Karel Marx
*Anglický bankovní zákon z roku 1844
Čtenáři se jistě upamatují, že v roce 1857 byl narycblo svolán britský parlament, když ministerský předseda a kancléř pokladu na svou odpovědnost nařídili dopisem, z 12. listopadu, aby byla pozastavena účinnost zákona o Anglické bance, a to právě v době, kdy finanční panika byla v plném proudu.[a] Jakmile byla přijata osnova o beztrestnosti při porušováni zákona, parlament se odročil a zanechal zvláštní výbor, aby „zkoumal účinnost bankovních zákonů z let 1844 a 1845, jakož i příčiny nedávně obchodní krize“. Výbor zasedat ve skutečnosti od začátku roku 1857 a uveřejnil o účinnosti a následcích bankovních zákonů z roku 1844—1845 už dva objemné svazky, jeden obsahoval svědecké výpovědi a druhý dodatky[413]. Na práci výboru se už téměř zapomnělo, když jej obchodní krize znovu probudila k životu a dodala mu „další materiál ke zkoumání“. Ve dvou objemných svazcích, o nichž jsme se zmínili, se o anglickém obchodu, pouhé dva měsíce před ohromným obchodním krachem, prohlašovalo, že je „zdravý“ a „v pořádku“. Pokud jde o účinnost bankovního zákona sira Roberta Peela, lord Overstone o něm 14. července 1857 pěl ve výboru tyto chvalozpěvy:
„Přísným a rychlým uplatněním zásad zákona z roku 1844,“ řekl Overstone, „prošlo všechno snadno a lehce; peněžní systém funguje bezpečně a nerušeně; prosperita země je nesporná; důvěra veřejnosti v moudrost zákona z roku 1844 každým dnem sílí; přeje-li si výbor další praktickd důkazy o správnosti zásad, na nichž tento zákon spočívá, či o blahodárných výsledcích, které přinesl, bude správné a dostačující, odpovím-li výboru, aby se rozhlídl kolem sebe, aby se podíval na nynější stav obchodu země, na spokojenost lidu, na bohatství a prosperitu všech tříd. Potom nechť rozhodne, zda má zrušit zákon, na jehož základů bylo těchto výsledků dosaženo.“
Šest měsíců nato musel týž výbor blahopřát vládě k tomu, že působnost tohoto zákona pozastavila!
Výbor měl mezi svými členy celkem pět kancléřů pokladu či bývalých kancléřů pokladu, totiž pana Disraeliho, sira G. C. Lewise, pana Gladstona, sira Charlese Wooda a sira Francise Baringa, a navíc ještě pana Wilsona a pana Cardwella, dva muže, kteří si už dávno zvykli dávat ministrům financi rozumy. Kromě těchto lidi byla ve výboru všechna esa anglické byrokracie. Výbor měl ve skutečností přes dvacet členů a byl znamenitým konkláve finanční a ekonomické moudrosti. Měl řešit tyto otázky: předně, otázku zásad bankovního zákona z roku 1844; za druhé, jaký vliv má na obchodní krize emise bankovek splatných na požádáni, a konečně, jaké jsou všeobecné příčiny nynější krize. Podáme tu stručný přehled odpovědí výboru na všechny tyto otázky.
Sir Robert Peel, parlamentní kmotr, a lord Overstone, duchovní otec zákona z roku 1844, který zakázal Anglické bance vydávat bankovky v částce vyšší než 14 500 000 liber št., nejsou-li kryty zlatem, si namlouvali, že zabránili finančním potížím a panikám, které se periodicky objevovaly v období od roku 1815 do roku 1844. Za deset let se dvakrát zklamali ve svém očekávání, přes mimořádnou a neočekávanou pomoc, kterou pro působnost zákona znamenalo objevení nových velkých nalezišť zlata. V letech 1847 a 1857 byly paniky dokonce ještě prudší a zhoubnější než kdykoli předtím, jak vyplývá ze svědeckých výpovědí učiněných před výborem. Dvakrát, jednou v roce 1847 a podruhé v roce 1857, musela vláda překročit zákon o Anglické bance, aby zachránila banku a finanční svět, který se kolem ní točí.
Zdálo by se, že výbor měl před sebou velmi prostou alternativu: buď bylo to, že vláda zákon občas překračovala, správné, a pak byl zákon nutně špatný, anebo byl zákon správný, a pak se mělo vládě zakázat, aby do něho svévolně zasahovala. Je to k nevíře, ale výbor se pokoušel dokázat, že je nutné, aby zákon platil dál i aby byl občas porušován. Zákony mají obvykle omezovat neomezenou moc vlády. Zde se naopak zdá, že zákon zůstával v platnosti, jen aby jej výkonná moc mohla i nadále podle svého uvážení přestupovat. Dopis vlády, který zmocňoval Anglickou banku, aby vyhovovala žádostem o eskont a půjčovala na schválené záruky nad hranici oběživa předepsanou zákonem z roku 1844, byl vydán 12. listopadu, ale až do 30. listopadu musela Anglická banka dávat do oběhu průměrně denně asi za půl miliónu liber šterlinků bankovek nad zákonnou hranici. Nezákonný přebytek oběživa vzrostl 20. listopadu asi na milión liber šterlinků. Bylo ještě třeba nějak dokazovat, jak škodlivý a nesmyslný byl pokus sira Roberta Peela „regulovat“ peněžní oběh? Výbor naprosto správně tvrdí, „že žádný systém peněžního oběhu nemůže zabezpečit obchodní zemi před důsledky její vlastní neprozřetelnosti“. Tato moudrá poznámka však není právě k věci. Šlo spíš o to, zda zákonodárná ustanovení mohou či nemohou uměle zhoršit peněžní paniku, která je jen jednou fází obchodní krize.
