Rakousko a válka

Karel Marx

Rakousko a válka

Na jiné stránce podáváme našim čtenářům zprávu jednoho rakouského důstojníka o nedávné inspekční cestě císaře Františka Josefa k haličské armádě. Autor zprávy při popisu císařovy inspekční cesty a rozmístění císařských vojsk potvrzuje náš názor, který jsme vyslovili při jiných příležitostech, že Rakousko se v minulém roce vážně připravovalo na válku a nehrálo žádnou komedii, aby oklamalo západní mocnosti. Jisté je, že Rakousko by nikdy nepřinášelo takové oběti jen proto, aby sypalo světu písek do očí.^{^[275]}

Pravda je, že jen nejkrajnější nutnost přiměla Rakousko, aby zbrojilo proti Rusku; a vskutku, pokud mohlo zbrojení odkládat, křečovitě se drželo nepatrných vyhlídek na mír, které mu ruská diplomacie předkládala jako vnadidlo. Nakonec je však přešla trpělivost a Petrohrad s překvapením zjistil, ne zcela bez obav, že Rakousko rozmístilo svá vojska podél haličských hranic. Došlo k tornu dřív, než Petrohrad možnost takových vojenských opatření vůbec připustil, a soustředit stejně silnou ruskou armádu ve stejně krátké době bylo naprosto vyloučeno. Rusko se proto muselo opět uchýlit k diplomacii. Není třeba opakovat, jak a s jakým úspěchem se toho zhostilo. Celá ohromná rakouská armáda, která byla ještě nedávno soustředěna na haličských hranicích, byla ihned rozpuštěna^{^[276]} a obavy Ruska v této oblasti se částečně rozptýlily. Říkáme částečně, neboť rozpuštěním armády nezmizely ze světa dva významné faktory, které se objevily s touto armádou: opevnění a železnice, které byly buď postaveny, obnoveny nebo dostavěny v době, kdy rakouská armáda byla v Haliči.

Zatímco ve všech ostatních částech říše se vláda řídila zásadou ponechávat stavbu železnic soukromým podnikatelům a zatímco stavba západní železnice, která měla spojit Vídeň s Mnichovem, byla dokonce nápadně zanedbána, vrchní velitel v Haliči baron Hess zaměstnával tisíce vojáků na stavbě železnic, jejichž strategická hodnota byla sice velká, ale jejichž obchodní význam je, alespoň prozatím, sporný a jejichž projekt by byl za jiných okolností zůstal ještě třicet let ležet v psacích stolech inženýrů soukromých společností. Pro Rusko nemohlo být nic nepříjemnějšího než stavba těchto železnic, po nichž Rakousko může nyní znovu soustředit armádu, kterou právě rozpustilo, ani ne za pětinu doby, kterou by potřebovalo k soustředění podobné armády Rusko. Každý, kdo si dá tu práci, seznámí se se statistickými údaji o rakouské železniční dopravě a srovná to, co bylo vykonáno z čistě politických důvodů na Východě, s tím, jak malá pozornost byla věnována obchodním zájmům na Západě, nikdy neuvěří, že tyto haličské železnice byly vybudovány tak nakvap jen proto, aby byl oklamán svět. Je jasné, že tomu účelu by mnohem lépe posloužilo, kdyby byla rychle dokončena stavba západních železničních tratí, spojujících Rakousko s Bavorskem.

