Politické strany v Anglii. - Situace v Evropě

Karel Marx

*Politické strany v Anglii. - Situace v Evropě

Anglie skýtá v této chvíli zvláštní obraz počínajícího rozkladu v nejvyšších státních kruzích, zatímco základna společnosti se zdá naprosto pevná. O nějakém neklidu v masách není nic slyšet, ale ve vládnoucích kruzích je vidět změnu. Což je možné, že se horní vrstvy rozpadají, kdežto dolní vrstvy zůstávají stále stejně otupělé strnulé? Nenarážíme tu samozřejmě na cynické pokusy Palmerstona a jeho společníků „vyplenit“ státní poklad. Konflikty mezi vládnoucí stranou a opozicí jsou stejně trvalým rysem parlamentní historie Anglie jako boje mezi vyhnanci a těmi, kdo je vypovídali, ve středověkých análech italských měst. Nyní však máme v Dolní sněmovně toryovského vůdce^{^[a]}, který uzavírá svou řeč tímto zlověstným prohlášením:

„Nás“ (radikály a torye) „spojuje v této sněmovně a v této zemi jedno, že už totiž nebudeme nástroji nebo oběťmi oligarchie, která se přežila.“

Horní sněmovna přijímá jeden z bodů Lidové charty — zrušení majetkového censu pro členy Dolní sněmovny^{^[398]} a lord Grey, potomek whigovského reformátora, varuje své urozené kolegy, že se ženou k „úplné revoluci v celém systému své vlády a v charakteru své ústavy“; vévoda Rutland je k smrti vystrašen vyhlídkou, že bude muset spolknout „všech pět bodů Charty a možná i víc“. I londýnské „Times“, které jeden den zlověstným tónem varují buržoazii před Disraeiim a Bulwerem, kteří prý jí nepřejí nic dobrého, a aby ji ovládli, jsou s to se spojit s podlou chátrou, hned druhý den varují pozemkovou aristokracii před kramářským panstvem, které prý ji zahubí, až se dostane k moci s pomocí Locke Kingova návrhu zákona, jenž právě prošel v Dolní sněmovně druhým čtením, nebot tento návrh má rozšířit volební právo v hrabstvích na držitele nemovitostí s výnosem 10 liber št.

Faktem je, že obě vládnoucí oligarchické strany v Anglii se už dávno změnily v pouhé kliky bez jakýchkoli vyhraněných zásad. Marně se pokoušely vytvořit nejdříve koalici, potom díktaturu, a nyní se dostaly do stadia, kdy každá z nich může myslet jen jak si prodloužit život tím, že vydá společné zájmy do rukou společného nepřítele, strany radikální buržoazie, která má v Dolní sněmovně mocného představitele v osobě Johna Brighta. Dosud byli toryové aristokraté vládnoucí ve jménu aristokracie a whigové aristokraté vládnoucí ve jménu buržoazie; když se však buržoazie chce chopit vlády svým vlastním jménem, nemají whigové co na práci. Toryové, aby nepřipustili whigy k vládě, budou ustupovat tlaku buržoazní strany, dokud whigové neztratí trpělivost a dokud se tito oligarchové nepřesvědčí, že chtějí-Ii uhájit své vlastní zájmy, musí splynout s konzervativci a vzdát se svých tradičních nároků zastupovat liberální zájmy nebo tvořit samostatnou sílu. Pohlcení whigovské frakce frakcí toryovskou a jejich společná proměna ve stranu aristokracie stojící proti nové buržoazní straně, která vystupuje s vlastním vedením, pod vlastními prapory, s vlastními hesly — to je proces, jehož jsme nyní v Anglii svědky.

