Karel Marx
Anglo-francouzské spojenectví
Paříž 22. dubna 1858
Když byl dr. Bernard zproštěn obžaloby a veřejnost to nadšeně uvítala, dostalo se anglo-francouzské spojenectví do nové fáze. Především List „Univers“, který byl dost prozíravý, aby pochopil, že „srdce Anglie“ nepromluvilo „škrobenými poklonami jimiž doverská městská správa zahrnula vévodu Malachovského pro jeho otevřenou povahu“, ale spíš „hanebnými výkřiky ‚hurá‘ v soudní síni v Old Bailey“ — prohlásil, že Anglie je nejen „doupě vrahů“, ale národ vrahů, porotce a soudce nevyjímaje. Původní výroky plukovníků[376] jsou tak znovu potvrzovány na širším základě. Hned za „Universem“ spěchá „Constitutionnel“ s úvodníkem, jejž podepsal pan Renée, zeť pana Macquarda, který je — jak známo — Bonapartův osobní tajemník, důvěrník a pravá ruka. Jestliže „Univers“ převzal definici anglického lidu od plukovníků a jen její smysl rozšířil, pak „Constitutíonnel“ opakuje jejich hrozby, jenže se pokouší podepřít rozhořčení kasáren údajnou nevolí „měst a venkova“. List naladil tón uraženého morálního jenmocitu, který je tak typický pro prodejnou literaturu druhého císařství, a horlí:
„Nechceme se nijak obšírně zabývat tímto zproštěním obžaloby, jež je z hlediska veřejné morálky neslýchaně skandální, neboť který čestný člověk ve Francii či v Anglii by mohl pochybovat o Bernardově vině? Chceme jen informont ty naše sousedy, kteří si přeji udržet dobré vztahy mezi oběma zeměmi, že kdyby se řeč pronesená Bernardovým obhájcem — řeč, která byla připuštěna, ačkoli se hemžila pomluvami a urážkami císaře národa, který jej zvolil, armády a našich instituci — nešťastnou náhodou rozšířila ve francouzských městech, kasárnách a na venkově (je pozoruhodné, že kasárny jsou umístěny mezi města a venkov!), vláda by při nejlepší vůli mohla těžko zabránit důsledkům rozhořčení veřejnosti.“
Tak je to tedy. Zda Francie napadne, či nenapadne Anglii, to závisí na pouhé náhodě, bude-li řeč pana Jamese, kterou „Constitutionnel“ sám popularizuje, ve Francii rozšířena nebo ne. Druhý den po tomto jakémsi vyhlášení války následuje však pozoruhodný a překvapující obrat v „Patrie“. Francouzská invaze do Anglie se má odvrátit, ale tím způsobem, že nastane obrat v anglo-francouzském spojenectví. Zproštění Bernarda prý odhalilo, jak roste moc anarchie v britské společnosti. Lord Derby má anglickou společnost zachránit týmž způsobem, jakým Bonaparte zachránil společnost francouzskou. To je důsledek tohoto spojenectví a to je také jeho conditio sine qua non[a]. Lord Derby, dodává list, je „nesmírně talentovaný člověk s téměř královskými příbuzenskými svazky“, a je tudíž povolán k tomu, aby zachránil anglickou společnost! Anglické deníky si všímají slabosti, nejistoty a nedůslednosti patrné z tohoto střídání hněvu, výhrůžek a sofistiky. Pařížský dopisovatel „Daily News“ se domnívá, že rozřešil hádanku, proč jsou názory, které se projevily v listech „Univers“, „Constitutionnel“ a „Patrie“, tak rozporuplné a poukazuje na dobře známou skutečnost, že Bonaparte má dva druhy poradců — opilé večerní hýřily a střízlivé ranní rádce. V článcích „Universu“ a „Constitutionnelu“ prý cítí aroma Cháteau Margaux a doutníků, kdežto v článku z „Patrie“ proud studené sprchy. Tito dvojí poradci přece vystupovali i při Bonapartově souboji s francouzskou republikou. Jedni vyhrožovali po lednu 1849 ve svých večerních plátcích státním převratem, zatímco druzí je v pádných sloupcích „Moniteuru“ přímo obviňovali ze lži. Předzvěst nadcházejících událostí se nicméně neobrážela ve „škrobených“ článcích „Moniteuru“, nýbrž v opilém „hurá“ listu „Pouvoir“[377]. Ani zdaleka však nevěříme, že Bonaparte má prostředky, aby mohl úspěšně překročit „široký příkop“[b]. Komické výplody nočního fantazírování, které se na toto téma rozhodl otisknout „New-York Herald“[378], jistě vyvolají úsměv dokonce i na rtech nováčků ve vojenské vědě. Jsme však rozhodně toho názoru, že Bonaparte, jako civilista v čele vojenské vlády, a na to by se nikdy nemělo zapomínat, podal v „Patrie“ poslední a jediný možný výklad anglo-francouzského spojenectví, který uspokojí jeho „plukovníky“. Ocitl se v nanejvýš groteskní a současně nanejvýš nebezpečné situaci. Chce-li ošálit cizí vlády, musí řinčet mečem. Chce-li ukonejšit své mečonoše a zabránit jim, aby brali jeho chvástání opravdu vážně, musí se uchylovat k tak nemožným fictiones iuris[c], jako je to, že anglo-francouzské spojenectví znamená záchranu anglické společnosti osvědčeným bonapartistickýrn způsobem. Fakta se ovšem musí dostat do rozporu s těmito doktrínami, a tak neukončí-li jeho vládu revoluce, jak jsme ochotni věřit, pak jeho šťastná hvězda zapadne právě tak, jak vzešla — ve ztřeštěných dobrodružstvích, v nějaké té expédition de Boulogne[379] ve větším měřítku. Z císaře se stane dobrodruh, jako se kdysi z dobrodruha stal císař.
