Růst počtu choromyslných v Anglii

Karel Marx

*Růst počtu choromyslných v Anglii

V britské společnosti není snad nic jistějšího než fakt, že s růstem bohatství roste úměrně také pauperismus. Pozoruhodné je, že stejný zákon platí zřejmě i o choromyslných. Růst počtu choromyslných ve Velké Británii drží krok s růstem objemu vývozu a převyšuje růst počtu obyvatel. Prudký růst počtu choromyslných v Anglii a Walesu v období od roku 1852 do roku 1857, tj. v období nebývalé obchodní prosperity, vysvitne z této tabulky srovnávající roční stav pauperů, choromyslných a slabomyslných za léta 1852, 1854 a 1857^{^[411]}:

Datum	Počet obyvatel	Nemocni v ústavech pro choro- myslné v hrabstvích a městech	Nemocní v soukro- mých kon- cesovaných sanatoriích	Nemocní v chudo- bincích	V péči přátel a jinde	Celkový počet choromysl- nýeh a slabo- myslných	Poměr mezi počtem choromysl- nýeh a slabo- myslných a celkovým počtem obyvatel
————————————————————————————————————————————————————————
K 1. lednu 1852	17 927 609	9 412	2 584	5 055	4 107	21 158	1:847
K 1. lednu 1854	18 649 849	11 956	1 878	5 713	4 940	24 407	1:762
K 1. lednu 1857	19 408 464	13 488	1 908	6 800	5 497	27 693	1:701

Poměr mezi počtem akutních a vyléčitelných případů a počtem chronických a zřejmě nevyléčitelných onemocnění byl na konci roku 1856 odhadován poněkud níže než 1:5, jak je vidět z tohoto oficiálního přehledu:

	Pacienti všech kategorií v ústavech	Počet pravděpodobně vyléčitelných pacientů
——————————————————————————————————————————————————
V ústavech hrabství a měst	14 393	2 070
V nemocnicích	1 742	340
V londýnských koncesovaných soukromých sanatoriích	2 578	390
Ve venkovských koncesovaných soukromých sanatoriích	2 598	527
——————————————————————
Celkem	21 311	3 327
Pravděpodobně vyléčitelní	3 327
——————————————————————
Pravděpodobně nevyléčitelní	17 984

Pro umístění duševně chorých a slabomyslných všech kategorií a stupňů existuje v Anglii a Walesu 37 veřejných ústavů, z nichž 33 je v hrabstvích a 4 ve městech; dále 15 nemocnic, 116 soukromých koncesovaných sanatorií, z nichž 37 je v hlavním městě a 79 na venkově, a konečně chudobince. Veřejné ústavy, nebo správněji ústavy pro choromyslné, mají podle zákona přijímat výhradně nemajetné choromyslné a mají sloužit jako nemocnice, kde se léčí pacienti a ne jen zajišťují choromyslní. Vcelku, alespoň v hrabstvích, jsou to dobře spravované instituce, i když jsou příliš rozsáhlé, než aby je bylo možno řádně spravovat, jsou přeplněny, pacienti v nich nejsou pečlivě odděleni podle jednotlivých kategorií a lze v nich umístit jen něco málo přes polovinu všech choromyslných z řad chudiny. Konec konců těchto 37 zařízení, rozptýlených po celé zemi, stačí pojmout jen asi 15 690 chovanců. Nával choromyslných do těchto nákladných ústavů lze ilustrovat jedním případem. Když byl v roce 1831 postaven Hanwell (v Middlesexu) pro 500 pacientů, předpokládalo se, že vystačí pro potřeby celého hrabství. Za dva roky byl však ústav plný; po dalších dvou letech musel být rozšířen pro dalších 300 pacientů a nyní (přestože byl mezitím vybudován Colney Hatch pro 1200 nemajetných choromyslných téhož hrabství) je v Hanwellu už přes 1000 pacientů. Colney Hatch byl otevřen roku 1851; po necelých pěti letech bylo nutno vyzývat daňové poplatníky, aby dali vybudovat další útulek, a z nejnovějších přehledů je vidět, že na sklonku roku 1856 bylo přes 1000 nemajetných choromyslných, příslušných do hrabství, pro něž v žádném z obou ústavů v hrabství nebylo místo. Existující ústavy jsou příliš veliké, než aby se daly řádně vést, a přitom je jich příliš málo, než aby stačily při prudkém růstu počtu duševně chorých. A především by ústavy měly být rozděleny do dvou odlišných kategorií: ústavy pro nevyléčitelné a nemocnice pro vyléčitelné případy. Když jsou nemocní obou kategorií pohromadě, žádnému se nedostane patřičného ošetření a léčení.

