Karel Marx
Indická otázka
Londýn 28. července 1857
Tříhodinový projev, který včera večer přednesl pan Disraeli před „mrtvou sněmovnou“[216], spíš získá než ztratí, bude-li se číst, místo aby se poslouchal. Pan Disraeli si poslední dobou libuje ve velebně slavnostních projevech, v promyšleně pomalém vyjadřování a v chladném a obřadném přednesu, což možná odpovídá jeho zvláštní představě o tom, co se srovnává s důstojností budoucího ministra, ale působí pravá muka jeho nebohému posluchačstvu. Kdysi se mu dařilo dávat i otřepaným frázím vyhrocenou formu epigramů. Nyní dokáže utopit i epigramy v konvenční šedi ctihodnosti. Řečník, který jako pan Disraeli dovede spíš bodat dýkou než mávat mečem, by rozhodně neměl zapomínat na Voltairovu výstrahu: „Tous les genres sont bons, excepté le genre ennuyeux.“[a]
Kromě těchto technických zvláštností, které jsou příznačné pro dnešní způsob jeho vyjadřování, snaží se pan Disraeli od Palmerstonova nástupu k moci velmi pečlivě oprostit svá parlamentní vystoupení od jakékoli aktuálnosti. Nepronáší své projevy proto, aby byly přijaty jeho návrhy, nýbrž předkládá své návrhy, aby připravily půdu jeho projevům. Bylo by možné označit je jako návrhy, které samy sebe vyvracejí, neboť jsou sestaveny tak, aby neuškodily protivníkovi, budou-li přijaty, a neublížily svému autorovi, budou-h odmítnuty. Popravdě nemají být ani přijaty, ani odmítnuty, mají se prostě přejít. Nejsou to ani kyseliny, ani zásady, nýbrž jsou už svou podstatou neutrální. Projev tu není motivem činu, nýbrž předstíraný čin poskytuje příležitost k projevu. Možná že je to klasická a konečná forma parlamentní výřečnosti; ale pak tato konečná forma parlamentní výřečnosti nikterak nemůže ujít osudu všech konečných forem parlamentarismu — že totiž bude zařazena do kategorie nepříjemností. Základním zákonem dramatu, jak pravil Aristoteles, je děj.[b] Stejně je tomu u politických projevů. Řeč pana Disraeliho o povstání v Indii by mohla být uveřejněna v pojednáních Společnosti pro šíření užitečných znalostí nebo přednesena ve večerní škole pro dělníky[217] či zaslána jako soutěžní dílo do berlínské Akademie. Uvážíme-li, kde a kdy a při jaké příležitosti byl tento projev pronesen, pak jeho podivná nezaujatost pádně dokazuje, že se ani k danému času, ani k místu, ani k příležitosti nehodil. Výklad o úpadku římské říše, který se výborně vyjímá v díle Montesquieuově nebo Gibbonově[218], by zněl hrozně nejapně z úst římského senátora, jehož úkolem právě bylo tento úpadek zastavit. Je pravda, že v našich moderních parlamentech je možné si představit nezávislého řečníka, který sehraje úlohu nepostrádající důstojnosti a zajímavosti, když ztrativ naději, že by mohl ovlivnit skutečný běh událostí, spokojí se stanoviskem ironické neutrality. Takovou úlohu hrál s větším či menším úspěchem zesnulý pan Garnier-Pagès — nikoli Garnier-Pagès z prozatímní vlády — v poslanecké sněmovně za Ludvíka Filipa; avšak pan Disraeli, uznávaný vůdce přežilé strany[219], by i úspěch získaný takovým způsobem považoval za úplnou porážku. Vzpoura indické armády poskytovala skutečně skvělou příležitost blýsknout se řečnickým uměním. Jestliže však pomineme jeho nudný způsob přístupu k otázce, jaká byla podstata návrhu, který si Disraeli vzal za záminku k projevu? Nebyl to vůbec žádný návrh. Předstíral, že touží obeznámit se s dvěma oficiálními dokumenty, ačkoli o jednom z nich si nebyl zcela jist, zda existuje, a o druhém z nich dobře věděl, že se přímo netýká projednávané otázky. Proto jeho projev a jeho návrh neměly vůbec žádný styčný bod až na to, že návrh ohlašoval bezpředmětný projev a že předmět nestál za projev. Nicméně jako dokonale uvážený názor jednoho z nejznamenitějších anglických státníků, kteří nejsou ve vládě, vzbudí patrně projev pana Disraeliho pozornost v cizích zemích. Omezím se na to, že podám v jeho ipsissima verba[c] krátký rozbor jeho „úvah o úpadku angloindického impéria“.
