Karel Marx
Britský obchod a finance
Londýn 14. září 1858
Když jsme se zabývali zprávou o krizi z roku 1357—1858, kterou vypracoval výbor jmenovaný Dolní sněmovnou, ukázali jsme předně škodlivé tendence bankovního zákona sira Roberta Pecla a za druhé jsme rozbili falešnou představu, že emisní banky mohou svévolným zvětšováním nebo omezováním papírového oběživa ovlivňovat celkovou hladinu cen[a]. Tím se dostáváme k otázce, jaké byly skutečné příčiny krize? Výbor prohlašuje, že zjistil „ke svému uspokojení, že nedávná obchodní krize v této zemi, jakož i v Americe a severní Evropě byla způsobena hlavně nadměrnou spekulací a zneužíváním úvěru“. Hodnotu tohoto závěru zajisté nijak neoslabuje ta okolnost, že svět nemusel čekat na parlamentní výbor, aby k němu dospěl, a že společnost nyní z tohoto odhalení nemůže už mít vůbec žádný prospěch. Připusťme, že tato teze je správná, a my ji ani zdaleka nepopíráme, ale řeši sociální problém, či jen jinak formuluje otázku? Aby vznikl systém fiktivního úvěru, je vždy třeba dvou stran — dlužníků a věřitelů. To, že dlužníci vždy chtějí obchodovat s pomocí kapitálu jiných lidí a snaží se obohatit na jejich úkor, se zdá tak prosté, že by nám bylo nepochopitelné, kdyby tomu bylo naopak. Otázka je spíš, čím to je, že lidi ve všech moderních průmyslových zemích jako by periodicky popadl pod vlivem nejprůhlednějších iluzí záchvat rozloučit se se svým majetkem, a to přes vážné výstrahy, které se každých deset let opakuji. Jaké jsou sociální okolnosti, které téměř pravidelně vyvolávají tato období všeobecného sebeklamu, nadměrné spekulace a fiktivního úvěru? Kdybychom je jednou vystopovali, přišli bychom k velmi prostému závěru. Buď společnost může tyto sociální podmínky kontrolovat, anebo jsou organicky spjaty s nynějším systémem výroby. V prvním případě může společnost krize odvrátit; v druhém případě je budeme muset přijímat, dokud bude trvat tento systém, tak samozřejmě jako změny ročních období.
Za hlavní nedostatek nejen nedávně parlamentní zprávy, ale i „Zprávy o obchodní krizi roku 1847“ a všech ostatních podobných zpráv, které je předcházely, považujeme to, že posuzují každou novou krizi jako izolovaný jev, který se objevuje na sociálním obzoru poprvé a který je tudíž třeba vysvětlovat událostmi, příčinami a faktory charakteristickými nebo pokládanými za charakteristické jen pro období, které právě uplynulo mezi předposledním a posledním otřesem. Kdyby přírodovědci postupovali stejně naivní metodou, byl by svět překvapen pokaždé, když se znovu objeví kometa. Pokoušíme-li se odhalit zákony, které řídí krize světového trhu, je třeba vysvětlit nejen to, proč jsou periodické, ale i to, proč se tak přesně periodicky opakují. Kromě toho nelze připustit, aby to, co je na každé nové obchodní krizi zvláštní, zakrývalo to, co je všem krizím společné. Překročili bychom rámec našeho nynějšího úkolu, kdybychom se pouštěli, třeba jen zběžně, do takovéhoto zkoumání. Je však zřejmě nesporné, že výbor Dolní sněmovny otázku aní zdaleka nevyřešil, ba dokonce ji aní nedovedl správně formulovat.
