Karel Marx
Britská vláda a obchod s otroky
Londýn 18. června 1858
Na zasedání Horní sněmovny 17. června vznesl oxfordský biskup otázku obchodu s otroky a předložil petici, kterou proti tomuto obchodu protestovala farnost Svaté Marie na ostrově Jamajce. Každý, kdo není silně zaujatý, získá z těchto debat jistě dojem, že nynější britská vládaje v této věci velmi zdrženlivá a že je pevně rozhodnuta vyhnout se jakékoli zámince ke sporu se Spojenými státy. Lord Malmesbury vůbec upustil od „práva prohlídky“, pokud jde o lodi plující pod americkou vlajkou, když prohlásil:
„Spojené státy prohlašuji, že za žádných okolností, za žádným účelem a při jakémkoli podezření nesmí žádná loď, kromě americké, kontrolovat loď plující pod americkou vlajkou; důstojník, který vstoupí na americkou loď nebo ji zadrží, nese za to všcchnu odpovědnost. Neuznával jsem výklad mezinárodního práva, jak jej podává americký ministr zahraničních věcí, dokud tento výklad neschválili a nepotvrdili královštl právní znalci. Když jsem jej však uznal, upozornil jsem americkou vládu co nejdůrazněji, že bude-li známo, že pod americkou vlajkou lze skrýt jakoukoli ničemnost, pak každý pirát a otrokář na světě bude plout pod touto vlajkou a pod žádnou jinou; tato vážená vlajka tím bude zhanobena, a bude-li vláda tvrdošíjně trvat na svém nynějším prohlášení, nezjedná tím své zemi úctu, nýbrž právě naopak. Zdůraznil jsem rovněž, že americké vlajky se bude zneužívat k nejhorším účelům. Budu dál dokazovat, že v těchto civilizovaných dobách, kdy oceánem křižují nesčetná píavidla, je nutné, aby byla nějaká námořní policie a aby země, nestanoví-li tak mezinárodní právo, samy uzavřely dohodu, jak se bude ověřovat národní příslušnost lodí a zjišťovat jejich právo plout pod vlajkou toho kterého státu. Tón mého projevu, mě rozhovory se zdejším americkým ministrem rezidentem a poznámky obsažené ve velmi výstižném dokumentu, který o této otázce vypracoval generál Cass, mě opravňují pevně doufat, že se Spojenými státy lze dosáhnout nějaké takovéto dohody, která by nám spolu s příslušnými rozkazy důstojníkům obou zemí umožnila ověřovat vlajky všech zemí, aniž bychom se vystavovali riziku, že urazíme zemi, jíž ta či ona loď patří.“
Ani z lavic opozice se nikdo nepokusil hájit právo Velké Británie prohlížet lodi Spojených států, ale jak poznamenal hrabě Grey:
„Angličané uzavřeli smlouvy se Španělskem a jinými státy, aby se zabránilo obchodu s otroky, a jestliže mají odůvodněné podezření, že se některá loď propůjčuje k tomuto ohavnému obchodu a že dočasně používá vlajky Spojených států, ale vc skutečnosti to loď Spojených států vůbec není, mají právo loď zastavit a prohledat ji. Jestliže však kapitán lodi předloží americké dokumenty, pak i kdyby byla loď plná otroků, je jejich povinností ji propustit a hanbu za tento ničemný obchod nechat na Spojených státech. Doufám a věřím, že britské křižníky mají v tomto ohledu přísné rozkazy a že všichni důstojníci, kteří tyto rozkazy poruší, budou náležitě potrestáni.“
Všechno se pak točilo jen kolem tohoto bodu a zdá se, že lord Malmesbury upustil dokonce i od něho, tj. zda lze či nelze vyzvat lodi, které jsou v podezření, že si přisvojily americkou vlajku, aby předložily dokumenty. Lord Aberdeen přímo popřel, že by z této praxe mohla vzniknout nějaká kontroverze, neboť instrukce, jimiž se britští důstojníci mají v takovém případě řídit, instrukce, které vypracovali doktor Lushington a sir George Cockburn, byly svého času sděleny vládě Spojených států a pan Webster s nimi jménem této vlády