Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Mazzini a Napoleon
Pan Mazzini poslal nedávno francouzskému císaři dopis[355], který je z literárního hlediska jeho snad nejlepším výplodem. Zůstalo v něm jen trochu onoho falešného patosu, nabubřelé vznešenosti, mnohomluvnosti a věšteckého mysticismu, které jsou charakteristické pro jeho články a jimiž se vyznačuje italská literární škola, kterou Mazzini založil. Je rovněž patrno, že rozšířil svůj obzor. Dosud vystupoval jako hlava evropských republikánských formalistů. Republikánští formalisté si všímali výhradně politických forem státu a naprosto přehlíželi organizaci společnosti, na níž politická nadstavba spočívá. Chvástajíce se falešným idealismem pokládali za nedůstojné seznámit se s ekonomickými skutečnostmi. Není nic snazšího než být idealistou na úkor jiných. Přesycený člověk snadno může ohrnovat nos nad materialismem hladových, kteří žádají vulgární chléb místo vznešených idejí. Triumvirům římské republiky z roku 1848[356], kteří nechávali rolníky Campanie žít v horším otroctví, než v jakém žili jejich předkové v dobách římské říše, se velice dobře hodilo, že mohli vykládat o nízké duševní úrovní venkovanů.
Veškerého skutečného pokroku v moderních historických dílech dosáhli historikové tím, že sestoupili z politického povrchu do hlubin společenského života. Dureau de La Malle podal ve své studii různých fází vývoje pozemkového vlastnictví ve starém Římě takový výklad osudů tohoto města dobývajícího svět, že Montesquieuovy úvahy o velikosti a pádu Říma[357] vypadají vedle něho téměř jako školácké deklamovánky. Ctihodný Lelewel[358] pracným průzkumem ekonomických podmínek, které změnily polského svobodného rolníka v nevolníka, osvětlil příčiny podmanění své země lépe než spousta jiných autorů, jejichž duševním kapitálem je prostě obviňování Ruska. Rovněž pan Mazzini nyní nepohrdá sociálními skutečnostmi, zájmy různých tříd, vývozem a dovozem, cenami nezbytných životních potřeb, nájemným a dalšími tak vulgárními věcmi; snad na něho zapůsobil velký, ne-li smrtelný úder, který druhému císařství zasadil ne snad manifest demokratických výborů, ale obchodní otřes, který začal v New Yorku a zachvátil celý svět. Doufejme jen, že Mazzini na tomto bodě neustrne, a prost falešné pýchy přetvoří ve světle ekonomické vědy celý svůj politický katechismus. Svůj dopis Ludvíku Napoleonovi začíná působivým oslovením:
„Naplnění dnů se blíží; vlna, která vynesla na svém hřbetě císařství, vůčihledě opadává. I Vy to cítíte. Všechna opatření, která jste ve Francii od 14. ledna činil, všechny diplomatické nóty a žádosti, které jste od onoho osudného dne rozeslal do všech koutů světa, svědčí o Vaší děsivé úzkosti. Vaši duši rozdírají mackbethovské pocity smrtelné úzkosti; svědčí o tom každé vaše slovo, každý váš čin. Hlodá ve Vás předtucha, že summa dies et ineluctabile fatum[a] se blíží. ‚Than z Glamisu, than z Cawdoru a král‘ — pretendent, president a uzurpátor — jsou odsouzeni k smrti.[359] Kouzlo je zlomeno; svědomí lidstva se probudilo a neúprosně na Vás hledí; stojí před Vámi, zkoumá Vaše činy a vyzývá Vás, abyste složil účty ze svých slibů. Od tohoto okamžiku je Váš osud zpečetěn. Můžete žít ještě měsíce, nikoli léta.“
Když takto předpověděl zánik druhého císařství, srovnává Mazzini současnou hospodářskou situaci Francie s Napoleonovými nadšenými sliby všeobecné prosperity:
„Když jste nezákonně uchopil moc, slíbil jste jako pokání, že za to budete vládnout neklidné, nepokojné a znepokojující Francii tak, abyste jí přinesl mír. Cožpak věznit, umlčovat, deportovat znamená vládnout? Cožpak je četník učitel? Cožpak je špión apoštol mravnosti a vzájemné důvěry? Řekl jste nevzdělanému francouzskému rolníkovi, že s Vaší vládou svítá jeho nová éra a že všechna břemena, pod nimiž sténá, jedno po druhém zmizí. Zmizelo jediné? Můžete poukázat na jediný příklad, že se osud rolníka zlepšil, že byla zrušena jediná položka z jeho daní? Můžete vysvětlit, proč nyní rolník vstupuje do Marianne[360]? Můžete popřít, že prostředky určené na