Vezmeme-li v ůvahu tuto vnitřní situaci v Anglii, i to, že válka v Indii bude i nadále z Anglie odčerpávat lidi a peníze, můžeme být jistí, že Anglie nebude moci postavit hráz evropské revoluci, která se očividně blíží, tak jako to učinila v roce 1848. Je ještě jedna velmoc, která před deseti lety velmi silně brzdila revoluční proud. Máme na mysli Rusko. Tentokrát se však pod jeho nohama nahromadily hořlaviny, které může silný závan větru ze Západu náhle zažehnout. Příznaky nevolnické války jsou v Rusku tak zřejmé, že gubernátoři nedovedou tento nezvyklý kvas vysvětlovat jinak než tím, že obviňují Rakousko, že prý prostřednictvím tajných emisarů propaguje po celé zemi socialistické a revoluční učení. Představte si, že Rakousko je nejen podezříváno, ale veřejně obviňováno, že je emisarem revoluce! Masakry v Haliči^{^[399]} skutečně světu dostatečně dokázaly, že vídeňská vláda ví, jak v případě potřeby učit nevolníky socialismu podle svých představ. Rakousko však rozhořčeně odmítá toto obvinění a prohlašuje, že jeho východní země jsou zaplavovány a otravovány ruskými panslavistickými agenty, zatímco jeho italští poddaní jsou prý omotáváni sítí společných intrik Bonapartových a carových. Konečně Prusko si jasně uvědomuje nebezpečí této situace, ale je spoutáno na rukou i na nohou a nesmí se hnout sem ani tam. Královská moc je ve skutečnosti podlomena královou pomateností a tím, že regent nemá všechnu moc. Svár mezi kamarilou krále, který odmítá abdikovat, a kamarilou prince, který se neodvažuje vládnout, otevřel stavidla lidovému hnutí.

A tak všechno závisí na Francii, kde obchodní a zemědělské potíže, finanční převrat a nastolení vlády armády místo vlády s pomocí armády, urychlují výbuch. I francouzský tisk konec konců připouští, že je zatím nutno vzdát se všech nadějí na návrat prosperity. „Soudíme, že by bylo pošetilé trápit veřejnost chimáérickou nadějí na bezprostřední obrat,“ píše „Constitutionnel‘. „Stagnace pokračuje a přes příznivé zjevy, které tu jsou, nesmíme očekávat nějakou okamžitou změnu,“ píše „Patrie“. „Union“^{^[400]} a „Univers“ jako ozvěna tyto nářky opakují. „Všeobecně se přiznává, že od revoluce z roku 1848 nezažila Paříž větší obchodní tíseň než v této chvíli,“ píše pařížský dopisovatel londýnských „Times“; akcie Crédit mobilier klesly přibližně na 550 franků, tj. pod nominální cenu, za niž se prodávaly široké veřejnosti. Na druhé straně prázdná císařská pokladna nutí Napoleona, aby trvat na svém plánu konfiskace.^{^[b]} „Jediná otázka, kterou si musíme položit,“ píše klerikální list vycházející v Anjou, „je, zda bude respektováno vlastnictví.“ Vlastnictví — to jistě! Jediná otázka teď je, odpovídá Bonaparte, jak si zajistit armádu; a řeší tuto otázku svým obvyklým způsobem. Celou armádu je třeba znovu koupit. Nařídil zvýšit všem služné. V Anglii nastal mezitím poplach a v Rakousku panika. Všude se soudí, že každou chvíli musí vypuknout válka. Ludvík Napoleon se jinak nemůže vyhnout rychlé zkáze. Počátek konce je blízký.

Napsal K. Marx 11. června 1858
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5359 ze 24. června 1858

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — Disraeliho. (Pozn. red.)

b Viz zde. (Pozn. red.)

398 Lidová charta (Peopleʼs Charter] — listina obsahující požadavky chartistů; byla uveřejněna 8. května 1838 jako návrh zákona, který měl být předložen parlamentu; měla šest bodů: všeobecné volební právo (pro muže od 21 let), každoroční volby do parlamentu, tajné hlasování, stejné volební obvody, odstranění majetkového censu pro kandidáty na poslance do parlamentu, plat pro poslance. Petice chartistů, požadující přijetí Lidové charty, byly parlamentem zamítnuty.

399 K masakrům v Haliči, v jedné z rakouských zemí, došlo roku 1846 při protifeudálním hnutí ukrajinských rolníků proti polským statkářům. Aby potřely polskou šlechtu, která připravovala povstání proti Rakousku, využily rakouské úřady třídních a národnostních rozporů mezi ukrajinskými rolníky a polskými statkáři a rozšířily provokativní pověsti, že rakouský císař hodlá zrušit robotu. Proti tomu se postavila šlechta. Vypukly krvavé rolnické nepokoje, někde rolníci vraždili polské statkáře. Když rakouská vláda šlechtu zastrašila, potlačila krutě rolnické hnutí.

400 „LʼUnion“ („Svaz“] — francouzský klerikálně monarchistický list. Pod tímto názvem vycházel v Paříži od roku 1848 do roku 1869.