Sněmovna lordů a pomník vévody z Yorku

Karel Marx

Sněmovna lordů a pomník vévody z Yorku

Právě v době, kdy lord John Russell,

"ten trpaslík, ta bublinka, to pouhé nic",^{^[a]}

bavil Dolní sněmovnu dalším ze svých trpasličích plánů na výchovu obra, kterému se říká lid, předváděli jeho kolegové ve Sněmovně lordů praktický příklad výchovy, které se dostává vládcům Velké Británie z milosti boží. Předmětem jejich jednání byla zpráva výboru Dolní sněmovny, doporučující, aby vzhledem k místním zájmům byl z Waterlooského náměstí odstraněn pomník vévody z Yorku. Markýz Clanricarde při této příležitosti řekl, že

"vévoda z Yorku vynikal nejen svým vznešeným původem, ale prokázal také velké služby koruně a zemi jako odborník... Lítost nad jeho skonem byla pociťována nejen v kruhu jeho přátel, byla všeobecná. Všichni spěchali vyslovit své svědectví o tom, jak horlivě vévoda plnil svěřené úkoly."

Podle názoru markýze z Lansdowne

"by se pomník postavený před několika lety na památku vynikající osobnosti, které si každý vážil, neměl lehkovážně odstraňovat nebo přemisťovat".

Scestovalý thane^{^[3]} Aberdeen prohlásil, že pomník je "svým způsobem posvátný". Hrabě Malmesbury "plně souhlasil se slovy vznešeného hraběte, o nichž se může říci, že jsou výrazem citového postoje k věci".

Podívejme se však trochu zpět na život tohoto královského hrdiny, kterého Sněmovna lordů takto prohlásila za světce.

Nejpozoruhodnější událost v životě vévody z Yorku - jeho narození - se odehrála v roce 1763. O šestadvacet let později si vévoda usmyslil obrátit pozornost světa ke své osobě tím, že zavrhl mládenecký stav a vstoupil do stavu manželského. Protijakobínská válka poskytla královskému princi příležitost stát se královským vojevůdcem. Anglická armáda byla sice za jeho neslavného tažení ve Flandřích a za dalšího stejně neslavného tažení helderského na hlavu poražena,^{^[4]} ale nacházela stálou útěchu v tom, že se její královský velitel pokaždé vrátil domů se zdravou kůží. Je známo, jak obratně utekl před Houchardem u Hondschoote a jak jeho fraškovité obléhání Dunkerque ještě poněkud překonávalo obléhání Tróje. Za flanderského tažení si vévoda z Yorku vybojoval takovou slávu, že Pitt, který mu začal jeho proslulost závidět, přiměl ministra války Dundase, aby poslal Jeho královské Výsosti depeši, v níž ho naléhavě žádal, aby se vrátil domů, uchoval si svou udatnost pro doby větších nebezpečí a měl na paměti staré Fabiovo heslo: famae etiam iactura facienda est pro patria.^{^[b]} Doručením této depeše byl pověřen důstojník jménem Cochrane Johnstone, o němž ještě budeme mluvit, a ten, jak píše jeden soudobý spisovatel, "splnil svůj úkol tak rychle a rozhodně, že si právem získal obdiv armády".^{^[5]} Ukázalo se, že vévodovy válečné činy byly v tomto tažení ještě předstiženy jeho výkony na poli finančním; v každém skladu vypukl v příhodnou chvíli požár, který jednou provždy vyrovnal účty všech jeho intendantů, zásobovatelů a dodavatelů. Přes všechny tyto úspěchy byla Jeho královská Výsost v roce 1799 znovu postavena do čela helderského tažení, které britské listy, zjevně podporované Pittem, líčily jako pouhou nedělní procházku; považovalo se totiž za nemyslitelné, že by armáda 45 000 mužů, kterou chránila z týlu eskadra ovládající Zuiderské moře a jíž velel potomek brunšvické královské dynastie, nedokázala už tím, že se prostě objeví, rozprášit na všechny strany hordu asi 20 000 Francouzů

"pod velením tiskařského učedníka z Limousinu, jakéhosi Bruna, který získal své vojenské a politické vzdělání v míčovnách francouzské revoluce^{^[6]}".