„Patrie“ tak tedy napsala poslední slovo, které Bonaparte může říci o smyslu anglo-francouzského spojenectví, a stojí za povšimnutí, jak teď o tomto spojenectví mluví vládnoucí třídy v Anglii. V tomto ohledu zasluhuje zvláštní pozornost článek, který vyšel v londýnském „Economistu“ pod názvem „Spojenectví s Francií, jeho charakter, hodnota a cena“. Článek je napsán s úmyslným pedantstvím, jak se to hodí k postavení bývalého sekretáře pokladu v Palmerstonově vládě a hlasatele ekonomických názorů anglických kapitalistů. Pan Wilson začíná tezí, že
„výsledek nemusí vždy odpovídat tomu, oč se usilovalo“. „Nelze ani docenit,“ říká, „hodnotu skutečného spojenectví mezi Francií a Anglii,“
ale jsou různá spojenectví, skutečná i umělá, pravá spojenectví i spojenectví vypěstovaná ve skleníku, „přirozená“ spojenectví i spojenectví „vládní“, „vládní“ spojenectví i spojenectví „osobní“. Především tu „Economist“ popouští plně uzdu své „obrazotvornosti“ a o „Economistu“ lze říci totéž, co se říká o advokátech, že čím prozaičtější je člověk, tím víc si s ním může obrazotvornost zahrát. „Economist“ se sotva může spolehnout na svou
„obrazotvornost při podrobném posuzování vlivu, jaký by mělo skutečné spojenectví mezi dvěma velkými národy, které stojí v čele moderní civilizace, na osud Evropy a na štěstí a blahobyt všech ostatních zemí“.
Nicméně musí přiznat, že i když doufá a věří, že oba národy „zrají“ pro pravé spojenectví, dosud „pro ně zralí nejsou“. Nejsou-li tedy Anglie a Francie dosud zralé pro pravé národní spojenectví, vzniká přirozeně otázka, jaké je nynější anglo-francouzské spojenectví?
„Přiznáváme, že naše spojenectví, které jsme nedávno uzavřeli,“ říká bývalý člen Palmerstonovy vlády a mluvčí anglických kapitalistů, „bylo do značné míry nutně spojenectvím spíš s vládou než s národem, spíš s císařem než s císařstvím, spíš s Ludvíkem Bonapartem než s Francií; ve významu, který jsme spojenectví přikládali, a v ceně, kterou jsme za ně zaplatili, jsme pak tuto důležitou a závažnou skutečnost poněkud ztratili ze zřetele.“
Bonaparte je ovšem vyvolenec francouzského národa a podobné nesmysly, ale na neštěstí
„představuje jen početní, a ne intelektuální většinu francouzského lidu. Na neštěstí je tomu tak, že ty třídy, které se ho straní, zahrnují právě ty politickě strany, jejichž názory na téměř všechny závažné otázky civilizace se shodují s názory našimi.“
Když tak „Economisť‘ co nejopatrnějšími a nejzdvořilejšími slovy v rozvláčných větách, jimiž nebudeme čtenáře unavovat, vyslovil axióma, že nynější takzvané anglo-francouzské spojenectví je spíš vládní než národní, přiznává dokonce, že toto spojenectví je víc osobní než čistě vládní.
„Ludvík Napoleon,“ píše list, „naznačil, jasněji než se pro hlavu velkého národa sluší, že právě on je ve Francii naším speciálním přítelem, že on, spíš než jeho lid, si přeje spojenectví s Anglií a podporuje je; je možné, že my jsme souhlasili s tímto hlediskem ochotněji a bezvýhradněji, než bylo opravdu prozřetelné a upřímné.“
Vcelku je anglo-francouzské spojenectví artikl podvržený a padělaný, je to spojenectví s Ludvíkem Bonapartem, a ne s Francií. Vzniká proto přirozeně otázka, zda tento podvržený artikl stál za cenu, která se za něj zaplatila? Zde se „Economist“ bije v prsa a jménem anglických vládnoucích tříd volá „Pater, peccavi!“[d] Především je Anglie ústavní země, zatímco Bonaparte je samovládce.
