Karel Marx
Pomatenost pruského krále
Berlín 2. října 1858
Německý spisovatel Hauff vypravuje v jedné své pohádce, jak celé jedno městečko, libující si v různých klípcích a pomluvách, bylo jednoho krásného dne vyburcováno ze svého samolibého klidu, když přišlo na to, že hlavní švihák a první lev jeho salónů je jen přestrojená opice.[a] Na pruský národ, nebo alespoň na určitou jeho část, nyní zřejmě těžce dolehlo ještě nepříjemnější pomyšlení, že mu totiž po celých posledních dvacet let vládl šílenec. Veřejnost má nepochybně tajné podezření, že se věrní pruští „poddaní“ stali obětí jakési velkorysé dynastické mystifikace. Toto podezření však naprosto nepramení z králova postoje za ruské války, jak by nám to chtěli namluvit John Bull a jeho povedení redaktoři. Naopak, to, že Bedřich Vilém IV. odmítl zúčastnit se tohoto hanebného krveprolití, se považuje za nejrozumnější politický čin, jakým se může pochlubit.
Když se o někom najednou zjistí, ať je to člověk jakéhokoli společenského postavení a jakkoli skromný, že vůbec není tím, za koho jej měli, začnou obvykle popuzení a oklamaní sousedé zkoumat jeho život, probírat celou jeho minulost, vybavují si všechny chyby, které kdy udělal, připomínají si, kdy se už dříve podivně a výstředně choval, a nakonec si najdou pochybné zadostiučinění v tom, že si řeknou, že na to mohli přijít už dávno. Tak si teď vzpomněli — a já to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti — že v květnu 1848 tehdejší ministerský předseda pan Camphausen povolal náhle do Berlína doktora Jacobiho, šéflékaře blázince v porýnském Siegburgu, aby ošetřoval krále, který, jak se tehdy říkalo, onemocněl zápalem mozku. Nervová soustava Jeho Veličenstva prý utrpěla, jak vykládali přisluhovači novopečeně vlády v zasvěcených kruzích, hrozný otřes v březnových dnech, hlavně tenkrát, když jej lid přivedl k mrtvolám občanů zabitých v úmyslně vyvolaném konfliktu a přinutil jej smeknout a prosit tyto zkrvavcně a dosud nevychladlé mrtvoly o odpuštění.[431] Od té doby se zdravotní stav Bedřicha Viléma samozřejmě zase zlepšil, to však nikterak neznamená, že by se jeho nemoc, stejně jako u Jiřího III., nemohla čas od času znovu opakovat. Na jeho občasné výstřednosti se pohlíželo celkem shovívavě, protože se vědělo, že dost často holduje úlitbě, kterou se kdysi rozvášňovaly kněžky jednoho boha v Thébách.[432]
Když v říjnu 1855 navštívil král porýnské Prusko, aby položil základní kámen k novému mostu, který se měl stavět přes Rýn v Kolíně, kolovaly tam o něm podivné zvěsti. Měl prý úplně scvrklé tváře, nohy jako hůlky, vystouplý život a roztěkaný a ustrašený pohled, takže vypadal jako přízrak toho, čím býval dříve. Při projevu se zakoktával a zadrhával, občas ztrácel nit myšlenek a byl zřejmě celý nesvůj; královna stála vedle něho a úzkostlivě sledovala každý jeho pohyb. Proti svým dřívějším zvyklostem nikoho nepřijímal, s nikým nehovořil a všude chodil jen v doprovodu královny, která se od něho ani nehnula. Když se vrátil do Berlína, začaly proskakovat divné zvěsti, že při náhlých záchvatech zuřivosti napadá své ministry, dokonce i Manteuffela. Pro uklidnění veřejnosti bylo oznámeno, že král trpí vodnatelností. Později se stále častěji proslýchalo, jaké nehody postihly krále v jeho zahradách v Sanssouci; jednou si poranil oko o větev, podruhé si zranil nohu o kámen. Počátkem roku 1855 se už tu a tam naznačovalo, že trpí občasnými záchvaty pomatenosti. Zejména se říkalo, že má utkvělou představu, že je poddůstojníkem a že teprve musí prodělat útrapy, jimž se v hantýrce pruských zupáků říká Ubungsmärsche. Proto prý běhávat sám jako o závod po svých parcích v Sanssouci a v Charlottenburgu a právě při tom docházelo k těm nehodám.
Nyní lidé horlivě hledají souvislost mezi nejrůznějšími událostmi tohoto druhu z posledních deseti let. Je docela možné, říkají si, že se pruský národ dal celou tu dobu vodit za nos a že měl za krále pomatence; vždyť teď se přiznává, že přinejmenším posledního půldruhého roku nechávali Bedřicha Viléma IV. na trůně, ačkoli byl duševně chorý, a díky sporům mezi členy královské rodiny proniklo na veřejnost i to, že královna a ministři královým jménem lid balamutili. Nemocní, kteří zešílejí, protože jim měkne mozek, mívají obvykle až do smrti chvilky jasného vědomí. Tak je tomu i u pruského krále. A právě tento zvláštní druh jeho pomatenosti se dobře hodil k páchání podvodů.
