Karel Marx
*Povstání v Indii
Zprávy z Indie, které došly včera, vypadají pro Angličany velmi zlověstně a hrozivě, třebaže, jak vysvítá z jiného sloupce našich novin, náš zasvěcený londýnský zpravodaj na to pohlíží jinak.[257] Z Dillí známe podrobnosti do 29. července a máme i pozdější zprávu v tom smyslu, že pro ztráty způsobené řáděním cholery byly obléhající jednotky nuceny stáhnout se od Dillí a ubytovat se v Agře. Je pravda, že tuto zprávu nepotvrzují ani jediné londýnské noviny, ale my ji můžeme považovat nanejvýš za poněkud předčasnou. Jak víme ze všech zpráv a dopisů z Indie, obléhající armáda utrpěla značné ztráty za výpadů 14., 18. a 23. července. Povstalci při nich bojovali s ještě zoufalejší urputností než kdy dříve a měli velkou výhodu v převaze dělostřelectva.
„My střílíme z osmnáctiliberních děl a osmipalcových houfnic,“ píše jeden britský důstojník, „a vzbouřenci nám odpovídají čtyřiadvacetiliberkami a dvaatřicetiliberkami.“ „Za osmnácti výpadů, kterým jsme museli čelit,“ praví se v jiném dopis; „jsme ztratili třetinu vojáků na padlých a raněných.“
Oddíl sikhů pod velením generála Van Cortlandta, to byly všechny posily, které bylo možno očekávat. Generál Havelock vybojoval několik úspěšných bitev, ale potom byl nucen stáhnout se zpět do Kánpuru a zanechat na čas pokusů o vyproštění obleženého Lakhnaú. Současně „začaly v oblasti Dillí prudké deště“, což nutně ještě přispělo k řádění cholery. Zpráva o ústupu k Agře a o tom, že se upouští, alespoň dočasně, od pokusů dobýt sídelní město Velikého Mughala, se tedy brzy potvrdí, jestliže se to už nestalo.
Na linii Gangy se hlavní zájem soustřeďuje na operace generála Havelocka, jehož hrdinství u Fatéhpuru, Kánpuru a Bithúru naši londýnští kolegové samozřejmě poněkud přechválili. Jak už jsme uvedli výše, když postoupil u Kánpuru o pětadvacet mil, byl nucen se tam stáhnout zpět, nejen proto, aby uložil své nemocné, ale také proto, aby počkal na posily. Tím je zarmouceno mnoho lidí, neboť to ukazuje, že pokus o záchranu Lakhnaú byl zmařen. Jedinou nadějí tamní britské posádky je nyní jednotka 3000 Gurkhů[258], které obleženým vyslal na pomoc Džang Bahádur z Nepálu. Jestliže se jim nepodaří zmařit obléhání, pak se bude v Lakhnaú opakovat kánpurské vraždění. A to ještě nebude všechno. Jestliže se vzbouřenci zmocní pevnosti Lakhnaú a upevní tak své pozice v Avadhu, budou ohroženy z boku všechny britské operace proti Dillí a rozhodně bude ovlivněn poměr sil bojujících armád u Banárasu a v celém Biháru. Kdyby povstalci ovládli pevnost Lakhnaú, ztratil by Kánpur polovinu své důležitosti a jeho dopravní spoje s Dillí na jedné straně a s Banárasem na druhé straně by byly ohroženy. Tato možnost ještě zesiluje vážné obavy všech, kdo netrpělivě očekávají zprávy z těchto míst. 16. června odhadovala tamní posádka, že se udrží šest týdnů, a to s hladovými příděly. Z toho už pět týdnů uplynulo, než byly odeslány poslední došlé zprávy. Všechno tam nyní závisí na posilách z Nepálu, které sice už byly ohlášeny, ale ještě nedorazily.
