Karel Marx
*Canningova proklamace a otázka vlastnictví půdy v Indii
Proklamace lorda Canninga o Avadhu — některé důležité dokumenty týkající se této proklamace jsme uveřejnili v sobotu[391] — znovu oživila diskusi o držbě půdy v Indii. O tomto problému bylo v minulosti mnoho sporů a názorových různic a jeho nesprávné pochopení vedlo, jak se tvrdí, k velmi vážným praktickým chybám ve správě těch indických území, která jsou pod přímým britským panstvím.[392] V této polemice šlo hlavně o to, jaké postavení vlastně zaujímají takzvaní zamíndárové, tálukdárové a sardárové[393] v indickém ekonomickém systému. Je správné považovat je za pozemkové vlastníky, nebo za pouhé výběrčí daní?
Všichni jsou zajedno v tom, že v Indii, tak jako ve většině asijských zemí, je nejvyšším vlastníkem půdy stát; zatímco však jedna strana v tomto sporu tvrdí, že na stát je třeba pohlížet jako na vlastníka půdy, který propůjčuje půdu obdělavatelům za podíl na výnosu, zastává druhá strana stanovisko, že v podstatě je půda v Indii soukromým vlastnictvím právě tak jako v kterékoli jiné zemi a že toto údajné státní vlastnictví spočívá jen v tom, že právo držby uděluje panovník — to se teoreticky uznává ve všech zemích, jejichž zákonodárství je založeno na feudálním právu, a v podstatě i ve všech ostatních zemích tím, že stát je oprávněn vybírat pozemkové daně podle svých potřeb, a pokud mu nejde o politický zřetel, nebere žádný ohled na zájmy majitele.
Připustíme-li však, že půda je v Indii soukromým vlastnictvím, které se opírá o stejně dobré a platné právo soukromé držby jako všude jinde, koho považovat za skutečného vlastníka? Jsou tu dvě skupiny, jimž se tento nárok přiznává. Jednou z těchto skupin je kategorie známá jako zamíndárové a tálukdárové, o nichž se soudí, že zaujímají podobné postaveni jako pozemková šlechta a nižší šlechta v Evropě: že totiž jsou skutečnými vlastníky půdy a podléhají pouze jistému zdanění ukládanému státem a že jako vlastníci mají právo podle libosti měnit faktické obdělavatele, kteří jsou na základě tohoto názoru považováni za pouhé vypověditelné nájemce, povinné platit v podobě pachtu jakékoli poplatky, které jim zamíndár uzná za vhodné předepsat. Tento názor, který přirozeně vyhovoval anglické představě o důležitosti a nezbytnosti nižší pozemkové šlechty jako hlavního pilíře společenské struktury, se před sedmdesáti lety, za generálního guvernéra lorda Cornwallise, stal záldadem známého ustanovení o držbě půdy v Bengálsku[394]. Toto ustanovení stále zůstává v platnosti, ačkoli, jak se velmi často tvrdí, napáchalo mnoho zla jak státu, tak faktickým obdělavatelům. Zevrubnější zkoumání instituci v Hindustánu a také sociální i politické obtíže způsobené bengálským ustanovením o držbě půdy vedly k názoru, že podle původních indických institucí byly vlastníkem půdy vesnické občiny, které měly pravomoc přidělovat ji jednotlivcům k obdělávání, zatímco zamíndárové a tálukdárové byli původně jen vládní ůředníci, jejichž úkolem bylo dozírat na vybírání daní předepsaných vesnicím, shromažďovat je a odevzdávat panovníkovi.
Tento názor do značné míry ovlivnil úpravu pozemkově držby a zdaňování, provedenou v posledních letech v těch indických provinciích, kde Angličané převzali přímou správu. Vytvořil se názor, že zamíndárové a tálukdárové opírali své nároky na výlučná vlastnická práva jedině o uzurpaci, jíž se dopustili jak vůči státu, tak vůči obdělavatelům, a všemožně se usilovalo o to, odstranit je jako metlu skutečných obdělavatelů půdy a překážku na cestě k všeobecněmu pokroku země. Ale protože se tito prostředníci, ať byl původ jejich práv jakýkoli, mohli dovolávat vydrženého práva, nebylo možné neuznat, že jejich nároky jsou do jisté míry zákonné, i když šlo o nároky nepříjemně, svévolné a pro lid tíživé. V Avadhu za velmi slabé vlády domorodých knížat se těmto feudálním držitelům půdy podařilo velmi značně omezit jak nároky státu, tak práva obdělavatelů, a když se při nedávné anexi tohoto království tato otázka znovu zkoumala, komisaři pověření prováděním úpravy se s nimi dostali velmi brzy do ostrých sporů o skutečném rozsahu jejich práv. Z toho mezi nimi vznikla nespokojenost, která byla podnětem k tomu, že se připojili ke vzbouřeným sipáhíům.