„Jsou nepokoje v Indii projevem vojenské vzpoury, nebo je to národní povstání? Je počínání vojska vyvoláno náhlým popudem, nebo je výsledkem organizovaného spiknutí?“
Pan Disraeli tvrdí, že celá záležitost se točí okolo těchto otázek. Ještě před deseti lety, prohlašuje, bylo britské panství v Indii založeno na zásadě divide et impera[d], při uplatňování této zásady byly však respektovány různé národnosti, z nichž se Indie skládá, nezasahovalo se do jejich náboženství a zachovávalo se jejich pozemkové vlastnictví. Sipáhíjská armáda sloužila jako pojistný ventil, absorbovala nepokojné živly uvnitř země. Ale v posledních letech se začala ve správě Indie uplatňovat nová zásada — zásada ničení národního charakteru. Tato zásada se uskutečňovala násilným likvidováním domorodých knížat, porušováním posloupnosti držby a zasahováním do náboženských záležitostí lidu. V roce 1848 dosáhly finanční nesnáze Východoindické společnosti takového stupně, že musela tím či oním způsobem zvýšit své příjmy. Tehdy bylo zveřejněno memorandum rady[220], v němž se téměř nezastřeně stanovila zásada, že jediný způsob, jakým lze dosáhnout vyšších příjmů, je rozšiřování britských území na úkor domorodých knížat. Proto po smrti rádži ze Sátáry neuznala Východoindická společnost jeho adoptivního dědice, nýbrž přivtělila knížectví ke svým vlastním državám. Od té doby byl uplatňován systém anexe, kdykoli zemřel domorodý panovník bez pokrevních dědiců. Vláda soustavně ignorovala princip adopce, který byl přímo úhelným kamenem indické společnosti. Britské impérium tak v letech 1848—l854 násilně anektovalo přes tucet knížectví nezávislých panovníků. V roce 1854 bylo násilně uchváceno knížectví Bérár, které mělo rozlohu 80 000 čtverečních mil, asi 4 až 5 miliónů obyvatel a nesmírné poklady. Pan Disraeli uzavírá seznam násilných anexí knížectvím Avadh, kde se Východoindická společnost dostala do konfliktu nejen s hindy, nýbrž i s muslimý. Pan Disraeli dále ukazuje, jak byla během uplynulých deseti let posloupnost držby v Indii porušována novým systémem správy.
„Zásada zákona o adopci,“ prohlašuje, „není v Indii výsadou knížat a knížectví, nýbrž platí pro každého člověka v Hindustánu, který má pozemkový majetek a hlásí se k hindskému náboženství.“
Cituji výňatek z jeho řeči:
„Velký feudál čili džágírdár, který má propůjčenu půdu za plnění veřejné služby pro svého pána, a inámdár, který má v držení půdu osvobozenou od všech pozemkových daní a odpovídá, ne-li přesně, tedy alespoň v obecném smyslu slova našemu freeholderovi[221], obě tyto kategorie — v Indii nejpočetnější — nemají-Ii pokrevního dědice, používají této zásady k zajištění dědice pro své statky. Tyto kategorie byly vesměs dotčeny anexí Sátáry, byly dotčeny anexí území deseti menších, avšak nezávislých knížat, o nichž jsem se už zmínil, a byly nejen dotčeny, nýbrž navýsost ohromeny, když bylo anektováno knížectví Bérár. Kdo tu nebyl ohrožen? Který feudál, který freeholder, jenž neměl vlastní děti, mohl v Indii žít v bezpečí?“ (Projevy souhlasu.) „To nebyly plané obavy, to byla skutečnost a široce uplatňovaná praxe. Poprvé se v Indii začaly odnímat džágíry a inámy. i dříve se ovšem vyskytovaly neuvážené pokusy uvádět v pochybnost právo držby, ale nikdy nikoho ani ve snu nenapadlo zrušit zákon o adopci, a proto žádná moc, žádná vláda nemohly nikdy zrušit džágíry a inámy, jejichž držitelé nezanechali přímé dědice. Zde se otevřel nový zdroj příjmů. Ale zatímco všechna tato opatření vyvolávala u těchto kategorií hindů pobouření, podnikla vláda další krok, kterým porušila posloupnost držby, a na to bych nyní chtěl sněmovnu upozornit. Ze svědeckých výpovědí před výborem v roce 1853 je sněmovně nepochybně známé, že v Indii jsou značné plochy půdy osvobozeny od pozemkové daně. Je-li někdo osvobozen od pozemkové daně v Indii, znamená to daleko víc než osvobození od pozemkové daně v naší zemi, neboť řečeno lidově a srozumitelně, pozemková daň je v Indii jediný způsob zdaňování, které stát provádí.
