Karel Marx
Francouzská Crédit Mobilier
(Článek druhý)
Je třeba si připomenout, že Bonaparte provedl svůj státní převrat pod dvěma diametrálně protikladnými záminkami: na jedné straně prohlásil, že jeho posláním je zachránit buržoazii a „materiální pořádek“ před rudou anarchií, která prý měla být rozpoutána v květnu 1852, na druhé straně, že musí zachránit dělnictvo před buržoazním despotismem, jehož centrem bylo Národní shromáždění. Kromě toho měl osobní důvod — musel zaplatit své dluhy a dluhy vznešené sebranky ze Společnosti 10. prosince[33] a obohatit sebe i tuto sebranku na společný účet buržoazie a dělníků. Poslání tohoto muže, to je třeba přiznat, bylo plné protichůdných obtíží, neboť musel vystupovat zároveň jako lupič i jako patriarchální dobrodinec všech tříd. Nemohl dávat jedné třídě, aniž bral druhé, a nemohl uspokojit své vlastní požadavky a požadavky svých přívrženců, aniž okrádal obě třídy. V dobách frondy[34] se říkalo, že vévoda de Guise je nejhledanějším mužem ve Francii, protože všechny své statky proměnil v pohledávky, jejichž držiteli byli jeho stoupenci. Právě tak se Bonaparte chtěl stát nejhledanějším mužem ve Francii tím, že by proměnil všechen majetek Francie a všechen francouzský průmysl v osobní pohledávku, jejímž držitelem by byl sám Ludvík Bonaparte. Ukrást Francii, aby mohl Francii koupit — to byl velký problém, který musel tento muž vyřešit — a v tomto obchodu, jehož cílem bylo uloupit Francii to, co pak mělo být Francii vráceno, nebylo pro něho nijak podružnou stránkou, kolik procent shrábne on a Společnost 10. prosince. Jak sladit tyto vzájemně si odporující snahy? Jak vyřešit tento choulostivý hospodářský problém? Jak rozmotat tento složitý uzel? Všechny Bonapartovy dosavadní rozmanité zkušenosti ukazovaly na jediný mocný prostředek, který mu již pomohl z nejobtížnějších hospodářských situací — na úvěr. Náhodou byla ve Francii škola Saint-Simonova, která se v době svého vzniku i v době svého úpadku klamala iluzí, že všechen třídni antagonismus musí zmizet, jakmile bude vytvořen všeobecný blahobyt pomocí jakéhosi zbrusu nového systému veřejného úvěru. A saintsimonismus v této formě v době státního převratu ještě zcela nevymřel. Byl tu Michel Chevalier, národohospodářský odborník listu „Journal des Débats“[35] byl tu Proudhon, jenž se snažil to, co bylo na saint-simonismu nejhorší, zakrýt maskou výstřední originality, a byli tu konečně dva portugalští židé, prakticky spjatí s burzovní spekulací a s Rothschildem, kteří se kdysi klaněli otci Enfantinovi a kteří na základě své praktické zkušenosti měli tu smělost vidět za socialismem burzovní spekulaci a za Saint-Simonem Lawa. Tito dva muži, Emile a Isaac Péreirové, jsou zakladateli Crédit mobilier a iniciátory bonapartovského socialismu.
Staré přísloví říká: „Habent sua fata libelli“[a] Nejen knihy, ale i různá učení mají své osudy. Saint-Sirnon jako strážný anděl pařížské burzy, jako prorok podvodů, jako mesiáš všeobecného úplatkářství a korupce! Dějiny neznají krutější ironii, leda snad to, že se Saint-Just realizoval v juste Milieu[b] Guizotově, a Napoleon v Ludvíku Bonapartovi.