S drzostí a cynismem, jež jsou těmto jakobínským generálům vlastní, si však tiskařský učedník z Limousinu troufal porazit Jeho královskou Výsost na hlavu, kdykoli se s ní střetl; a když Jeho královská Výsost dospěla k názoru, že je přece jen záslužnější pro svou vlast žít než pro ni zemřít, a snažila se dostat zpět k Helderu, byl Brune tak nezdvořilý, že mu to nedovolil, dokud nepodepsal proslulou alkmaarskou kapitulaci^{^[7]}, jíž se ukládalo propuštění osmi tisíc francouzských a holandských námořníků, kteří byli tehdy ve válečném zajetí v Anglii.

Vévoda z Yorku se potom nabažil válečných tažení a moudře se uvolil, že na nějaký čas ustoupí do stínu, který zcela samozřejmě obklopuje vrchního velitele v hlavním štábu^{^[8]}. V této funkci se ovšem stal hlavou resortu, na který národ ročně vydává 23 milióny liber št., a to mu dávalo i neomezené, jedině králem kontrolované právo libovolně povyšovat nebo propouštět ze služby kohokoli z dvanácti tisíc štábních a ostatních důstojníků.

Jeho královská Výsost si samozřejmě vysloužila velkou vděčnost veřejnosti svými osvícenými denními rozkazy, např. rozkazem, že vojáci a poddůstojníci nesmějí nosit copy, že jejich výstroj má být doplněna houbou, aby mohli udržovat své hlavy v čistotě, rozkazem o vyřizování napravo i nalevo, o rychlém a pomalém pochodování, o sevřených a rozevřených řadách, o zatáčení a obratech, o cvicích s puškou, o stříhání vlasů a černění kamaší, o leštění zbraní a výstroje; rozkazem, jímž sešněrovala rozložitý hrudník Johna Bulla do těsné kazajky, na palici mu posadila rakouskou čepici a na široká záda mu oblékla plášť bez vyložení - a jinými podobně významnými opatřeními, z jakých se skládá zupácká věda. Současně vévoda projevil mimořádné strategické a taktické schopnosti při svém soukromém tažení proti plukovníku Cochranu Johnstonovi, důstojníku, kterému Pitt uložil skoncovat s jeho vítězným flanderským tažením. Johnstone, který byl roku 1801 plukovníkem 8. západoindického pluku (černošského) a guvernérem ostrova Dominiky, byl odvolán, když v jeho pluku vypukla vzpoura. Vznesl obvinění proti Johnu Gordonovi, majorovi svého pluku, který pluku v době vzpoury přímo velel. Tento major Gordon, stejně jako vévodův tajemník plukovník Gordon, patřil k vynikající rodině, jež obdařila svět velkými muži, jako byl Gordon, který vyhandrkoval drinopolskou smlouvu^{^[9]}, jako je scestovalý thane Aberdeen a jeho neméně vynikající syn plukovník Gordon, jenž se proslavil na Krymu. Vévoda z Yorku se pak musel pomstít nejen pomlouvači rodu Gordonů, ale především doručiteli choulostivé depeše. Přes naléhání plukovníka Johnstona byl John Gordon postaven před vojenský soud teprve v lednu 1804. Přestože soud dospěl k názoru, že Gordonův postup byl nesprávný, trestuhodně nedbalý a naprosto odsouzeníhodný, ponechal vévoda z Yorku Gordonovi hodnost i plný plat; zato v seznamu důstojníků, kteří měli být v říjnu 1803 povýšeni na generálmajory, vynechal jméno plukovníka Johnstona, který se musel dívat, jak byla dána přednost důstojníkům mladším než on. Když si Johnstone vévodovi stěžoval, dostal po devíti týdnech, 10. prosince 1803, od Jeho královské Výsosti odpověď, že nebyl zařazen do seznamu k povýšení, protože "proti němu existují obvinění, jejichž opodstatněnost nebyla dosud vyjasněna". Dalšího zadostiučinění se nemohl dovolat až do 28. května 1804, kdy mu bylo sděleno, že obvinění proti němu vznesl major Gordon. Jeho proces byl neustále odkládán; vojenský soud, který jej měl soudit, byl povolán jednou do Canterbury, podruhé do Chelsea, a k přelíčení došlo až v březnu 1805. Když byl Johnstone soudem plně osvobozen a rehabilitován, žádal, aby mu byla vrácena jeho dřívější hodnost, avšak Jeho královská Výsost to 16. května 1805 zamítla. 28. června generál Fitzpatrick, příslušník Foxovy kliky^{^[10]}, oznámil v parlamentě, že v zájmu Johnstona, jemuž se stalo příkoří, které "vyvolalo v celé armádě největší znepokojení", hodlá při zahájení příštího zasedání navrhnout, aby parlament tuto záležitost projednal ve zvláštním řízení. Příští zasedání začalo, avšak Fitzpatrick, který se mezitím stal ministrem války, prohlásil z vládní lavice, že návrh, jímž vyhrožoval, nepředloží. Za nějaký čas tento ministr války - salónní hrdina, který nikdy nepřičichl k prachu a neviděl nepřítele zblízka, který před dvaceti lety prodal svou hodnost velitele gardové roty^{^[11]} a od té doby nesloužil ani den, dostal od vévody z Yorku pluk. Fitzpatrick-ministr války měl tedy překontrolovat účty Fitzpatricka-plukovníka. Takovými úskoky se vévodovi z Yorku podařilo rozdrtit plukovníka Johnstona a prokázat své strategické nadání.