Jestliže postoupíme dolů po proudu řeky Gangy od Kánpuru k Banárasu a k bihárské oblasti, shledáme, že tam mají Britové ještě chmurnější vyblídky. Dopis z Banárasu z 3. srpna, otištěný v „Bengal Gazette“[259], tvrdí, že
„vzbouřenci z Dínápuru překročili Són a postupují k Áře. Evropští obyvatetě, kteří se právem obávají o svou bezpečnost, napsali do Dinápuru o posily. Byly jim tedy poslány dva parníky s oddíly 5., 10. a 37. pluku Jejího Veličenstva. Uprostřed noci uvízl jeden z parníků v bahně a nemohl dál. Vojáci byli nakvap vyloděni a vysláni dále pěšky, nebyla však provedena náležitá bezpečnostní opatřeni. Náhle byli z obou stran napadeni silnou palbou zblízka a 150 příslušníků jejich nevelkého oddflu, mezi nimi několik důstojníků, bylo vyřazeno z boje. Předpokládá se, že všichni Evropané v tomto posádkovém místě, a bylo jich asi 47, byli pobiti.“
Město Ára v britské oblasti Šahábádu v bengálském presidentství leží pětadvacet mil na západ od Dínápuru a pětasedmdesát mil na východ od Gázípuru na cestě, která spojuje obě tato města. Byl ohrožen dokonce i Banáras. Toto město má tvrz vybudovanou podle evropského vzoru, a kdyby se dostalo do rukou povstalců, stalo by se z něho druhé Dillí. V Mirzápuru, který leží jižně od Banárasu na protějším břehu Gangy, bylo odhaleno spiknutí muslimů a v Bahrámpuru na Ganze, asi 18 mil od Kalkaty, byl odzbrojen 63. domorodý pěší pluk. Zkrátka nepokoje na jedné straně a panika na druhé se šíří po celém bengálském presidentství až k samým branám Kalkaty, kde byly značné obavy, aby velký půst Muharram[260], při němž vyznavači islámu, posedlí zběsilým fanatismem, chodí po městě s meči, připraveni pustit se pro nepatrnou příčinu do bitky, nevyústil ve všeobecný útok proti Angličanům; i generální guvernér tu pokládal za nutné odzbrojit svou vlastní tělesnou stráž. Čtenář tedy snadno pochopí, že hrozí nebezpečí, že hlavní britská dopravní linie, linie Gangy, bude přerušena, přervána a odříznuta. To by mělo vliv na postup posil, které mají dorazit v listopadu, a izolovalo by to britskou operační linii na Jamuně.
I v bombajském presidentství vypadá situace velmi vážně. Že se vzbouřil 27. bombajský domorodý pěší pluk v Kólhápuru, je fakt, ale že byl britskými vojsky poražen, to se jen říká. V bombajské domorodé armádě vypuklo rychle za sebou vzbouření v Nágpuru, Aurangábádu, Haidarábádu a konečně v Kólhápuru. Bombajská domorodá armáda má dnes 43 048 mužů, kdežto evropských vojsk jsou v tomto presidentství vlastně jen dva pluky. Na domorodou armádu se spoléhalo nejen v tom, že bude udržovat pořádek v bombajském presidentství, nýbrž že také vyšle posily až do Sindhu v Paňdžábu a že vytvoří kolony, které budou přesunuty k Mahú a Indauru, aby tato místa znovu dobyly a udržely, aby navázaly spojení s Ágrou a vyprostily tamní posádku z obležení. Kolona brigádního generála Stewarta, které byla tato operace svěřena, se skládá ze 300 mužů 3. bombajského evropského pluku, z 250 mužů 5. bombajského domorodého pěšího pluku, z 1000 mužů 25. bombajského domorodého pěšího pluku, z 200 mužů 19. bombajského domorodého pěšího pluku a z 800 mužů. 3. jezdeckého pluku z haidarábádského kontingentu. K těmto silám, které mají celkem 2250 domorodých vojáků, patří asi 700 Evropanů, zejména z 86. královského pěšího pluku a ze 14. královského lehkého dragounského pluku. Kromě toho shromáždili Angličané kolonu domorodě armády v Aurangábádu, aby zastrašila nepokojná území Khándéš a Nágpur a zároveň aby poskytovala podporu pohyblivým kolonám operujícím ve střední Indii.