Těžko lze určit, jak tato léna vznikla, ale mají nepochybně velmi dávný původ. Jsou různého druhu. Vedle soukromých svobodných statků, které jsou velmi rozšířené, existují velké lenní statky, které byly osvobozeny od pozemkově daně a propůjčeny mešitám a chrámům.“
Pod záminkou, že v některých případech bylo osvobození od daní získáno podvodně, začal britský generální guvernér zkoumat právo na držbu indického pozemkového majetku. Podle nového systému zavedeného v roce 1848
„tento plán zkoumání práva držby se začal okamžitě uskutečňovat, neboť dokazoval, že vláda je silná a výkonná moc účinná, a otevíral nový vydatný zdroj příjmů. Proto byly zřízeny komise ke zkoumání práva na držbu pozemkového majetku v bengálském presidentství a v okolních oblastech. Komise byly zřízeny též v bombajském presidentství a v nové vytvořených provinciích bylo nařízeno vyměřování, aby po jeho skončeni mohly komise pracovat s náležitou účinností. Nynl není pochyby, že v uplynulých devíti letech tyto komise pro zkoumání nezdaněného pozemkového majetku v Indii rozvinuly svou činnost v obrovském měřítku a dosáhly nesmírně významných výsledků.“
Pan Disraeli odhaduje, že odnětím půdy jejím držitelům se získává nejméně 500 000 liber št. ročně v bengálském presidentství, 370 000 liber v bombajském prhsidentství, 200 000 liber v Paňdžábu atd. Britská vláda se však nespokojila jen s touto metodou uchvacování majetku domorodců, nýbrž přestala též vyplácet penze domorodým velmožům, ačkoli se k tomu smluvně zavázala.
„To je nový způsob konfiskace,“ říká pan Disraeli, „provádí se však v nesmírně širokém, zarážejícím a ohromujícím měřítku.“
Pan Disraeli se pak zabývá zasahováním do náboženství domorodců, což je otázka, kterou se my zabývat nemusíme. Na základě všech svých poznatků dospívá k závěru, že nynější indické nepokoje nelze označit jako vojenskou vzpouru, nýbrž jako národní povstání, v němž sipáhíové hrají pouze úlohu nástrojů. Závěrem své řeči radí vládě, aby věnovala pozornost zlepšování vnitřních indických poměrů, místo aby pokračovala v nynějším agresívním kursu.
Napsal K. Marx 28. července 1857
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5091 ze 14. srpna 1857Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a „Všechny styly jsou dobré kromě nudného.“ (Z Voltairovy předmluvy ke komedii „Marnotratný syn“.) (Pozn. red.)
b Volně podle Aristotelovy „Poetiky“, kapitola 6. (Pozn. red.)
c — vlastních slovech. (Pozn. red.)
d — rozděl a panuj. (Pozn. red.)
216 Marx zřejmě naráží na to, že za letního zasedání parlamentu dávají členové Dolní sněmovny často přednost různým zábavám a vyřizování osobních věcí před svými parlamentními povinnostmi. Proto se často stává, že řečníci mluví před poloprázdným sálem.
217 Jde o mechanicsʼ institutions — večerní školy pro dělníky, kde se přednášely některé všeobecně vzdělávací a technické předměty; první takové školy se objevily v Anglii roku 1823 (Glasgow) a 1824 (Londýn). Počátkem čtyřicátých let 19. století jich už bylo přes dvě stě, hlavně v továrních městech Lancashiru a Yorkshiru. Buržoazie používala těchto škol nejen k tomu, aby si vyškolila kvalifikovaně dělníky, které potřeboval průmysl, ale také k tomu, aby dostala dělníky pod svůj vliv.
218 Je tu míněna Montesquieuova kniha „Considérations sur les causes de la grandeur des Romains et de leur décadence“ [„Úvahy o příčinách velikosti a úpadku Římanů“], jejíž první vydání vyšlo anonymně v Amsterodamu roku 1734, a kniha Edwarda Gibbona „The History of the Decline and Fall of the Roman Empire“ [„Dějiny úpadku a zániku římské říše“]. První vydání tohoto díla vyšlo v Londýně v letech 1776—1788.