Přes určitou tupost, jež je ve vznešeném brunšvickém rodu dědičná, byl vévoda svým způsobem chytrý chlapík. Dostatečně to dokazuje ten fakt, že byl šéfem „domácího kabinetu“ Jiřího III., tj. nejužší rodinné rady, a vůdcem dvorské strany, jež se nazývala „královi přátelé“^{^[12]}. Neméně dobře to ukazuje skutečnost, že při svém ročním příjmu 61 000 liber št. dokázal vymáčknout z vlády půjčku 54 000 liber št., a přestože dostal tento veřejný úvěr, neplatil své soukromé dluhy. Aby člověk něco takového dokázal, musí být vskutku čilého ducha. Je všeobecně známo, že „na vysoká místa a hodnosti se na milióny očí upírá“^{^[c]} , a nebude proto těžké pochopit, proč se Grenvillova vláda neostýchala navrhnout Jeho královské Výsosti, že ho sprostí některých méně důležitých povinností jeho úřadu - čímž by, jak se praví v brožuře vydané na vévodův náklad^{^[13]}, z vrchního velitele udělal pouhou nulu. Budiž poznamenáno, že v této vládě byl i Lansdowne pod jménem lord Henry Petty. A právě tato vláda hrozila, že udatnému bojovníku sváže ruce utvořením vojenské rady pod pokryteckou záminkou, že "národ" by byl ztracen, kdyby nezkušeného vrchního velitele nepodporovala skupina důstojníků. Tyto hanebné úklady šly dokonce tak daleko, že se žádalo, aby byla vyšetřena vévodova činnost v hlavním štábu. Naštěstí byly tyto intriky Grenvillovy strany zmařeny okamžitým zásahem - nebo spíše příkazem - Jiřího III., který, přestože byl notorický idiot, byl dost chytrý, aby dovedl ocenit synáčkovo nadání.

V roce 1808 přiměly hrdinské a vlastenecké city královského vojevůdce, aby se ucházel o velení nad britskými armádami ve Španělsku a Portugalsku; tehdy však zachvátila masy hrůza, co by se mohlo stát, kdyby se Anglie v tak kritické chvíli musela obejít bez takového velitele uvnitř země, a tato hrůza se projevila velmi hlučnými, beztaktními a téměř neslušnými demonstracemi. Vévoda byl upozorněn, aby si vzpomněl na své dřívější nezdary v zahraničí, aby zůstal v záloze proti vnitřním nepřátelům a vyhnul se nepřízni veřejnosti. Velkomyslný vévoda nikterak neztratil odvahu a dal vytisknout pamflet, který měl dokázat jeho dědičný nárok na výprask ve Španělsku a v Portugalsku, tak jako ho už dostal ve Flandřích a v Holandsku. Avšak běda! "Morning Chronicle"^{^[14]} z té doby píše, že

„je velmi dobře známo, jak se v tomto případě ministři a lid, vládní strana i opozice naprosto shodují v názoru“.