Tvrdí se, že v této části Indie „byl obnoven klid“; na to však naprosto nelze spoléhat. Ve skutečnosti nezávisí vyřešení této otázky na tom, zda bude obsazeno Mahú, nýbrž na tom, jak si budou počínat obě maráthská knížata Hólkar a Sindhija[261]. Táž zpráva, která nás informuje o Stewartově příchodu do Mabú, dodává, že Hólkar sám je sice ještě spolehlivý, ale jeho vojska se mu vymkla z rukou. O Sindhijově politice se neříká ani slovo. Je to mladý muž, oblíbený, plný energie a všechen maráthský lid by jej považoval za přirozeného vůdce, kolem něhož by se mohl semknout. Má 10 000 vlastních ukázněných vojáků. Kdyby se rozešel s Angličany, stálo by je to střední Indii a kromě toho by to nesmírně posílilo a upevnilo revoluční svazek. Ústup vojsk od Dillí, výhrůžky a naléhání nespokojenců jej mohou nakonec přimět, aby se přidal na stranu svých krajanů. Ale největší vliv na Hólkara, stejně jako na Sindhiju, budou mít Maráthové z Dakkhinu, kde, jak jsme už oznámili[a], byl konečně odhodlaně vztyčen prapor vzpoury. Také zde je svátek Muharram zvlášť nebezpečný. Jsou tu tedy určité důvody k předpokladu, že v bombajské armádě vypukne všeobecné povstání. Pak by netrvalo dlouho, a madráská armáda, složená z domorodých jednotek v počtu 60 555 mužů, pocházejícíchz Haidarábádu, Nágpuru a Málvy, nejpravověrnějších muslimských oblastí, by rovněž následovala příklad bombajské armády. Vezme-li se tedy v úvahu, že období dešťů v srpnu a září ochromí pohyby britských jednotek a přeruší jejich dopravní spoje, pak lze právem předpokládat, že posily vyslané z Evropy, zdánlivě velmi silné, přibudou příliš pozdě a tak rozdrobeně, že nezvládnou úkol, který jim byl uložen. Můžeme téměř s jistotou očekávat, že se v příštím tažení bude opakovat afghánská katastrofa[262].
Napsal K. Marx 18. září 1857
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5134 z 3. října 1857Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
257 Redakce „New-York Daily Tribune“, která vsunula do textu tuto větu, měla na mysli stálého dopisovatele listu, maďarského spisovatele a žurnalistu Ferencze Pulszkého, který po porážce maďarské revoluce z roku 1848 žil v emigraci v USA. Pulszky psal pro list hlavně články z oboru mezinárodní politiky.
258 Gurkhové — národnost, k níž patří většina obyvatel Nepálu. Část Gurkhů žije v Indii ve státě Uttarpradéš (bývalé Spojené provincie Britské Indie) a v severozápadní části Bengálska, sousedící s Nepálem.
259 Marx má zřejmě na mysli „The Calcutta Gazette“ [„Kalkatské noviny“] — anglické noviny, které vycházely v Bengálsku od roku 1784 a byly oficiálním orgánem anglické správy v Indii.
260 Muharram — první měsíc muslimského lunárního roku. Prvních deset dní tohoto měsíce se světí na znamení smutku, spojeného s legendami o smrti imáma Husejna. V tyto dny se pořádají náboženské slavnosti provázené obvykle sebetrýzněním. První den muharramu je muslimský Nový rok.
261 Maráthové — indická národnost obývající území v severozápadní části Dakkhinu. V polovině 17. století zahájili ozbrojený boj proti cizáckému panství mughalských feudálů, a tak značně otřásli říší Velikých Mughalů a přispěli k jejímu rozkladu. Za těchto bojů se vytvořil nezávislý maráthský stát, jehož nejvyšší feudální vrstvy se brzy pustily do dobyvačných válek. Koncem 17. století byl maráthský stát oslaben nesváry mezi feudály, ale počátkem 18. století se znovu vytvořil silný svaz maráthských knížectví včele s nejvyšším vládcem — péšvou. Maráthští feudálové bojovali s Afghánci o hegemonii v Indii a utrpěli roku 1761 těžkou porážku. Maráthská knížectví, vysílená těmito boji a také vnitřními spory mezi maráthskými feudály, se stala kořistí Východoindické společnosti, která sí je podrobila válkou v letech 1803—1805.
Zde jsou míněna maráthská knížata Tukádží II., Hólkar a Džajadží Sindhija.
262 Afghánská katastrofa — viz poznámku [121].