Karel Marx
Atentát na Bonaparta[307]
Quos deus vult perdere prius dementat[a] — to si zřejmě myslí skoro celá Evropa o francouzském uzurpátorovi, kterého sotva před několika týdny nesčetní patolízalové a pochlebníci ve všech zemích a ve všech jazycích jednohlasně velebili jako nějakou pozemskou prozřetelnost. A teď najednou, když se poprvé přiblížilo opravdové nebezpečí, si myslí, že se tento polobůh pomátl na rozumu. Ale těm, kdo nedají na první dojem, je naprosto jasné, že hrdina od Boulogne[308] je dnes tím, čím byl včera, obyčejným hazardním hráčem. Jestliže sází na poslední kartu a dává všanc všechno, neznamená to, že se změnil člověk, ale že se změnily vyhlídky hry. Atentáty na Bonaparta byly páchány i dřív, jenže nijak znatelně neovlivnily hospodářskou situaci císařství. Proč však třaskavá rtuť, která explodovala 14. ledna,[309] nezabila jen lidi, ale skoncovala i s určitým stavem věcí? S ručními granáty v Lepeletierově ulici je to zrovna tak, jako to bylo s nábojnicemi napuštěnými tukem, které se rozdávaly v Berákpuru[b]. Nezměnily císařství, strhly jen roušku zakrývající změnu, která už nastala.
Tajemství Bonapartova vzestupu musíme hledat jednak v tom, že nepřátelské strany se navzájem oslabily, jednak v tom, že jeho státní převrat spadal do doby, kdy v obchodním světě nastalo období prosperity. Proto musela obchodní krize podrýt materiální základy císařství, které nikdy nemělo žádné základy morální vyjma dočasnou demoralizaci všech tříd a všech stran. Dělnická třída, jakmile zůstala bez práce, zaujala k existující vládě nepřátelské stanovisko. Značná část obchodní a průmyslové buržoazie se krizí dostala do stejné situace, jaká kdysi přinutila Napoleona uspíšit svůj státní převrat; je všeobecně známo, že jeho váhání ukončil strach před vězením pro dlužníky v Clichy. Táž příčina dohnala pařížské buržoy v roce 1848 až na barikády a v této chvíli by je donutila pohlížet na jakýkoli politický otřes jako na nějaký dar boží. Nyní je přesně známo, že Francouzská banka, když panika vrcholila, prodloužila na příkaz vlády všechny splatné směnky — opatření, které byla mimochodem nucena znovu udělat 31. ledna; nicméně tento odklad likvidace dluhů nejenže neobnovil obchodní aktivitu, ale naopak přispěl k tomu, že panika se stala chronickou. Jiná velmi značná a k tomu velmi vlivná část pařížské buržoazie — petits rentiers[c] čili lidé s nevelkými stálými příjmy — přišla úplně na mizinu následkem obrovských výkyvů na burze, které vyvolávala císařská dynastie a její dobrodružní spřeženci a které jim umožňovaly se obohacovat. Část vyšších francouzských tříd, alespoň ta, která si hraje na představitelku takzvané francouzské civilizace, nepokládala císařství nikdy za nic jiného než za nezbytné provizórium, nikdy se netajila se svými hlubokými antipatiemi vůči „synovci svého strýce“ a v poslední době využila každé záminky, aby dala najevo svou nelibost nad pokusem proměnit pouze dočasné opatření, za něž považovala císařství, v trvalé zařízení. Taková byla všeobecná nálada, která se projevila po atentátu v Lepeletierově ulici. Pseudo-Bonaparte zase z tohoto projevu všeobecné nálady vycítil, že se nad ním stahují mračna, a to jej donutilo vynést poslední trumf V „Moniteuru“ se hodně psalo o „všeobecném nadšení“ a neutuchajících ovacích, jimiž Pařížané zahrnuli císařovu družinu, když vycházela z Opery. Zač stálo toto nadšení ulice, je vidět z této historky, kterou nám poslal jeden z hlavních účastníků oné scény a za jejíž autentičnost ručí jedny velmi solidní anglické noviny:
