Karel Marx
*Bonapartovy finanční manévry. - Vojenský despotismus
Paříž 27. května 1858
Teď už nikdo nemůže popírat, že bonapartovská státní pokladna je ve stavu rozkladu. Prohlásil to otevřeně sám „zachránce vlastnictví“. Jinak si nelze vykládat oběžník generála Espinasse francouzským prefektům, v němž je vyzývá, aby použili svého vlivu, a „bude-li to nutné, i své moci“ a přinutili kurátory nemocnic a jiných dobročinných zařízení, aby proměnili nemovitý majetek, z něhož plynou jejich důchody, v tříprocentní konsoly. Tento majetek činí 100 miliónů dolarů, ale nevynáší, jak si jménem chudých stěžuje Napoleon, víc než 21/2 %. Kdyby se vložil do státních papírů, důchod z něho by se zvětšil přinejmenším o polovinu. Ve své otcovské starostlivosti vyzval Bonaparte nedávno státní radu, aby navrhla zákon o této přeměně pozemkového vlastnictví dobročinných zařízení ve státní papíry, ale přestože to zní neuvěřitelně, jeho vlastní státní rada se tvrdošíjně vzpouzela uposlechnout tohoto pokynu. A tak se pokouší to, čeho nedosáhl zákonodárnou cestou, provést „prostřednictvím výkonné moci“, vojenským ordre du jour[a]. Najdou se tak prostoduší lidé, kteří si myslí, že tímto manévrem chce jen rozmnožit státní cenné papíry. Ale to je náramná mýlka. Kdyby se zmíněný pozemkový majetek prodal za nominální hodnotu 100 miliónů dolarů, vzala by se samozřejmě značná část peněz na jeho koupi z kapitálu, který byl dosud vložen do konsol a jiných státních cenných papírů, takže uměle vytvořená poptávka po státních papírech by byla uspokojena tím, že by se hromadně vrhly na otevřený trh. Tato operace by mohla vést i k další depresi na trhu cenných papírů. Ale Bonapartův plán je daleko praktičtější a mnohem prostší. Místo stomiliónového pozemkového majetku zamýšlí vytvořit za 100 miliónů dolarů nové renty. Jednou rukou chce uchvátit majetek dobročinných zařízení, a druhou rukou je chce odškodnit tím, že jim vystaví šek na „grand livre“[b] národa. Už dříve, když jsme zkoumali zákon o Francouzské bance z roku 1857[c], rozebírali jsme ohromné výsady, které Bonaparte poskytl bance na úkor státu, aby si zajistil, že mu půjčí mizerných 20 miliónů dolarů. Pokládali jsme tento bankovní zákon za výkřik finančního zoufalství „zachránce společnosti“, ale od té doby už pohromy, které postihly francouzský obchod, průmysl a zemědělství, dolehly i na státní pokladnu, jejíž výdaje beztak úžasně vzrostly. Různá ministerstva žádají na rok 1858 fakticky o 79 804 004 franků víc než roku 1855; jen výdaje na armádu činí 51 % celkových příjmů země. Crédit mobilier, v jejíž poslední zprávě při bližším prozkoumání značně převažují pasíva nad aktivy a která ani není s to zaplatit svým akcionářům dividendu, nemůže jako v letech 1854 a 1855 přispěchat na pomoc a vydat půjčky na „demokratickém“ základě. A tak Bonapartovi nezbývá nic jiného, než aby se i ve finančních otázkách, stejně jako to byl nucen dělat v záležitostech politických, vrátit k původním zásadám státního převratu. Finanční politika, která byla zahájena uloupením 25 000 franků ze sklepů banky a která pokračovala konfiskací statků orleánského rodu, má nyní být dále rozvinuta konfiskací majetku dobročinných zařízení.
Ale tato poslední operace by Bonaparta stála jednu z jeho armád, jeho armádu kněží, kteří spravují převážnou většinu dobročinných zařízení. „Univers“ si už, poprvé od státního převratu, troufá otevřeně odporovat „zachránci společnosti“ a dokonce naléhá na „Siècle“[396], aby s ním společně bojoval proti tomuto zamýšlenému útoku na „soukromé vlastnictví“.
V téže době, kdy se „nejstarší syn církve“[d] ocítá v tomto dost pochybném postavení vůči své svaté armádě, vyvstává hrozba, že vypoví poslušnost i jeho nanejvýš světská armáda. Jestliže se bude opravdu vážně plést do kratochvílí takových hrdinů, jako jsou pánové de Mercy, Léaudais a Hyenne; ztratí svůj vliv i na tu část armády, na kterou se jedině může spolehnout. Jestliže naopak dovolí, aby tato pretoriánská korupce, kterou od přehlídky na satoryské pláni tak systematicky pěstoval, zvedla hlavu, bude amen se vší disciplínou a armáda nebude schopna odolat sebemenšímu úderu zvenčí. Ještě něco takového jako bylo zavraždění redaktora „Figara“[397], a tento úder přijde. O tom, jaké rozhořčení všude vládne, si lze učinit obrázek už z toho, že když se zpráva o souboji donesla do Paříže, přiběhlo před redakci „Figara“ na 5000 mladíků a všichni žádali, aby byli zapsáni do seznamu, že jsou hotovi rozdat si to s každým podporučíkem, který by se jim postavil. Sám „Figaro“ je ovšem bonapartistický výtvor a stojí v čele té skandální, vyděračské a pomlouvačné žurnalistiky, která vyrašila ihned po násilném potlačení politického tisku a která na půdě a v ovzduší malého císařství nalezla všechny podmínky k bujnému růstu. Jaká znamenitá ironie dějin, že signálem ke konfliktu, který visí ve vzduchu, se může stát právě krvavý spor mezi literárními a vojenskými představiteli bonapartovské hochštaplerské kliky.
Napsal K. Marx 27. května 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5348 z 11. června 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — denním rozkazem. (Pozn. red.)
b — „hlavní knihu dluhů“. (Pozn. red.)
d — tj. Napoleon III. (Pozn. red.)
396 „Le Siècle“ („Století“] — deník, který vycházel v Paříži v letech 1836—1939; ve čtyřicátých letech 19. století byl mluvčím názorů té části maloburžoazie, která se omezovala na požadavek umírněných konstitučních reforem; v padesátých letech umírněně republikánský list.
397 „Figaro“ — francouzský konzervativní list; vychází v Paříži s přestávkou od roku 1826; v padesátých letech měl list bonapartistické zaměření.