Pověsti o vévodově jmenování hrozily tedy vyvolat v Anglii opravdovou aféru. V jednom londýnském týdeníku^{^[15]} z té doby například čteme:

„Hovory o této věcí se neomezily jen na hostince, kavárny, trhy, ulice a obvyklá střediska pomluv. Tyto řeči pronikly do všech soukromých společností, Staly se každodenním chodem při obědě i při čaji; lidé se zastavují na ulici, aby si promluvili o tom, že vévoda z Yorku má jít do Španělska. Horlivý Londýňan se zastaví dokonce cestou na burzu, aby se zeptal, zda je skutečně pravda, že vévoda z Yorku se chystá do Španělska. A dokonce i před vraty vesnických kostelů, mezi politiky v plátěných halenách, jejichž rozhovory o veřejných záležitostech se obvykle točí jen kolem daní, můžete vidět, jak desítka lidí přímo visí na rtech toho, kdo jim může říci, jestli je to jistá věc, že vévodu z Yorku pošlou do Španěl.“

Je tedy zřejmé, že přes všechny snahy těch, kdo ho ze závisti osočovali, se nepodařilo utajit světu, co vévoda v minulosti vykonal. Jaké je to pro jednotlivce zadostiučinění, jestliže celý národ jednomyslně naléhá, aby zůstal doma! Vévoda samozřejmě vynaložil všechno úsilí svého ušlechtilého ducha, zkrotil své válečnické nadšení a klidně zůstal v hlavním štábu.

Nežli přejdeme k nejskvělejšímu období tohoto monumentálního života, musíme se na okamžik zastavit a poukázat na to, že věrní poddaní jeho otce vysoce a veřejně oceňovali vévodu už v roce 1806. Cobbett ve svém „Political Register“ z onoho roku píše:

„Proslavil se jedině tím, že dovedl utíkat a že pokryl anglické zbraně hanbou; je to poloviční idiot, ale přitom přímo mistr v záludnosti; vyniká stejně zženštilou slabostí i nelidskou krutostí, pýchou i podlézavostí, marnotratností i hrabivostí. Když mu bylo svěřeno velení nad vojskem, vykonával svěřený úkol hanebně a využívaje svého postavení nestydatě okrádal národ, ačkoli byl bohatě odměňován za to, aby jej bránil. Nejprve podplatil nebo zastrašil každého, kdo by jej byl mohl odhalit, a pak popustil uzdu svým četným protichůdným špatnostem, a stal se tak předmětem všeobecné, i když tutlané nenávisti.“

