Procesy proti Francouzům v Londýně

Karel Marx

Procesy proti Francouzům v Londýně

Paříž 4. dubna 1858

Když Victor Hugo označil synovce za Napoleona Malého, uzna] tím strýce za Napoleona Velikého. Název jeho známého pamfletu^{^[362]} byl antitezí a do určité míry vzdával hold témuž Napoleonovu kultu, na němž si syn Hortensie de Beauharnais dovedl vybudovat krvavou stavbu svého blahobytu. Bylo by však mnohem prospěšnější, kdyby si nynější generace ujasnila, že Napoleon Malý představuje vlastně malost Napoleona Velikého. Nejpádnější ilustrací této skutečnosti jsou nedávná „trapná nedorozumění“ mezi Anglii a Francií a procesy proti emigrantům a tiskařům, které v souvislosti s tím anglická vláda zahájila. Krátký historický přehled dokáže, že v celém tomto ubohém melodramatu Napoleon Malý jen s úzkostlivou přesností znovu sehrál bídnou roli, kterou předtím vymyslel a sehrál Napoleon Veliký.

Napoleon mohl uspokojit svou touhu zasahovat do vnitřních záležitostí Velké Británie jen v krátkém intervalu mezi amienským mírem (25. března 1802)^{^[363]} a novým vyhlášením války Velkou Británií (18. května 1803). Neztrácel čas. Mírová jednání byla ještě v proudu, když si „Moniteur“ vyléval zlost na všechny londýnské noviny, které se odvážily pochybovat o „umírněnosti a upřímnosti Bonapartových úmyslů“, a nijak nezastřeně naznačil, že taková „nedůvěra by mohla mít za následek trest“. Konzul se však neomezil jen na cenzuru výroků a ducha britského tisku. „Moniteur“ spílal lordu Grenvillovi a panu Windhamovi za jejich stanovisko v debatě o mírových jednáních. Vrchní státní návladní Perceval vyzval v Dolní sněmovně poslance pana Elliota, aby se odpovídal za to že vyslovil pochybnosti o Bonapartových úmyslech. Lord Castlereagh a sám Pitt naladili pokorný tón, když kladli všem na srdce zdrženlivost ve výrazech při debatách týkajících se francouzského konzula; to se dosud při žádné příležitosti nestalo. Asi šest týdnů po uzavření míru, 3. června 1802, informovat Talleyrand pana Merryho, britského zmocněnce v Paříži, že Bonaparte se s ohledem na Anglii rozhodl vystřídat pana Otta, francouzského zmocněnce v Londýně, skutečným velvyslancem v osobě generála Andréossiho; že si však první konzul upřímně přeje, aby před příjezdem této vysoké osobnosti do Londýna „byly odstraněny překážky, které stojí v cestě úplnému smíření obou zemí a jejich vlád“. Žádal proto, aby z britských území byli prostě vypovězeni

„všichni francouzští princové a jejich stoupenci, spolu s francouzskými biskupy a dalšími francouzskými občany, jejichž politické zásady a jednání nutně vyvolávají u francouzské vlády velké podezření... Ochranu a přízeň, jichž se všem těmto osobám nadále dostává v zemi tak těsně sousedící s Francii, je třeba hodnotit jako povzbuzováni zdejších nespokojenců, dokonce aniž by ony osoby spáchaly nějaké činy směřující k podněcování nových nepokojů ve Francii; francouzská vláda má však důkazy, že tito lidé zneužívají ochrany, již se jim v Anglii dostává, využívají své blízkosti k Francii a skutečně se takových činů dopustili, neboť v poslední době bylo zadrženo několik tiskovin a je známo, že je tyto osoby poslaly do Francie, aby tu byly rozšiřovány s úmyslem vytvořit opozici proti vládě.“

V té době existoval v Anglii zákon o cizincích, který však měl sloužit výhradně k ochraně britské vlády. Na Talleyrandovu žádost lord Hawkesbury, tehdejší ministr zahraničních věcí, odpověděl:

„Jeho Veličenstvo král očekává s určitostí, že všichni cizinci, kteří žijí v jeho državách, budou nejen dodržovat zákony, ale zdržovat se také všech nepřátelských činů proti vládě kterékoli země, s niž Jeho Veličenstvo udržuje mírové styky. Pokud se však cizinci chovají podle těchto zásad, Jeho Veličenstvo král by považoval za neslučitelně se svou důstojnosti, se svou ctí a s obvyklými zákony pohostinství zbavit je ochrany, kterou osoby žijící v jeho državách mohou pozbýt, jen když se řádně nechovají. Většina lidí, o nichž ze pan Talleyrand v rozhovoru zmínil, žije v ústraní.“

