Povstání v Indii

B. Engels

*Povstání v Indii

Tažení v Indii bylo v horkých a deštivých letních měsících téměř úplně zastaveno. Na počátku léta si sir Colin Campbell zajistil energickými akcemi všechny důležité pozice v Avadhu a Rohilkhandu a pak velmi rozumně stáhl svá vojska do ubikací, ponechal otevřenou krajinu v moci povstalců a omezil své úsilí na to, aby udržel komunikace. Jedinou zajímavou příhodou, která se v tomto období udála v Avadhu, byla výprava, kterou podnikl sir Hope Grant do Šáhgaňdže, aby pomohl z obklíčení Mánu Sinhovi, domorodému náčelníkovi, který napřed přebíhal od jedné strany k druhé, nedávno však uzavřel s Brity mír a nyní byl blokován svými bývalými domorodými spojenci. Výprava byla pouhou vojenskou procházkou, ačkoli sluneční úpal a cholera způsobily Britům jistě mnoho ztrát. Domorodci se rozprchli bez boje a Mán Sinh se připojil k Britům. Snadný úspěch této výpravy se sice nedá považovat za znamení, že stejně snadno bude podroben celý Avadh, ale přesto ukazuje, že povstalci úplně ztratili bojového ducha. Jestliže bylo v zájmu Britů, aby za letních veder odpočívali, bylo v zájmu povstalců co nejvíc je znepokojovat. Ale místo aby organizovali aktivní gerilovou válku, přerušovali komunikace mezi městy obsazenými nepřítelem, napadali ze zálohy malé skupiny, znepokojovali pícovníky a znemožňovali dodávky potravin, bez nichž nemohlo žádné velké město obsazené Angličany existovat — místo toho všeho se domorodci spokojovali vybíráním daní a užíváním odpočinku, který jim poskytoval protivník. Dokonce se zdá, že mezi nimi propukly nesváry, Nic také nenaznačuje, že by byli těchto několika klidných týdnů využili k reorganizaci svých sil, k obnovení zásob střeliva a k nahrazení ztraceného dělostřelectva. Ütěk ze Šáhgaňdže svědčí ještě víc o nedostatku důvěry ve vlastní síly a ve vlastní vůdce než všechny dřívější porážky. Mezitím pokračuje tajná korespondence mezi většinou náčelníků a britskou vládou, která nakonec přece jen uznala, že je prakticky neproveditelné shrábnout všechnu půdu v Avadhu, a je docela ochotna postoupit ji znovu dřívějším majitelům za přijatelných podmínek. A tak, protože konečný úspěch Britů je nyní naprosto nepochybný, povstání v Avadhu pravděpodobně usne, aniž projde etapou aktivní gerilové války. Jakmile se většina pozemkových vlastníků dohodne s Brity, povstalecké oddíly se rozpadnou, ti, kdo mají příliš mnoho důvodů k obavám z vlády, se stanou bandity (dacoits), a rolníci rádi pomohou je pochytat.

Zdá se, že střediskem takových banditů mohou být džagadíšpurské džungle na jihovýchodě Avadhu. Neproniknutelné bambusové lesy a křoviny tam ovládá oddíl povstalců pod vedením Amara Sinha, jenž projevuje poněkud větší aktivitu a větší znalost vedení gerilové války; napadá alespoň Brity, kde může, a nečeká klidně, až přijdou. Vyplní-li se obavy, že se k němu část avadhských povstalců přidá, dřív než bude moci být vypuzen ze své pevnosti, pak budou mít Britové mnohem obtížnější úkol, než na jaké si v poslední době zvykli. Tyto džungle slouží už téměř osm měsíců jako útočiště povstaleckých skupin, jež dokázaly značně ohrozit pohyb po silniční magistrále z Kalkaty do Iláhábádu, blavním britském komunikačním spoji.

V západní Indii jsou generál Roberts a plukovník Holmes stále ještě v patách gválijarských povstalců. Když padl Gválijar, bylo velmi důležité, jakým směrem se dá ustupující armáda, neboť celé země Maráthů a část Rádžpútány byly zřejmy hotovy povstat, jakmile tam přibude dostatečně silný oddíl pravidelného vojska, aby mohl vytvořit jádro povstání. Zdálo se tedy, že manévrem, který by nejpravděpodobněji vedl k dosažení takového výsledku, by byl ústup gválijarských sil na jihozápad. Ale vzbouřenci zvolili severozápadní směr — proč, to ze zpráv, jež máme před sebou, nemůžeme odhadnout. Vydali se k Džajpuru, pak zamířili na jih k Udajpuru a snažili se dostat na cestu k zemi Maráthů. Avšak tento okružní pochod poskytl Robertsovi příležitost dostihnout je a bez velké námahy je na hlavu porazit. Zbytky tohoto útvaru, bez děl, bez organizace a střeliva, bez osvědčených vůdců, nejsou onou silou, která by mohla podnítit nová povstání. Právě naopak, nesmírné množství kořisti, kterou s sebou vláčí a která brzdí všechen jejich pohyb, vzbudilo už, jak se zdá, lačnost rolníků. Každý sipáhí, který se odloučí od svého oddílu, je zabit a obrán o svůj náklad zlatých mohurů. Přijde-li na to, může generál Roberts klidně přenechat konečné rozprášení těchto sipáhíů venkovskému obyvatelstvu. Když vlastní Sindhijova vojska rozkradla jeho zlatý poklad, zachránila tím Brity před obnovením povstání v nebezpečnějším kraji, než je Hindustán, neboť povstání v zemi Maráthů by bylo pro bombajskou armádu velmi těžkou zkouškou.