219 Jde o torye — politickou stranu velké anglické pozemkové a finnční aristokracie. Strana toryů, která vznikla v 17. století, vždy probojovávala reakční kurs vnitřní politiky, úporně hájila konzervativní a archaické instituce v anglickérn státním zřízení a stavěla se proti demokratickým reformám v zemi. S rozvojem kapitalismu v Anglii ztráceli toryové postupně svůj dřívější politický vliv i svůj parlamentní monopol; tomuto monopolu zasadila první úder reforma z roku 1832, která otevřela cestu do parlamentu představitelům průmyslové buržoazie. Když byly roku 1846 zrušeny obilní zákony, jež přinášely značné výhody velkým pozemkovým vlastníkům, byla oslabena ekonomická základna staré anglické pozemkové aristokracie a ve straně došlo k rozkolu. V polovině padesátých let se strana toryů postupně rozkládala a měnilo se její třídní složení (v tom se obrážel proces srůstání pozemkové aristokracie s finančními magnáty); v důsledku tohoto vývoje se koncem padesátých a počátkem šedesátých let 19. století ze staré strany toryů vytvořila anglická konzervativní strana.
220 Do roku 1773 měla Východoindická společnost ve svých indických državách tři guvernéry — v Kalkatě (Bengálsko), Madrásu a Bombaji; každý guvernér měl svou radu, která se skládala z nejvyšších úředníků společnosti. Podle „Zákona o zásadách nejlepší správy záležitostí Východoindické společnosti“ z roku 1773 se kalkatský guvernér nazýval generálním guvernérem Bengálska a měl k ruce čtyřčlennou radu. Generálního guvernéra a členy rady nejmenovala už sama společnost, ale zpravidla anglická vláda na její návrh, a to každého jmenovitě na pět let; před uplynutím lhůty je mohl odvolat pouze král na žádost ředitelské rady Východoindické společnosti. Názor většiny byl závazný pro celou radu; v případě rovnosti hlasů rozhodoval hlas generálního guvernéra. Úkolem generálního guvernéra bylo řídit civilní a vojenskou správu Bengálska, Biháru a Urísy a zároveň měl v otázkách vedení války a uzavírání míru právo dozoru nad madráským a bombajským presidentstvím, která mu nyní byla podřízena. Samostatnou činnost mohla tato presidentství vyvíjet jen ve zvláštních případech. Podle zákona z roku 1784 se počet členů bengálské rady snížil na tři, mezi něž patřil vrchní velitel. Zároveň byl v Anglii zřízen zvláštní Kontrolní úřad podléhající londýnské vládě. Podle doplňkového zákona z roku 1786 měl generální guvernér právo jednat ve zvláštních případech nezávisle na radě a převzít funkci vrchního velitele. Podle zákona z roku 1833 byl generální guvernér Bengálska ustanoven generálním guvernérem Indie, přičemž zároveň zůstával guvernérem Bengálska. Počet členů jeho rady se znovu zvýšil na čtyři a jako další, pátý člen mohl do ní být povolán vrchní velitel. Generální guvernér a jeho rada dostali právo vydávat zákony pro celou Britskou Indii. Vlády Bombaje a Madrásu toto právo ztrácely a rady jejich guvemérů měly být dvoučlenné. Zákon z roku 1853 stanovil, že kromě čtyřčlenné takzvané Malé rady s funkcemi výkonného orgánn se má zřídit rozšířená rada se zákonodárnými funkcemi, do níž by patřili generální guvernér, vrchní velitel, nejvyšší soudce Bengálska a jeden soudce Nejvyššího soudu. Toto uspořádání rady indického generálního guvernéra zůstalo v platnosti do roku 1858.
221 Džágírdárové — představitelé muslimské feudální šlechty v říši Velikých Mughalů, kteří dostávali do dočasného užívání rozsáhlé pozemky (džágíry) a za to byli povinni konat vojenskou službu a dodávat určité kontingenty vojska. Džágírdárové vybírali od rolníků žijících na území jejich džágíru pozemkovou daň, kterou si ponechávali. Rolníci pro ně také museli robotovat. V době rozkladu říše Vclikých Mughalů se džágírdárové stali dědičnými feudálními vlastníky.
Inámdárové — držitelé zvláštního feudálního údělu, inámu. Inámy se udělovaly hlavně hindským a muslimským kněžím a také náboženským a dobročinným institucím. V jižní Indii dostávali inámy někdy i nejvyšší představitelé vesnické občiny. Inám byl úplně nebo částečně osvobozen od daní a dědil se. Za anglické vlády se názvem inámdárové označovali držitelé pozemků osvobozených od pozemkové daně.
Freeholdeři — jedna z kategorií malých pozemkových vlastníků v Anglii, která se vyvinula ze středověkých „svobodníků“. Za svůj díl půdy, s nímž měli právo svobodně nakládat, platili freeholdeři svému lordovi nevelkou stálou peněžní rentu.