Evropská válka

Bedřich Engels

Evropská válka

Systém, jakým západní mocnosti dosud vedly válku proti Rusku, se naprosto zhroutil. V tomto roce již nebude možno pokračovat v tažení, bude-li vůbec jaké, podle dosavadního plánu. Nelze již soustřeďovat všechny francouzské, anglické, turecké a sardinské síly proti jednomu místu na Krymu, místu, které mohlo být ovládnuto nepřímo, jaksi nádavkem; bojovat o toto místo jedenáct dlouhých měsíců a potom ho dobýt jen polovinu; zanedbat všechny ostatní příležitosti, jak nepříteli zasadit účinné údcry, takže dobytím Karsu mohlo Rusko vyvážit ztrátu Jižní strany Sevastopolu — tak bylo možno vést jedno či dvě tažení ve válce, v níž nejzrinitelnější místa nepřátelských stran byla chráněna neutralitou střední Evropy. Ale dále to už nepůjde. Jednání válečné rady, která právě zasedá v Paříži, je nejlepším důkazem, že bude-li válka vůbec pokračovat, bude to opravdu válka vážná.^{^[312]}

Válka, jak byla vedena dosud, byla stavem oficiálního nepřátelství, které bylo zmírňováno co největší zdvořilostí. Nemáme na mysli zdvořilosti, které jsou nezbytné ve vzájemném styku, když se vztyčují parlamentářské vlajky, nýbrž zdvořilosti, které si navzájem prokazovaly samy válečné rady soupeřících stran. K této válce vůbec došlo jen v důsledku nesprávných výpočtů cara Mikuláše. Nikdy nečekal, že se Francie a Anglie spojí a postaví se proti jeho úmyslům s Tureckem. Počítal s klidnou malou válkou jen proti sultánovi, s válkou, při níž by se ruská vojska mohla podruhé dostat k hradbám Cařihradu,^{^[313]} která by vyburcovala evropskou diplomacii, až už bude příliš pozdě, a konečně by dala ruským diplomatům příležitost získat jako obvykle dvakrát víc na konferencích a kongresech, než kolik jeho vojska mohla dobýt mečem. Na neštěstí se Rusko a západní mocnosti neočekávaně a proti své vůli octly kvůli této záležitosti ve válce dřív, než si to uvědomily, a musely do ní jít, třebaže si to nikdo z nich nepřál. Každá ze stran však měla v záloze takovou formu války, o níž se domnívala, že druhou stranu odradí jít do krajnosti. Očekávalo se, že to bude válka za zásady, že bude mít víceméně revoluční charakter a že do ní bude muset vstoupit i Německo a na něm závislé země — Uhry, Polsko, Itálie. Ultima ratio^{^[a]} Západu bylo rozpoutat boj utlačených národností v Uhrách, Polsku, Itálii a víceméně v Německu. Ultima ratio Ruska na druhé straně byla výzva k panslavismu, uskutečnění snů, které nadšenci živili posledních padesát let mezi slovanským obyvatelstvem Evropy.

Ale ani ruská vláda, ani Ludvík Bonaparte (o Palmerstonovi vůbec nemluvě) nechtěli k těmto prostředkům sáhnout, dokud to nebude naprosto nezbytné; a proto se válka vede oboustranně shovívavě a zdvořile, což je sotva obvyklé mezi legitimními monarchy starých dynastií, tím méně mezi takovými povýšenci a uzurpátory, jako jsou Romanovci, představitelé hannoverské dynastie a pseudo-Bonaparti. Baltského pobřeží Ruska se válka sotva dotkla; nebyl učiněn žádný pokus trvale se tam uchytit. Tam, stejně jako na Bílém moři, byl mnohem víc ohrožován soukromý majetek než majetek státní; zvláště na finském pobřeží se zdálo, že britské flotily nesledují jiný cíl, než smířit Finy s ruským panstvím. Podobnými zásadami se spojenci řídili i na Černém moři. Vypadalo to tak, jako by sem byla spojenecká vojska poslána s úmyslem přimět Turky, aby si přáli ruskou invazi; jen tento závěr lze totiž učinit z jejich postupu od roku 1854 do dneška. Nejneškodnější období pobytu spojenců v Turecku bylo ve Varně, kde, když už nemohli vykonat něco dobrého, nezpůsobili alespoň žádnou vážnou škodu, leda sami sobě. Nakonec odpluli na Krym. Tam vedli válku tak, že ruská vláda měla všechny důvody být s nimi nejvýš spokojena. Vévoda z Cambridge nedávno podělil medailemi mnoho francouzských vojáků, kteří se vrátili z Krymu. Žádné medaile, kříže a velkokříže, hvězdy a stuhy, které může udělit ruská vláda, však nemohou vyjádřit tu vděčnost, jíž je Rusko zavázáno těm, kdo řídili tažení z let 1854 a 1855. A skutečně, než ruská posádka vyklidila Jižní stranu Sevastopolu, ztratili spojenci 250 000 mrtvých a raněných a vydali miliónové částky. Rusové, kteří byli v otevřeném boji vždy poráženi, vítězili nad svými nepřáteli rozhodností, čilostí a uměním svého ženijního náčelníka^{^[b]}. Inkerman byl pro Rusy nesmazatelnou potupou, ale to, že vystavěli redutu na hoře Sapunu a Mamelonu nepříteli přímo před nosem, bylo nesmazatelnou potupou pro Angličany i Francouze. A vůbec, ukazuje se, že Sevastopol nevyčerpal síly Rusů ani tak jako síly spojenců, neboť to nezabránilo Rusům dobýt Kars.