Nová vzpoura vypukla v sousedství Gválijaru. Drobný Sindhijův vazal Mán Sinh (nikoli Mán Sinh z Avadhu) se přidal k povstalcům a zmocnil se malé pevnosti Paurí. Britové však už toto místo obklíčili a jistě je brzy dobudou.

Mezitím jsou dobyté kraje postupně pacifikovány. Tvrdí se, že díky siru J. Lawrencovi je v okolí Dillí tak dokonalý klid, že tam Evropan může naprosto bezpečně cestovat beze zbraní a bez doprovodu. Tajemství úspěchu tkví v tom, že obyvatelstvu všech vesnic byla uložena kolektivní odpovědnost za každý zločin nebo násilí spáchané na jejich území, že byla zorganizována vojenská policie, a především že jsou všude v plném běhu válečné soudy se svým krátkým procesem, který na orientálce tak pádně působí. Přesto se zdá, že tento úspěch je jen výjimkou, neboť v jiných krajích není o něčem podobném nic slyšet. Než bude úplně pacifikován Rohilkhand, Avadh, Bundelkhand a řada dalších velkých provincií, bude jistě třeba ještě velmi mnoho času a britské vojsko i válečné soudy budou mít ještě spoustu práce.

Ale zatímco se povstání v Hindustánu tak scvrkává, že téměř úplně přestává být vojensky zajímavé, udála se daleko odtud, až na samých hranicích Afghánistánu příhoda, která v sobě skrývá nebezpečí značných nesnází. V Déráísmáílchánu bylo odhaleno spiknutí vojáků několika sikhských pluků, kteří se chystali zavraždit své důstojníky a povstat proti Britům. Nelze říci, jak dalece bylo toto spiknutí rorvětveno. Možná že to byla jen místní záležitost týkající se pouze určité skupiny sikhů; to však nemůžeme s jistotou tvrdit. Rozhodně je to velmi nebezpečný příznak. V britských službách je nyní téměř 100 000 sikhů, a je známo), jak jsou troufalí: Dnes bojujeme za Brity, říkají, ale zítra můžeme bojovat proti nim zlíbí-li se tak bohu. Jsou udatní, horkokrevní a vrtkaví a poddávají se náhlým a nečekaným impulsům ještě snáze než ostatní orientálci. Kdyby se doopravdy vzbouřili, měli by Britové skutečně hodně co dělat, aby proti nim obstáli. Sikhové byli vždy nejobávanějšími odpůrci Britů mezi indickými domorodci; vytvořili poměrně mocnou říši^{^[42]} náležejí k zvláštní sektě bráhmanů a nenávidí jak hindy, tak muslimy. Viděli, že britské „rádž“^{^[a]} je ve smrtelném nebezpečí; značně přispěli k tomu, že toto panství bylo obnoveno, a dokonce jsou přesvědčeni, že jejich podíl tu byl rozhodující. Může být něco přirozenějšího než jejich idea, že nadešla doba, kdy bude britské rádž nahrazeno rádžem sikhským, a že sikhský císař má vládnout Indii z Dillí nebo z Kalkaty? Je možně, že tato idea mezi sikhy ještě zdaleka nedozrála, je možné, že jsou tak obratně rozmístěni, aby byli všude s Evropany v rovnováze, takže by jakékoli povstání mohlo být snadno potlačeno; že tu však taková idea je, to musí být podle našeho názoru jasné každému, kdo četl zprávy o tom, jak se sikhové chovali po dobytí Dillí a Lakhnaú.

Přesto Angličané prozatím znovu Indii dobyli. Velké povstání, podnícené vzpourou bengálské armády, podle všeho opravdu skomírá. Avšak tímto druhým dobytím nestoupl prestiž Angličanů v očích indického obyvatelstva. Krutá odvetná opatření britských jednotek, popuzovaných přehnanými a vylhanými zprávami o ukrutnostech přičítaných domorodcům, a pokus o konfiskaci království Avadh se vším všudy — to vítězům nezískalo žádnou zvláštní oblibu. Naopak, sami doznávají, že jak mezi hindy, tak mezi muslimy je dědičná nenávist vůči křesťanským vetřelcům prudší než kdykoli dříve. I když je tato nenávist nyní bemocná, není naprosto bezvýznamná a nedůležitá, pokud nad sikhským Paňdžábem stojí takový hrozivý mrak. A to není všechno. Dvě velké asijské mocnosti Anglie a Rusko, se dnes dostaly k jednomu bodu mezi Sibiří a Indií, kde se nevyhnutelně přímo střetnou ruské a anglické zájmy. Tímto bodem je Peking. Odtud na západ bude zanedlouho celou šíři asijského kontinentu přetínat linie, kde tyto protikladné zájmy budou na sebe neustále narážet. Není tedy asi příliš vzdálena doba, kdy „sípáhí se setká s kozákem na planinách u Amudarji“, a jestliže k tomuto setkání dojde, bude protibritská zášť 150 000 indických domorodců velmi vážným důvodem k zamyšlení.

Napsal B. Engels kolem 17. září 1858
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5443 z 1. října 1858

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — „panství“. (Pozn. red.)

422 Stát sikhů — feudální indický stát — vznikl koncem 18. století na území Paňdžábu. Největšího rozmachu dosáhl na počátku 19. století za vlády Ránžita Sinha, který si podrobil všechna místní knížectví v Paňdžábu a některé sousední oblasti. Za jeho vlády se stát sikhů rozprostíral na území od řeky Satladž k Chajbarskému průsmyku a od Malého Tibetu na severu až k hranicím Sindhu na jihu. Ránžit Sinh vytvořil ve svém státě silnou vojenskou organizaci. Sikhská armáda se považovala za nejlepší v Indii. V polovině 19. století ztratil stát sikhů ve dvou anglo-sikhských válkách (1845—1846 a 1848— 1849) svou samostatnost; Paňdžáb anektovali Angličané.