejší spisovatel nám sděluje: „Když byl návrh přijat, nebyl nikdo tak udiven jako navrhovatel sám.“ Tuto záhadu si snadno vysvětlíme, když si připomeneme, že toryovská vláda podala sama o rok později (1829) návrh na emancipaci katolíků, a bylo tedy pro ni jistě žádoucí, aby se předtím zbavila zákonů o přísaze a korporacích. Disenteři nedostali ostatně od lorda Johna nic kromě slibů, kdykoli byl v opozici. Když byl ve vládě, stavěl se dokonce i proti zrušení církevních daní (church rates).
Ale ještě příznačnější pro nicotnost tohoto muže a malost jeho pohnutek je jeho pokřik proti papeži[k]. Viděli jsme, že v letech 1848 a 1849 zmařil návrhy svých vlastních spojenců na reformu spolčením whigů s peelovci a toryi. Russellova vláda, která tak byla závislá na konzervativní opozici, se dostala do velmi vratkého a nejistého postavení v roce 1850, když papežská bula o zavedení římskokatolické hierarchie v Anglii a jmenování kardinála Wisemana westminsterským arcibiskupem vyvolaly u nejpokrytečtější a nejomezenější části anglického národa povrchní pobouření. Russell však rozhodně nebyl papežovými kroky nijak překvapen. Jeho tchán, lord Minto, byl v Římě, když „Římské noviny“[l] uveřejnily roku 1848 Wisemanovo jmenování. Z „Dopisu anglickému lidu“ kardinála Wisemana se dokonce dovídáme, že papež již v roce 1848 informoval lorda Minta o bule o zavedení hierarchie v Anglii. Russell sám podnikl několik přípravných kroků tím, že dal prostřednictvím Clarendona a Greye oficiálně uznat tituly katolického duchovenstva v Irsku a v koloniích. Ale teď, u vědomí slabosti své vlády, znepokojen historickou vzpomínkou na to, že roku 1807 protipapežský pokřik vypudil whigy z vlády, v obavě, aby Stanley nenapodobil Percevala a nepředešel jej, Russella, za nepřítomnosti parlamentu stejným způsobem, jako se on sám pokusil předejít Peela ve zrušení obilních zákonů — pronásledován všemi těmito předtuchami a strašidly udělal mužíček salto mortale a vrhl se do bezuzdných protestantských vášní. 4. listopadu 1850 uveřejnil pověstný „Dopis durhamskému biskupovi“, v němž biskupa ujišťuje:
„Jsem s Vámi zajedno v názoru, že poslední papežův útok na naše protestantství je nestoudný a zákeřný, a jsem proto touto záležitostí právě tak rozhořčen jako Vy.“
Mluví o tom, že se „nyní podnikají úporné pokusy o omezení ducha a zotročení duše“. Nazývá katolické obřady „maškarádou pověry, na niž většina národa shlíží s pohrdáním“, a slibuje nakonec biskupovi, že dá podnět k novým zákonům proti papežově uzurpaci, kdyby snad staré nestačily. Týž lord John prohlásil v roce 1845, kdy ovšem nezastával žádný úřad:
„Mám za to, že můžeme zrušit ony klauzule, jež zabraňují římskokatolickému biskupovi používat titulů, které mají biskupové státní církve. Není nic absurdnějšího a dětinštějšího než udržování takovýchto rozdílů.“
V roce 1851 předložil svůj návrh zákona o duchovních titulech, který směřoval k zachování těchto „absurdních a dětinských rozdílů“. Poněvadž však byl v tomto roce poražen blokem irské brigády s peelovci, manchesteriány atd. — v souvislosti s návrhem Locka Kinga na rozšíření volebního práva — jeho protestantský zápal se vypařil a Russell slíbil, že návrh zákona, který byl ve skutečnosti mrtvě narozeným dítětem, předělá.
Stejně jako jeho protipapežský zápal byl i jeho zápal pro emancipaci židů pouhou falešnou záminkou. Celý svět ví, že jeho návrh zákona o zrušení právních omezení židů [Jewish Disabilities Bill] je každoročně se opakující fraška — vnadidlo na hlasy, jimiž disponuje v City rakouský baron Rothschild. Falešnou záminkou byly i jeho deklarace proti otroctví.