Události postupují tak rychle, že je lidská myšlenka ani nestačí sledovat. Zatímco tu zkoumáme zásady a hospodářskou situaci Crédit mobilier a ukazujeme, že vzhledem ke své struktuře se tato společnost musí nevyhnutelně zhroutit, pracuje už historie a přeměňuje naše předpovědi ve skutečnost. Koncem května vyhlásil jeden z ředitelů Crédit mobilier pan Place konkurs na částku 10 miliónů franků, ačkoli jej teprve před několika dny „pan de Morny představil císaři“ jako jednoho z dieux de la finance. Les dieux sʼen vont![c] Téměř téhož dne uveřejnil „Moniteur“[36] nový zákon o komanditních společnostech, který pod záminkou, že chce zarazit spekulační horečku, vydává tyto společnosti na milost Crédit mobilicr, neboť činí jejich zakládání závislým na vůli vlády nebo Crédit mobilier. A anglický tisk, který ani neví, že existuje rozdíl mezi komanditními a anonymními společnostmi, jimž takto komanditní společnosti padnou za oběť, je u vytržení nad tímto velkým „prozíravým činem“ bonapartovské moudrosti a namlouvá si, že francouzští spekulanti se rychle stanou stejně solidními jako angličtí Sadleirové, Spaderové a Palmerové. Zároveň zákon o melioracích, na němž se právě usnesl proslulý Corps législatif[37] a který přímo porušuje všechny dosavadní zákony i Napoleonův zákoník, schvaluje vyvlastňování hypotekárních dlužníků ve prospěch vlády Bonaparta, který se touto machinací snaží zmocnit půdy tak, jako se pomocí Crédit mobilier zmocňuje francouzského průmyslu a pomocí Francouzské banky francouzského obchodu; a to všechno se děje proto, aby vlastnictví bylo zachráněno před nebezpečím socialismu!
Přesto však nepovažujeme za zbytečné pokračovat ve svém zkoumání Crédit mobilier, instituce, která, jak se domníváme, je povolána ještě vykonat věci tak velké, že ve srovnání s nimi je to, co jsme uvedli, jen skromným začátkem.
Viděli jsme, že hlavním úkolem Crédit mobilier je poskytovat kapitál průmyslovým podnikům, patřícím anonymním společnostem. Citujeme ze zprávy pana Isaaca Péreira:
„Crédit mobilier hraje pokud jde o hodnoty představující průmyslový kapitál úlohu analogickou funkcím, které vykonávají eskontní banky pokud jde o hodnoty představující obchodní kapitál. První povinností této společnosti je podporovat rozvoj národního průmyslu, usnadňovat vytváření velkých podniků, které narážejí na velké překážky, jsou-li ponechány samy sobě. Své poslání v tomto směru bude moci plnit o to snadněji, že má k dispozici nejrůznější prostředky informací a průzkumu, které nejsou dostupné soukromým osobám, takže bude moci správně ocenit skutečnou hodnotu nebo vyhlídky podniků, které se na ni obracejí o pomoc. V dobách prosperity bude naše společnost ukazatelem cesty pro kapitál, který hledá výnosné uplatnění; v těžkých situacích bude jejím úkolem nabídnout své bohaté zdroje na udržení zaměstnanosti a ke zmírnění krizí způsobených prudkým úbytkem kapitálu. Úsilí, jež naše společnost bude vyvíjet, bude směřovat k tomu, aby její kapitál byl vkládán do různých podniků a jen v takovém rozsahu a na tak omezenou dobu, aby se mohl bez rizika stáhnout; to jí umožní rozhojnit svou činnost, oplodnit v krátkém časovém rozpětí velký počet podniků a snížit riziko své účasti rozšířením partial commandites[d]“ (investic do akcií).
