Válka v Asii

Bedřich Engels

Válka v Asii

Pomalu se postupně dovídáme podrobnosti o pádu Karsu^{^[308]}, které dosud plně potvrzují, co jsme vždy tvrdili o turecké armádě v Malé Asii. Nyní již nelze popírat, že tuto armádu soustavně ničila netečnost turecké vlády a bezmezně se rozmáhající turecká lhostejnost, fatalismus a tupost. Skutečnosti, které byly nyní odhaleny, vskutku do značné míry potvrzují, že na pádu Karsu měla značný podíl dokonce i přímá zrada, což je v Turecku běžná věc.

Již na začátku loňského tažení jsme měli příležitost upozornit naše čtenáře na žalostnou situaci turecké armády v Erzerumu a Karsu a na ohromné zpronevěry, které tuto situaci vytvořily. K obraně Arménské vysočiny byly soustředěny dva armádní sbory z Malé Asie a Mezopotámie a část syrského sboru. Tyto sbory posílil jejich redif, tj. záložní prapory, a byly jádrem početných kurdských a beduínských nepravidelných vojsk. Čtyři nebo pět neúspěšných bitev od roku 1853 do roku 1854, počínaje Achalcichem a Bayazitem konče, však zlomilo soudržnost a bojového ducha této armády, načež nedostatek oděvů a potravin v zimě ji zničil úplně. Ve štábu armády se shromáždila, aniž zde zaujímala nějaká oficiálně uznaná místa, pestrá směsice maďarských a polských uprchlíků — dobrodruhů i velmi zasloužilých lidí. Mezi ignorantskými, závistivými a pletichářskými paši se tito dobrodruzi mohli vydávat za prvotřídní odborníky, zatímco s opravdu užitečnými lidmi z řad těchto uprchlíků se jednalo jako s dobrodruhy; nakonec z toho vznikly pravé závody v ješitnosti a pletichaření, čímž se uprchlíci jako celek zdiskreditovali a ztratili téměř všechen vliv. Potom přišli angličtí důstojníci. Byli přijati s velkým respektem, jak to vyžadovaly ohledy vůči vládě spojeneckého státu a naprostá bezmocnost tureckých důstojníků. Ale i oni se marně pokoušeli vštípit arménské armádě nějakého vojenského ducha. Snad se jim tu a tam podařilo na okamžik vytrhnout některého pašu z tupé netečnosti, zajistit v Karsu stavbu nejnezbytnějších obranných opevnění a čas od času zabránit nejkřiklavějším případům zpronevěry či dokonce dorozumívání se s nepřítelem, ale to bylo všechno. Když se generál Williams loni na jaře všemožně snažil zásobit Kars nejnutnějšími potravinami, narážel na nejrůznější překážky. Turecká intendantura soudila, že obklíčení Karsu je vyloučeno, a nepostarala se o koně pro dopravu zásob. Když pak bylo dost oslů, považovali Turci za urážku, aby sultánovy zásoby dopravovali oslové atd. Kars, bašta Arménie, vzdálený jen dva denní pochody od ruské pevnosti Gumri, zůstal tak nakonec fakticky bez zásob a musel si obstarávat potraviny po okolí. Stejně tomu bylo s municí. Po ruském útoku z 29. září zbylo v Karsu dělostřclecké munice jen na tři dny a je nutno podotknout, že tehdy ještě Kars nebyl skutečně obklíčen, neboť 29. září byl jediný clen, kdy se za celou dobu blokády skutečně bojovalo. Bedny s léky, které byly armádě poslány, obsahovaly jen všelijaké haraburdí a chirurgové dostali z Cařihradu porodnické nástroje, jimiž měli sondovat rány a amputovat končetiny!