Když pan Merry předával Taíleyrandovi depeši lorda Hawkesburyho, nešetřil ujištěními, která měla prvního konzula „ukonejšit, uklidnit a uspokojit“ Talleyrand však trval na své libře masa^{^[a]} a prohlašoval, že první konzul nežádá nic víc, než co požadovala sama britská vláda na Ludvíku XIV., když se nápadník trůnu^{^[b]} zdržoval ve Francii; v navržených opatřeních nevidí žádné ponižování a musí opakovat, „že dojde-li k těmto opatřením, první konzul bude nanejvýš potěšen a uspokojen,“ a bude to považovat za „nejpřesvědčivější důkaz ochoty Jeho Veličenstva vytvořit mezi oběma zeměmi srdečné, dobré vztahy“. Pan Otto poslal 25. července 1802 ze své rezidence na Portman Square lordu Hawkesburymu dopis, v němž velmi kategoricky nežádal nic menšího, než aby vláda zrušila svobodu anglického tisku, pokud píše o Bonapartovi a jeho vládě.

„Před časem,“ píše pan Otto, „jsem předal panu Hammondovi číslo Peltierova listu, obsahující nejhrubější pomluvy francouzské vlády a celého národa; poznamenal jsem, že pravděpodobně dostanu příkaz, abych žádal o potrestání takového zneužívání tisku. Tento příkaz jsem právě dostal a nemohu Vám, vážený pane, tajit, že opakující se urážky ze strany několika cizinců, kteří se sešli v Londýně a kují zde pikle proti francouzské vládě, velmi nepříznivě ovlivňují dobré vztahy mezi oběma státy... Musím upozornit vládu Jeho Veličenstva nejen na Peltiera, ale i na redaktora ‚Courrier français de Londres‘ (Reigniera), na Cobbetta a další jim podobné pisatele... Porušování mezinárodního práva neomlouvá to, že neexistují zákony namířené výslovně proti tomuto druhu přestupků, neboťpodle mezinárodního práva mají uzavřením míru skončit všecbny projevy nepřátelství; a není pochyb, že ti, kteří urážejí čest a pověst vlády a chtějí vyvolat vzpouru lidu, jehož zájmy tato vláda hájí, mohou velmi snadno oslabovat výhody míru a živit nespokojenost lidu.“

Lord Hawkesbury, místo aby rozhodně a důstojně odpověděl na tyto výtky, jimiž se Bonaparte začal vměšovat do záležitostí tisku, se v dopise panu Ottovi z 28. července za svobodu tisku uboze omluvil. Píše, že

„vláda Jeho Veličenstva se při čtení Peltierova článku nemůže ubránit největší nelibosti a upřímnému přání, aby osoba, která jej uveřejnila, byla po zásluze potrestána“.

Když si pak postěžoval na „obtíže“ při stíhání pro urážku na cti a na „nesnáze“ s odsouzením viníka, píše v závěru, že věc předal vrchnímu královskému návladnímu, „aby posoudil, zda je to urážka na cti, či nikoli“.

Zatímco britská vláda takto připravovala křižácké tažení proti svobodě tisku, aby ukonejšila podezíravost svého velkého a nového spojence, objevil se náhle 9. srpna v „Moniteuru“ výhružný článek, který nejen obviňoval Anglii, že přijímá francouzské lupiče a vrahy, že jim poskytuje útulek na Jersey a posílá je na loupežné výpravy na francouzské pobřeží, ale i samého anglického krále líčil jako patrona a podněcovatele vražd.