souhlasil. Jestliže tedy nebyly tyto instrukce nějak změněny a jestliže se jimi důstojníci řídili, „nemůže mít americká vláda důvod ke stížnostem“. Zdálo se tedy, že dědičně moudré hlavy mají opravdu vážné podezření, že Palmerston použil jednoho ze svých obvyklých triků a že svévolně pozměnil rozkazy, které dostaly britské křižníky. Je známo, že i když se Palmerston chvástal, jak horlivě potlačuje obchod s otroky, porušil za jedenáct let, kdy vedl ministerstvo zahraničních věcí, tj do roku 1841, všechny existující smlouvy o obchodu s otroky, vydal nařízení, která britské právnické autority označily za zločinná a která jednoho z Palmerstonových pomocníků skutečně přivedla před soud a jednomu obchodníkovi s otroky poskytla ochranu anglických zákonů proti anglické vládě. Zvolil si obchod s otroky za své bojiště a vytvořil si z něho pouhý nástroj k vyvolávání sporů mezi Anglií a jinými státy. Než v roce 1841 odešel z ministerstva zahraničních věcí, vydal směrnice, které podle slov sira Roberta Peela, „kdyby nebyly odvolány, byly by rozhodně vedly ke srážce se Spojenými státy“. Jak sám řekl, nařídil námořním důstojníkům, „aby se na mezinárodní právo příliš neohliželi“. Lord Malmesbury namítl, i když velmi zdrženlivě, že když Palmerston „vyslat britské eskadry do kubánských vod, místo aby je nechal u afrického pobřeží“, odvolal je ze stanoviště, kde se jim před vypuknutím války s Ruskem téměř podařilo zlikvidovat obchod s otroky, a poslal je do míst, kde mohly leda vyvolat spor se Spojenými státy. Lord Wodehouse, bývalý Palmerstonův velvyslanec u petrohradského dvora, měl na to stejný názor. Poznamenal:
„Na směrnicích nezáleží, neboť jestliže britská vláda dává lodím příkaz, aby v takovém počtu odpluly do amerických vod, povede to dříve či později k nedorozumění mezi námi a Spojenými státy.“
Jenže, ať byly Palmerstonovy tajné záměry jakékoli, je zřejmé, že mu je toryovská vláda zkřížila v roce 1858 jako v roce 1842, a že válečnému pokřiku, který tak bujaře zazníval v kongresu a v tisku, je souzeno, aby vyzněl jen jako „mnoho povyku pro nic“.
Pokud jde o vlastní obchod s otroky, oxfordský biskup a lord Brougham obvinili Španělsko, že je hlavní oporou tohoto ohavného obchodu. Oba vyzývali britskou vládu, aby všemi prostředky, jež má k dispozici, donutila tuto zemi provádět politiku, která by byla v souladu s existujícími smlouvami. Už v roce 1814 byla mezi Velkou Británií a Španělskem uzavřena všeobecná smlouva, jíž Španělsko obchod s otroky jednoznačně odsoudilo. V roce 1817 byla uzavřena zvláštní smlouva, kterou se Španělsko zavázalo, že obchod s otroky, pokud se jím zabývají jeho poddaní, vymýtí do roku 1820, a jako náhradu za ztráty, které jeho poddaní při plnění této smlouvy snad utrpí, obdrželo odškodné 400 000 liber št. Španělsko shráblo peníze, ale žádný ekvivalent za ně neposkytlo. V roce 1835 byla uzavřena nová smlouva, jíž se Španělsko formálně zavázalo, že vydá tak přísný trestní zákon, že jeho občané nebudou moci pokračovat v tomto obchodu. Ale loudavé Španělsko zase postupovalo podle svého pověstného pořekadla: „A la mañana“[a]. Trestní zákon byl vydán teprve za deset let, ale zvláštní náhodou byla vypuštěna hlavní doložka, o niž Anglie usilovala, totiž ta, která prohlašovala obchod s otroky za pirátství. Zkrátka neudělalo se nic než to, že kubánský generálkapitán, ministr vnitra, kamarila, a je-li pravda, co se říká, i členové královské rodiny vybírali od otrokářů svou soukromou daň a prodávali licence na obchod s lidským masem a krví za tolik a tolik dublonů[b] z hlavy.