To, že Rusové dobyli Kars, je pro spojence to nejostudnější, co se jim mohlo přihodit. S ohromnou námořní mocí a s početní převahou, kterou měli od června 1855 stále nad Rusy v poli, nikdy nenapadli největší slabinu Ruska, jeho zakavkazské provincie. Naopak, dokonce dovolili Rusům organizovat v této oblasti nezávislou operační základnu, něco jako místokrálovství, schopné držet se po určitou dobu proti útokům početnějšího nepřítele, i kdyby spojení s mateřskou zemí bylo přerušeno. Spojenci však na tom neměli dost, ani si nevzali ponaučení ze soustavných porážek turecké armády v Asii v letech 1853 a 1854, a zabránili armádě Ömera paši dosáhnout v Asii něčeho užitečného, neboť ji drželi na Krymu, kde ji nechávali jen štípat dříví a nosit vodu pro svá vojska. A tak, když celé pobřeží od Kerčského průlivu po Batumi bylo pečlivě vyčištěno od všech ruských osad a tak získána linie, na níž se mohlo zvolit deset či patnáct bodů jako operační základny proti Kavkazu či Zakavkazsku, které je, jak jsme často poukazovali, nejslabším místem Ruska, nic se nepodnikalo, dokud se neukázalo, že Kars je silně tísněn a že armáda v Erzerumu není k ničemu; teprve tehdy bylo Ömeru pašovi dovoleno podniknout nešťastnou výpravu do Mingrelie, ale příliš pozdě, než aby mohla být k něčemu dobrá.

Tvrdošíjné omezování války na poloostrov velký asi jako Long Island spojencům jistě pomohlo vyhnout se všem nepříjemným problémům. Na scéně se neobjevily žádné národnosti, žádný panslavismus, žádné potíže se střední Evropou, žádná nutnost dobývat území, žádné velké, rozhodující výsledky, které by mohly ztížit nadcházející jednání, neboť by nutně znamenaly, že jedna či druhá strana by musela přinést skutečné oběti. Pro lidi, kteří se tažení přímo zúčastňují, to však není tak příjemné. Pro ně, přinejmenším od prvního poddůstojníka níž, byla válka tvrdou a neúprosnou skutečností. Dosud nikdy, co války existují, nebyla promarněna tak skvělá statečnost na tak neúměrné výsledky jako v krymském tažení. Nikdy nebylo v tak krátké době a pro tak pochybné úspěchy obětováno tolik prvotřídních vojáků. Je jasné, že podruhé již armády nemohou být vystaveny takovému utrpení. Musí zde být nějaký hmatatelnější úspěch než pustá „sláva“. Nelze dále vést válku tak, že za rok dojde k dvěma velkým bitvám a čtyřem či pěti generálním ztečím a vojska budou stát stále na stejném místě. To žádná armáda dlouho nevydrží. Žádná flotila nevydrží třetí tak bezvýsledné tažení, jako byla dvě předchozí v Baltském a Černém moři. Říká se, že bude-li válka pokračovat, dojde k invazi do Finska, Estonska a Besarábie; slibuje se pomoc švédských vojsk a rakouské demonstrace síly. Současně se však dovídáme, že Rusko přijalo rakouské návrhy jako základ jednání^{^[314]}, a i když to ani zdaleka neřeší otázku míru, nicméně to otevírá možnost ukončit válku.

A tak je možné, že k novému tažení snad ani nedojde; dojde-li však k němu, můžeme se spolehnout, že bude mnohem rozsáhlejší a plodnější, než byla dosavadní.

Napsal B. Engels kolem 18. ledna 1856
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4616 ze 4. února 1856

Podle textu novin
Přeloženo angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Krajním prostředkem. (Pozn. red.)

b — tj. Totlebena. (Pozn. red.)

312 Jde o tajná zasedání válečné rady představitelů Anglie, Francie a Sardinie za účasti diplomatů těchto zemí, která se konala v lednu 1856 v Paříži za předsednictví Ludvíka Bonaparta. Podle zpráv tisku projednávala válečná rada otázku, jak koordinovat akce spojenců v případě nového tažení proti Rusku.

313 Narážka na postup předních oddílů ruské armády v létě 1829 směrem na Cařihrad za rusko-turecké války v letech 1828—1829.

314 Jde o pět bodů, které v polovině prosince 1855 předložilo Rakousko jménem spojeneckých mocností Rusku jako podmínky mírových jednání. Tyto podmínky dále konkretizovaly již dříve projednávané čtyři body (viz poznámku [6]). Jejich smyslem bylo: zrušit ruský protektorát nad podunajskými knížectvími a nahradit jej protektorátem všech mocností, které se účastnily jednáni; dosáhnout ruského souhlasu se změnou hranice v Besarábii — odstoupení území přiléhajícího k Dunaji; zavést svobodnou plavbu po Dunaji a v jeho ústí; neutralizovat Černé moře, uzavřít průplavy pro válečné lodě, zakázat Rusku a Turecku, aby měly na Černém moři válečné námořní arzenály a válečné loďstvo, kromě dohodnutého počtu lodí s nízkým ponorem; poskytnout kolektivní velmocenskou ochranu křesťanským poddaným Turecka. Podle pátého bodu si bojující mocnosti vyhrazovaly kromě toho právo předkládat Rusku v průběhu mírových jednání další podmínky mimo uvedené čtyři. Pět bodů, které byly předloženy jako ultimátum, carská vláda přijala a později se staly základem pařížských mírových jednání.