zemědě]ství pohlcují nyní kanály průmyslové spekulace, kterou jste rozpoutal, což zemědělce zbavuje možnosti dostat půjčku na nákup nářadí a zlepšení půdy? Lákal jste svedeného dělníka prohlášeními, že budete empereur du peuple[b], jakýmsi obrozeným Jindřichem IV., že mu zajistíte trvalé zaměstnání, vysoké mzdy a la poule au pot[c]. Není to kuře nyní ve Francii poněkud drahé? Není nájemné a některé nejdůležitější životní potřeby ještě dražší? Prorážel jste nové ulice — nové komunikace, navržené pro strategické potřeby Vaší utlačovatelské politiky —‚ bořil jste a znovu stavěl. Ale patří převážná většina dělnické třídy do preferovaného stavebního odvětví? Můžete donekonečna přestavovat Paříž a hlavní provinční města, abyste pro proletáře vytvořil zdroj práce a výdělku? Můžete se vůbec domnívat, že tak umělým a dočasným lékem nahradíte pravidelný, normální pokrok a rentabilní výrobu? Je nyní poptávka po výrobě uspokojivá? Nejsou právě v Paříži tři pětiny truhlářů, tesařů a mechaniků bez práce? Našeptával jste snadno poděšené a snadno okouzlené buržoazii fantastické sny a naděje na dvojnásobnou průmyslovou činnost, na nové zdroje zisků, na eldorádo čilého vývozu a mezinárodních styků. Kde to je? Nad životem vaší francouzské výroby se vznáší stagnace, obchodní objednávky klesají, kapitál se zaěíná odlévat. Jako barbar jste porazil strom, abyste mohl očesat plody. Uměle jste přehnal divokou, nemorální, mnohoslibnou, ale vždy neplodnou spekulaci; chvástavými, giganticky nabubřelými plány jste přilákal do Paříže úspory drobných kapitalistů ze všech koutů Francie a odvedl jste je od jediných trvalých zdrojů národního bohatství — zemědělství, obchodu a průmyslu; tyto úspory pohltilo a zašantročilo několik tuctů velkých spekulantů, byly bezuzdně promarněny v neproduktivním přepychu, nebo jsou tiše a promyšleně — mohl bych jmenovat členy Vaší rodiny — převáděny do bezpečí v cizině. Polovina těchto plánů upadla v zapomenutí a nic z nich nebylo. Někteří jejich původci cestují z opatrnosti po cizích zemích. Stojíte před nespokojenou buržoazií, všechny Vaše normální zdroje jsou vyčerpány, tlačí Vás můra nějakých pěti set miliónů franků, které jste utratil ve všech větších francouzských městech na neproduktivní veřejné práce, ve svém posledním rozpočtu máte zřejmý zchodek tři sta miliónů, město Paříž je nesmírně zadluženo a Vy na to nemáte žádný jiný lék než možnost vypsat novou půjčku ve výši sto šedesáti miliónů — ne svým jménem, protože to by nemělo úspěch, nýbrž jménem samé městskč rady — a břimě úroků z této půjčky krýt posunutím potravni čáry, kde se vybírá nenáviděná potravní daň, k vnějším městským hradbám. Tento lék těžce dolehne na dělnickou třídu a vyvolá proti Vám rozhořčeni dosud oddaného předměstského obyvatelstva. Jste v koncích se svými obratnými triky. Cokoli napříště podniknete, abyste čelil finančním potížím, bude jen dalším krokem k osudnému konci. Dosud jste žil z nekonečné řady půjček a úvěrů, ale kde máte záruku, že dostanete další úvěry? Řím a Napoleon plenili celý svět. Vy můžete plenit jen Francii. Jejich armády žily z výbojů, Vaše nemůže. Vy můžete o výbojích jen snít, Vy nemůžete, Vy se neodvážíte se do nich pustit. Římští diktátoři a Váš strýc veleli dobyvačným armádám; i když si libujete v pozlacených uniformách, pochybuji, že byste dokázal velet nékolika kombinovaným praporům.“
Od materiálních vyhlídek druhého císařství přechází Mazzini k morálce a je přirozeně poněkud v rozpacích, když se snaží dokázat tezi, že svoboda nenosí bonapartistickou livrej. Svoboda, nejen ve svých tělesných formách, ale i v samé své duši, ve svém duchovním životě, se rozplynula pod hrubými doteky těch, kdo chtějí vzkřísit minulou epochu. Proto představitelé intelektuální Francie, kteří se rozhodně nevyznačují přecitlivělostí politického svědomí a odjakživa se shromažďovali kolem každého režimu, od regenta[d] po Robespierra, od Ludvíka XIV. po Ludvíka Filipa, od prvního císařství po druhou republiku, se nyní poprvé ve francouzských dějinách hromadně odvracejí od existující vlády.