Soukromá koncesovaná sanatoria jsou vcelku vyhrazena pro lépe situovaně pacienty. Proti těmto „útulným zátiším“, jak je jejich majitelé s oblibou nazývají, se v poslední době obrátilo rozhořčení veřejnosti v souvislosti s únosem lady Bulwerové do Wyke House a s hrubým zacházením s paní Turnerovou v Acomb House v Yorku. Protože se každým okamžikem očekává, že parlament začne vyšetřovat taje kšeftaření s duševními chorobami v Británii, můžeme se k této věci vrátit později. Zatím si všimněme, jak se zachází s 2000 choromyslných z řad chudiny, které chudinská péče a jiné místní úřady na základě smlouvy předaly do soukromých koncesovaných sanatorií. Majitelé těchto sanatorií dostávají týdně na jednoho pacienta pět až dvanáct šilinků na výživu, léčení a ošacení, ale průměrné náklady se pohybují od 5 do 8 šilinků 4 pencí. Majitelé ústavů ovšem nemyslí na nic jiného, než jak z těchto malých příjmů vytlouci co největší zisky, a proto vydávají na pacienty co nejméně. Komise pro duševní choroby ve své poslední zprávě^{^[412]} konstatuje, že i v těch soukromých sanatoriích, která mají pro péči o nemocné velké a dostatečné prostředky, je skutečná péče o pacienty podvodem a léčení choromyslných hanbou.

Je pravda, že na doporučení komise pro duševní choroby má lord kancléř právo zrušit koncesi anebo nepovolit její obnovení, ale v mnoha případech, tam, kde v sousedství není žádný veřejný ústav nebo kde existující ústav je už přeplněn, nezbylo komisi nic jiného, než koncesi prodloužit, nebo přemístit většinu nemajetných choromyslných do chudobinců. Táž komise však dodává, že i když podmínky v koncesovaných sanatoriích jsou velmi špatné, přece jen v nich nehrozí nemocným takové nebezpečí a zlo, jako kdyby byli ponecháni v chudobincích, kde se o ně takřka nikdo nestará. V chudobincích je v této době umístěno na 7000 choromyslných. Zpočátku byli do oddělení pro choromyslné v chudobincích přijímáni jen ti choromyslní z řad chudiny, kteří nepotřebovali o mnoho větší péči než se zde obvykle poskytuje, a mohli se stýkat s ostatními chovanci. Ale vzhledem k tomu, že lze těžko umístit nemajetné choromyslné v řádně spravovaných ústavech, a z úsporných důvodů přeměňují chudinské rady pří farnostech ve stále širším měřítku chudobince v ústavy pro choromyslné, v nichž se však pacientům nedostává opatrováni, léčení a dozoru, tj. té základní péče, jíž sejim dostává v řádných ústavech. V četných velkých chudobincích je v oddělenich pro choromyslné po 40—120 chovancích. Místnosti jsou temné a chovanci nemají možnost se nijak zaměstnat, nemají možnost pohybu ani zábavy. Jejich opatrovníky jsou většinou sami chovanci chudobinců, naprosto neschopní zvládnout úkoly, které mají plnit. Strava, která je pro nešťastné oběti duševních chorob důležitější než cokoli jiného, je zřídkakdy lepší než strava fyzicky a duševně zdravých chovanců. Je proto přirozené, že pobytem v chudobincích se nejen zhoršují případy neškodných duševních poruch, pro něž byly chudobince původně určeny, ale často se případy, které se při včasném léčení daly vyléčit, mění v chronická a trvalá onemocnění. Rozhodující zásadou péče o chudé je však šetrnost.

Podle zákona má nemajetný choromyslný jít nejdříve na prohlídku k obvodnímu lékaři, který je povinen uvědomit příslušného úředníka chudinské péče, a ten má zase uvědomit místního soudce, na jehož příkaz mají být nemocní dopraveni do ústavu pro choromyslné. Ve skutečnosti se tato ustanovení vůbec nedodržují. Nemajetní choromyslní se okamžitě posílají do chudobinců, kde zůstanou na trvalo, pokud se dají ovládat. Doporučení, která komise pro duševní choroby při svých návštěvách v chudobincích dává, aby všichni chovanci, kteří jsou považováni za vyléčitelné nebo jimž se nedostává takového léčení, jaké jejich stav potřebuje, byli posláni do ústavů, jsou obvykle zvrácena zprávou lékaře chudinské péče, který označí pacienta za „neškodného“. Jaké péče se chovancům v chudobincích dostává, lze posoudit z následujících příkladů, které podle poslední zprávy o duševních chorobách „věrně líčí životní podmínky choromyslných v chudobincích“.