„Vaše opozice proti všem návrhům ve prospěch černochů,“ píše mu lord Brougham, „a Váš odpor dokonce i proti pouhému pokusu zamezit nově zavedené obchodování s otroky prohloubily propast mezi Vámi a zemí. Iluze, že Vy, odpůrci všech návrhů proti otroctví v roce 1838, nepřátelé jakéhokoli zasahování do činnosti koloniálních sdružení otrokářů, byste se najednou tak silně zamilovali do černochů, že byste návrhem zákona v jejich prospěch dávali v roce 1839 v sázku svá místa, taková iluze by prozrazovala podivuhodné sklony k sebeklamu.“
Falešnou záminkou byla i jeho právní reforma. Když roku 1841 vyslovil parlament whigovské vládě nedůvěru a nastávající rozpuštění Dolní sněmovny neslibovalo valný úspěch, pokusil se Russell protlačit ve sněmovně narychlo návrh zákona o kancléřském soudu [Chancery Bill], aby se
„zřízením dvou nových judges of equity“ (soudců, kteří se neřídí striktními právními normami, nýbrž spravedlností) „odstranil jeden z nejhorších zlořádů našeho systému — průtahy u courts of equity[m]“.
Russell nazval tento svůj návrh zákona „velkou splátkou na právní reformu“. Jeho skutečným cílem bylo propašovat ještě před chystaným utvořením toryovské vlády na nově vytvořená místa své dva whigovské přátele. Sir Edward Sugden (nyní baron Saint-Leonards), který jej prohlédl, předložil pozměňovací návrh, aby zákon vstoupil v platnost až od 10. října (tedy po svolání nově zvolené sněmovny). Ačkoli se tím obsah zákona, který Russell považoval za tak „naléhavý“, ani v nejmenším neměnil, stáhl jej ihned zpět, jakmile byl pozměňovací návrh přijat. Stal se „fádním“, pozbyl smyslu.
Koloniální reformy, schémata o výchově, „svobody poddaných“, veřejný tisk a veřejná shromáždění, válečné nadšení a touha po míru — to všechno jsou pro lorda Johna Russella falešné záminky. Celý Russell je jediná falešná záminka, celý jeho život jediná lež, celá jeho činnost nepřetržitý řetěz malicherných intrik k dosažení nízkých cílů — zhltnout veřejné prostředky a uchvátit pouhé zdani moci. Ještě nikdo nepotvrdil tak pádně biblické průpovědi, že žádný člověk nemůže ke své postavě přidat ani loket. Postaven svým původem, styky, společenskými náhodami na ohromný piedestal, zůstal stále týmž homunkulem — trpaslíkem tančícím na vrcholu pyramidy. Dějiny snad ještě nikdy nevystavily na odiv druhého muze — tak velikého v malosti.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — opozice. (Pozn. red.)
b — vlády. (Pozn. red.)
c — nepopsaný list. (Pozn. red.)
d — klam. (Pozn. red.)
e V Marxově článku v „New-York Daily Tribune“ následuje: „kteří platí roční pacht ve výši 50 liber št.“ (Pozn. red.)
f V německém originále je anglický výraz „ballot“. (Pozn. čes. red.)
g — „John-nejzazší mez“. (Pozn. red.)
h V „New-York Daily Tribune“ je konec této věty formulován takto: „…výjimečného zákona pro Irsko, zákona o soudech červenokabátníků, kterým se v Irsku zaváděly místo obyčejných a porotních soudů soudy vojenské“. (Pozn. red.)
i — doložka, kterou se výnos povolené daně přikazuje určitému účelu. (Pozn. čes. red.)
j — zrušení anglo-irské unie. (Pozn. red.)
k — ti. Piovi IX. (Pozn. red.)
l — „Gazzetta di Roma“. (Pozn. red.)
m — soudů spravedlnosti. (Pozn. red.)
218 Zkrácená varianta Marxova pamfletu „Lord John Russell“ byla uveřejněna pod tímto názvem v „New-York Daily Tribune“ 28. srpna 1855.