Dne 27. ledna 1809 vystoupil v Dolní sněmovně plukovník Wardle s návrhem „na ustavení výboru, který by prozkoumal, jak postupuje vrchní velitel při povyšování a překládání v armádě“. V řeči, která nebyla ani trochu diskrétní, vypočítal plukovník Wardle dopodrobna všechny případy, jimiž zdůvodňoval svůj návrh, uvedl jména všech svědků, které chtěl dát předvolat, aby potvrdili jeho nařčení, obvinil zbožňovaného hrdinu dnešní Sněmovny lordů, že jeho metresa, jakási paní Clarková, má moc povyšovat důstojníky a také přemisťování v armádě se řídí podle jejích dispozic, že zasahuje do jmenování ve štábu armády a má právo zvyšovat početní stav ozbrojených sil země, že dostává ze všech těchto pramenů peníze a že vrchní velitel se nejen tajně podílí na všech jejích transakcích, nejen čerpá z jejích prostředků a tím šetří svou vlastní kapsu, ale dokonce se pokusil jejím prostřednictvím získat peníze pro sebe, kromě toho, co na tom vydělala ona. Zkrátka plukovník Wardle tvrdil, že královský vojevůdce nejen vydržoval svou metresu z prostředků britské armády, ale ještě se za to dal od ní vydržovat. Na základě tohoto návrhu se sněmovna usnesla, aby byli vyslechnuti svědkové. Výslechy trvaly do 17. února a bod za bodem potvrdily nemístné pomluvy plukovníka Wardla. Bylo dokázáno, že hlavní štáb nemá své skutečné sídlo ve Whitehallu^{^[16]}, ale v rezidenci paní Clarkové v Gloucester Street, jež se skládá z přepychového domu, množství kočárů a celé družiny lokajů, hudebníků, zpěváků, herců, tanečníků, příživníků, pasáků a kuplířek. Tento svůj vlastní hlavní štáb vytvořil královský vojevůdce roku 1803. Ačkoli na vydržování takového domu nemohlo stačit 20 000 liber št. ročně - kromě toho měl vévoda venkovské sídlo ve Weybridge - bylo výslechem svědků dokázáno, že paní Clarková nedostávala z vévodovy kapsy nikdy víc než 12 000 liber št. ročně, částku, která sotva stačila na výplatu služebnictva a na zakoupení livrejí. Zbytek pocházel z rozsáhlých budoárových čachrů s důstojnickými hodnostmi. Dolní sněmovně byl předložen psaný ceník paní Clarkové. Hodnost majora se regulérně prodávala za 2600 liber št., u paní Clarkové však stála 900; hodnost kapitána prodávala za 700 místo regulérní ceny 1500 liber št. atd. V City dokonce existovala veřejná kancelář, kde se důstojnické hodnosti prodávaly za tyto nižší ceny, a vedoucí této kanceláře prohlásili, že je tím pověřila všemocná milostnice. Kdykoli si stěžovala na finanční obtíže, říkal jí vévoda, že „ona přece má větší vliv než královna a má toho využívat“. V jednom případě horlivý vrchní velitel potrestal kohosi tím, že jej dal do výslužby s polovičním platem proto, že neuzavřel špinavý obchod s jeho metresou; jindy zase si pro sebe zajistil zvláštní odměnu ve výši 5000 liber št. ; v dalším případě udělil na její přímluvu hodnosti poručíků chlapcům, kteří ještě chodili do školy, a jmenoval vojenské lékaře, kteří nikdy ani nebyli vyzváni, aby opustili své soukromé ordinace a dostavili se ke svým rotám. Jakýsi plukovník French dostal od paní Clarkové „dekret“, tj. zmocnění, aby naverboval pro armádu 5000 mužů. Jak bylo konstatováno ve sněmovně, došlo při této příležitosti mezi vévodou a jeho metresou k tomuto rozhovoru:

Vévoda: Pan French mě pořád obtěžuje těmi odvody. Neustále žádá, abych pro něho ještě něco udělal. Jak se chová k tobě, miláčku?

Pani Clarková: Jakžtakž, ne zvlášť pěkně.

Vévoda: Ať si dá pan French pozor, nebo brzy skoncuji s ním i s jeho odvody.

Bylo předloženo také několik milostných dopisů urozeného vévody, které byly okořeněny obchodními a vojenskými machinacemi. Jeden z nich, datovaný 4. srpna 1803, začíná takto:

„Nemám slov, abych dost dobře vyjádřil svému drahouškovi, své nejmilejší, jaké potěšení mi způsobil její milý, rozkošný dopis, jakou velkou radost mám z těch všech něžných slov, která mi v něm napsala; tisíceré a tisíceré díky, můj anděli.“

Po této ukázce vévodova stylu se není co divit, že učení gentlemani ze St John’s College v Oxfordu udělili Jeho královské Výsosti diplom doktora práv. Milencům však nestačilo čachrování s vojenskými hodnostmi, a pustili se také do obchodu s biskupstvími a děkanstvími.

Vyšla najevo i další fakta, která slavnému potomku brunšvického rodu neméně slouží ke cti; například jistý důstojník jménem Dowler byl po léta milencem paní Clarkové, která se v jeho společnosti chtěla odškodnit za pocit nevole, odporu a ošklivosti, který v ní vzbuzovala vévodova společnost.

Vévodovi přátelé nazývali sice jeho andílka „hanebnou a drzou ženskou“, ale přesto obhajovali pro svého křehkého mladíčka, který měl kolem padesátky a byl už dvacet let ženatý, právo na strhující sílu vášně. Mimochodem tato vášeň nebránila vévodovi, aby paní Clarkové sedm měsíců po rozchodu s ní přestal vyplácet roční důchod, na němž se spolu smluvili, a když na něj začala naléhat, vyhrožoval jí pranýřem a žalářem. A právě tato hrozba bezprostředně přiměla paní Clarkovou k odhalení, které sdělila plukovníku Wardlovi.

