Karel Marx
*Otázka zrušení nevolnictví v Rusku
V otázce nevolnictví v Rusku nastává nyní zřejmě významný obrat; svědčí o tom zejména mimořádný krok cara Alexandra II., který byl nucen svolat do Petrohradu jakési generální zastupitelstvo šlechty, aby s ním projednal zrušení nevolnictví. Činnost „Hlavního výboru pro rolnickou otázku“[429] skončila takřka úplným nezdarem a vyvolala jen prudké spory mezi jeho členy, spory, v nichž se předseda tohoto výboru, velkokníže Konstantin, postavil na stranu staroruské strany proti carovi. Většina gubernských šlechtických výborů se zase zřejmě chopila této příležitosti, kdy se měla oficiálně projednat přípravná opatření k osvobození rolnictva, jedině proto, aby je mohla zmařit. Mezi ruskou šlechtou existuje sice strana, která je pro zrušení nevolnictví, jenže je v početní menšině a v nejdůležitějších otázkách není jednotná. Mluvit proti nevolnictví, ale k osvobození z něho svolit jen za takových podmínek, kdy by bylo pouze fiktivní, je, jak se zdá, módní postoj i u liberální ruské šlechty. Je vlastně zcela přirozené, že ti, jimž nevolníci patří, se otevřeně stavějí proti jejich osvobození, nebo toto osvobození pouze vlažně podporují. Snížení důchodů, pokles hodnoty jejich pozemkového vlastnictví a značné omezení politické moci, kterou si zvykli třímat jako malí samovládci kroužící kolem ústředního samovládce, to jsou přímě důsledky, které předvídají, a těžko se dá čekat, že by jimi byli nějak nadšeni. Už dnes není v některých guberniích možné vypůjčit si na hypotéku zajištěnou pozemkovým vlastnictvím, poněvadž převládá nejistota a obavy, že v nejbližší budoucnosti klesnou panství na ceně. Značná část pozemků v Rusku je zastavena přímo státu a jejich majitelé se táží, jak mají plnit své závazky vůči vládě. Mnozí mají svá panství zatížena soukromými dluhy. Mnoho statkářů žije z poplatků, které jím platí jejich nevolníci usazení ve městech jako obchodnici, kupci, řemeslníci a dělníci. Kdyby bylo nevolnictví zrušeno, tyto jejich příjmy by samozřejmě zmizely. Jsou tu také malí šlechtici, kteří mají omezený počet nevolníků, ale přitom poměrně ještě menší rozlohu půdy. Jestliže každý nevolník dostane kousek půdy, a to se bude muset stát, budou-li osvobozeni, přivede to jejich pány na mizinu. Velkým pozemkovým vlastníkům to z jejich hlediska připadá, jako by se zrušením nevolnictví zříkali všech svých práv. Budou-li nevolníci osvobozeni, co je pak ve skutečnosti bude chránit před carskou mocí? A jak to potom bude s daněmi, které Rusko tolik potřebuje a které jsou závislé na skutečné hodnotě půdy? A co bude se státními rolníky[a]? Všechny tyto problémy se přetřásají a skýtají řadu silných pozic, za nimiž si přátelé nevolnictví rozbili svůj stan. Je to historie stejně stará jako historie národů. Není opravdu možné osvobodit utlačovanou třídu a nezpůsobit přitom újmu té třídě, která z tohoto utlačování žije, a nerozložit současně celou nadstavbu státu spočívajícího na tak ubohé sociální základně. Když nadchází doba takové přeměny, projevuje se zpočátku velké nadšení; lidé si navzájem radostně blahopřejí, že projevili tolik dobré vůle, mluví se okázale o všeobecné lásce k pokroku atd. Jakmile se však má přejít od slov k činům, někteří se poděsí, jaké vyvolali duchy, a ustoupí, kdežto většina prohlásí, že je ochotna postavit se a bojovat za své reálné či imaginámi zájmy. Legitimní evropské vlády dokázaly zrušit nevolnictví vždycky jen pod náporem revoluce nebo po válce. Pruská vláda se odvážila pomýšlet na osvobození rolnictva, až když úpěla pod železným jhem Napoleonovým; a to ještě vyřešila otázku tak, že se musela