Karel Marx
*Anglo-čínská smlouva
Čínská smlouva, kterou sir Henry Pottinger podepsal 29. srpna 1842 a která byla podobně jako nové smlouvy s Čínou diktována před ústím děl, se ukázala z obchodního hlediska jako nezdařilá, a tuto skutečnost nyní přiznává i významný orgán britského svobodného obchodu, londýnský „Economist“. Tento list, který vystupoval jako jeden z nejhorlivějších apologetů nedávné invaze do Číny, pokládá nyní za svou povinnost „mírnit“ optimistické naděje, živené v jiných kruzích. „Economist“ považuje účinky smlouvy z roku 1842 na britský vývozní obchod za „precedens, který by nám měl být výstrahou před následky chybného postupu“. To je jistě dobrá rada. Jenže důvody, které pan Wilson uvádí na vysvětlení, proč se nezdařil první pokus násilně rozšířit čínský trh pro západní zboží, se nezdají ani zdaleka přesvědčivé.
Jako první vážná příčina tohoto pozoruhodného nezdaru se uvádí, že čínský trh byl v prvních třech letech po podpisu Pottingerovy smlouvy ze spekulačních důvodů přeplněn a že angličtí obchodníci si nevšímali charakteru čínské poptávky. Anglický vývoz do Číny, který v roce 1836 dosáhl 1 326 388 liber št., klesl v roce 1842 na 969 000 liber št. Jeho prudký a trvalý růst v následujících šesti letech dokazují tato čísla:
1842 969 000 liber št. 1843 1 456 000 “ “ 1844 2 305 000 “ “ 1845 2 395 000 “ “ V roce 1846 však vývoz nejen klesl pod úroveň roku 1836, ale pohromy, které postihly za krize z roku 1847 čínské firmy v Londýně, ukázaly, že odhadovaná hodnota vývozu v letech 1843 až 1846, jak je uváděna v oficiálních statistikách, nijak neodpovídala hodnotě skutečně rea1izované. Jestliže se angličtí vývozci tak mýlili v kvantitě, mýlili se neméně v kvalitě zboží, které nabízeli čínskému spotřebiteli. Na důkaz tohoto tvrzeni cituje „Economist“ následující slova pana W. Cooka, bývalého dopisovatele londýnských „Times“ v Šanghaji a Kantonu:
„V letech 1843, 1844 a 1845, tedy těsně poté, kdy byly otevřeny severní přístavy, neznalo nadšeni v Anglii mezí. Jedna známá sheffieldská firma odeslala do Číny velkou zásilku nožů a vidliček a prohlásila, že je ochotna zásobit příbory celou Čínu. Zboží se v Čině prodalo za cenu, která sotva kryla dopravní náklady. Jedna světoznámá londýnská firma poslala do Číny ohromnou zásilku pian, kterou stihl stejný osud. To, co se stalo s příbory a piany, se projevilo, byť méně výrazně, i u vlněných a bavlněných výrobků. Když se otevřely přístavy, vyvinul Manchester velkou, ale neuváženou energii, která skončila nezdarem. Od té doby upadl do apatie a spoléhá jen na náhody.“
Konečně, aby dokázal, jak jsou omezení, stabilita či růst obchodu závislé na průzkumu potřeb spotřebitelů, přejímá „Economist“ z téhož pramene tyto údaje za rok 1856:
1845 1846 1856 Vlněné látky (v kusech[a]) 13 569 8 415 7 428 Kamelot[b] 13 374 8 034 4 470 Střižní zboží 91 530 75 784 36 642 Vlněné tkaniny 62 731 56 996 38 553 Tištěné bavlněné tkaniny 100 615 81 150 281 784 Hladké bavlněné tkaniny 2 998 126 1 859 740 2 817 624 Bavlněná příze (v librách) 2 640 090 5 324 050 5 579 600 Všechny tyto argumenty a příklady nevysvětlují nic víc než reakci, která následovala po přesycení trhu v letech 1843—1845. Není vůbec žádnou zvláštností obchodu s Čínou, že po náhlém