Královna, která svého chotě neustále hlídala, využívala každé chvíle, kdy měl jasné vědomí, aby ho buď ukázala lidu, nebo ho nechala vystoupit při veřejných příležitostech a vtloukla mu do hlavy úlohu, kterou měl hrát. Někdy se však ve svých kalkulacích krutě přepočítala. Král se měl například per procura[b] veřejně zúčastnit církevního obřadu při sňatku portugalské královny, který se, jak patrně víte, konal v Berlíně. Když už bylo všechno připraveno a ministři, pobočníci, dvořané, cizí vyslanci a dokonce i sama nevěsta čekali jen na něj, dostal najednou přes královnino zoufalé úsilí halucinaci — namlouval si, že ženichem je on sám. Zamumlal několik záhadných poznámek, že je to divné ženit se podruhé, když je první manželka ještě naživu, a že se nehodí, aby se jako ženich objevil ve vojenské uniformě, a jeho principálům nezbylo nic jiného než ohlášenou podívanou odvolat.
Jak troufale si královna počínala, je vidět i z další příhody. V Postupimi se dodnes udržel starobylý obyčej, že rybáři odvádjí králi jednou do roka starý feudální poplatek v rybách. Královna chtěla při této příležitosti těmto prostým lidem dokázat, jak vylhané jsou zprávy, které všude o královu duševním stavu kolují, a proto směle pozvala několik nejváženějších rybářů na oběd ze samých rybích jídel, při němž měl zasednout v čele sám král. Oběd skutečně probíhal celkem dobře, král zamumlal několik nabiflovaných slov, usmíval se a vcelku se choval jaksepatří. Královna ze strachu, aby se tak dobře rozehraná scéna nepokazila, dala rychle hostům znamení, že už mají odejít, jenže vtom král vstal a hromovým hlasem se dožadoval, aby ho dali na pekáč. Vtělila se mu ve skutečnost arabská pohádka o člověku, který se proměnil v rybu.[c] A právě kvůli takovýmto neopatrnostem, jichž se královna musela při své hře odvažovat, celá její komedie zkrachovala.
Nemusím ani říkat, že žádný revolucionář by nemohl přijít na lepší způsob, jak snižovat královu důstojnost. Samu královnu, bavorskou princeznu a sestru neblaze proslulé Žofie Rakouské (matky Františka Josefa), široká veřejnost nikdy nepodezírala, že by byla hlavou berlínské kamarily. Po roce 1848 se jí říkalo „laskavá matka vlasti“ (die milde Landesmutter) a všeobecně se soudilo, že na veřejné záležitosti nemá vůbec žádný vliv a že se diky svému založení vůbec nestará o politiku. Lidé reptali jen proti jejímu údajnému tajnému katolictví a některé rozčilovalo, že stojí v čele mystického řádu labutě, který na její popud založil král.[433] Nic jiného však proti ní nikdo neměl. Po vítězství lidu v Berlíně žádal král lid jménem „laskavě matky vlasti“, aby byl shovívavý, a jeho výzva nezůstala bez odezvy. Po vítězství kontrarevoluce se však začal poměr lidu k sestře Žofie Rakouské postupně měnit. Osoba, jejíž jméno dokázalo zajistit velkodušnost vítězného lidu, oslyšela prosby matek a sester, jejichž synové a bratři upadli do rukou vítězné kontrarevoluce. Zatímco na jedné straně „laskavá matka vlasti“ zřejmě schvalovala monarchický žertík — popravu několika ubohých zeměbranců (Landwehrleute) v Saarlouis v den králových narozenin v roce 1850, tedy v době, kdy se zdálo, že zločin, jehož se tito lidé dopustili, že totiž hájili práva lidu, je už zapomenut, vyplýtvala na druhé straně veškerou svou sentimentální zbožnost na okázalé pocty u hrobů vojáků padlých při útoku na neozbrojený berlínský lid a při podobných reakčních projevech. Časem se mezi lidmi mluvilo veřejně i o jejích prudkých sporech s Pruskou princeznou, ale zdálo se zcela přirozené, že když je sama bezdětná, nevraží na pyšnou ženu legitimního králova následníka. K. tomuto tématu se ještě vrátím.
Napsal K. Marx 2. října 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5462 z 23. října 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Wilhelm Hauff, „Mladý Angličan“. (Pozn. red.)
b — doslova: z pověření; zde: jako zástupce ženicha. (Pozn. red.)
c „Kniha tisíce a jedné noci,“ Pohádka o rybáři. (Pozn. red.)
431 Dne 18. března 1848, když byla v Berlíně rozehnána demonstrace na náměstí před královským palácem, ozvaly se najednou dva výstřely z vojenských pušek. Tato provokace pruského vojenského velení se stala signálem k zahájeni ozbrojeného boje na barikádách v ulicích mésta, který skončil porážkou královských vojsk. Při pouličních strážkách s vojskem bylo několik set obyvatel Berlína zabito a spousta raněno. Povstalý lid vzal ochranu paláce do svých rukou a přinutil ráno 19. března krále vyjít na balkón a smeknout před mrtvolami padlých bojovníků.
432 Podle starořecké mytologie Dionýsos, aby se pomstil thébskému vladaři Pentheovi, který ho nechtěl uznat za boha, zavedl všechny ženy z Théb na Kithajrón. Tam je opil a ony se oddávaly bakchanáliím. Rozběsněné bakchantky Penthea rozsápaly.
433 Bedřich Vilém IV., který usiloval o vzkříšení reakční feudální romantiky, vydal roku 1843 výnos o obnovení řádu labutě — středověkého náboženského rytířského řádu, založeného roku 1443, který zanikl v době reformace. Avšak tento záměr pruského krále se neuskutečnil.