„Dne 14. t. m. večer se jistý muž, který zaujímá vysoké postavení u císařského dvora, avšak tento večer nebyl ve službě, procházel po bulvárech, uslyšel výbuch a viděl, že lidé utíkají k Opeře. Pospíšil si tam tedy také, a tak se stal svědkem celé scény. Ihned ho poznali a nějaký člověk, který věděl, co se stalo, jej oslovil: ‚Ach, pane..., najděte proboha někoho z Tuilerií a pošlete ho pro nově kočáry. Neseženete-li nikoho, dojděte pro ně sám.‘ Osoba, již tato slova patřila, začala bez prodlení hledat někoho z dvorního služebnictva; to však nebyl nijak snadný úkol, protože všichni, od těch nejvyšších až po ty nejnižší, od komořích až po lokaje, až na jednu nebo dvě čestné výjimky se neuvěřitelně rychle rozprchli. Po čtvrt hodině se mu však přece jen podařilo sehnat jednoho dvorního kurýra a urychleně jej poslal s naléhavými příkazy do paláce. Asi po pětadvaceti minutách či po půl hodině se vrátil do Lepeletierovy ulice a jen s největším vypětím si proklestil davem cestu zpět k sloupořadí divadla. Raněni stále ještě leželi na zemi a všude vládl očividný zmatek. Zmíněný pán spatřil opodál policejního prefekta, pana Pietriho. Zavolal na něho, aby ho na sebe upozornil a aby mu prefekt neodešel, než se k němu dostane, jakmile se k němu přiblížil, křild: ‚Proboha vás prosím, uzavřete okamžitě ulici. Nové kočáry tu budou co nevidět a nemohly by předjet ke dveřím. Kromě toho se podívejte, jaký je tu nepořádek. Důrazně vás žádám, abyste dal vyklidit ulice.‘ Pan Pietri na něho pohlédl s údivem. ‚Vyklidit ulici“ opakoval po něm. ‚Ale vždyť je vyklizena; vždyť byla vyklizena v pěti minutách.‘ Jeho společník na něho vytřeštil oči. ‚Co je to tu tedy za sroceni? Proč je tu takový dav lidi, kterým se není možno protlačit?‘ ‚To všechno jsou moji lidé‘ — zněla odpověď pana Pietriho; ‚v této chvíli není v této ěásti Lepeletierovy ulice nikdo, koho bych neznal. Všichni, které tu vidíte, patří ke mně.“
Jestliže tohle bylo tajemství onoho nadšení ulice, které si tak pochvaloval „Moniteur“, pak jeho noticka o „spontánní iluminaci bulvárů po atentátu“ zajisté nemohla uvést v omyl Pařížany, kteří byli svědky této iluminace; iluminace se omezila pouze na obchody císařových a císařovniných dodavatelů. Ani tito lidé však neváhali vypovědět, že půl hodiny po výbuchu „pekelného stroje“ se k nim dostavili policejní agenti a naznačili jim, že by bylo vhodné ihned rozsvítit v obchodech všechna světla na důkaz radosti nad tím, že se císaři nic nestalo.
O úplné císařově izolaci svědčí ještě víc ráz blahopřejných přípisů a veřejných slavnostních projevů oddanosti císaři. Mezi lidmi, kteří podepsali, není nikdo, kdo by nebyl tak či onak závislý na státní správě, na tomto všudypřítomném parazitovi, který vysává Francii životní síly a je jako loutka uváděn do pohybu ministrem vnitra. „Moniteur“ byl nucen den za dnem zaznamenávat tato jednotvárná blahopřání císaře císařovi jako četné důkazy bezmezné lásky, kterou mu lid projevuje za jeho státní převrat. Došlo přirozeně i k určitým pokusům, aby císař obdržel pozdravný přípis od pařížského obyvatelstva; policejní agenti za tímto účelem všude obcházeli s takovým přípisem; jakmile se však ukázalo, že množství podpisů by nebylo dost úctyhodné, raději toho zanechali. Dokonce i pařížští hokynáři si troufli odmítnout podepsat přípis pod záminkou, že by takový návrh nesměl vycházet od policie. Postoj pařížského tisku, alespoň pokud závisí na veřejnosti, a ne na státní pokladně, zcela odpovídal postoji lidu. Buďto, jako nešťastný „Spectateur“, cosi nesouvisle blábolil o dědičných právech, nebo zase, jako „Phare de la Loire“[310], citoval polooficiální listy jako směrodatné prameny, z nichž čerpal zprávy o nadšení veřejnosti, nebo, jako „Journal des Débats“, se ve svých blahopřáních přísně omezoval na konvenční zdvořilost či pouze přetiskoval články z „Moniteuru“. Bylo zkrátka naprosto jasné, že jestliže Francie v dané chvíli není ještě připravena chopit se zbraní proti císařství, je rozhodnuta skoncovat s ním při první vhodné příležitosti.