znovu projednávat v roce 1848, a čeká dodnes, i když ve změněné formě, na vyřešení v příští revoluci. V Rakousku rozhodla o této otázce revoluce z roku 1848 a maďarské povstání, a ne legitimní vláda nebo dobrá vůle vládnoucích tříd. V Rusku se Alexandr I. i Mikuláš pokoušeli, ne ovšem z nějakých humánních pohnutek, ale z čistě státnických důvodů, provést změnu v postavení lidových mas pokojným způsobem[430], ale ani jednomu se to nepodařilo, Je třeba ovšem ještě dodat, že po revoluci z let 1848—1849 Mikuláš zavrhl svůj původní plán na osvobození rolnictva a stal se horlivým stoupencem konzervatismu. A pokud jde o Alexandra II., ten ani neměl příliš na vybranou, zda má spící živly budit nebo nebudit. Válka, kterou mu odkázal otec, si od ruského lidu vyžádala obrovské oběti — oběti, jejichž rozsah lze odhadnout už z toho, že v letech 1853 až 1856 se zvýšila částka papírových peněz s nuceným oběhem ze 333 miliónů rublů na přibližně 700 miliónů; ve skutečnosti představoval celý tento vzrůst množství papírových peněz pouze daně, které stát vybral dopředu. Když Alexandr II. povzbuzoval rolníky a sliboval jim osvobození, následoval jen příkladu Alexandra I. z dob války proti Napoleonovi. A to ještě tato válka skončila pokořením a porážkou, alespoň v očích nevolníků, u nichž se nedá předpokládat, že by se vyznali v tajích diplomacie. Začít své panování očividnou porážkou a pokořením a k tomu ještě otevřeně porušit sliby dané rolníkům za války, takového nebezpečného kroku se nemohl odvážit ani car.
Není jisté, zda by i sám Mikuláš, ať už by k válce na Východě bylo došlo nebo nebylo, byl mohl ještě dál odkládat tuto otázku. Alexandr II. rozhodně nemohl. Předpokládal však, a to ne bezdůvodně, že šlechta, vesměs zvyklá se mu podřizovat, se nevzepře jeho příkazům, a bude si dokonce považovat za čest, bude-li smět prostřednictvím různých šlechtických výborů sehrát určitou roli v tomto velkém dramatu. Tyto kalkulace mu však nevyšly. Na druhé straně rolníkům, kteří měli přehnané představy i o tom, co pro ně car měl v úmyslu udělat, začala docházet trpělivost nad pomalým jednáním jejich pánů. Požáry, které vypukají v některých guberniích, jsou výstražnými signály, jejichž smysl je naprosto jasný. Dále je známo, že ve Velkorusku i v oblastech, které dříve patřily Polsku, vypukla povstání provázená tak hroznými výjevy, že donutily šlechtu přestěhovat se z vesnic do měst, kde pod ochranou hradeb a posádek může vzdorovat svým popuzeným otrokům. Za této situace považoval Alexandr II. za vhodné svolat jakési shromáždění stavů. Co když tento sněm přinese obrat v dějinách Ruska? Co když budou šlechtici trvat na vlastním politickém osvobození jako na předběžné podmínce jakéhokoli ústupku carovi při osvobozování svých nevolníků?
Napsal K. Marx 1. října 1858
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5458 z 19. října 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Státní rolnici — v cankém Rusku (do reformy z r. 1861) rolníci usedli na státní půdě, kteří byli osobně svobodni, podléhali však feudálním daňovým, zemským a vojenským povinnostem. (Pozn. čes. red.)
429 „Hlavní výbor pro rolnickou otázku“ — tak se od ledna 1858 nazýval bývalý „Tajný výbor pro rolnickou otázku“, který zřídil Alexandr II. 3. ledna 1857 a jehož předsedou byl kníže Orlov. Tajný výbor měl za úkol připravit reformu nevolnictví; velkokníže Konstantin byl jen členem tohoto výboru.
430 Marx myslí výnos Alexandra I. z 20. února 1803 „O podmínkách, za jakých propouští statkář po obapolném souhlasu své rolníky na svobodu“ a výnosy Mikuláše I. z let 1842, 1844, 1846 a 1847 (viz také zde).