219 „A Letter from the Right Honourable Edmund Burke to a Noble Lord on the Attacks made upon him and his Pension, in the House of Lords, by the Duke of Bedford and the Earl of Lauderdale, Early in the present Sessions of Parliament“ [„Dopis ctihodného pána Edmunda Burka vznešenému lordovi o útocích, které proti němu a jeho důchodu podnikli vévoda Bedford a hrabě Lauderdale ve Sněmovně lordů na počátku nynějšího zasedáni parlamentu“], Londýn 1796, str. 37.
220 Anglické názvy Russellových knih, o nichž se zde Marx zmiňuje, jsou: „Don Carlos, or Persecution“, Londýn 1822; „An Essay on the History of the English Government and Constitution, from the Reign of Henry VII to the Present Time“, Londýn 1821; „Memoirs of the Affairs of Europe from the Peace of Utrecht“, sv. 1—2, Londýn 1824—1829.
221 J. A. Roebuck, „History of the Whig Ministry of 1830, to the Passing of the Reforrn Bill“ [„Dějiny whigovské vlády z roku 1830 do přijetí zákona o reformě“], sv. 2, Londýn 1852, str. 67.
222 Roku 1819 po krvavém zúčtování s dělníky, kteří se shromáždili nedaleko Manchesteru, aby projednali petici o všeobecném volebním právu, přijal anglický parlament na návrh lorda Castlereagha šest reakčních zákonů („roubíkové zákony“), které zrušily nedotknutelnost osoby, svobodu tisku a shromažďování.
223 Copyholders — jedna z kategorií rolníků v Anglii; byli to držitelé feudální půdy na základě kopie zápisu ve vrchnostenských knihách; platili z ní landlordovi feudální pozemkovou rentu.
Leaseholders — držitelé půdy na základě pachtu, jehož lhůta i podmínky se určovaly smlouvou mezi landlordem a pachtýřem.
224 Jde o živelné hnutí zemědělských dělníků v řadě hrabství jižní a jihovýchodní Anglie koncem roku 1830 a začátkem roku 1831; růst bídy a nezaměstnanosti mezi zemědělským dělnictvem vyvolala tehdy hospodářská krize a používání mechanických mlátiček farmáři. Hnutí dostalo název „swing“ („swing“ znamená biják, tj. část cepu, kterou se mlátí). Vzbouření zemědělští dělníci a chudší pachtýři, kteří se k nim přidali, zapalovali statky, stohy a sýpky landlordů a farmářů, a ničili jejich mlátičky. Tato dílčí povstání zemědělského proletariátu byla na rozkaz whigovské vlády lorda Greye krutě potlačena ozbrojenou mocí.
225 Freeholders — jedna z kategorií malých pozemkových vlastníků v Anglii, která vznikla ze středověkých „svobodníků“.
226 Podle anglické parlamentní tradice seděl předseda Sněmovny lordů, lord kancléř, na pytli s vlnou, který byl kdysi symbolem hlavního zdroje národního bohatství Anglie.
227 O lichfieldhouské úmluvě viz poznámku [96].
228 Habeas Corpus Act — zákon z roku 1679, podle něhož měla zatčená osoba právo žádat vydání příkazu „habeas corpus“, jímž se věznitel vyzývá, aby ji předvedl k soudu. Soud prozkoumá důvody uvěznění a zatčeného buď osvobodí, nebo jej pošle zpět do vězení, nebo jej propustí na kauci nebo záruku až do zahájení procesu. Habeas Corpus Act se nevztahuje na případy obvinění z velezrady a jeho platnost může být usnesením parlamentu pozastavena. K tomuto opatření sahala anglická vláda zvlášť často v Irsku.
229 Corporation Act (zákon o korporacích), přijatý anglickou sněmovnou roku 1661, vyžadoval od osob, které zastávaly volené funkce (šlo hlavně o orgány městské správy)‚ uznávání dogmat anglikánské církve.
Test Act (zákon o přísaze) z roku 1673 vyžadoval totéž od všech osob, které zastávaly státní funkce.
Tyto zákony byly původně namířeny proti katolické reakci, ale později se staly zbraní oficiální anglikánské církve proti jakékoli opozici a prostředkem k obraně jejích privilegií.
230 Ecelesiastical Titles Bill (návrh zákona o duchovních titulech) uzákoněný v srpnu 1851 prohlašoval za neplatný papežův edikt z roku 1850 o jmenováni katolických biskupů a arcibiskupa v Anglii.