Na ospravedlnění bankovního zákona výbor říká:
„Hlavním cílem příslušného zákonodárství nepochybně bylo zajstit, aby se objem papírového oběživa v království měnil podle stejných zákonů, podle nichž se mění objem kovového oběživa. Nikdo nepopírá, že tohoto cíle bylo dosaženo.“
Podotkněme nejdříve, že výbor odmítá vyslovit názor o zákonech, podle nichž se mění objem kovového oběživa; obává se totiž, že by „nemohl dospět k nějakým závěrům bez velkých názorových rozdílů“. Podle názoru stoupenců čistě kovového oběživa, se sirem Robertem Peelem v čele, se čistě kovové oběživo smršťuje nebo rozšiřuje podle stavu směnečného kursu, tj. při příznivém kursu se zlato hrne do země, kdežto při nepříznivém kursu naopak ze země uniká. V prvním případě ceny všeobecně stoupají, v druhém případě klesají. Jestliže je tedy toto prudké kolísání cen nerozlučně spojeno s čistě kovovým oběhem, měl pan J. S. Mill jistě pravdu, když před výborem prohlásil, že smyslem papírového oběživa není napodobovat tyto zhoubné výkyvy, nýbrž je zmírňovat a zabraňovat jim.
Ale ukázalo se, že předpoklady, z nichž stoupenci čistě kovového oběživa při své argumentaci vycházejí, jsou imaginární. V zemích, kde neexistují žádné úvěrové operace a kde tudíž neobíhají papírové peníze, jak tomu bylo například ještě donedávna ve Francii a jak tomu je v mnohem větším měřítku ještě ve všech asijských zemích, se všude hromadí zlato a stříbro jako poklady v rukou soukromých osob, Když nepříznivý směnečný kurs vyvolá odliv drahých kovů ze země, tu se pak tyto poklady otvírají, nebot se zvýšila úroková sazba. Když se směnečný kurs obrátí, přebytek drahých kovů se opět přelije do pokladů. Ani v jednom, ani v druhém případě se v oběhu nevytvoří vakuum nebo naopak přebytek. Odliv a příliv drahých kovů má vliv na stav pokladů, ale nemá vliv na stav oběživa, a proto vůbec nepůsobí na celkovou úroveň cen. Jaký tedy má smysl, když výbor na obhajobu bankovního zákona z roku 1844 tvrdí, že v obdobích tísně vyvolává náhlé kolísání cen, k němuž, jak výbor nesprávně předpokládá, dochází na základě čistě kovového oběhu? Zákon sira Roberta Pecla, říká výbor, však přinejmenším zaručuje směnitelnost bankovek, což je hlavní povinnost banky. Výbor dodává:
„Zásoba, kterou tato instituce musí ve svých trezorech udržovat podle ustanovení zákona z roku 1844, je větší, než jaká se tam udržovala v kterémkoli dřívějším období tísně na peněžním trhu. Za krize z roku 1825 klesla zásoba drahých kovů na 1 261 000 liber št., v roce 1837 na 3 831 000 liber št., v roce 1839 na 2 406 000 liber št., kdežto od roku 1844 byl nejnižší stav 8 313 000 liber št. — v roce 1847 a 6 080 000 liber št. — v roce 1857.“
Především, směnitelnost bankovek byla za všech těchto panik zachována ne proto, že Anglická banka měla dostatek drahých kovů, aby mohla dostát svým závazkům, ale prostě proto, že se na ní nežádalo, aby platila ve zlatě. V roce 1825 například odolala banka náporu tím, že vydala bankovky v hodnotě 1 libry št. Jestliže se poměrně větší zásoby drahých kovů v bance v letech 1847 a 1857 považují prostě za důsledek zákona z roku 1844, pak se na základě stejně úvahy musí témuž zákonu připsat na vrub to, že v roce 1857, navzdory kalifornskému a australskému zlatu, klesly zásoby drahých kovů o víc než 2 milióny liber št. pod úroveň z roku 1847. A ačkoli měla Anglická banka dvakrát či třikrát víc zlata než v roce 1825 a 1836, přesto se dík ustanovením zákona sira Roberta Pecla ocitla v roce 1847 a 1857 na pokraji bankrotu. Podle svědectví guvernéra banky byla celková rezerva bankovního oddělení 12. listopadu 1857, v den, kdy byl vydán dopis kancléře pokladu, jen 580 751 liber št., přičemž její vklady činily v téže době 22 500 000 liber št., z čehož téměř 6 500 000 liber št. patřilo londýnským bankéřům. Nebýt dopisu státní pokladny, byl by se musel celý krám zavřít. Zvýšení nebo snížení úrokově sazby — a banka přiznává, že nemá žádné jiné prostředky, jimiž by mohla ovlivnit oběh peněz —je operace, jíž se používalo už před vydáním zákona z roku 1844 a jehož by se ovšem mohlo použít, i kdyby byl zákon zrušen. Banka však říká, že ředitelé chtějí, aby jejich vážnost byla posílena zákonem, a že by nebylo vhodné „ponechat je jen jejich vlastnímu rozumu a odhodlání“. V normálních dobách, kdy zákon o bance je vyloženě mrtvou literou, chtějí ředitelé mít posilu ve fikci, že náležitě působí, a v dobách tísně, kdy by jedině mohl působit, se ho chtějí vládním nařízením zbavit.
Napsal K. Marx 6. srpna 1858
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5409 z 23. srpna 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
413 „Report from the Select Committee on the Bank Acts“ („Zpráva zvláštního výboru pro zkoumání působnosti bankovních zákonů“], část I—II, Londýn 1857.