Taková byla v Karsu situace. To, že posádka, kterou tvořili demoralizovaní anatolští vojáci, dokázala s tak skrovnými prostředky klást 29. září tak zoufalý odpor a potom se tak dlouho držet bez ohledu na hlad, je jednou ze světlých stránek tureckých dějin, jimiž tato válka oplývá. Týž fatalismus, který vede u velitelů k apatické nevšímavosti, vyvolává v masách tento tvrdošíjný odpor. Je to poslední zbytek onoho ducha, který nesl zástavu islámu z Mekky do Španělska a byl zastaven teprve u Poitiers^{^[309]}. Jeho útočná síla je ta tam, avšak zbytky jeho obranné síly zůstaly. Pro Turky je typické, že za hradbami a valy pevností kladou tvrdošíjný odpor. Bylo by velkou chybou, kdyby se to připisovalo přítomnosti evropských důstojníků. Jestliže tito důstojníci byli v roce 1855 a 1854 v Karsu a Silistře, pak nebyli ve Varně, v Braile a Silistře v roce 1829, kde Turci bojovali stejně hrdinně.^{^[310]} Evropští důstojníci zde mohli jen napravit některé chyby, zesílit reduty, zavést jednotný systém obrany a zabránit otevřené zradě. Osobní odvaha vojáků byla však vždy stejná, bez ohledu na to, zda tam evropští důstojníci byli, nebo nebyli. Nechyběla ani v Karsu, dokonce ani v řadách dezorganizovaných vojsk téměř rozbité anatolské armády.

Tím se dostáváme k zásluhám britských důstojníků, kteří sehráli při obraně Karsu významnou roli a nyní jsou jako váleční zajatci v Tiflisu. Jc nesporné, že tito důstojníci mnoho vykonali při přípravách obrany a zasluhují veškeré uznání za to, že město opevnili, zásobili je, jak mohli nejlépe, vyburcovali turecké paši z jejich zasněné netečnosti a řídili obranu města 29. září. Ale je hloupost připisovat jim, jak to nyní činí britský tisk, všechny zásluhy za 29. září a za obranu města vůbec a líčit je jako hrstku hrdinů, které zbabělí Turci, pro něž se tito hrdinové obětovali, v hodině nebezpečí zbaběle opustili. Nechceme popírat, že při zteči byli v prvních řadách obránců. Angličané jsou tak bojovní, že britský důstojník se obvykle dopouští největší chyby, neboť v bitvě zapomíná na své povinnosti důstojníka a bojuje jako prostý voják. Je přitom přesvědčen, že si za to vysloužil chválu svých spoluobčanů, ačkoli v každé jiné armádě by riskoval degradaci pro špatné sebeovládání. Naproti tornu je turecký voják tak zvyklý vidět, jak jeho vlastní důstojníci utíkají, že jakmile se dostane do ráže, vůbec se o důstojníky či velení nestará a bojuje tam, kde právě stojí. Rozhodně nepatří k lidem, kteří by si všimli, tím méně byli inspirováni tím, že se vedle nich půl tuctu Angličanů pokouší blýsknout svou odvahou. Jakmile jsme se dozvěděli o útoku 29. září, ihned jsme konstatovali, že opevnění Karsu bylo plánováno naprosto nesprávně, a tento náš názor poté plně potvrdil oficiální plán karských opevnění, který uveřejnila britská vláda. Zásluhy britských důstojníků v Karsu je tedy nutno měřit podle francouzského přísloví: „V království slepých i jednooký králem.“ Mnozí z těch, kdo ve Francii nedokáží zvládnout znalosti nutné ke zkoušce na podporučíka, by se v Indočíně stali velkými generály. A jsou-li britští důstojníci ve vlastní zemi proslulí svou odbornou neschopností, nesmíme očekávat, že když slouží v Turecku, budou najednou osvíceni záplavou znalostí či géniem. Podle našeho názoru má Kmety stejné zásluhy jako kterýkoli jiný obránce Karsu.