„List ‚Times‘, který prý je pod dohledem vlády, je stále plný výpadů proti Francii. Dvě z jeho čtyř stran jsou denně vyhrazeny nejhrubším pomluvám. Vštchno, co si obrazotvornost dovede představit nízkého, podlého a nečestného, připisuje tento bídný list francouzské vládě. Co tím sleduje? Kdo mu za to platí? K čemu to vede? Ale francouzský časopis, který vydává několik ubohých emigrantů, zbytek nejšpinavějšího a ničemného odpadu, lidí bez vlasti, beze cti, lidí poskvrněných zločiny, které nemůže smýt žádná amnestie, ještě ‚Times‘ překonává.“ „V Londýně se shromáždilo jedenáct biskupů, vzbouřenců proti své vlasti a církvi, v čele s odporným biskupem arraským. Tisknou hanopisy proti biskupům a francouzskému duchovenstvu.“ „Ostrov Jersey je plný lupičů, které tribunály odsoudily k smrti za vraždy, loupeže a žhářství, spáchané po uzavření míru. Georges veřejně v Londýně nosí červenou stužku, kterou dostal jako odměnu za pekelný stroj, jímž zničil část Paříže a zabil třicet žen, dětí a mírumilovných občanů. Tato zvláštní ochrana opravňuje k přesvědčení, že kdyby se mu byl jeho úmysl podařil, byl by vyznamenán Podvazkovým řádem.“ „Anglická vláda buď schvaluje a trpí tyto veřejné i soukromě zločiny, a pak nelze říci, že její postup se shoduje s britskou šlechetností, civilizací a ctí; anebo těmto zločinům nemůže zabránit, a pak si nezaslouží názvu vláda, zejména nemá-li prostředky, aby učinila přítrž vraždám a pomluvám a ochránila veřejný pořádek.“

Když toto číslo „Moniteuru“ plné výhrůžek došlo pozdě večer do Londýna, vyvolalo takové pobouření, že vládní list „The Briton“^{^[364]} musel prohlásit: „Tento článek nemohl být otištěn v ‚Moniteuru‘ s vědomím nebo souhlasem francouzské vlády.“ V Dolní sněmovně se dr. Laurence otázal pana Addingtona (pozdějšího lorda Sidmoutha) na francouzské urážky Jeho Veličenstva. Ministr odpověděl, že „by si přál, aby mohl dát učenému pánovi uspokojivá vysvětlení, která byla v této otázce podána“. Na to mu bylo namítnuto, že britská vláda učinila z posměšků na Bonaparta a jeho manželku veřejnou záležitost a pan Peltier byl za to, že si z nich tropil posměch, předveden před královský soud^{^[365]} a obžalován jako zločinec, ale když v opačném případě britský národ a jeho král byli uraženi v oficiálním francouzském listě, v němž byl král označen za patrona a podněcovatele vražd, má být věc urovnána „vysvětlením“, a to ještě vysvětlením tak tajným, že je nemůže znát ani parlament. Otto, povzbuzen zřejmým váháním anglické vlády, zaslal 17. srpna 1802 lordu Hawkesburymu velmi drzou nótu, v níž formálně žádá, aby byla přijata účinná opatření zakazující nemístné a buřičské publikace v anglickém tisku, aby byly z Jersey vypovězeny některé osoby, francouzští biskupové vykázáni, aby Georges a jeho přívrženci byli deportováni do Kanady a aby francouzští princové byli posláni do Varšavy. Pokud jde o zákon o cizincích, pan Otto zdůrazňuje, že vláda musí mít „dostatečnou zákonnou moc, aby mohla držet cizince na uzdě, aniž by se musela uchylovat k soudnímu řízení“, a dodává: „Francouzská vláda, která v této otázce nabízí plnou reciprocitu, soudí, že podává nový důkaz svých mírových úmyslů, žádá-li, aby byly vypovězeny osoby, jejichž intriky mají mezi oba státy zasít nesváry.“ Odpověď lorda Hawkesburyho z 28. srpna, která byla zaslána ve formě depeše anglickému zmocněnci v Paříži, citoval londýnský tisk v nedávném sporu s Bonapartem III. jako vzor státnické důstojnosti; je však třeba přiznat, že přes výrazy mravního rozhořčení, v nichž je odpověď stylizována, obsahuje příslib, že francouzští emigranti budou obětováni podezíravým obavám prvního konzula. Počátkem roku 1803 si Napoleon předsevzal upravit jednací řád anglického parlamentu a omezit svobodu slova jeho členů. Narážeje na bývalé ministry, pana Windhama, lorda Grenvilla lorda Mintoa, napsal ve svém „Moniteuru“ doslova: „Byl by to vlastenecký a moudrý zákon, který by stanovil, že odvolaní ministři se mohou stát členy anglického parlamentu teprve za sedm let po sesazení z úřadu. Dalším neméně moudrým zákonem by byl ten, podle něhož by každý člen parlamentu, který by urazil spřátelený národ nebo spřátelenou velmoc, byl odsouzen k dvouletému mlčení. Když jazyk způsobí pohoršení, musí být jazyk potrestán.“ Současně generál Andréossi, který mezitím přijel do Londýna, si v nótě lordu Hawkesburymu stěžoval, že odporní pisatelé pamfletů a hanopisů v britském tisku „neustále opírají své nestoudné poznámky o jednotlivé věty vyňaté z projevů některých předních členů parlamentu“. O techto projevech Andréossi v note říká, že „taková neslýchaná nevázanost musí každého rozumného Angličana ponižovat“. Jménem prvního konzula vyslovuje přání,

