Karel Marx
Návrh zákona o Indii[403]
Poslední návrh zákona o Indii schválila Dolní sněmovna ve třetím čtení, a protože Sněmovna lordů podléhající vlivu Derbyho se pravděpodobně do boje nepustí, je osud Východoindické společnosti zřejmě zpečetěn. Je nesporné, že neumírá hrdinskou smrtí, nýbrž že svou moc pročachrovala, podobně jako si ji kdysi nenápadně přisvojovala, kousek po kousku, jak je při obchodech zvykem. Celá historie společnosti je vlastně historie koupí a prodejů. Začala tím, že si svrchovanost koupila, a končí tím, že ji prodává. Padla — nikoli na bitevním poli, nýbrž pod úderem exekutorského kladívka do rukou toho, kdo nejvíc nabídl. V roce 1693 získala od koruny chartu na jedenadvacet let tím, že zaplatila velkou částku vévodovi z Leedsu a jiným státním hodnostářům. V roce 1767 dosáhla prodloužení své pravomoci o dva roky za slib, že bude ročně vyplácet 400 000 liber št. do pokladny britské říše. V roce 1769 uzavřela podobný obchod na pět let; brzy potom však za to, že jí státní pokladna prominula stanovené roční platby a že jí zapůjčila 1 400 000 liber na čtyřprocentní úrok, se zřekla některých částí své svrchované moci, především ponechala parlamentu jmenování generálního guvernéra a čtyř členů jeho rady; plně přenechala koruně jmenování nejvyššího soudce a tří soudců jemu přidělených; dala souhlas k tomu, aby akcionářská rada byla přeměněna z orgánu demokratického v oligarchický.[404] A nyní, v roce 1858, když akcionářské radě slavnostně slíbila, že se bude všemi ústavními „prostředky« bránit odevzdání své správní pravomoci koruně, Východoindická společnost na tento princip přistoupila a vyslovila souhlas s návrhem zákona, který společnost sice poškozuje, ale zajišťuje příjmy a funkce jejím hlavním ředitelům. Jestliže hrdinova smrt, jak říká Schiller, se podobá západu slunce[a], pak odchod Východoindické společnosti připomíná spíš vyrovnání bankrotáře s věřiteli.
Tento návrh zákona svěřuje hlavní správní funkce ministrovi pro Indii a jeho radě[405], stejně jako v Kalkatě spravuje záležitosti generální guvernér se svou radou. Avšak oba tito hodnostáři — ministr v Anglii i generální guvernér v Indii — mají právo nedbat rady svých přísedících a jednat podle svého vlastního uvážení. Návrh nového zákona uděluje též ministrovi všechny pravomoci, které předseda Kontrolního úřadu nyní vykonává prostřednictvím tajného výboru —jmenovitě pravomoc zasílat v naléhavých případech do Indie příkazy, aniž musí žádat svou radu o vyjádřeni. Při zřizování této rady bylo však přece jen uznáno za nutné obracet se na Východoindickou spoleěnost jako na jediný zdroj, odkud lze získávat členy rady nejmenované korunou. Volitelné členy rady mají volit ředitelé Východoindické společnosti ze svých řad.
Jméno Východoindické společnosti tedy nakonec přežije její vlastní existenci. V poslední chvíli Derbyho vláda oznámila, že její návrh zákona neobsahuje doložku, jíž by se rušila Východoindická společnost, tak jak je reprezentována ředitelskou radou, že se jí jen vymezuje dřívější úloha společnosti akcionářů, která rozděluje dividendy zaručené různými zákonodárnými akty. Pittův zákon z roku 1784 podřídil vlastně správní politiku společnosti rozhodujícímu vlivu vlády, představované Kontrolním úřadem. Zákon z roku 1813 odňal společnosti obchodní monopol kromě obchodu s Čínou. Zákon z roku 1834 úplně likvidoval její obchodní charakter a zákon z roku 1854 ji zbavil posledních zbytků moci, ale ponechal ještě v jejích rukou správu Indie. Kolo dějin se otočilo a Východoindická společnost, jež se v roce 1612 přeměnila v akciovou společnost, se znovu odívá do svého původního hávu, jenže nyní představuje obchodní společenství bez obchodu, akciovou společnost, která nemá spravovat akciový kapitál, nýbrž jen pobírat pevně stanovené dividendy.