„Podle slov mých informátorů, kteří nedávno přijeli z Paříže,“ píše vídeňský dopisovatel londýnských „Times“, „se v tomto městě všeobecně soudí, že nynější dynastii čeká pád.“[311]
Sám Bonaparte, jediný člověk v celé Francii, který dosud věřil, že státní převrat nakonec zvítězí, si najednou uvědomil marnost svých iluzí. Zatímco veřejné organizace i tisk přísahaly, že zločinu v Lepeletierově ulici se mohli dopustit jedině Italové, ale že tím ještě víc vynikla láska Francie k Ludvíku Napoleonovi, spěchal Ludvík Napoleon do Corps législatif[d] a tam veřejně prohlásil, že to bylo národní spiknutí a že jsou proto nutné nové „represívní zákony“, aby Francie mohla být držena na uzdě. Ty zákony, které už byly předloženy k projednání a v jejichž čele figuruje loi des suspects[312], nejsou nic jiného než přesná kopie opatření provedených v prvních dnech státního převratu. Tehdy se však slavnostně prohlašovalo, že to jsou opatření dočasně nutná, kdežto nyní byly vyhlášeny jako organické zákony. Ludvík Napoleon prohlašuje tedy sám, že císařství mohou udržet jen tytéž hanebnosti, které je přivedly na svět, že se musí vzdát všech nároků na víceméně slušné formy řádné vlády, a že definitivně minuly doby, kdy se národ posupně podřizoval vládě Společnosti věrolomného uzurpátora[313].
Krátce před provedením státního převratu se Ludvíku Napoleonovi podařilo shromáždit ze všech departementů, hlavně z venkovských oblastí, pozdravné přípisy namířené proti Národnímu shromáždění a vyjadřující bezmeznou důvěru presidentovi. Protože nyní je tento zdroj vyčerpán, nezbývá nic jiného než obrátit se na armádu. Přípisy od vojska, v jednom z nichž zuávové „skoro litují, že neměli příležitost důrazně projevit svou oddanost císaři“, jsou prostě nepokrytým vyhlášením vlády pretoriánů[314] ve Francii. Rozdělení Francie na pět velkých vojenských pašalíků, v jejichž čele stojí pět maršálů pod nejvyšším dozorem Pélissiera jako generála polního maršála,[315] je závěrem vyvozeným z této premisy. Zřízení tajné rady, která by současně měla fungovat jako rada pro případ regentství jisté Montijové a která je sestavena z takových groteskních figur, jako je Fould, Morny, Persigny, Baroche apod., zase Francii ukazuje, jaký režim pro ni přichystali tito novopečení státníci. Zřízení této rady a zároveň rodinný smír, o němž dal překvapenému světu vědět Ludvík Napoleon dopisem v „Moniteuru“ a jehož důsledkem je jmenování bývalého vetsfálského krále Jérôma předsedou státních rad po dobu císařovy nepřítomnosti, to všechno, jak bylo správně poznamenáno, „ukazuje, že poutník se chystá na nebezpečnou cestu“[316]. Do jakéhopak nového dobrodružství se to hrdina od Štrasburku pouští[317]? Říká se, že si chce spravit náladu tažením do Afriky; jiní zase tvrdí, že má v úmyslu provést invazi do Anglie. Pokud jde o první plán, ten připomíná jeden z jeho dřívějších záměrů vydat se do Sevastopolu[318] jenže nyní, tak jako tenkrát, by se mohla opatrnost stát lepší částí jeho rekovnosti[e]. Pokud jde o jakékoli nepřátelské akce proti Anglii, ty by Bonapartovi jen ukázaly, jak je v Evropě osamocen, tak jako mu atentát v Lepeletierově ulici ukázal, jak je osamocen ve Francii. Už výhrůžky Anglii, obsažené v pozdravných přípisech francouzské soldatesky, definitivně pohřbily anglo-francouzský spolek, který byl už dávno in articulo mortis[f]. Palmerstonův zákon o cizincích[319] jen ještě víc rozhořčí Johna Bulla, jehož hrdost byla už i tak dost raněna. Ať podnikne Bonaparte cokoli — a musí se pokusit nějak znovu získat prestiž — jen uspíší svou záhubu. Blíží se ke konci své podivné, zločinné a zhoubné kariéry.
Napsal K. Marx 5. února 1858
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5254 z 22. února 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Koho bůh chce zahubit, toho zbaví napřed rozumu. (Pozn. red.)
b Viz zde a poznámku 208.
c — drobní rentiéři. (Pozn. red.)
d — Zákonodárného sboru. (Pozn. red.)
e Shakespeare, „Král Jindřich IV.“, I. díl, 5. jednáni, 4. scéna. (Pozn. red.)
f — v posledním taženi. (Pozn. red.)