Náš názor ještě víc potvrzují nedávné rozsáhlé opravy starých a stavby nových opevnění ve východních rakouských provinciích. Stavbu železnice lze vysvětlit strategickými i jinými úvahami, ale budování a doplňování systému opevnění a neproduktivní výdaje na tyto práce rozhodně nelze vysvětlit ničím jiným než bezprostřední potřebou. To, co jsme řekli o poměrně rozsáhlých železničních stavbách na východě a západě Rakouska, platí mnohem víc o těchto opevněních. Z třiceti šesti pevností v rakouské říši jich sedm patří přímo a devět nepřímo do východní obranné linie, přičemž většina těchto pevností byla jaksepatří zdokonalena teprve nedávno, jako například Krakov, Přemyšl a Zaleščiki. První dvě, spolu s Lvovem, který vzhledem ke své poloze nemůže být silněji opevněn, ovládají cestu do Varšavy. Zaleščiki leží v nejvýchodnější části Haliče proti důležité ruské pevnosti Chotinu. Krakov byl přeměněn v pevnost prvního řádu a všechna jeho opevnění, jakož i všechna ostatní opevnění v Haliči, jsou plně připravena na válku. V rakouské armádě bývalo zvykem svěřovat velení nad pevnostmi starým, vysloužilým generálům jako jakýsi čestný odpočinek a na službu v pevnostech se pohlíželo jako na jakési vyhnanství pro důstojníky, kteří upadli u dvora v nemilost. Nyní však najdeme na celém východě a severovýchodě jako velitele pevností opravdu schopné lidi, zasloužilé generály a význačné štábní důstojníky. V Krakově je velitelem polní maršál Wolter, v Přemyšlu generálmajor Ebner, v Zaleščikách generálmajor Gläser, v Karlsburgu v Transylvánii polní maršál Sedlmayer a v Olomouci, na severozápadním křídle, generál von Böhm. Na západě je v téže době situace právě opačná; lidé a zařízení jsou zde vlastně jen ruiny, klidně ponechávané dalšímu rozkladu. Jak jinak by zde situace vypadala, kdyby západní mocnosti mohly, byť jen naoko, označit rakouskou politiku za obojakou! Jak by si rakouské úřady pospíšily obnovit Linec s jeho čtyřiceti Maxmiliánovými věžemi^{^[277]}, který nyní nelze ani považovat za pevnost, a Salcburk, který byl kdysi pevností prvního řádu? Co místo toho vidíme? Mrtvý klid, nikde žádné vojenské přípravy. Dokonce i vojáci, kteří se vracejí z Východu, kde očekávali, že si vybojují vavříny, ztrácejí svůj bojový duch, jakmile se přibližují k bavorským hranicím.

Tyto skutečnosti mluví samy za sebe; zbývá jen vysvětlit jednu otázku, a to, kdo zavinil, že Rakousko neuskutečnilo svou politiku a že bylo zatíženo dalším ohromným dluhem, aniž z toho mělo nějaké okamžité výhody buď pro sebe, nebo pro své zjevné spojence? Jak víme, ve Vídni se rozšířilo mínění, které je přijímáno v celém Německu, že Rakousko couvlo ze strachu, aby si nevytvořilo druhého protivníka v Prusku, a proto, že válka bez pomoci Německa neskýtala záruku, že rychle skončí, jak to mimořádné postavení říše vyžadovalo. My však musíme trvat na opačném názoru, Soudíme, že kdyby bylo Rakousko odvážně napadlo ruskou armádu, Prusko a celé ostatní Německo by je bylo muselo, i když jen pomalu a nerado, následovat.

Koho tedy činit odpovědným za nynější rakouskou politiku? Anglii, kterou vede skvělý licoměrník a šarlatánský mluvka lord Palmerston. Abychom mohli toto tvrzení dokázat, musíme opustit vojenské pole a vstoupit do labyrintu diplomacie. Disraeli se 23. července otázal lorda Johna Russella, oč opírá své prohlášení, že „jedním z hlavních důvodů krymské výpravy bylo to, že Rakousko odmítlo překročit Prut“. Lord John se nemohl upamatovat, vyjádřil se jen, že „je to jeho povšechný dojem“. Pan Disraeli potom položil tutéž otázku lordu Palmerstonovi, který

„nechtěl odpovídat na takovéto otázky, které jsou vytrženy z četných jednání mezi vládou Jejího Veličenstva a vládou panovníka, který je do určité míry spojencem Jejího Veličenstva. Pokud jde o něho samotného, může říci jen tolik, že vždy považoval Krym za místo, kde může být zasazen nejúčinnější úder ruské převaze na Černém moři; a i kdyby zde nebyl žádný jiný důvod, tento důvod by podle jeho názoru pro vyslání výpravy plně stačil.“ „Podle mého názoru,“ prohlásil, „byla výprava na Krym tím nejlepším krokem.“

Tak se tedy od lorda Palmerstona dovídáme, že na myšlenku zahájit krymské tažení nepřišlo Rakousko ani Bonaparte, ale Palmerston sám. Lord Lyndhurst, ostře napadaje Rakousko, řekl 26. června, že

„počátkem června se Rakousko rozhodlo vyzvat Rusko, aby vyklidilo podunajská knížectví. Výzva byla formulována velmi ostře, takže to byla jakási pohrůžka, že Rakousko použije ozbrojené moci, nebude-li jeho požadavek splněn.“

Po několika poznámkách z historie učený lord pokračoval:

„A zasáhlo Rakousko nějak bezprostředně proti Rusku? Pokusilo se poslat svá vojska do podunajských knížectví? Vůbec ne. Několik týdnů nedělalo vůbec nic, až do chvíle, kdy bylo zrušeno obléhání Silistry a ruská armáda začala ustupovat a kdy Rusko samo prohlásilo, že do určité doby knížectví vyklidí a stáhne se za Prut.“

