Karel Marx
Povstání v Indii
Londýn 17. července 1857
Dne 8. července uplynul právě měsíc ode dne, kdy se vzbouření sipáhíové zmocnili Dillí a prohlásili za vládce jednoho z Mughalů[a]. Bylo by ovšem pošetilé domnívat se, že vzbouřenci budou s to udržet starobylé indické hlavní město proti britským vojskům. Dillí je opevněno jen hradbou a jednoduchým příkopem, kdežto výšiny, které je obklopují a ovládají, jsoú už v rukou Angličanů; ti si mohou i bez ostřelování hradeb dělostřelectvem velmi brzy vynutit kapitulaci města prostě tím, že mu přeruší zásobování vodou. Kromě toho pestrá směsice vzbouřených vojáků, kteří zavraždili své vlastní důstojníky, odhodili pouta kázně a nedokázali objevit muže, jemuž by svěřili vrchní velení, je nepochybně útvar, od něhož se dá nejméně očekávat, že by zorganizoval vážný a trvalejší odpor. Aby byl zmatek ještě zmatenější, narůstají mnohotvárné šiky obránců Dillí denně o nové a nové skupiny vzbouřenců, které přicházejí ze všech konců bengálského presidentství a přímo jako kdyby byly předem domluveny, vrhají se do beznadějně ztraceného města. Dva výpady z městských hradeb, k nimž se vzbouřenci odhodlali 30. a 31. května a které byly oba s těžkými ztrátami odraženy, vyplynuly pravděpodobně spíš ze zoufalství než z pocitu sebedůvěry či síly. Jediné, co udivuje, je pomalost britských operací, která se však do jisté míry dá přičíst na vrub nepřízni počasí a nedostatku dopravních prostředků. Podle francouzských zpráv podlehlo už vedle vrchního velitele generála Ansona asi 4000 evropských vojáků smrtícímu vedru a samy anglické listy přiznávají, že ve srážkách u Dillí působilo na vojáky zhoubněji slunce než nepřátelské střely. Pro nedostatek dopravních prostředků potřebovaly hlavní britské sily umístěné v Ambále asi 27 dní na pochod do Dillí, takže pochodovaly průměrně asi půl druhé hodiny denně. Další průtah způsobilo to, že v Ambále nebylo těžké dělostřelectvo, a proto bylo třeba přemístit trén obléhacího dělostřelectva z nejbližšího arzenálu, který byl až ve Phillauru, za řekou Satladž.
Přes to všechno je možno každý den očekávat zprávu o pádu Dillí; ale co potom? Skutečnost, že vzbouřenci celý měsíc plně ovládali tradiční centrum indické říše, působila patrně jako nejmocnější ferment, který přispěl k úplnému rozkladu bengálské armády, k rozšíření vzpoury a dezerce od Kalkaty až k Paňdžábu na severu a k Rádžpútáně na západě a k otřesení britské autority od jednoho konce Indie k druhému; jestliže nyní Dillí padne, způsobí to možná ohromení v řadách sipáhíů, ale krutě by se mýlil, kdo by předpokládal, že to bude stačit k potlačení vzpoury, k zastavení jejího postupu nebo k obnovení britského panství. Z celé domorodé bengálské armády v počtu asi 80 00 mužů — složené z asi 28 000 rádžpútů, 23 000 bráhmanů,[213] 13 000 muslimů, 5000 hindů nižších kast a zbytek z Evropanů — se 30 000 mužů ztratilo následkcm vzpour, dezercí nebo propuštění ze služby. Pokud jde o zbytek této armády, několik pluků otevřeně prohlásilo, že zůstanou věrné britské moci a budou ji podporovat, ovšem ne při tom, čím se nyní domorodá vojska zabývají: nebudou britským úřadům pomáhat proti povstalcům z domorodých pluků a budou naopak pomáhat svým „bháí“ (bratřím). To se také skutečně stalo téměř ve všech posádkových místech počínaje Kalkatou. Domorodé pluky zůstaly po jistou dobu pasívní; jakmile se však domnívaly, že jsou dost silné, vzbouřily se. Indický zpravodaj londýnských „Times“ neponechává nikoho na pochybách o „loajalitě“ pluků, které se ještě nevyslovily, a domorodých obyvatel, kteří se ještě nepřidali k vzbouřencům.