Stoupenci výše uvedené politiky — občinového systému, kteří zastávají názor, že faktičtí obdělavatelé půdy mají na ni i vlastnické právo nadřazené právu prostředníků, přes které stát dostává svůj podíl na výnosu z půdy, obhajují Canningovu proklamaci a tvrdí, že vhodně využívá situace, do níž se dostala většina avadhských zamíndárů a tálukdárů, a vytváří předpoklady pro zavedení daleko rozsáhlejších reforem, než jaké by se daly provést za jiných okolností; proklamace prý totiž konfiskuje právo zamíndárů a tálukdárů a dotýká se jen velmi malé části obyvatelstva, a naprosto ne faktických obdělavatelů půdy.
Ponecháme-li úplně stranou otázku spravedlnosti a lidskosti, pak stanovisko, jež naproti tomu zaujala ke Canningově proklamaci Derbyho vláda, odpovídá téměř přesně zásadám, které hájí toryovská či konzervativní strana pokud jde o posvátnost nezadatelných práv a o důležitost podpory zájmů pozemkové šlechty. Kdykoli hovoří o pozemkovém vlastnictví v Anglii, mají vždy na mysli spíš landlordy a příjemce pachtu než ty, kdo platí pacht, a faktické obdělavatele půdy; proto nepřekvapuje, že považují zájmy zamíndárů a tálukdárů, třebaže je jejich počet ve skutečnosti velmi malý, za rovnocenné zájmům širokých vrstev lidu.
Ale jedna z největších nesnází a obtíží v indické správě řízené z Anglie je právě v tom, že názory na indické problémy mohou být snadno ovlivněny čistě anglickými předsudky a úvahami, které se aplikují na stav společnosti a na životní podmínky, s nimiž ve skutečnosti mají velmi málo společného. Dnes byla uveřejněna zpráva, v níž lord Canning velmi věrohodně hájí politickou linii své proklamace proti námitkám avadhského komisaře sira Jamese Outrama, ačkoli zřejmě ustoupil komisařovým námitkám alespoň natolik, že do proklamace vložil zmírňující formuli, která v původním návrhu zaslaném do Londýna, z něhož vycházela depeše lorda Ellenborougha[395], nebyla obsažena.
Názor lorda Canninga na to, jak posuzovat počínání avadhských držitelů půdy, kteří se připojili k povstání, se patrně příliš neliší od názorů sira Jamese Outrama a lorda Ellenborougha. Lord Canning tvrdí, že se jejich postoj liší nejen od postoje povstavších sipáhíů, nýbrž i od postoje obyvatel vzbouřených oblastí, které byly už dlouhou dobu pod britským panstvím. Přiznává jim právo očekávat, že se s nimi bude zacházet jako s osobami, které k tornu, že se daly na tuto cestu, byly vyprovokovány; zároveň však trvá na tom, aby se jim bezpodmínečně dalo na srozuměnou, že se nemohou uchylovat k povstání, aniž by tím sami sobě způsobili vážné následky. Brzy se dovíme, jaký účinek měla proklamace a kdo jej správněji předvídal, zda lord Canning, nebo sir James Outram.
Napsal K. Marx 25. května 1858
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5344 ze 7. června 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
391 Redakce „New-York Daily Tribune“, která vepsala do Marxova textu tuto vsuvku, měla na mysli korespondenci mezi generálním guvernérem Indie Canningem a vrchním komisařem Avadhu Outramem, týkající se Canningovy proklamace o Avadhu; korespondence byla v „New-York Daily Tribune“ otištěna 5. června 1858.
392 V polovině 19. století byla už pod přímým britským panstvím téměř celá Indie až na knížectví Kašmír, Rádžpútánu, část Haidarábádu, Maisúr a některá další menší knižectví, která byla ve vazalské závislosti na Východoindické společnosti.
393 Zamíndárové — viz poznámku [250].
Tálukdárové — viz poznámku [384].
Sardárové — velcí sikhští feudálové.394 Bengálská pozemková úprava (landed settlement ot Bengal) vycházela ze zákona „O stálém zamíndárství“, který vydal roku 1793 generální guvernér Indie Cornwallis; podle tohoto zákona byla téměř všechna půda v Bengálsku, Biháru a Uríse prohlášena za majetek zamíndárů (viz poznámku [250]).
395 V depeši z 19. dubna 1858 se předseda Kontrolního ůřadu pro Indii lord Ellenborough odmítavě vyslovil k proklamaci generálního guvernéra Indie lorda Canninga o Avadhu (viz poznámku [384]). Protože anglické politické kruhy s Ellenboroughovou depeší nesouhlasily, byl Ellenborough nucen podat demisi.