Tak to vypadalo v Karsu; ale co se zatím dělo v Erzerumu? Asi tucet starých pašů si tu celé dny pokuřovalo z čibuků a ani je nenapadlo, že mají vůbec nějakou odpovědnost, že Kars je silně tísněn, nebo že nepřítel je jen několik pochodů odtud na druhé straně deve-bojunského pohoří. Několik tisíc mužů pravidelného vojska doprovázených nevelkým počtem nepravidelných jednotek pochodovalo sem a tam, nikdy se neodvážili útoku na nepřítele a vraceli se, jakmile spatřili jeho přední stráže. Tato vojska neměla ani sílu, ani odvahu jít Karsu na pomoc, a tak pevnost hladověla a erzerumská armáda se sotva odvážila ji podpořit byť jen demonstrativními akcemi. Generál Williams jistě věděl, že z této strany nemůže očekávat žádnou pomoc. Ale jaké zprávy, jaké sliby dostal, pokud jde o účinnost manévrů Ömera paši, nemůžeme nijak posoudit. Říkalo se, že Williams zamýšlel probít se v krajním případě s posádkou ruským postavením, ale pochybujeme, že by o tomto plánu vážně uvažoval. Hornatý terén pouze s několika málo přechody, kudy bylo možno dosáhnout Erzerumu, skýtal Rusům všechny výhody. Kdyby Rusové dobře obsadili několik soutěsek, nebylo by možné plán provést. Kromě toho bylo koncem října téměř nemožné přesunovat vojska v místech ležících pět až osm tisíc stop nad mořem, kde zima začíná velmi brzy a trvá šest až devět měsíců. Kdyby se byl mohl Kars udržet do zimy, ztráta posádky 6000 mužů pravidelného vojska by nebyla ničím ve srovnání s časem, který by se byl prodloužením obrany získal. Erzerum, kde jsou soustředěny všechny turecké sklady v Arménii, byl téměř neopevněn a získáním času by byl zabezpečen až do května 1856, zatímco Rusové by získali jen tu výhodu, že by fakticky ovládli vesnice podél řeky Kars-čaj a podél horního toku Araksu, z nichž jim ani jedna nemohla odolat, i kdyby se posádce Karsu podařilo probít do Erzerumu. Toto město bylo velmi málo opevněno, a i kdyby se bylo posádce Karsu podařilo probít se tam v polovině října, stejně by nebylo dostatek sil na jeho obranu. Jako otevřené město může být bráněno jen u Deve-Bojunu, bojem v soutěsce před jeho branami. Erzerum tedy zachránila vytrvalost karské posádky.

Znovu vzniká otázka, zda Ómer paša mohl či nemohl zachránit Kars, a téměř každý evropský dopisovatel na Východě na ni odpovídá jinak. Právě ty kruhy, které dříve Ömera pašu tak chválily, se nyní pokoušejí svalit na něj všechnu vinu za pád Karsu. Předně je nutno uvážit skutečnost, že Ömer paša byl proti své vůli držen na Krymu tak dlouho, až už bylo příliš pozdě podniknout ještě před příchodem zimy nějakou velkorysou akci. Když se nakonec odebral do Cařihradu, aby zde vypracoval operační plán, musel ztrácet čas bojem proti všemožným pletichám. Když bylo konečně všechno připraveno, nedošly slíbené britské dopravní prostředky, takže armáda soustředěná poblíž Batumi a později v Suchum-Kale zůstala bez potravin, střeliva a dopravních prostředků. Lze si těžko představit, jak měl Ömer paša za těchto okolností přímo pochodovat na pomoc obklíčenému Karsu. Víme, že při mingrelské výpravě si nikdy nemohl dovolit vzdálit se od pobřeží víc než na dva či tři dny pochodu, a to mohl pochodovat po dobrých ruských vojenských silnicích. Ale na cestě do Karsu, buď přes Erzerum, nebo přes Ardahan, by se byl musel vzdálit od pobřeží na dvacet, respektive na dvanáct dní pochodu, a pochodovat koryty řek a po horských stezkách, po nichž projde nanejvýš soumar. Karavany z Trapezuntu do Erzerumu se mohou pohybovat jen po těchto cestách a to, že nikdy nepoužívají povozů, nejlépe dokazuje, jakým terénem musejí procházet.

A to je vůbec jediná schůdná cesta. Takzvané cesty z Batumi do vnitrozemí jsou ještě problematičtější, neboť se po nich žádná velká doprava neprovádí. Moudří vojenští kritikové, kteří vytýkají Ömeru pašovi, že nepochodoval přímo na Kars, by si nejdříve měli prostudovat zprávy lidí, kteří již přes toto území cestovali, jako například Curzon nebo Bodenstedt.^{^[311]} Pokud jde o tvrzení londýnských „Times“, že generál Williams označil Ömeru pašovi Batumi jako výchozí bod přímého pochodu na Kars, můžeme říci jen tolik, že Williams zná Arménii, kde žil mnoho let, až příliš dobře, než aby něco takového navrhoval.