Bylo by nudné probírat celé jednání Dolní sněmovny se všemi špinavými podrobnostmi nebo tu rozebírat prosebný dopis chrabrého vévody z 24. února 1809, v němž Dolní sněmovnu slavnostně zapřísahá „při své cti královského prince“, že nevěděl o ničem, dokonce ani o tom, co bylo prokázáno dopisy psanými jeho vlastní rukou. Postačí, uvedeme-li slova generála Fergusona, který ve sněmovně prohlásil, že „armádě by nesloužilo ke cti, kdyby vévoda byl nadále jejím velitelem“; po oznámení kancléře pokladu pana Percevala z 20. března, že vévoda se vzdal svého úřadu, přijala sněmovna prohlášení navržené lordem Althorpem, že „Jeho královská Výsost vévoda z Yorku se vzdal velení nad armádou a sněmovna tedy nepovažuje za nutné pokračovat ve vyšetřování“, atd. Lord Althorp odůvodnil svůj návrh přáním, aby

„vévodova rezignace byla zapsána do protokolu sněmovny a aby tak bylo zaznamenáno, že vévoda navždy ztratil důvěru země, a musí se proto vzdát všech nadějí, že opět někdy zaujme tuto hodnost“.

Plukovník Wardle byl za odvážné vystoupení proti vévodovi zahrnován projevy uznání a díků - z každého hrabství, města, městečka a obce Velké Británie dostával pozdravné přípisy.

Jedním z prvních opatření, která roku 1811 hned na počátku regentství učinil princ Waleský, pozdější král Jiří IV., bylo, že vévodu z Yorku znovu jmenoval vrchním velitelem - první krok velice typický pro celou vládu tohoto královského Kalibána, který, protože byl poslední jako člověk, byl nazýván prvním gentlemanem v Evropě.

A tento vévoda z Yorku, jehož pomník by byl důstojnou ozdobou hnojiště, je podle mínění markýze Clanricarda „vynikající vrchní velitel“, podle lorda Landsdowna „skvělý a všeobecně vážený muž“ a podle hraběte z Aberdeenu osobnost, kterou představuje „posvátný pomník“ - je to prostě strážný anděl Sněmovny lordů a ti, kdo tohoto světce uctívají, jsou ho opravdu hodni.

Napsal K. Marx kolem 25. dubna 1856
Otištěno v „The People’s Paper“,
čís. 208 z 26. dubna 1856

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Obměněný citát ze Shakespearova "Snu noci svatojanské" (3. jednání, 2. scéna). (Pozn. red.)

b Pro vlast je nutno obětovat i slávu. (Pozn. red.)

c Shakespeare, "Veta za vetu", parafráze ze 4. jednání, 2. scény. (Pozn. red.)

3 Scestovalý thane — touto charakteristikou Aberdeena naráží Marx na slova anglického básníka Byrona, který tak Aberdeena posměšně nazval pro jeho cesty po Řecku a jeho spis o topografii starověké Tróje. Thanové byli původně vazaly anglosaského krále, v 10. století dědičnými velkostatkáři. Když Anglii dobyli Normaně, splynuli thanové s nižšími barony. Ve Skotsku se tento výraz udržel jako titul vyšších hodnostářů až do konce středověku.

4 Vévoda z Yorku byl roku 1793 jmenován vrchním velitelem anglické armády v první protifrancouzské koalici a odplul do Flander s rozkazem anglické vlády zmocnit se Dunkerque. Po nerozhodném a neůspěšnésn obléhání Dunkerque byla koaliční armáda poražena francouzskou revoluční armádou v bitvě u Hondschoote 6.—8. září 1793; anglická armáda unikla naprosté porážce jediné proto, že vévoda z Yorku se vyhnul boji a kvapně ustoupil, když se blížila francouzská vojska.

Když byla zorganizována druhá protifrancouzská koalice roku 1799, byl vévoda z Yorku poslán do Holandska (tehdejší Batavské republiky) jako vrchní velitel anglo-ruské spojenecké armády, jejíž anglický sbor se vylodil koncem srpna toho roku v Helderu. Následkem špatného vévodova veleni byla v říjnu koaliční armáda Francouzi na hlavu poražena.