„že by měla být učiněna opatření, která by napříště zabránila, aby v Anglii padla jakákoli zmínka o tom, co se děje ve Francii, a to jak v oficiálních projevech, tak v polemických článcích, a rovněž ve francouzských oficiálních projevech a polemických článcích by nebylo ani zmínky o tom, co se děje v Anglii“.

Zatímco se Bonaparte tímto tónem, v němž se mísila licoměrnost s arogancí, soukromě obracel na britskou vládu, „Moniteur“ se hemžil urážkami britského lidu a uveřejnil dokonce oficiální zprávu plukovníka Sébastianiho, obsahující nejurážlivější obvinění britské armády v Egyptě. 5. února 1803 francouzský Commissaire de relation commerciale^{^[c]} na Jersey, i když neměl žádné oficiální zmocnění, byl tak drzý, že podal žalobu na několik tiskařů za to, že přetiskli z londýnských novin výňatky urážející Bonaparta, a hrozil, že nebude-li taková praxe potrestána, Bonaparte se jistě Jersey pomstí. Tato hrozba měla žádoucí účinek. Dva tiskaři byli postavení před královský soud, který jim výslovně zakázal uveřejňovat v budoucnosti cokoli, co by uráželo Francii, i kdyby to převzali z londýnských novin. 20. února 1803, den před procesem s Peltiercm, byl anglický velvyslanec v Paříži lord Whitworth pozván k audienci k velikému muži. Ten jej přijal ve své pracovně, a když sám usedl na jedné straně stolu, vyzval velvyslance, aby usedl na druhé straně. Bonaparte pak vypočítal několik provokací, jimiž, jak tvrdil, jej Anglie urazila.

„Poukázal na urážky, jimiž ho častuje londýnský tisk, ale toho prý si ani tak nevšímá jako toho, co se objevuje ve francouzských listech vydávaných v Londýně. To považuje za mnohem škodlivější, neboť tím se má pobouřit jeho země proti němu a jeho vládě. Stěžoval si na ochranu, jíž se v Anglii dostává Georgesovi a jemu podobným. Přiznal, že jeho roztrpčení vůči Anglii denně vzrůstá, protože každý závan větru z Anglie mu přináší jen nepřátelství a nenávist... Na důkaz svého přání zachovat mír řekl, že by rád věděl, co by získal válkou proti Anglii. Jediný útočný prostředek, který má, je vylodění, a je prý rozhodnut pokusit se o ně a sám výpravu vést. Přiznával, že jeho vyhlídky jsou jedna ke stu, ale přesto je rozhodnut se o vylodění pokusit, kdyby důs1edkem tohoto rozhovoru měla být válka; nálada vojsk je prý taková, že na tento pochod by se dala armáda za armádou... Má-li být zachován mír, musí být splněny podmínky amienské smlouvy, urážky ve veřejném tisku musí být, ne-li úplně zaraženy, tedy alespoň udrženy v patřičných mezích a omezeny jen na anglické listy, a ochrana, kterou Anglie tak otevřcně poskytuje jeho nejhorším nepřátelům, musí být odvolána.“

21. února soudil lord Ellenborough se zvláštní porotou Peltiera za to, že veřejně urazil Bonaparta a „zamýšlel podnítit francouzský lid, aby zavraždil svého vladaře“. Lord Ellenborough byl tak podlý, že svou řeč k porotě zakončil slovy:

„Pánové, spoléhám se, že váš rozsudek posílí vztahy, jež spojují zájmy této země se zájmy francouzskými, a že všude na světě potvrdí a upevní dávné a všeobecně přijímané přesvědčení o neposkvrněné čistotě britského soudnictví.“