Když jsme se seznámili s tím, jakým způsobem Isaac rozvíjí ideje Bonapartovy, považujeme za důležité podívat se, jak Bonaparte komentuje ideje Isaacovy; toto stanovisko najdeme ve zprávě o zásadách a řízeni Crédit mobilier, kterou Bonapartovi zaslal 21. června 1854 ministr vnitra[e]:
„Mezi všemi úvěrovými ústavy, které ve světě existují, je Francouzská banka právem považována za podnik, který se může pochlubit nejsolidnějším zřízením“
(tak solidním, že by ji byla v únoru 1848 nepříliš silná bouře za jediný den smetla, kdyby jí nebyli přispěchali na pomoc Ledru-Rollin a spol.; neboť prozatímní vláda nejen zrušila povinnost Francouzské banky proplácet její bankovky v kovových penězích, a tak zastavila příval držitelů bankovek a bonů, kteří zcela zaplnili ulice před bankou, ale navíc banku zmocnila, aby vydala padesátifrankové bankovky, zatímco za vlády Ludvíka Filipa jí nikdy nebylo dovoleno vydávat bankovky v hodnotě nižší než 500 franků; prozatimní vláda tak nejen podepřela svým úvěrem insolventní banku, ale navíc jí ještě dala do zástavy státní lesy za výsadu, že bude pro stát obstarávat úvěr).
„Francouzská banka je současně též oporou a majákem pro náš obchod, a její materiální a morální vliv poskytuje našemu trhu velmi cennou stabilitu.“
(Tato „stabilita“ je taková, že kdykoli si Amerika a Anglie dovolí sebemenší pokles obchodu, dojde ve Francii k opravdové průmyslové krizi.)
„Tato skvělá instituce vykonává tedy dik opatrnosti a snoudrosti, s níž řídl všechny své operace, funkci regulátoru. Ale má-li komcrční génius rozvinout všechny zázraky, které skrývá ve svém lůnč, musí být především povzbuzován; a právě proto, že spekulace je ve Francii přísně omezena, nevznikly žádné nevýhody, ale naopak velké výhody z toho, že vedle Francouzské banky byla vytvořena instituce koncipovaná ve zcela jiném duchu, jež měla být v oblasti průmyslu a obchodu výrazem iniciativního ducha.
Naštěstí již existoval vzor takové instituce; vznikl v zemi, jež je proslulá tim, že ve všech jejích obchodních operacích vládne neobyčejná loajálnost, moudrost a solidnost. Všeobecná nizozemská společnost, která postavila svůj kapitál, svůj úvěr a svou morální autoritu do služeb všech zdravých ideji a všeho užitečněho podnikání, rozšířila v Holandsku mnohonásobně síť průplavů, odvodňovací systém a uskutečnila tisíc jiných zlepšení, jež stonásobně zvýšila hodnotu majetku. Proč by stejným způsobem neměla Francie mít prospěch z instituce, jejíž přednosti byly prokázány tak skvělými zkušenostmi? A právě tato myšlenka rozhodla o vytvoření Crédit mobilier, jež bylo potvrzeno dekretem z 18. listopadu 1852.
Podle svých stanov může tato společnost kromě jiných operací také kupovat a prodávat státní a jiné veřejné cenné papíry nebo průmyslově akcie, poskytovat na ně úvěry a půjčovat si na ně, přejímat veřejné půjčky, zkrátka vydávat své vlastní dlouhodobé obligace do výše hodnot, které tímto způsobem získala.