307 Název článku je uveden podle Marxova zápisníku z roku 1858.
308 Míní se tu pokus Ludvíka Bonaparta o státní převrat ze 6. srpna 1840. Bonaparte využil určitého oživení bonapartistických nálad ve Francii, vylodil se s hrstkou spiklenců v Boulogni a pokusil se podnítit vzpouru mezi vojáky tamější posádky. Jeho pokus však skončil naprostým nezdarem. Bonaparte byl odsouzen k doživotnhnu žaláři, ale uprchl roku 1846 do Anglie.
309 14. ledna 1858 spáchali italští revolucionáři pumový atentát na Napoleona III. Atentát se nezdařil, Orsini a Pieri byli popraveni.
310 „Le Spectateur“ [„Divák“] — pod tímto názvem vycházel v Paříži od září 1857 do ledna 1858 francouzský list „LʼAssemblée nationale“ (viz poznámku [68]).
„Le Phare de la Loire“ [„Loirský maják“] — francouzský deník, vycházel v Nantes od roku 1815.
311 Dále redakce „New-York Daily Tribune“ vložila do textu Marxova článku tento odstavec: „Nebo jak jeden známý Američan žijicí nyní ve Francii píše v dopise, který jsme obdrželi parníkem ‚Afrika‘: ‚Francouzi jsou plní nejchmurnějších předtuch. Před několika dny jsem hovořil s jednou svou známou, velmi seriózní a vzdělanou ženou, a ta mně sotto voce (polohlasem) řekla, že každý, s kým mluvila, má tíživý strach z budoucnosti, ze dne odplaty, na nějž je strašné jen pomyslet. Podle jejích slov se zástavy v mont-depiété (zastavárna) snížily natolik, že je všem jasné, že lidem zůstalo už jen to nejnutnější, a to podle jejího názoru a názoru jejích přátel je neklamnou známkou, že konečná katastrofa na sebe nedá dlouho čekat.‘“
312 Jde tu o zákon o veřejné bezpečnosti, známý pod názvem zákon o podezřelých (loi des suspects), který Zákonodárný sbor přijal 19. února 1858. Zákon dával vládě a císařovi neomezené právo posílat do vězení nebo do vyhnanství na různá místa ve Francii a v Alžírsku, či vůbec vykazovat z francouzského území všechny osoby, které byly podezřelé z nepřátelského postoje k režimu druhého císařství.
313 Tím se míní takzvaná Společnost 10. prosince (viz poznámku [33]).
314 Pretoriáni — ve starém Římě císařova tělesná stráž, která měla privilegované postavení. Marx nazývá pretoriány představitele francouzské vojenské kliky, o kterou se opíral Napoleon III. (viz rovněž zde).
315 Dekret, podle něhož bylo území francouzského císařství rozděleno na pět vojenských okruhů, byl vydán 27. ledna 1858. Správní centra těchto okruhů byla v Paříži, Nancy, Lyonu, Toulousu a Toursu a do jejich čela byli postaveni maršálové Magnan, Baraguay dʼHilliers, Bosquet, Castellane a Canrobert. Marx nazývá vojenské okruhy pašalíky. Používá přezdívky, kterou jim dal republikánský tisk už v roce 1850, aby zdůraznil, že se neomezená vláda reakčních generálů, kteří tehdy stáli v čele okruhů, podobá despotické vládě tureckých pašů. O jmenování Pélissiera v roce 1858 generálem polním maršálem, jemuž měly být podřízeny všechny okruhy, se jen uvažovalo, ale neuskutečnilo se.
316 Marx dělá narážku na tehdy populární román Johna Bunyana „Poutníkovo putování“.
317 30. října 1836 se Ludvík Bonaparte pokusil provést státní převrat. Za tím účelem zorganizoval ve štrasburské posádce spiknutí, které skončilo naprostým nezdarem. Bonaparte byl zatčen a vypovězen do Ameriky.
318 V březnu roku 1855 se Napoleon chystal odjet na Krym, aby utišil reptání v armádě i v zemi, rozhýbal vojenské akce a urychlil dobytí Sevastopolu. Z cesty však seilo.
319 Návrh zákona o cizincích (Alien Bill — jinak také návrh zákona o spiknutích) předložil Palmerston Dolní sněmovně 8. února 1858 na nátlak francouzské vlády (svůj úmysl předložit návrh zákona oznámil Palmerston 5. února). Podle tohoto návrhu zákona měl být postaven před anglický soud a přísně potrestán každý, kdo žije na území Spojeného království, bez ohledu zda jde o Angličana či o cizince, jestliže organizuje nebo se podílí na spiknutí proti životu nějaké osoby v Anglii nebo jiné zemi. Pod tlakem masového protestního hnutí odmítla Dolní sněmovna návrh zákona a Palmerston musel odstoupit.