Jestliže toto všechno uvážíme, nemohl Ómer paša učinit nic lepšího než ohrozit ruské spojení před Karsem. Jak dalece to mohl provést, to záviselo jednak na pohyblivosti jeho armády, jednak na síle ruské armády, která proti němu stála. Nehledě na první část otázky, neboť tu by bylo možno posoudit až podle faktů, jsme od samého začátku říkali, že tato invazní armáda bude proti Rusům se vší pravděpodobností příliš slabá. Ukázalo se, že náš první odhad Bebutovových sil byl naprosto správný a že Rusové při trošce operativnosti mohli i u Kutaisi postavit proti tureckému vojsku přesilu. To se také stalo. I kdyby byl Ömer paša mohl volně operovat, nemohl by si s armádou, kterou měl, vynutit přechod přes řeku Rion. Mimoto jeho operace od začátku zdržoval pomalý a nejistý přísun zásob. Vždy po dvou či třech pochodech se musel téměř na týden zastavit, aby shromáždil nejnutnější zásoby potravin, a když se konečně dostal na vzdálenost třídenního pochodu od Redut-Kale do vnitrozemí, byl v koncích. A protože zároveň zjistil, že má před sebou silnější ruskou armádu, nezbývalo mu nic jiného, než ustoupit k pobřeží; Rusové jej však pronásledovali a silně znepokojovali jeho zadní voj. Turecká armáda, která těžce utrpčla jak ve srážkách s nepřítelem, tak i nemocemi, nyní táboří na pobřeží a je přepravována do Batumi, Trapezuntu a jiných míst. Mingrelii, s výjimkou pobřežních pevností, mají opět ve svých rukou Rusové.

Tím končí třetí šťastné ruské vojenské tažení v Asii: Kars i jeho pašalik byly dobyty; Mingrelie byla osvobozena od nepřítele a poslední zbytek turecké polní armády, armáda Ömera paši, byla značně oslabena, početně i morálně. Tyto výsledky nelze podceňovat v oblasti, jako je jihozápadní Kavkaz, kde všechny operace nutně musí být pomalé, neboť je zde obtížný terén a nedostatek silnic. A jestližc tyto úspěchy a skutečná vítězství srovnáme s tím, že spojenci obsadili Sevastopol, Kerč, Kinburn, Jevpatoriji a několik kavkazských pevností, uvidíme, že výhody, které spojenci skutečně získali, nejsou tak velké, aby se jimi mohl anglický tisk chvástat. Je velmi příznačné, že pařížský „Constitutionnel“ v článku inspirovaném francouzským dvorem přímo označuje lorda Redcliffa za hlavního viníka asijské katastrofy a obviňuje ho, že nejen zadržoval Portě prostředky, které jí spojenci poskytli, ale měl ji k tomu, aby co možná nejdéle oddalovala vyslání posil určených pro toto válčiště.

Napsal B. Engels kolem 11. ledna 1856
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4608 z 25. ledna 1856

Podle textu novin
Přeloženo angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání).

308 Kars dobyla ruská vojska 28. (16.) listopadu 1855. Turci s pomocí Angličanů vytvořili z této pevnosti nástupiště vpádu do Zakavkazka a Rusové dovršili jejím dobytím řadu úspěšných akcí na kavkazském bojišti krymské války. Bojový duch turecké armády podlomily porážky, které Turci utrpěli v letech 1853—1854 při pokusech vtrhnout do Arménie a Gruzie (u Achalciche 26. [14.] listopadu 1853, u Baš-Kadykljaru 1. prosince [19. listopadu] 1853, u Čoloku 15. [3.] června 1854, u Bayazitu 29. [17.] července 1854 a u Kjuruk-Dare 5. srpna [24. července] 1854). Operace armády Ömera paši, která byla přesunuta v říjnu 1855 z Krymu na Kavkaz, a pochod ze Suchum-Kale do Mingrelie na pomoc obklíčené turecké posádce v Karsu, byly neúspěšné. Ovládnutí Karsu bylo poslední velkou událostí krymské války a značnou měrou uspíšilo její konec.

309 Roku 732 v bitvě u Poitiers (v západní Francii) francké vojsko Karla Martella rozhodně porazilo Araby a zabránilo jim v dalším postupu na evropské území.

310 Engels má na mysli obléhání pevností na Balkánském poloostrově — Varny, Braily a Silistry — ruskými vojsky v rusko-turecké válce v letech 1828—1829. Přestože Turci tyto pevnosti úporně bránili, ruská vojska je dobyla.

311 Jsou míněny knihy: Friedrich Bodenstedt „Die Völker des Kaukasus und ihre Freiheitskämpfe gegen die Russen“ [„Kavkazské národy a jejich boj za svobodu proti Rusům“], Frankfurt nad Mohanem 1848; R. Curzon, „Armenia: a Year at Erzeroom and on the frontier of Russia, Turkey and Persia“ [„Arménie: rok v Erzerumu a na ruských, tureckých a perských hranicích“]. Tři vydání této knihy vyšla v Londýně v roce 1854.