Obléhání a zteč Lakhnaú

Bedřich Engels

*Obléhání a zteč Lakhnaú

Poslední pošta z Kalkaty přinesla některé podrobnosti, o nichž jsme se dověděli z londýnských novin; z nich se dají vyvodit závěry o počínání sira Colina Campbella v Lakhnaú. Protože britský tisk ujišťuje, že tento slavný válečný čin nemá sobě rovný v dějinách válek, bude dobře podívat se na něj poněkud důkladněji.

Město Lakhnaú leží na pravém břehu řeky Gumtí, která v tomto místě teče jihovýchodním směrem. Ve vzdálenosti dvou až tří mil od řeky, téměř rovnoběžně s ní, probíhá kanál, který protíná město, za ním se přibližuje k řece a po další míli se s ní spojuje. U břehů řeky nejsou rušné ulice, nýbrž řada paláců se zahradami a osamocené veřejné budovy. U soutoku kanálu s řekou, ale na pravém, tj. jižním břehu obou stojí blízko u sebe škola zvaná La Martinière a lovecký zámeček s parkem nazývaným Dilkuša. Na protější straně kanálu, ale stále ještě na jih od řeky a blízko břehu, stojí nejprve palác Sikanderbágh se zahradou, dále na západ pak kasárna a vojenské jídelny a dále Mótí Mahal (Perlový palác), který je pouhých několik set yardů vzdálen od rezidence. Budova rezidence je postavena na jediném vršku v celém okolí a ovládá město; je to větší ohrazený objekt s několika paláci a pomocnými budovami. Jižně od této řady budov je hustě obydlená čtvrť města a další dvě míle na jih je park a palác Alambágh.

Přirozeně silná poloha rezidence nám ihned objasní, jak se v ní mohli Angličané udržet proti veliké přesile; zároveň však sám tento fakt hned ukazuje, jací jsou Avadhané bojovníci. Vždyť lidé, kteří dosud nikdy nedokázali zdolat ani jediné sebeubožejší hrazené místo hájené Evropany, třebaže byli částečně vycvičeni evropskými důstojníky a měli spoustu děl, nejsou z vojenského hlediska ve skutečnosti o nic lepší než divoši a vítězství nad nimi nemůže žádné armádě přidat mnoho slávy. i kdyby na straně domorodců byla sebevětší přesila. Že Avadhané patří mezi nejubožejí protivníky, s jakými je možné se střetnout, o tom svědčí i další fakt: způsob, jakým se Havelock probit nejhustěji osídlenou čtvrtí města, přestože tam byly barikády, domy se střílnami a podobné překážky. Ztráty měl, pravda, velké, porovnejme však tyto srážky byť i s nejhůře vedenými pouličními boji z roku 1848! Ani jeden muž z jeho chabých kolon by se tudy nebyl probil, kdyby se byly rozpoutaly skutečné boje. Domy zřejmě nebyly vůbec hájeny; bylo by trvalo týdny, než by jich bylo dobyto tolik, aby byl zajištěn bezpečný průchod. Do jaké míry tu Havetock projevil zdravý úsudek, když takto popadl býka za rohy, to nemůžeme posoudit; říká se, že ho k tomu donutila svízelná situace, do níž se dostala rezidence, mluví se i o jiných důvodech, nic hodnověrného však známo není.

Když dorazil sir Colin Campbell, měl asi 2000 evropských a 1000 sikhských pěšáků, 350 evropských a 600 sikhských jezdců, 18 jízdnich děl, 4 obléhací děla a 300 námořníků s těžkými lodními děly; celkem 5000 mužů, mezi nimiž bylo 3000 Evropanů. Tyto síly se co do početnosti mohly dobře rovnat průměru většiny angloindických armád, jež dokázaly velké vojenské činy; polní vojska, s nimiž sir Charles Napier dobyl Sindh, byla ostatně sotva poloviční a často ještě slabší. Na druhé straně bylo v Campbellově armádě přimíseno mnoho Evropanů a celá její domorodá část se skládala ze sikhů, nejlepších bojovníků ze všech indických národností, což jí dodávalo daleko větší vnitřní síly a semknutosti, než je obvyklé u angloindickýeh armád. Její protivníci, jak jsme viděli, byli velmi ubozí; většinou to byla nezkušená milice místo vycvičcných vojáků. Je pravda, že Avadhané jsou považováni za nejbojovnější kmen dolního Hindustánu, to však platí jedině v porovnání se zbabělými Bengálci, jejichž morálka byla úplně podlomená nejvíc zmalátňujícím podnebím na světě a staletími cizího útlaku. Že jsou co do odvahy a inteligence pod úrovní sipáhíů, to ukázali tím, jak se podřídili „fílibustýrskému“ připojení své země k državám Východoindické společnosti a jak se celkově chovali za povstání. Říká se ovšem, že nedostatek kvality vyrovnávala kvantita. V některých dopisech se píše, že ve městě bylo až 100 000 mužů. Byla to proti Britům jistě přesila čtyři či šest ku jedné a možná že ještě víc, ale s takovým nepřítelem na tom příliš nezáleží. Každé postavení může bránit jen jistý počet obránců, a pokud ti jsou rozhodnuti vzít do zaječích, pak celkem nesejde na tom, je-li nablízku čtyřnásobný nebo pětinásobný počet podobných hrdinů. Bezpochyby se vyskytlo mnoho případů individuálního hrdinství i mezi těmito Avadhany. Někteří z nich možná bojovali jako lvi; co však byli platní na místě, které po útěku zbabělé sběře z řad posádky nemohli ubránit, protože byli příliš slabí? Zdá se, že se vůbec nepokusili vytvořit jednotné celkové velení; místní náčelníci měli pravomoc jen nad vlastními vojáky a sami se nechtěli nikomu podřídit.