Lord Lyndhurst tak vytýká Rakousku, že jeho slova se rozcházejí se skutky. Po něm promluvil lord Clarendon a z jeho projevu si můžeme učinit určitou představu o duchu, který přeměnil Rakousko května a června v Rakousko července a srpna. Říká, že

„když Rakousko postupně převzalo řadu závazků vůči Anglii a Francii a provedlo rozsáhlé a nákladné válečné přípravy a když pak naléhavě navrhovalo, aby Francie a Anglie vyslaly do hlavního stanu generála Hesse své vojenské zástupce, zamýšlelo bezpochyby vstoupit do války a počítalo s ní. Počítalo však také s tím, že dávno předtím, než budou zahájeny válečné operace, dosáhnou spojenecké armády na Krymu rozhodujících vítězství, že budou moci uvolnit své síly a budou s to podniknout spolu s jeho vlastními silami další operace. To se na neštěstí nestalo, a kdyby bylo Rakousko vyhlásilo na naši výzvu válku, bylo by ji muselo se vší pravděpodobností vést samo.“

Vysvětlení lorda Johna Russella je tedy v přímém rozporu s tím, co prohlásil lord Clarendon. Lord John řekl, že krymská výprava vyplula proto, že Rakousko odmítlo překročit řeku Prut, tj. účastnit se války proti Rusku. Lord Clarendon říká, že Rakousko se nemohlo účastnit války proti Rusku, protože byla vyslána výprava na Krym.

Může být prospěšné, uvážíme-li ještě prohlášení lorda Ellenborougha, které nikdo nepopřel:

„Než odplula válečná výprava na Krym, navrhlo Rakousko, že se poradí se spojeneckými mocnostmi o budoucích válečných operacích. Spojenci však na základě předchozích úvah výpravu vyslali, načež Rakousko ihned prohlásilo, že samo proti Rusku válčit nemůže a že krymská výprava je nutí volit jiný postup. Později, právě na začátku vídeňské konfcrcnce, kdy bylo nanejvýš důležité, aby Rakousko postupovalo společně s námi, tehdy jste se stále ještě zabývali jen myšlenkou na úspěch nových operací na Krymu, odvolali jste z území bezprostředně sousedícího s Rakouskem 50 000 dobrých tureckých vojáků, a tak jste Rakousko připravili o jedinou podporu, s níž mohlo v případě válečného tažení proti Rusku počítat. Je proto jasné, vážení lordové, a vysvítá to také z posledního prohlášení urozeného hraběte, že právě vaše neuvážená krymská výprava ochromila politiku Rakouska a přivedla je do tak obtížného postavení, že mu bylo rázem znemožněno sledovat kurs, který je v souladu s jeho ctí, jeho důstojností a s jeho zájmy. Ještě než výprava odplula na Krym, dovolil jsem si vládu varovat. Upozorňoval jsem ji na účinek, jaký tato výprava nutně bude mít na rakouskou politiku.“

Rady lorda Ellenborougha nikdo nedbal. Palmerston vyslal výpravu do Sevastopolu právě v okamžiku, který byl co nejlépe vybrán tak, aby její odplutí zabránilo a odvrátilo zahájení válečných akcí Rakouska proti Rusku. Vypadalo to téměř tak, jako by Palmerston zamýšlel poskytnout pomoc velkému nepříteli Anglie, a jako by byl záměrně vehnal Rakousko do jeho nynějšího dvojakého postavení v podunajských knížectvích, vydal je ruské diplomacii a postrčil ještě blíž k okraji propasti, do níž nakonec musí spadnout. Palmerstonovi se za jeho dlouhé a neslavné kariéry v této záležitosti, stejně jako i v mnoha jiných, skvěle podařilo posloužit zájmům samotného Ruska, ať už byl jeho skutečný záměr jakýkoli.

Napsal K. Marx koncem srpna 1855
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4493 z 13. září 1855 Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

275 V prvním odstavci tohoto článku je patrný zásah redakce „New-York Daily Tribune“.

276 Počínaje 24. červnem 1855 začal být na rozkaz rakouského císaře snižován stav rakouské armády, rozmístěné na haličských hranicích, což v podstatě znamenalo, že Rakousko otevřeně odmítlo bojovat na straně spojenců.

277 Maxmiliánovy věže (nazvané podle arcivévody Maxmiliána dʼEste) byly rozsáhlé samostatné obranné stavby. Měly zpravidla dvě patra a dělovou plošinu s parapetem. Do obou pater i na plošinu se umísťovala děla tak, aby mohla vést soustředěnou palbu. Proti útoku pěchoty byla každá věž kryta příkopem a zemním náspem.