„Byli jsme povinni sami sobě postarat se, aby se naše upřímná a loajální zdvořilost vůči de facto francouzskému vládci měnila ve vřelý, srdečný a zanícený obdiv jen potud a do tě míry, pokud by se jeho politika vyvíjela tak, abychom ji mohli čestně a právem schvalovat.“
Místo aby anglický lid, lid ůstavní, uplatňoval ve svém bonapartismu jakousi klouzavou stupnici,
„zahrnul císaře, který zničil ústavní svobody svých poddaných, pozornostmi, jakých se dosud nikdy nedostalo žádnému ústavnímu králi, který tyto svobody poskytl a respektoval. A když se rozzlobil a rozčilil, ponížili jsme se tak, že jsme ho konejšili odporně pochlebnými slovy, která zněla neuvěřitelně z anglických úst. Svým jednáním í svými slovy jsme si odradili všechny ty vrstvy francouzského lidu, v jejichž očích je Ludvik Bonaparte buď uzurpátor, nebo vojenský despota. Zvlášť to popudilo a znechutilo francouzskou parlamentní stranu, ať republikánskou nebo orleánskou.“
„Economist“ konečně vidí, že tato pokora před úspěšným uzurpátorem nebyla ani zdaleka prozřetelná.
„Nelze se domnívat,“ píše, „že tento energický a neklidný národ bude ochoten trvale žít pod nynějším francouzským režimem... Je tudíž moudré uzavírat s přechodnou vládní fází ve Francii takové spojenectví, jimž bychom proti sobě vyvolali nepřátelství v budoucím a trvalejším stadiu jejího vývoje?“
Mimoto potřeboval Bonaparte spojenectví s Anglií nutněji, než Anglie potřebovala spojenectví s ním. V roce 1852 to byl dobrodruh, sice úspěšný, ale přece jen dobrodruh.
„Evropa ho neuznala a je sporné, zda by ho uznala. Anglie ho však rychle a bez váhání přijala; hned přiznala jeho právní nároky, vpustila ho do vybrané královské společnosti a umožnila mu tak přistup k evropským dvorům.“ „Navíc výměnou návštěv a srdečnými styky náš dvůr připustil, aby se ze známosti vyvinulo důvěrné přátelství... Ty podnikavé finanční a obchodní třídy, jejichž podpora byla pro něho zvlášť důležitá, ihned pochopily, jak velkou sílu získal těsným a srdečným spojenectvím s Anglií.“
Toto spojenectví nutně potřeboval a „byl by si je koupil za téměř každou cenu“. Projevila anglická vláda svou obchodní prozíravost a obvyklou bystrost, když tuto cenu určovala? Nežádala vůbec žádnou cenu, nekladla vůbec žádné podmínky a plazila se v prachu jako orientální satrapové, když mu podávala spojenectví jako dar. Žádná jeho ničemnost nebyla dost velká, aby, byť jen na okamžik, zarazila závody anglické vlády v „marnotratné štědrosti“, jak to nazývá „Economist“, neboli „bezmezném patolízalství“, jak bychom to nazvali my.
„Těžko by se dokazovalo,“ přiznává anglický hříšník, „že jsme projevili nespokojenost nad jediným ze všech různých Bonapartových opatření, kterými potíral protestantismus, potlačoval smýšlení, podvazoval činnost městských správ a snižoval senát a sněmovny na pouhou frašku, byť jen tím, že jsme na čas ochladli nebo se tu a tam zamračili.“ „Bez ohledu na to, co udělal, koho pronásledoval, kolik časopisů zabavil nebo zakázal, pod jakými otřepanými záminkami zbavoval vážené a vynikající profesory míst, mluvili jsme s ním stále stejně; pro nás to byl stále onen velký muž, onen moudrý a prozíravý státník, onen vynikající a pevný vladař.“
Angličané tak nejen živili, podporovali a protežovali Bonapartov odpornou vnitřní politiku, ale jak „Economist“ přiznává, ještě mu dovolili, aby narušoval, měnil, oslaboval a znehodnocoval jejich zahraniční politiku.
„Setrvávat nadále v tomto falešném postavení,“ uzavírá „Economist“, „neposlouží ani naší cti, ani našim ziskům a neprospěje Britskému společenství národů.“
Srovnejme toto prohlášení s tím, co napsala „Patrie“, a už vůbec nemůžeme pochybovat, že anglo-francouzské spojenectví je to tam a že s ním také padla jediná mezinárodní opora druhého císařství.
Napsal K. Marx 22. dubna 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5319 z 8. května 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — nezbytná podmínka. (Pozn. red.)
b — tj. Lamanšský průliv. (Pozn. red.)
c — právnickým fikcím. (Pozn. red.)
d „Otče, zhřešil jsem!“ (Pozn. red.)
376 Narážka na blahopřejné přípisy, které posílali plukovníci francouzské armády Napoleonovi III., když unikl smrti při atentátu z 14. ledna 1858. Adresy, které otiskoval „Moniteur“, byly plny hrozeb Anglii.
377 „Le Pouvoir“ [„Moc“] — francouzský bonapartistický list. Byl založen v Paříži v roce 1849; pod tímto názvem vycházel v letech 1850 — 1851.
378 „The New-York Herald“ [„Newyorský hlasatel“] — americký deník, orgán republikánské strany; vycházel v New Yorku v letech 1835—1924.
379 Boulogneská výprava — viz poznámku [308].