Fakta, jichž se výbor dovolával, aby charakterizoval systém fiktivního úvěru, nejsou ovšem žádnou novinkou. Sám tento systém se v Anglii prováděl velmi prostým způsobem. Fiktivní úvěr byl vytvořen směnkami z ochoty. Tyto směnky eskontovaly hlavně provinční akciové banky, které je pak reeskontovaly u londýnských směnečných makléřů. Londýnští směneční makléři, kteří hleděli jen na indosament banky, a ne na samy směnky, se pak nespoléhali na své vlastní prostředky, nýbrž na možnosti, které jim poskytovala Anglická banka. Zásady londýnských směnečných makléřů lze poznat z této historky, kterou výboru vyprávěl pan Dixon, bývalý generální ředitel liverpoolské městské banky:
„Za náhodného rozhovoru o celé záležitosti jeden směnečný makléř poznamenal, že nebýt zákona sira Roberta Peela, nebyla by musela městská banka zastavovat výplaty. Odpověděl jsem na to, že ať už jsou přednosti zákona sira Roberta Peela jakékoli, nebyl bych býval sám hnul ani prstem, abych městské bance pomohl z nesnází, kdyby to mělo znamenat, že se tento žalostný systém bude dál udržovat. Řekl jsem dále, že kdybych byl jen z poloviny znal praktiky městské banky, než jsem se stal generálním ředitclcm, tak, jak jste je musel znát vy, když jste viděl, jak ohromné množství směnek městské banky se eskontuj; nikdy bych se nebyl stal jejím akcionářem.“ Odpověď na to zněla: „Ani já bych se nestal jejím akcíonářem; eskontovat směnky bylo pro mne velmi výhodné, ale akcionářem bych rovněž nechtěl být.“
Zdá se, že palmu vítězství si ze závodů v tureckém hospodářství odnesly městská banka v Liverpoolu, skotská Západní banka v Glasgowě a Northumberlandská a Durhamská provinční banka, jejichž obchody výbor prošetřil velmi přísně. Západní banka v Glasgowě, která měla 101 filiálku po celéni Skotsku a byla v obchodním spojení s Amerikou, jen kvůli výboru dovolila, aby se na ni vystavovaly směnky, v roce 1854 zvýšila své dividendy ze 7 na 8% a v roce 1856 z 8 na 9% a ještě v červnu 1857, kdy převážná část jejího kapitálu byla tatam, ohlásila 9% dividendu. Její eskont, který v roce 1853 činil 14 987 000 liber št., se v roce 1857 zvýšil na 20 691 000 liber št. Reeskonty této banky v Londýně, které v roce 1852 činily 407 000 liber št. vzrostly v roce 1856 na 5 407 000 liber št. Přestože celkový kapitál banky činil jen 1 500 000 liber št., ukázalo se v listopadu 1857, kdy banka zkrachovala, že jen čtyři firmy, a to McDonald, Monteith, Wallace a Pattison jí dluží 1 603 000 liber št. Jednou z hlavních operací banky bylo poskytovat půjčky na „úrok“, tj. továrníkům byl poskytován kapitál, jehož zárukou byl eventuální prodej výrobků, které se musely teprve vyrobit s pomocí poskytnuté půjčky. Lehkovážnost, s jakou se eskontovalo, vysvítá z okolnosti, že McDonaldovy směnky akceptovalo 127 různých stran. Šetření bylo provedeno jen u 37, z čehož o 21 byly podány neuspokojivé nebo vyloženě nepříznivé zprávy. Nicméně se McDonaldův úvěr nesnižoval. Od roku 1848 se v bankovních knihách prováděly machinace, jimiž se z dluhů stával úvěr a ze ztrát aktiva.
„Jak bylo možné takovou záměnu provádět,“ říká se ve zprávě, „pochopíme snad nejlépe, když se seznámíme s tím, jak byl likvidován dluh nazývaný Scarthův dluh, který byl uveden pod různými rubrikami jako aktiva. Tento dluh činil 120 000 liber št. a měl být uveden mezi protestovanými směnkami. Byl však rozdělen do čtyř nebo pěti otevřených úvěrových účtů na jména akceptantů Scarthových směnek. Tyto účty byly debitovány částkou příslušných akceptů a staly se z nich životní pojistky dlužníků ve výši 75 000 liber št. Z této pojistky zaplatila sama banka 33 000 liber št. jako prémie. To všechno je nyní v knihách vedeno jako aktiva.“
Konečně bylo při šetření zjištěno, že i sami akcionáři dlužili bance 988 000 liber št.
Přestože celkový kapitál Northumberlandské a Durhamské provinční banky činil jen 600 000 liber št., půjčila banka insolventní Derwentské železářské společnosti téměř 1 000 000 liber št. Ačkoli pan Jonathan Richardson, tato hybná páka banky, osoba, která vlastně všechno řídila, nebyl přímým podílníkem Derwentské železářské společnosti, přesto měl na tomto málo slibném podniku velký zájem, neboť dostával rentu z pozemků, na nichž se těžila ruda. Tento případ je tedy zajímavým příkladem, jak se používá celého kapitálu akciové banky, jen aby se usnadnily soukromé spekulace jednoho z jejích vedoucích ředitelů.
Tyto dva příklady odhalení, které obsahuje zpráva výboru, vrhají dost chmurné světlo na morální zásady a celkovou činnost akciových obchodních podniků. Je zřejmé, že tyto instituce, jejichž rychle rostoucí vliv na národní hospodářství se sotva dá přecenit, si ještě zdaleka nevypracovaly strukturu, která by jim odpovídala. Tyto mocné páky rozvoje produktivních sil moderní společnosti si dosud nevytvořily, jako to učinily středověké cechy, korporativní povědomí místo individuální odpovědnosti, jíž se celou svou organizací dokázaly zbavit.
Napsal K. Marx 14. září 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5445 ze 4. října 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
a Viz Anglický bankovní zákon z roku 1844 a Obchodní krize a peněžní oběh v Anglii (Pozn. red.).