Porotci ani neopustili svá místa a ihned vynesli rozsudek o vině obžalovaného. Protože však později došlo mezi oběma zeměmi k roztržce, nebyl pan Peltier vyzván, aby rozsudek přijal. A tak jeho stíhání skončilo. Když „Moniteur“ poštval britskou vládu, aby pronásledovala tisk, a vynutil na ní, aby odsoudila Peltiera, uveřejnil tento pravdymilovný a hrdinný list 2. března 1803 takovýto komentář:

„Londýnský soud odsoudil osobu jménem Peltier proto, že vytiskla a uveřejnila několik podlých urážek prvního konzula. Není jen docela jasné, proč se anglická vláda snaží vytvořit kolem této věci takový rozruch. Protože anglické listy napsaly, že soudní řízení bylo zavedeno na žádost francouzské vlády a že francouzský velvyslanec byl dokonce přítomen, když porota vynesla rozsudek, jsme zmocnění prohlásit, že nic takového se nikdy nestalo. První konzul dokonce ani nevěděl, že Peltier se vůbec nějaké urážky v tisku dopustil, dokud si nepřečetl oficiálí zprávu o soudním přelíčení... Nicméně je třeba přiznat, že tento soudní proces, i když jinak zbytečný, poskytl předsedajícím soudcům příležitost dokázat svou moudrostí a nestranností, že jsou opravdu hodni vykonávat spravedlnost v národě, který je v mnoha ohledech tak osvícený a vážený.“

Zatímco „Moniteur“ v témž článku zdůrazňoval, že všechny „civilizované evropské národy“ jsou povinny vzájemně umlčovat tiskové barbary, francouzský zmocněnec v Hamburku pan Reinhard svolal hamburský senát, aby projednal požadavek prvního konzula, podle něhož měl „Hamburger Correspondent“^{^[366]} uveřejnit článek hrubě urážející britskou vládu. Senát si přál, aby bylo alespoň dovoleno vypustit nebo upravit nejurážlivější pasáže; pan Reinhard na to odpověděl, že má kategorický příkaz, aby byl uveřejněn plný a přesný text článku. A tak se článek objevil v původním, hrubém znění. Francouzský zmocněnec vyslovil přání, aby týž článek uveřejnily i altonské listy, ale dánské úřady prohlásily, že to nemohou dovolit bez výslovného příkazu své vlády. Francouzský diplomatický zástupce v Kodani pan dʼAguesseau proto obdržel od svého hamburského kolegy kopii článku se žádostí, aby vyžádal povolení uveřejnit jej v dánských novinách. Když v souvislosti s tímto urážlivým článkem navštívil lord Whitworth pana Talleyranda, ten prohlásil, že

„britští ministři nemohli být více překvapeni než první konzul, když se dozvěděl, že takový článek byl uveřejněn na oficiální příkaz, a že pan Reinhard byl požádán, aby okamžitě podal vysvětleni, atd.“

Takový byl Napoleon Veliký.

Napsal K. Marx 4. dubna 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5309 z 27. dubna 1858

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz Shakespeare, „Kupec benátský“, 1. jednání, 3. scéna. (Pozn. red.)

b — tj. Jakub II. (Pozn. red.)

c — komisař pro obchodní styky. (Pozn. red.)

362 O Hugově pamfletu viz poznámku [32].

363 Amienským mírem z roku 1802 skončila válka mezi Francií a Anglií. Mír však neměl dlouhé trváni. Anglie nesplnila podmínky amienského míru, podle nichž měla vyklidit ostrov Maltu, který obsadila v roce 1800, a vrátit jej maltézskému řádu; to poskytlo mirno jiné Napoleonovi Bonapartovi záminku k obnovení válečných operací.

364 „The True Britton“ [„Pravý Brit“] — anglický deník, který byl založen v Londýně v roce 1792; na začátku 19. století byl těsně spjat s vládnoucími kruhy.

365 Královský soud (Queenʼs Bench Court; doslova: královnin soudní dvůr) — jeden z nejvyšších soudů v Anglii, po reformě z roku 1873 se stal součástí vrchního soudního dvora. Vynášel rozsudky ve věcech trestních i občanských a měl právo revidovat rozsudky některých nižších soudů.

366 „Hamburger Correspondent“ — zkratka názvu novin „Staats- und Gelehrte Zeitung des Hamburgischen unpartheyischen Correspondenten“ („Politické a vědecké noviny hamburského nestranného dopisovatele“]. Vycházely v padesátých letech 19. století jako deník reakčního monarchistického zaměření.