5 Marx zde cituje Cobbettovu stať„Mr. Cochrane Johnstone“ [„Pan Cochrane Johnstone“], otištěnou v „Cobbettʼs Weekly Political Register“ 5. července 1806, X. svazek, čís. I. Ve svém článku o vévodovi z Yorku použil Marx také dalších Cobbettovýcb statí.

„Cobbettʼs Weekly Political Register“ [„Cobbettův týdenní politický přehled“] — radikální týdeník, vycházel v Londýně od roku 1802 do roku 1835.

6 Míčovny francouzské revoluce — narážka na zasedání revolučního Národního shromáždění v červnu 1789. Protože král dal zasedací sál zavřít, Národní shromáždění se sešlo v Míčovně, kde 20. června 1789 složilo přísahu, že se přes králův rozkaz nerozejde, dokud nebude vypracována ústava.

7 Alkmarská kapitulace byla podepsána 18. října 1799 po porážce vojsk druhé protifrancouzské koalice v Holandsku, jimž velel vévoda z Yorku (viz poznámku [4]). Spojencům se ukládalo jednak propustit 8000 francouzských a holandských válečných zajatců, jednak stáhnout vojsko z Holandska.

8 Vrchní velitel v hlavním štábu (Commander-in-chief at the Horse Guards) — tehdejší označení pro vrchního velitele britské armády.

Horse Guards byla britská královská jízdní garda. Tímto názvem se však označovala také budova v Londýně na Whitehall Street (vedle admirality), kde později sídlil hlavni štáb armády. V této budově bývaly totiž kasárny královské jízdní gardy. Marx a Engels používají názvu „Horse Guards“ zpravidla jako synonyma pro hlavní štáb. Viz o tom článek „Britská katastrofa na Krymu“, Marx-Engels, Spisy 10.

9 Drinopolská mírová smlouva byla uzavřena v září 1829 mezi Tureckem a Ruskern po válce z let 1828—1829, v níž zvítězilo Rusko.

10 Foxova klika (coterie Fox) — tak nazývá Marx nepočetnou „levicovou“ skupinu whigů-aristokratů, v jejímž čele stál Charles James Fox; vytvořila se, když po vítězství francouzské buržoazní revoluce došlo ve straně whigů k rozkolu. Foxovi přívrženci, mluvčí zájmů anglické průmyslové buržoazie, odsuzovali protijakobínské války a byli pro reformu anglického parlamentu.

11 Systém prodeje důstojnických patentů vznikl v Anglii koncem 17. století a později byl schválen králem. V letech 1719—1720 byla zavedena oficiální taxa za důstojnické patenty, která byla později několikrát přezkoumána a měněna. Tento systém trval do roku 1871 a zaručoval anglické aristokracii monopolní postavení v ármádě.

12 „Královi přátelé“ — tak se v druhé polovině 18. století nazývali stoupenci politiky krále Jiřího III., který usiloval o rozšíření královských výsad, chtěl vzít řízeni politických záležitostí do svých rukou a zbavit stranu whigů vlády nad zemí. K dosaženi tohoto cíle využil král krize ve straně whigů, vyvolané srážkou mezi zájmy průmyslového a obchodního kapitálu na jedné straně a zájmy statkářské oligarchie na druhé straně. „Královi přátelé“ se několikrát dostali k moci.

13 Zde je míněna anonymní brožura „A Plain Statement of the Conduct of the Ministry and the Opposition, towards His Royal Highness the Dukc of York“ („Otevřené prohlášení o jednání vlády a opozice vůči Jeho královské Výsosti, vévodovi z Yorku“), Londýn 1608.

14 „The Morning Chronicle“ [„Ranní kronika“], anglický buržoazní deník, který vycházel v Londýně v letech 1770 až 1862; orgán whigů, počátkem padesátých let orgán peelovců, později konzervativců.

15 Marx cituje stať Williama Cobbetta „Duke of York“ („Vévoda z Yorku“), otištěnou v „Cobbettʼs Weekly Political Register“ 20. srpna 1808, XIV. svazek, čís. 8.

16 Whitehall, ulice v centru Londýna, kde je umístěna řada vládních ůřadů, mimo jiné hlavni štáb anglické armády, admiralita a různá ministerstva (ministerstvo financí, ministerstvo zahraničních věcí aj.).