V nemocničním ústavu v Norwichi leží na slamnících i nemocní a slabí pacienti. V třinácti malých místnostech jsou kamenné podlahy. Nejsou tu splachovací záchody. Noční pohotovostní služba v oddělení mužů byla zrušena. Je zde velký nedostatek příkrývek, ručníků, flanelového prádla, svěracích kazajek, umyvadel, židlí, talířů, lžic a jídelen. Větrání je špatné. Citujeme:

„Nedalo se věřit ani tomu, co navenek vypadalo v pořádku. Zjistilo se například, že značná část lůžek, na nichž leželi špinaví pacienti, byla každé ráno odnášena a na jejich místo postavena přes den, na ukázku, lépe vyhlížející čistá lůžka $ čistými prostěradly a přikrývkami složenými v záhlaví, která byla pravidelně každý večer zase odnášena a nahrazována lůžky špinavými.“

Jako jiný příklad uveďme blackburnský chudobinec:

„Denní místnosti pro muže v přízemí jsou malé, nízké, temné, špinavé a značnou část prostoru pro 11 pacientů zabírá několik těžkých židlí, k nimž jsou pacienti připoutáváni popruhy, a velké, do místnosti vystupující krbové mřížoví. Místnosti pro ženy v prvním poschodí jsou rovněž přeplněny; v jedné, které se používá i jako ložnice, je vclká část oddělena na záchod; lůžka jsou postavena těsně vedle sebe, takže mezi nimi není místo. Ložnice, v niž leží 16 mužských pacientů, je těsná a odporně v ní páchne. Místnost je 29 stop dlouhá, 17 stop 10 palců široká a 7 stop 5 palců vysoká, takže na každého pacienta připadá 2,39 krychlové stopy. Na všech lůžkách jsou slamníky, i pro nemocné pacienty upoutané na lůžko. Všechna prostěradla jsou špinavá a jsou na nich žluté pruhy od rezavých postelových rámů. Péče o lůžka se zřejmě ponechává převážně pacientům. Mnozí pacienti jsou špinaví, což je třeba přičíst hlavně nedostatku řádné péče o pacienty a pozornosti k nim. V místnostech je nedostatek nočních nádob a uprostřed velké ložnice pro muže se staví na noc jen jeden kbelík. Štěrkované dvory — dva pro muže a dva pro ženy —‚ kam chodí pacienti na procházku, jsou obehnány vysokými zdmi a nejsou v nich žádné lavice, největší z nich je 74 stop dlouhý a 30 stop 7 palců široký a nejmenší má rozměr 32 stop na 17 stop 6 palců. Cely na jednom z dvorů se příležitostně používá pro izolaci podrážděných pacientů. Cela je kamenná, osvětlená malým čtverhranným otvorem opatřeným železnými tyčemi, aby pacient nemohl uprchnout, bez okenic a rámu. Na podlaze leží velký slamník a v rohu stojí těžká židle. Na celu dozírá sluha a sestra. Správce chudobince je nekontroluje, ani zde neprovádí tak důkladnou inspekci jako v jiných odděleních.“

Bylo by příliš odporné uvádět třebas jen výňatky ze zprávy komise o chudobinci sv. Pankráce v Londýně, který je jakýmsi příšerným pandémoniem. Celkem vzato, v Anglii je málo chlévů, které by ve srovnání s odděleními pro choromyslné v chudobincích nevypadaly jako budoáry, a kde by ošetření čtyřnožců nebylo možno nazvat sentimentálním ve srovnání s ošetřením nemajetných choromyslných.

Napsal K. Marx 30. července 1858
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5407 z 20. srpna 1858

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:

411 „Annual Reports of the Conimissioners in Lunacy to the Lord Chancellor“, 1852, 1854, 1857 [„Výroční zprávy členů komise pro duševní choroby lordu kancléři“, 1852, 1854, 1857], Londýn 1853—1858.

412 „Report on Lunatic Asylums In England and Wales“ [„Zpráva o stavu ústavů pro choromyslné v Anglii a Walesu“), Londýn 1857—1858.