Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Anexe Avadhu[386]
Asi před osmnácti měsíci vyhlásila britská vláda v Kantonu novou, v mezinárodním právu neobvyklou doktrínu, podle níž může stát podniknout rozsáhlé válečné akce proti území jiného státu, aniž vyhlásí válku nebo vstoupí s tímto státem do válečného stavu. Nyní táž britská vláda v osobě generálního guvernéra Indie lorda Canninga učinila další krok ke zvráceni platného mezinárodního práva. Prohlásila, že
„vlastnické právo na půdu v provincii Avadhu bylo zkonfiskováno ve prospěch britské vlády, jež bude tohoto práva užívat tak, jak uzná za vhodné“.[387]
Když ruský car po pádu Varšavy v roce 1831 zkonfiskoval „vlastnické právo na půdu“, jež do té doby patřila četným polským šlechticům, vyvolalo to v britském tisku a parlamentu jednomyslné rozhořčení. Když po bitvě u Novary rakouská vláda nezkonfiskovala, nýbrž pouze převzala do své správy statky těch lombardských šlechticů, kteří se aktivně účastnili války za nezávislost, ozvaly se v Anglii znovu projevy jednomyslného rozhořčení. A když po 2. prosinci 1851 Ludvík Napoleon zkonfiskoval statky orleánského rodu, které podle francouzského zvykového práva měly být už při nastoupení Ludvíka Filipa připojeny ke státním doménám, unikly však tomuto osudu pomocí různých právních kliček, tu rozhořčení Angličanů neznalo mezí a londýnské „Times“ prohlásily, že tento čin podvrací samy základy společenského pořádku a znemožňuje další existenci občanské společnosti. Všechno toto spravedlivé rozhořčeni se teď projevilo v pravém světle. Anglie jediným škrtem pera zkonfiskovala nejen statky několika málo šlechticů nebo královské rodiny, nýbrž celou rozlohu království[388] velkého téměř jako Irsko, „dědictví celého národa“, jak je označuje sám lord Ellenborough.
Poslechněme si však záminky — nelze tu mluvit o důvodech —‚ které jménem britské vlády uvádí lord Canning pro toto neslýchané počínání: Za prvé, „armáda obsadila Lakhnaú“; za druhé, „odpor, který zahájili vzbouření vojáci, podporovalo obyvatelstvo města a celé provincie“; za třetí, „dopustili se těžkého zločinu a stihla je spravedlivá odplata“. Prostě řečeno, protože britská armáda se zmocnila Lakhnaů, má britská vláda právo zkonfiskovat celé území Avadhu, ačkoli se ho ještě nezmocnila. Protože domorodí vojáci v britském žoldu se vzbouřili, domorodé obyvatelstvo Avadhu, které bylo násilím podřízeno britské vládě, nemá právo povstat do boje za. národní nezávislost. Zkrátka avadhský lid se vzbouřil proti zákonné moci britské vlády, a britská vláda nyní jednoznačně prohlašuje, že povstání je dostatečným důvodem pro konfiskaci. Lord Canning tedy předpokládá — a v tom je jádro problému, ponecháme-h stranou celý Canningův slovní balast — že britské panství v Avadhu bylo nastoleno zákonně.
Ve skutečnosti však bylo britské panství v Avadhu nastoleno takto: Když lord Dalhousie dospěl v roce 1856 k názoru, že nadešla chvíle činu, soustředil v Kánpuru armádu, která, jak bylo řečeno avadhskému králi[a], měla sloužit jako pozorovací sbor proti Nepálu. Tato armáda náhle vtrhla do země, zmocnila se Lakhnaú a krále zajala. Naléhali na něho, aby zemi postoupil Britům, ale marně. Pak byl odvezen do Kalkaty a země byla připojena k državám Východoindické společnosti. Tento zrádný vpád se opíral o článek 6 smlouvy z roku 1801, kterou uzavřel lord Wellesley.[389] A tato smlouva byla přirozeným výsledkem jiné smlouvy, kterou v roce 1798 uzavřel sir John Shore. Podle obvyklé politiky angloindickě vlády vůči domorodým knížatům byla tato první smlouva z roku 1798 smlouvou o vzájemném útočném i obranném spojenectví. Zajišťovala Východoindické společnosti roční subsidii 76 lákhů rupií[b] (3 800 000 dolarů); avšak články 12 a 13 ukládaly králi, aby v zemi snížil daně. Je samozřejmé, že král nemohl současně plnit obě tato ustanovení, která si zřejmě navzájem odporovala. To vedlo, jak také Východoindická společnost očekávala, k novým komplikacím a nakonec ke smlouvě z roku 1801. Podle této smlouvy se král zavázal, že za údajné porušení dřívější smlouvy postoupí část území. Mimochodem budiž poznamenáno, že parlament odsoudil tehdy toto postoupení území jako přímou loupež a lord Wellesley, nebýt politického vlivu jeho rodiny, by se byl pro ně dostal před vyšetřovací výbor.