„Španělsko,“ řekl oxfordský biskup, „se nemůže vymlouvat, že tento obchod je systém, který španělská vláda není s to likvidovat, protože na to nemá dost sil, vždyť generál Valdez ukázal, že na takové výmluvě není ani zbla pravdy. Po svém příjezdu na ostrov svolal Valdez nejvýznamnější obchodníky s otroky, dal jim šestiměsíční lhůtu, v níž měli ukončit všechny své transakce v obchodu s otroky, a řekl jim, že je rozhodnut tento obchod do této doby znemožnit. Jaký byl výsledek? V roce 1840, tj. rok předtím, než se generál Valdez ujal správy ostrova, připlulo od afrických břehů na Kubu 56 lodí s otroky; v roce 1842, kdy byl generál Valdez generálkapitánem na Kubě, připluly sem jen 3 lodi; v roce 1840 bylo na ostrov dopraveno neméně než 14 470 otroků, v roce 1842 jen 3 100.“
Co si má tedy Anglie se Španělskem počít? Znovu protestovat, posílat mu ještě víc depeší, obnovit jednání? Sám lord Malmesbury říká, že dokumenty, které si obě vlády zbytečně vyměnily, by mohly pokrýt všechno vodstvo od španělského pobřeží až po Kubu. Nebo si má Anglie své požadavky stvrzené tolika smlouvami vynutit? V tom právě je čertovo kopýtko. Na scénu vstupuje neblahá postava „nejjasnějšího spojence“, nyní uznávaného strážného anděla otrokářů. Třetí Bonaparte, patron otrokářství ve všech jeho formách, zakazuje Anglii, aby jednala podle svého přesvědčení a podle svých smluv. Lord Malmesbury je jak známo v silném podezření, že se satoryským hrdinou udržuje příliš důvěrné styky. Přesto však ho zcela nepokrytě napadl jako největšího evropského otrokáře, jako člověka, který obnovil tento hanebný obchod v nejhorších formách pod záminkou, aby se černoši směli „svobodně vystěhovat“ do francouzských kolonií. Hrabě Grey doplnil toto nařčení a prohlásil, že „v Africe se válčilo proto, aby se získali zajatci, kteří by se mohli prodat agentům francouzské vlády“. Hrabě Clarendon dodal, že „Španělsko a Francie soupeřily na trhu na černochy a nabízely určitou částku za člověka; nebylo nejmenšího rozdílu ve způsobu, jak se zacházelo s těmito černochy, ať byli posíláni na Kubu nebo do francouzské kolonie“.
Tak neslavně to tedy dopadá s Anglií, která tomuto muži pomohla svrhnout republiku. Druhá republika, stejně jako první, zrušila otroctví. Bonaparte, který dosáhl moci jen tím, že hověl nejnižším lidským vášním, si ji nemůže udržet jinak, než že si den co den kupuje nové spoluviníky. A tak nejen obnovil otroctví, ale obnovením obchodů s otroky si koupit plantážníky. Všechno, co ponižujc svědomí národa, upevňuje znovu jeho moc. Změnit Francii v národ otrokářů by bylo nejjistějším prostředkem, jak zotročit Francii, tu Francii, která měla odvahu před celým světem prohlásit; ať zhynou kolonie, ale ať žijí zásady! Bonaparte dosáhl jednoho — že obchod s otroky se stal válečným pokřikem v boji mezi stoupenci císařství a republiky. Kdyby dnes byla obnovena francouzská republika, bylo by Španělsko zítra donuceno tohoto hanebného obchodu zanechat.
Napsal K. Marx 18. června 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5366 ze 2. července 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a „Zítra je času dost.“ (Pozn. red.)
b — dublon: zlatá španělská mince. (Pozn. red.)