„Čtete-li, že je úplný klid,“ píše, „rozumějte tomu tak, že domorodé jednotky ještě nezahájily otevřenou vzpouru; že nespokojená část obyvatelstva se ještě otevřeně nebouří, že buď jsou, či se domnívají, že jsou příliš slabí, anebo čekají na příhodnější chvíli. Dočtete-li se o ‚vyhlášení loajality‘ v některém bengálském domorodém pluku, jezdeckém či pěším, rozumějte tornu tak, že opravdu věrná je jen polovina pluků, o nichž se takto příznivě píše, kdežto druhá polovina věrnost pouze předstírá, aby mohla tím spíše Evropany zaskočit, až nadejde vhodná doba, nebo aby odvrátila podezření a mohla snáze pomáhat vzbouřeným druhům.“
V Páňdžábu zabránilo otevřené vzpouře jen rozpuštění domorodých jednotek. V Avadhu Angličané možno říci drží jen rezidentství v Lakhnaú[214], kdežto všude jinde se domorodé pluky vzbouřily, uprchly se zásobami střeliva, spálily na popel všechny bungalovy a připojily se k obyvatelům, kteří se chopili zbraní. Skutečnou situaci anglické armády nejlépe charakterizuje to, že bylo uznáno za potřebné zřídit v Paňdžábu i v Rádžpútáně pohyblivé sbory. To znamená, že Angličané nemohou spoléhat ani na své sipáhíjské jednotky, ani na domorodce, že budou udržovat nerušené spojeni mezi jejich rozptýlenými silami. Podobně jako Francouzi za španělské války[215] ovládají jen ta místa, která jsou obsazena jejich vlastním vojskem, a nejbližší okolí ovladatelné z těchto míst, kdežto spojení mezi odloučenými složkami jejich armády je závislé na pohyblivých sborech, jejichž akce jsou samy o sobě nejisté a jsou přirozeně tím méně účinné, čím větší je prostor, na kterém působí. Že britská vojska na své úkoly skutečně nestačí, je dále zřejmé z toho, že při přemísťování pokladen z posádkových míst, kde došlo k nepokojům, byli Britové nuceni dát k nim jako doprovod sipáhíe, kteří se všichni, bez jediné výjimky na pochodu vzbouřili a uprchli i se svěřenými pokladnami. Protože jednotky vyslané z Anglie dorazí na místo v nejlepším případě až v listopadu, a odvolávat evropské jednotky z madráského a bombajského presidentství by bylo ještě nebezpečnější — desátý sipáhíjský pluk v Madrásu už projevoval příznaky nespokojenosti — bude třeba vzdát se jakékoli myšlenky, že by bylo možné vybírat pravidelné daně v celém bengálském presidentství a zabránit dalšímu rozkladu. I když budeme předpokládat, že Barmánci nevyužijí této příležitosti, že mahárádža z Gválijaru bude nadále Angličany podporovat, že nepálský panovník, který velí nejlepší indické armádě, se nepohne, že odbojný Péšávar se nespojí s nepokojnými horskými kmeny a že perský šáh nebude tak bláhový, aby odtáhl z Herátu, i tehdy bude přece jen třeba znovu dobývat celé bengálské presidentství a znovu vybudovat celou angloindickou armádu. Náklady na tento obrovský úkol plně dolehnou na britský lid. Pokud jde o názor, který přednesl lord Granville v Horní sněmovně, že Východoindická společnost bude s to získat potřebné prostředky z indických půjček, lze jeho oprávněnost posoudit podle toho, jak nepokoje v Severozápadních provinciích zapůsobily na bombajský peněžní trh. Domácí kapitalisty ihned zachvátila panika, z bank byly vyzvednuty velmi značné částky, státní cenné papíry byly téměř neprodejné a začalo rozsáhlé tezaurování peněz nejen v Bombaji, nýbrž i v okolních oblastech.
Napsal K. Marx 17. července 1857
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5082 ze 4. srpna 1857Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tj. Bahádura šáha II. (Pozn. red.)
213 Rádžpútové — jedna z nejvyšších kastovních skupin a také národnost v Indii; žili převážně v Rádžpútáně (nynější Rádžasthán). Mnoho rádžpůtů bylo také v bengálském presidentství, zvláště v Biháru. Rádžpútové se počítali k vojenskému stavu kšatríjů V mughalské říši byli rádžpůtové vysoko oceňováni jako vojáci, zvláště pro svou kmenovou soudržnost, která námezdní mughalské armádě zpravidla chyběla. Z třídního hlediska patřili většinou k vrstvě zámožného rolnictva. Rádžpúty ochotně najímali i Angličané do sipáhíjských oddílů bengálské armády.
Bráhmani byli příslušníci staroindického kněžského stavu. Když se vytvořil stavovskokastovní řád, zaujali bráhmani jako jedna ze čtyř nejstarších indických kast nejvyšší místo v kastovní hierarchii. Později nezahrnovala tato kasta jen kněze, ale patřili k ní — podobně jako k jiným indickým kastám — lidé různých povolání a sociálního postaveni, nevyjímaje ani zbídačené rolníky a řemeslníky.
Do bengálské sipáhíjské armády (na rozdíl od bombajské a madráské) verbovali Angličané převážně jen hindy z vyšších kast; proto v ní bylo mnoho bráhmanů a rádžpútů.
214 Rezidentství se nazývalo sídlo anglického rezidenta (politického poradce v indickém knížectví); v tomto případě jde o sídlo rezidenta v Avadhu.
215 Míní se tu válka španělského národa za nezávislost proti francouzské okupaci v letech 1808—1814.