Společnost tak má ve svých rukou prostředky, s jejichž pomocí může shromáždit a v kterémkoli okamžiku a za výhodných podmínek soustředit značné bohatství. Na správném použití těchto kapitálů také závisí, jak plodná bude činnost této instituce. Vždyť společnost může podle svého uvážení vkládat (commanditer[f]) do průmyslu, podílet se na rozličných podnicích, zúčastňovat se dlouhodobých operací, to znamená dělat všechno to, co Francouzské bance a Eskontní bance jejich stanovy zakazují; má prostě volnost pohybu a může měnit zaměření své činnosti podle toho, jak to vyžadují potřeby obchodního úvěru. Dokáže-li rozeznat mezi neustále vznikajícími podniky ty, které budou výnosné, pomůže-li včasným zasazením obrovských prostředků, které má k dispozici, uskutečnit takové práce, které jsou sice samy o sobě velmi produktivní, jež však ke svému uskutečnění vyžaduji neobyčejně dlouhé doby a které by jinak uvázly; bude-li její účast spolehlivým ukazatelem užitečnosti myšlenky nebo správnosti návrhu, pak si společnost Crédit mobilier zaslouží a získá souhlas veřejnosti; volný kapitál bude vyhledávat její prostřednictví a bude hromadně směřovat tam, kde mu ochrana Crédit mobilier ukáže bezpečné uplatnění. A tak dokonce ještě víc silou příkladu a autoritou, kterou vyvolá podpora společností poskytovaná, než nějakou materiální pomoct, bude se společnost podílet na uskutečňování všech obecně prospěšných myšlenek. Tím velmi povzbudí snahy průmyslu a všude podpoří vynalézavost.“
Při nejbližší příležitosti se pokusíme ukázat, jak všechny tyto nabubřelé fráze jen chabě zahalují jasný plán, podle něhož má být veškerý francouzský průmysl vtažen do víru pařížské burzy a stát se pouhou hříčkou v rukou pánů z Crédit mobilier a jejich patrona — Bonaparta.
Napsal K. Marx kolem 12. června 1856
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 4737 z 24. června 1856Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a „Knihy mají své osudy.“ (Pozn. red.)
b — zlaté střední cestě; heslo lavírujícího vládního systému za Ludvíka Filipa. (Pozn. red.)
c — finančních bohů. Bohové odcházejí! (Pozn. red.)
d — podílu tichých společníků (u společností s ručením omezeným). (Pozn. čes. red.)
e — tj. hrabě Jean Gilbert Victor Persigny. (Pozn. red.)
f — vložit peníze do podniku jako tichý společník. (Pozn. čes. red.)
33 Společnost 10. prosince — tajná bonapartisdcká společnost, utvořená roku 1849, se skládala především z deklasovaných živlů, politických dobrodruhů, představitelů vojenské kliky atd.; její členové se zasloužili o to, že byl Ludvik Bonaparte 10. prosince 1848 (odtud název Společnosti) zvolen presidentem francouzské republiky. Později byli členové Společnosti aktivními účastníky a organizátory státního převratu z 2. prosince 1851. Podrobnou charakteristiku Společnosti 10. prosince podal Marx ve svém díle „Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta“ (viz Marx-Engels, Spisy 8, zde).
34 Fronda — šlechticko-buržoazní hnutí ve Francii proti absolutismu v letech 1648— 1653. Šlechtičtí vůdcově hnutí, kteří se opírali o své družiny a cizí žoldnéře, využívali ke svým cílům tehdejších rolnických povstání a demokratického hnutí ve městech.
35 „Journal des Débats“ — zkrácený název francouzského buržoazního deníku „Journal des Débats politiques et littéraires“ [„Noviny pro politické a literární diskuse“], který byl založen v Paříži roku 1789. Za červencové monarchie byl vládním listem, orgánem orleanistické buržoazie, za revoluce roku 1848 vyjadřoval názory kontrarevoluční buržoazie, takzvané strany pořádku. Po státním převratu z roku 1851 se stal list orgánem umírněné orleanistické opozice.
36 „Le Moniteur Universel“ [„Všeobecný zpravodaj“] — francouzský deník, který vycházet v Paříži od roku 1789 do roku 1901; v letech 1799—1869 byl oficiálním orgánem vlády.
37 Corps législatif (Zákonodárný sbor) — poslanecká sněmovna za Napoleona III. Existoval od března 1852 do 2. záři 1870. Podle ústavy z ledna 1852 byl presidcnt volen na deset let. Výkonnou moc měl pouze on. Zákonodárný sbor vzešel z voleb, které se konaly za teroru a demagogie. Jeho poslanci byli vesměs Bonapartovy loutky; jejich úkolem bylo pouze radit v zákonodárných a hospodářských záležitostech a hlasovat o nich. Hlasovalo se jen en bloc.