rozmachu obchodu může následovat prudký pokles, nebo že otevře-li se nový trh, je hned zaplaven nadměrnými britskými dodávkanti, neboť není pečlivě zváženo, zda zboží, které se vrhá na trh, odpovídá skutečné potřebě nebo kupní síle spotřebitelů. Ve skutečnosti je to trvalý zjev v dějinách světových trhů. Když se po Napoleonově pádu otevřel evropský kontinent, ukázalo se, že britský vývoz je v takovém nepoměru ke spotřební kapacitě kontinentu, že „přechod od války k míru“ se projevil katastrofálněji než sama kontinentální blokáda. Také když Canning uznal nezávislost španělských kolonii v Americe, přispělo to ke vzniku obchodní krize v roce 1825. Zboží určené pro moskevské klima se tehdy posílalo do Mexika a Kolumbie. A v současné době dokonce ani Austrálie, i když je její trh přizpůsobivý, neunikla společnému osudu všech nových trhů; je přesycena zbožím, na které nestačí ani její spotřební kapacita, ani její platební prostředky. Zvláštností čínského trhu je, že od doby, kdy byl otevřen smlouvou z roku 1842, vývoz čínského čaje a hedvábí do Velké Británie stále vzrůstal, zatímco vývoz britských výrobků do Činy se vcelku neměnil. Čínskou trvale rostoucí aktivní obchodní bilanci by bylo možno označit za obdobu stavu obchodní bilance mezi Ruskem a Velkou Británií, jenže v tomto případě všechno vysvětluje ruská ochranářská politika, zatímco čínská dovozní cla jsou nižší než v kterékoli jiné zemi, s niž Anglie obchoduje. Celková hodnota čínského vývozu do Anglie, která se před rokem 1842 dala odhadnout asi na 7 000 000 liber št., dosáhla v roce 1856 částky asi 9 500 000 liber št. Zatímco před rokem 1842 nebyl objem dovozu čínského čaje do Velké Británie nikdy větší než 50 000 000 liber, v roce 1856 vzrostl asi na 90 000 000 liber. Na druhé straně význam britského dovozu čínského hedvábí se datuje teprve od roku 1852. Jeho růst je vidět z těchto čísel:
Libry Libry št. 1852 2 418 343 — 1853 2 838 047 — 1854 4 576 706 3 318 112 1855 4 436 862 3 013 396 1856 3 723 693 3 676 116 Nyní vezměme naopak pohyb britského vývozu do Číny:
Rok Libry št. Rok Libry št. 1834 842 852 1836 1 326 388 1835 1 074 708 1838 1 204 356 Za období od otevření trhu v roce 1842 a od doby, kdy Angličané získali Hongkong, máme tato čísla:
Rok Libry št. Rok Libry št. 1845 2 359 000 1853 1 749 957 1846 1 200 000 1854 1 000 716 1848 1 445 590 1855 1 122 241 1852 2 508 599 1856 přes 2 000 000 „Economist“ se pokouší vysvětlit neměnný a relativně klesající dovoz britských výrobků na čínský trh zahraniční konkurencí a zase cituje pana Cooka, aby toto tvrzení dosvědčil. Podle této autority jsou Angličané poráženi na čínském trhu v mnoha obchodnich odvětvích poctivou konkurencí. Američané, říká Cooke, zvítězili nad Angličany ve vývozu drilu[c] a povlakovin. V roce 1856 dovezli Američané do Šanghaje 221 716 kusů drilu, zatímco Angličané jen 8 745 kusů, a 14 420 kusů povlakovin, kdežto Angličané jen 1240 kusů. Ve vlněném zboží naproti tomu prý své anglické soupeře velmi tísní Německo a Rusko. Nepotřebujeme žádný jiný důkaz než tento příklad, abychom se přesvědčili, že jak pan Cooke, tak i „Economist“ se v hodnoceni čínského trhu mýlí. Domnívají se, že určité rysy, které se právě tak opakují v obchodu mezi Spojenými státy a Nebeskou