Za toto postoupení území se Východoindická společnost článkem 3 zavázala hájit zbývající královo území proti všem zahraničním i vnitřním nepřátelům a článkcm 6 zaručila jemu i jeho dědicům a nástupcům držení těchto území na věčné časy. Ale v témž článku 6 byla také králi nastražena léčka: král se totiž zavazoval, že zavede a prostřednictvím svých vlastních úředníků bude uskutečňovat takový správní systém, který povede k blahobytu jeho poddaných a zabezpečí život a majetek obyvatelů. Nuže předpokládejme, že avadhský král tuto smlouvu porušil, že svou vládou nezabezpečil život a majetek obyvatelů (že je například vystřelí z děla a zkonfiskuje všechnu jejich půdu), jaký prostředek zbýval Východoindické společnosti? Král byl smlouvou uznán jako nezávislý panovník, svobodně jednající osoba, jako jedna ze smluvních stran. Kdyby byla Východoindická společnost prohlásila, že smlouva byla porušena a tím anulována, byla by mohla postupovat dvojím způsobem: buď zahájit jednání spojené s nátlakem, a tak dojít k nové dohodě, nebo vyhlásit králi válku. Ale vpadnout na jeho území bez vyhlášení války, záludně ho zajmout, zbavit ho trůnu a anektovat jeho území — to bylo nejen porušení smlouvy, nýbrž porušení všech zásad mezinárodního práva.
Že anexe Avadhu nebyla výsledkem náhlého rozhodnutí britské vlády, o tom svědčí zajímavý fakt. Jakmile byl lord Palmerston v roce 1831 jmenován ministrem zahraničních věcí, dal tehdejšímu generálnímu guvernérovi příkaz, aby anektoval Avadh. Jeho podřízený tehdy odmítl příkaz splnit. O celé záležitosti se však dozvěděl avadhský král[c], našel si jakousi záminku a vyslal do Londýna poselstvo. Přes všechny překážky se poselstvu podařilo oznámit Vilému IV., který o celé věd nic nevěděl, jaké nebezpečí hrozí jejich zemi. Výsledkem byl prudký výstup mezi Vilémem IV. a Palmerstonem, který skončit tím, že Palrnerston dostal přísný příkaz, aby už nikdy takové státní převraty neopakoval, jinak že bude okamžitě propuštěn. Je důležitě připomenout, že ke skutečné anexi Avadhu a ke konfiskování všeho pozemkového majetku v zemi došlo v době, kdy byl Palmerston opět u moci. Před několika týdny si Dolní sněmovna vyžádala dokumenty týkající se prvního pokusu o anexi Avadhu z roku 1831, ale pan Baillie, sekretář Kontrolního úřadu, prohlásil, že dokumenty zmizely.
V roce 1837, když byl Palmerston po druhé ministrem zahraničních věcí a lord Auckland generálním guvernérem Indie, byl avadhský král[d] opět donucen uzavřít s Východoindickou společností novou smlouvu. Tato smlouva ruší článek 6 smlouvy z roku 1801, protože „nepamatuje na prostředky ke splnění závazků, o nichž se v něm jedná“ (dobře spravovat zemi); v článku 7 proto smlouva výslovně stanoví, že
„avadhský král v dohodě s britským rezidentem okamžitě uváží nejlepší prostředky k nápravě závad v policii a v soudní a berní správě svých držav; v případě, že by Jeho Veličenstvo opominulo rady a pokyny britské vlády a že by v avadhských državách zavládl hrubý a systematický útlak, anarchie a zvůle, jež by mohly vážně ohrozit veřejný pořádek, vyhrazuje si britská vláda právo jmenovat své vlastni úředníky pro správu kterékoli části avadhského území menšího či většího rozsahu, v němž se takové nepřístojnosti vyskytnou, a to na tak dlouhou dobu, jak uzná za nutně; v takovém případě se přebytek příjmů po vyrovnání všech nákladů vyplatí do královské pokladny a jeho Veličenstvo dostane přesně a poctivé vyúčtování všech příjmů a výdajů.“
V článku 8 smlouva dále stanoví, že
„v případě, že generální guvernér Indie se svou radou bude nucen použít pravomoci, která mu byla svěřena článkem 7, vynasnaží se, pokud to bude možné, udržet na převzatém území po přijatelných úpravách domorodé instituce a správní formy, aby se usnadnilo navráceni těchto ůzemí avadhskému panovníku, až pro navráceni nastane vhodná doba“.