„Intelektuální Francie od Thierse po Guizota, od Cousina po Villemaina, od Micheleta po Jeana Rcynauda, se vyhýbá poskvrňujícímu stykus Vámi. Vašimi lidmi jsou Veuillot, obhájce bartolomějské noci a inkvizic; Granier de Cassagnac, zastánce černošského otroctví, a jim podobní. Chcete-li najít člověka, který by náležitě podpořil Váš pamflet adresovaný Anglii, musíte se poohlédnout po někom, kdo odpadl od legitimismu i od republikanismu.“
Mazzini potom správně vystihuje smysl událostí ze 14. ledna, když říká, že granáty, které minuly císaře, udělaly průlom do císařství a odhalily prázdnotu jeho chvástání:
„Ještě nedávno jste se před Evropou chvástal, že srdce Francie patří Vám, že Vás klidná, šťastná, pokojná Francie zdraví jako svého zachránce. Uplynulo několik měsíců, v Lepeletierově ulici zazněl výbuch a Vy se svými divokými, poplašnými a represivními opatřeními, s polovýhružnými a poloprosebnými výzvami k Evropě, s vojenským rozdělením Francie, se rváčem v ministerstvu vnitra, po sedmi letech neomezené vlády, s ohromnou soustředěnou armádou a s národem, který jste očistil od všech obávaných vůdců, nyní prohlašujete, že nemůžete žít a vládnout, jestliže se Francie nezmění v ohromnou Bastillu a Evropa v pouhou císařskou policejní strážnici ... Ano, ukázalo se, že císařství je lež. Vytvořil jste je, pane, k svému vlastnímu obrazu. Žádný člověk v Evropě, s výjimkou Talleyranda, nelhal v posledním půlstolcti tak jako Vy; v tom je tajemství Vaší dočasné moci.“.
Mazzini potom ve svém dopise rekapituluje všechny lži, které zachránce společnosti prohlásil od roku 1831, kdy se — jako ke „svaté věci“ — připojil k povstání římského obyvatelstva proti papeži,[361] do roku 1851, kdy několik dní před státním převratem řekl armádě; „Nebudu od vás žádat nic, co by přesahovalo má práva uznaná ústavou“; až do 2. prosince, kdy konečný výsledek jeho uzurpátorských plánů nebyl ještě rozhodnut, a kdy prohlásil, že „jeho povinností je chránit republiku“. Nakonec Mazzini Napoleonovi bez obalu říká, že nebýt Anglie, byla by jej revoluce už svrhla. Pak ještě vyvrací Napoleonovo tvrzení, že položil základy ke spojenectví mezi Francií a Anglií, a končí svůj dopis těmito slovy:
„Jste nyní, pane, v Evropě sám, ať si úlisná, licoměrná diplomacie říká cokoli.“
Napsal K. Marx 30.března 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5321 z 11. května 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — naplnění dnů a nevyhnutelný osud (Vergilius, „Aeneis“, kniha II). (Pozn. red.)
b — císařem lidu. (Pozn. red.)
c — kuře k obědu. (Pozn. red.)
d — tj. Filipa Orleánského. (Pozn. red.)
355 Giuseppe Mazzini, „To Louis Napoléon“ [„Ludvíku Napoleonovi“], Londýn 1858.
356 Marx má na mysli umírněný, kompromisní charakter politiky triumvirů římské republiky z roku 1849 — Mazziniho, Saffiho a Armelliniho. Jejich opatření v rolnické otázce, i když měla pokrokový charakter, nevedla k praktické změně pozemkových vztahů na vesnici a reálně nezlepšila těžké postavení italských rolníků.
357 Jde o knihu Dureaua de La Malle „Economie politique des Romains“ [„Politická ekonomie Římanů“], díl I —II, Paříž 1840 a o Montesquieuovu knihu „Considérations sur les causes de la grandeur des Romains et de leur décadence“ [„Úvahy o příčinách velikosti a úpadku Římanů“], jejíž první vydáni vyšlo anonymně v Amsterodamu v roce 1734.
358 Joachim Lelewel, „Considérations sur lʼétat politique de lʼancienne Pologne et sur lʼhistoire de son peuple“ [„Úvahy o politické situaci ve starém Polsku a dějinách polského národa“], Paříž 1844.
359 V Shakespearově tragédii byl Mackbeth nejdříve thanem z Glamisu, potom thanem z Cawdoru a konečně se stal díky vraždě a zradě králem. Později byl zabit i on sám.
Ludvík Napoleon Bonaparte, zprvu bonapartistický následník trůnu, později od roku 4848 president francouzské republiky, provedl 2. prosince 1851 státní převrat a dal se doživotně prohlásit presidentem a roku 1852 císařem.
360 Marianne — název tajného republikánského spolku ve Francii, který vznikl v roce 1850; cílem spolku byl boj proti Napoleonovi III.
361 Ve snaze získat důvěru vedoucích představitelů italského národně osvobozeneckého hnutí zúčastnil se Ludvík Bonaparte po smrti papeže Pia VIII. spiknutí organizovaného proti světské moci římského papeže. Povstání, které potom vypuklo počátkem roku 1831 v Modeně, Romagni a Parmě, bylo potlačeno rakouským vojskem a ozbrojenými silami italských vlád.