říší, se omezují jen na anglo-čínský obchod. V roce 1837 převyšoval čínský vývoz do Spojených států dovoz do číny asi o 860 000 liber št. V době od smlouvy z roku 1842 obdržely Spojené státy průměrně za 2 000 000 liber št. čínského zboží ročně a zaplatily za ně 900 000 liber št. v americkém zboží. Z celkového dovozu do Šanghaje, který v roce 1855 dosáhl částky 1 602 849 liber št., s výjimkou kovových mincí a opia, připadalo na Anglii 1 122 241 liber št., na Ameriku 272 708 liber št. a na jiné státy 207 900 liber št. Celkový čínský vývoz naproti tomu dosáhl v témž roce celkové částky 12 603 540 liber št., z nichž na Anglii připadalo 6 405 040 liber št., na Ameriku 5 396 406 liber št. a na ostatní země 102 088 liber št. Srovnejme jen americký vývoz do Šanghaje v hodnotě 272 708 liber št. s americkým dovozem ze Šanghaje, který přesahuje 5 000 000 liber št. Jestliže přesto zasáhla americká konkurence nějak citelně do britského obchodu, jak omezené pole působnosti musí skýtat čínský trh pro celkový obchod cizích států!
Poslední příčina, kterou se vysvětluje nepatrný význam dovozu na čínský trh po jeho otevření v roce 1842, je čínská revoluce[421] ale přes tuto revoluci se vývoz do Číny v letech 1851—1852 relativně podílel na celkovém vzrůstu obchodu po celé revoluční období, obchod s opiem neklesal, ale velmi rychle nabýval ohromných rozměrů. Ale ať je tomu jakkoli, je nutno přiznat, že všechny překážky zahraničního dovozu pramenící z nepořádků v říši, se poslední pirátskou válkou a novým ponížením, která se nahrnula na čínskou vládnoucí dynastii, musí ještě zvětšit, a ne zmírnit.
Z pečlivého rozboru dějin čínského obchodu je zřejmé, že všeobecně řečeno, spotřební kapacita a kupní síla obyvatel Nebeské říše byly velmi přeceněny. Při nynější ekonomické struktuře čínské společnosti, jejímž těžištěm je malozemědělství a domácký průmysl, nepřichází nějaký velký dovoz cizího zboží v úvahu. Přesto by Čína mohla postupně vstřebat přebytek anglického a amerického zboží do částky 8 000 000 liber št., kterou lze zhruba odhadnout jako celkovou aktivní bilanci čínského obchodu s Anglií a Spojenými státy, ovšem za předpokladu, že by se potlačil obchod s opiem. Tento závěr nutně vyplývá z rozboru prosté skutečnosti, že čínské finance a peněžní oběh jsou přes příznivou obchodní bilanci vážně narušovány dovozem opia, který dosahuje částky asi 7 000 000 liber št.
John Bull, zvyklý pyšnit se svou vysokou morální úrovní, však raději vyrovnává svou pasívní obchodní bilanci periodickými válečnými kontribucemi, které na Číně vydírá pod pirátskými záminkami. Zapomíná jen, že soustředí-li se v jedněch rukou kartaginské a římské metody ždímání peněz z cizích národů, jistě se střetnou a navzájem zničí.
Napsal K. Marx 10. září 1858
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5446 z 5. října 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — kus (piece) je ne zcela přesné označení délky; někdy 1 yard, u některých látek kolem 10 yardů. (Pozn. čes. red.).
b — tj. tkanina z velbloudi srsti. (Pozn. čes. red.)
c — dril (též drillich, cvilink) je vzorkovaná lněná nebo bavlněná tkanina na ručníky, prádlo, stolní pokrývky ap. (Pozn. čes. red.)
421 Jde o tchajpchingské povstání v Číně (viz poznámku [76]).