V této smlouvě se tvrdí, že byla uzavřena mezi generálním guvernérem Britské Indie a jeho radou[390] na jedné straně a avadhským králem na straně druhé. V tomto smyslu ji pak obě strany náležitě ratifikovaly a náležitě si k ní vyměnily ratifikační listiny. Když však byla smlouva předložena ředitelské radě Východoindické společnosti, byla zrušena (10. dubna 1838), protože prý porušuje přátelské vztahy mezi společností a avadhským králem a znamená zasahování generálního guvernéra do panovníkovy pravomoci. Palmerston nepožádal společnost o souhlas s uzavřením smlouvy a nevzal také na vědomí její usnesení, kterým se smlouva rušila. Avadhského krále rovněž nikdo neinformoval o tom, že smlouva byla někdy zrušena. To potvrzuje sám lord Dalhousie (protokol z 5. ledna 1856):
„Je velmi pravděpodobné, že král bude při nastávajícím jednání s rezidentem poukazovat na smlouvu uzavřenou s jeho předchůdcem v roce 1837; rezident si je vědom toho, že smlouva pozbyla platnosti, neboť ji zrušila ředitelská rada, jakmile její text došel do Anglie. Rezident si je dále vědom toho, že avadhský král byl sice svého času informován, že některá tíživá ustanovení smlouvy z roku 1837 o zvýšení počtu vojenských sil nebudou uskutečněna ale o úplném zrušení smlouvy nebylo Jeho Veličenstvo nikdy informovánu. Výsledkem této zdrženlivosti a neúplného informováni je dnešní trapná situace, tím trapnější, že zrušený dokument byl ještě zařazen do sbírky smluv, kterou vydala vláda v roce 1845.“
V témž protokolu se v oddílu 17 praví:
„Kdyby král připomněl smlouvu z roku 1837 a zeptal se, proč se nyní neuplatňují, je-li zapotřebí dalších opatření ve správě Avadhu, širší plné moci, které zmíněná smlouva britské vládě poskytuje, pak je třeba Jeho Veličenstvo informovat, že tato smlouva neplatí od té chvíle, kdy byl její text oznámen ředitelské radě a kdy ji rada vůbec zrušila. Jeho Veličenstvu se připomene, že dvůr v Lakhnaú byl svého času informován o tom, že některé články smlouvy z roku 1837, jimiž se králi ukládalo nést výdaje na vydržování dalších vojenských sil, se mají zrušit. Je třeba předpokládat, že se tehdy nepovažovalo za nutné podávat Jeho Veličenstvu informace o těch článcích smlouvy, jež se bezprostředně neuplatňovaly, a že další informováni bylo opominuto nedopatřením.“
Avšak smlouva byla nejen zařazena do oficiální sbírky z roku 1845, nýbrž oficiálně se na ni odvolával jako na platnou smlouvu lord Auckland v přípisu zaslaném avadhskému králi 8. července 1839, lord Hardinge (tehdejší generální guvernér) v prohlášení zaslaném témuž králi 23. listopadu 1847 a plukovník Sleeman (lakhnaúský rezident) v hlášení samému lordu Dalhousiemu z 10. prosince 1851. Proč tedy lord Dalhousie tak tvrdohlavě popíral platnost smlouvy, kterou všichni jeho předchůdci a dokonce i jeho vlastní podřízení uznávali ve své korespondenci s avadhským králem za platnou? Jedině proto, že podle této smlouvy, ač by král zavdal jakoukoli záminku k zásahu, měl se tento zásah omezit jen na to, že by britští úřednici převzali správu jménem avadhského krále, který měl dostávat přebytky z příjmů. To byl pravý opak toho, co si Angličané přáli. Uspokojit je mohla jen anexe. To, že byla potřena platnost smluv, které po dvacet let tvořily uznávaný základ vzájemných vztahů, že byla násilím uchvácena nezávislá území a otevřeně porušeny dokonce i uznané smlouvy a že byl nakonec konfiskován každý akr půdy v zemi — všechno toto zrádné a brutální počínání Britů vůči domorodcům v Indii se nyní začíná mstít, a to nejen v Indii, nýbrž i v Anglii.
Napsal K. Marx 14. května 1858
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5336 z 28. května 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — Vádžidu Alí šáhovi. (Pozn. red.)
b — tj. 7 600 000 rupií (lákh = 100 000). (Pozn. red.)
c — Násiruddín. (Pozn. red.)
d — Muhammad Alí šáh. (Pozn. red.)
386 Název článku je uveden podle Marxova zápisníku z roku 1858.
387 Marx cituje proklamaci generálního guvernéra Indie lorda Canninga ze 3. března 1858.
388 Avadh patřil k říši Mughalů, ale v polovině 18. století se mughalský místodržitel Avadhu stal fakticky nezávislým vládcem. Roku 1765 přeměnili Angličané Avadh v subsidiární knižectví (formálně samostatné knížectví podřízené Anglii), ale skutečnou politickou moc tam měl v rukou anglický rezident. Aby tuto situaci zamaskovali, Angličané často nazývali vládce Avadhu králem.
389 Pod záminkou, že avadhský naváb nezaplatil dluh, uzavřela s ním roku 1801 Východoindická společnost smlouvu, podle níž generální guvernér Indie Wellesley anektoval polovinu jeho držav mimo jiné Górakhpur, Rohilkhand a některé okresy v Doábu, meziříčí mezi Gangou a Jamunou.
390 Generální guvernér Britské Indie a jeho rada — viz poznámku [220].