Sir Colin Campbell nejprve postupoval na Alambágh; pak ale, místo aby se probíjel městem, jak to udělal Havelock, využil zkušeností tohoto generála a obrátil se směrem na Dilkušu a La Martinière. Prostor před těmito hrazenými místy vyčistil od avadhských střelců 13. listopadu. Dne 15. listopadu byl zahájen útok. Nepřítel byl tak nedbalý, že stále ještě nebyly dokončeny přípravy na zbudování zákopů kolem Dilkuše; byla dobyta naráz, bez velkého odporu, právě tak jako La Martinière. Tato dvě postavení zajistila Angličanům linii kanálu. Nepřítel ještě jednou postoupil přes tuto překážku, aby znovu dobyl obě postavení, která ráno ztratil, ale byl brzy a s těžkými ztrátami zahnán na útěk. Dne 16. listopadu překročili Britové kanál a zaútočili na palác Sikanderbágh. Zde byly zákopy v poněkud lepším pořádku, a proto se generál Campbell moudře rozhodl napadnout toto místo dělostřelectvem. Když byla obranná postavení rozbita, zaútočila pěchota a místo dobyla. Nato bylo další opevněné postavení, Samak, tři hodiny ostřelováno z děl a pak dobyto „po jednom z nejprudších bojů, jaké kdo kdy viděl“, jak praví sir C. Campbell; jeden moudrý válečný zpravodaj k tomu dodává, že „málo lidí vidělo víc těžkých bojů než on“. Rádi bychom věděli, kde je viděl. Jistě ne na Krymu, kde po bitvě na Almě si žil velmi klidně v Balaklavě, neboť bitvy u Balaklavy se zúčastnil jen jeden z jeho pluků a bitvy u Inkermanu žádný.^{^[296]}

Dne 17. listopadu byla děla zamířena na kasárna a vojenské jídelny, které tvořily další postavení na cestě k rezidenci. Ostřelování trvalo do tří hodin a pak vzala pěchota místo ztečí. Prchající nepřítel byl intenzívně pronásledován. Mezi postupující armádou a rezidencí už zbývalo jediné postavení —Mód Mahal. Do soumraku padlo i to, a bylo plně navázáno spojení s posádkou.

Campbella je třeba pochválit za to, že rozumně zvolil snadnější cestu a správně používal těžkého dělostřelectva, aby rozbil zákopová postavení dříve, než dal svým kolonám povel k útoku. Avšak proti polodivochům bez jakéhokoli velení měli Britové v těchto bojích všechny výhody zkušených vojáků plnících rozkazy jednoho velitele, a jak je vidět, plně jich využili. Nevystavovali své vojáky nebezpečí víc, než bylo absolutně nutné. Používali dělostřelectva tak dlouho, dokud bylo co rozbíjet. Není pochyby o tom, že bojovali statečně, ale chválu zasluhují za uvážlivost. Nejlepším důkazem toho je počet zabitých a raněných. O mužstvu nebyly dosud příslušné údaje uveřejněny, ale důstojníků bylo zabito pět a raněno dvaatřicet. Armáda o 5000 mužů musela mít nejméně 250 až 300 důstojníků. Angličtí důstojníci rozhodně nikdy nešetří své životy. Dávat svému mužstvu příklad statečnosti, to je až příliš často jediná část jejich povinností, kterou znají. A jestliže za tři dny ustavičných bojů a útoků na postavení, o nichž je známo, že jejich dobyti za daných okolností stojí víc životů než cokoli jiného, dosahují ztráty jen jedné osminy či devítiny, pak naprosto nelze mluvit o tuhých bojích. Když vezmeme jen přiklad z britských dějin: co znamenají tyto indické boje všechny dohromady proti jediné obraně Hougomontu a La Haye Sainte u Waterloo^{^[297]}? Co by tito pisatelé, kteří nyní udělají z každé drobné potyčky pravidelnou bitvu, řekli o takových bojích jako u Borodina, kde jedna armáda ztratila polovinu a druhá třetinu svých bojovníků^{^[298]}?

Napsal B. Engels 4. ledna 1858
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5235 ze 20. ledna 1858

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání).

296 Bitva na Almě, v níž se Rusové srazili s francouzskými a anglickými silami, byla vybojována za krymské války 20. (8.) září 1854. Zvítězila v ni spojenecká armáda, která měla přesilu a vojensky značně převyšovala ruské vojsko; k porážce ruského vojska napomohla také bezradnost jeho velení.

O bitvě u Balaklavy viz poznámku [282].
O bitvě u Inkermanu viz poznámku [124].

297 Zámek Hougomont a statek La Haye Sainte — body na přístupech k vesnici Waterloo — se ukázaly jako výhodná přirozená opevnění spojeneckých vojsk za bitvy u Waterloo 18. června 1815. Obránci obou opevnění je úporně hájili, přestože jejich síly byly málo početné (v Hougomontu bylo pouze 7 rot a 1 prapor, v La Haye Sainte 1 prapor). Hougomontu se proto Francouzi vůbec nedokázali zmocnit a La Haye Sainte dobyli až po úporném a dlouhotrvajícím boji.

298 V bitvě u Borodina 7. září (26. srpna) 1812 ztratila Napoleonova armáda asi polovinu svého počtu a Kutuzovova armáda víc než třetinu.