Historie návrhu zákona o Indii se vyznačuje většími dramatickými obraty než kterýkoli jiný akt novodobého parlamentního zákonodárství. Když vypuklo povstání sipáhíů, všechny třídy britské společnosti volaly po reformách v Indii. Zprávy o mučení vydražďovaly obrazotvornost lidu, generálové i nejvyšší civilní činitelé v Indii prudce odsuzovali zasahování vlády do náboženství domorodců. Lupičská politika anexí, kterou prováděl lord Dalhousie, pouhý nástroj Downing Streetu, vření neuváženě vyvolané mezi asijskou veřejností pirátskými válkami v Persii a v Číně — válkami rozpoutanými a vedenými na osobní příkaz Palmerstonův, nedostatečná opatření, jimiž čelil povstání — k dopravě vojska se používalo plachetních lodí místo parníků a plulo se oklikou kolem mysu Dobré naděje místo přepravy přes Suezskou šíji — to všechno podněcovalo nespokojenost, která vybuchla ve volání po reformě v Indii — reformě indické správy prováděné Východoindickou společností, reformě vládní politiky vůči Indii. Palmerston se chytil tohoto volání lidu a rozhodl se využít ho výlučně ve svůj prospěch. Protože vláda i společnost hanebně ztroskotaly, bylo třeba společnost obětovat a vládu učinit všemohoucí. Pravomoc společnosti měla prostě přejít na nynějšího diktátora, který předstíral, že zastupuje korunu před parlamentem a parlament před korunou, a tak si pro svou osobu zajištoval výsady obou. Kdyby byl Palmerston měl za sebou indickou armádu, v rukou indickou pokladnu a v kapse právo obsazovat indické úřady, jeho postavení by bylo neotřesitelné.
Jeho návrh zákona prošel triumfálně prvním čtením, ale jeho další postup byl přerušen známým návrhem zákona o spiknutích, po němž přišli k moci toryové.
Jakmile toryové znovu oficiálně zasedli do vládních lavic, prohlásili hned první den, že z úcty k rozhodnému přání poslanců se vzdají odporu proti převedení správy Indie z rukou společnosti do pravomoci koruny. Zdálo se už, že parlamentní neúspěch lorda Ellenborougha uspíší Palmerstonův návrat k moci, tu však zasáhl lord John Russell, který chtěl donutit diktátora ke kompromisu, a zachránil vládu návrhem, aby se zákon o Indii projednával na základě parlamentní rezoluce, a ne vládní osnovy zákona. Nato Palmerston honem využil depeše lorda Ellenborougha o Avadhu, jeho náhlé demise a zmatku ve vládním táboře, který tím byl vyvolán. Toryové se museli znovu navrátit do chladného stínu opozice, když krátkého období své vlády využili k tomu, že zlomili ve své vlastní straně odpor proti konfiskaci Východoindické společnosti. Je však dostatečně známo, jak se všechny tyto důmyslné výpočty zhatily. Palmerston, místo aby vystoupil vzhůru po troskách Východoindické společnosti, byl pod nimi pohřben. Po celou dobu rozpravy o Indii se zdálo, že sněmovně působí obzvláštní potěšení, je-li tento civis romanus[406] ponižován. Všechny jeho pozměňovací návrhy a doplňky, významné i bezvýznamné, s ostudou propadaly, neustále byl zahrnován nejnepříjemnějšími narážkami na afghánskou, perskou a čínskou válku a doložka pana Gladstona, aby ministru pro Indii byla odňata pravomoc vyvolávat války za hranicemi Indie, což bylo míněno jako důtka celé dosavadní Palmerstonově zahraniční politice, byla přijata drtivou většinou, třebaže se Palmerston zuřivě bránil. Přestože však byl muž hozen přes palubu, jeho zásady byly vcelku přijaty. Výkonná moc, i když ji poněkud oslabují omezující pravomoci Indické rady, která je ve skutečnosti jen dobře placeným přízrakem staré ředitelské rady, byla formální anexí Indie natolik posílena, že bude nutné vhodit na misku parlamentních vah celou váhu demokracie, aby se dosáhlo rovnováhy.
Napsal K. Marx 9. července 1858
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5384 z 24. července 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Schiller, „Loupežníci“, 3. dějství, druhý výstup. (Pozn. red.)
403 Název článku je uveden podle Marxova zápisníku z roku 1858.
404 Tím se myslí „Zákon o zásadách nejlepší správy záležitostí Východoindické společnosti“ z roku 1773. Tímto zákonem se zmenšil počet akcionářů, kteří se mohli zúčastnit rozhodování o záležitostech společnosti a voleb ředitelské rady. Shromáždění akcionářů (akcionářské rady) se podle zákona mohli s právem rozhodujícího hlasu zúčastnit jen držitelé akcií v hodnotě nejméně 1000 liber št. Generální guvernér Indie a členové jeho rady byli poprvé ustanoveni jmenovitě na 5 let a před uplynutím této lhůty je mohl zbavit úřadu jedině král na žádost ředitelské rady společnosti. Napříště měli být generální guvernér a jeho rada ustanovováni společností. Zákonem z roku 1773 se v Kalkatě zřizoval Nejvyšší soud, který se skládal z nejvyššího soudce a tří jeho pomocníků.
405 Ministr pro Indii a jeho rada — viz poznámku [401].
406 „Civis romanus sum“ („sem římský občan“) — přezdívku „římský občan“ dostal Palmerston po svém projevu v Dolní sněmovně v záležitosti kupce Pacifica (viz poznámku [172]).