Situace v Prusku

Karel Marx

*Situace v Prusku

Berlin 4. prosince 1858

V jednom z posledních článků^{^[a]} jsem vám psal, jaký neočekávaný obrat nastal při všeobecných volbách, když pan Flottwell buržoazii důvěrně varoval, aby nezacházela příliš daleko při inscenování „obrody“. Nato se buržoazní radikálové stáhli do pozadí. Nižší třídy naproti tomu žádnou výstrahu nepotřebovaly, protože se dobrovolně a dokonce s pohrdáním vzdaly toho, aby sehrály komedii s odevzdáváním hlasů, která díky volebnímu zákonu stejně nemá žádný význam, když se — jako v tomto případě — voliči první i druhé kategorie rozhodli pro společný postup. V několika místech, jako například ve zdejším městě, se sice zúčastnila voleb nevelká část daňových poplatníků z řad dělnické třídy, ale mohu vás ujistit, že jednali podle mot dʼordre^{^[b]} svých zaměstnavatelů. Dokonce i „zvláštní dopisovatel“ londýnských „Times“ (který všechno vidí růžově) byl nucen na stránkách tohoto leviatana britského tisku přiznat, že pasívní postoj mas vzbuzuje v jeho chrabrém srdci chmurné obavy. A tak dopadly volby vcelku liberálně ve vládním smyslu tohoto slova. Strana „Kreuz-Zeitung“ zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Dva z jejích předáků se sice vrátili do sněmoven, kde byli zvyklí se roztahovat, a pár jich vděčí za své znovuzvolení jedině velkodušnosti svých odpůrců. Jak značně prořídly jejich řady, je zřejmé už z toho, že ze 77 zemských radů bylo opět zvoleno jen 27. Celkem vzato se tato strana objeví znovu na scéně jen jako bezvýznamná menšina.

Pruský konstitucionalismus je však tak křehký, že se polekal velikosti svého vlastního vítězství. Protože po volbách byly vytvořeny sněmovny zastupující liberalismus vlády, je jasné, že vláda zastupuje liberalismus zvolených sněmoven, a tímto jednoduchým procesem se z ní fakticky stává vláda stranická, vláda parlamentní, tedy právě ta nepřístojnost, ke které nemělo dojít. A tak byli ministři nuceni okamžitě protestovat ve „Staats-Anzeigeru“ proti nové situaci, do které se dostali. Oni, vybraní princovi poradci, jako by se najednou proměnili ve volený výkonný orgán, jehož moc vyplývá z toho, že zastupuje lid. Ve svém protestu — jedině tak se dá nazvat jejich vyznání víry uveřejněné ve „Staats-Anzeigeru“ — zdůrazňují v nabubřelých frázích, že o nějaké parlamentní nebo stranické vládě se v Prusku nedá vůbec mluvit; že jediným zdrojem moci musí zůstat král z boží milosti; že ministři nemohou sloužit dvěma pánům; že země udělala dobře, když provedla volby ve vládním duchu, že však nyní nemůže očekávat, že vláda se bude řídit iniciativou sněmoven, ale že naopak vláda očekává, že sněmovny půjdou poslušně ve šlépějích vlády.

Tak vidíte, kam jsme se dostali. Vláda je parlamentní, a zároveň není parlamentní. Pomocí voleb vystrnadila královninu stranu a už se horlivě snaží zlomit žebřík, po němž se vyšplhala k moci. Protože král dosud žije, královna stále ještě osnuje různé intriky a pod jejich prapory se dosud skrývají mocné a organizované zájmy, nemohl si princ svou pozici zajistit jinak než tím, že si vybral liberální vládu, a tato vláda se zase nemohla udržet jinak, než že se uchýlila k všeobecným volbám. Protože voliči opakovali jako ozvěnou dole melodii, která se hrála nahoře, stala se z vlády vláda stranická a z prince buržoazní diktátor. Ale tu si najednou budoucí dědic pruského trůnu z boží milosti začne uvědomovat, do jaké pochybné situace se těmito událostmi dostal a v bezmocné slabosti si namlouvá, že může slovy vymazat skutky, že napůl mentorskými a napůl výhružnými frázemi může změnit reálné okolnosti, za nichž se dostal k moci, a že až bude mít volební machinace šťastně za sebou, bude moci znovu zaujmout tradiční pózu pruského krále. On i jeho stoupenci žijí v představách, že budou moci podvádět zemi, prozrazují tím však jen vlastní věrolomnost a skýtají stejně groteskní podívanou jako „zdravý nemocný“. Svou horlivou snahou umlčet politickou obrodu vymaňují ji jen ze své kontroly. Za jakýsi dodatek k protestu ministrů je nutno považovat i princův projev ve státní radě, projev, který byl v plném znění uveřejněn proto, že z něho královnina kamarila vytrhávala jednotlivá místa a chytala se jich.

A tak princ, stejně jako ministři, se motá v kruhu nejostřejších vnitřních protikladů. Vybral si novou vládu, protože rozpuštění staré nepovažoval za opravdovou změnu. Chce něco nového, ale toto nové musí být jen novým vydáním starého. Zavrhuje obecní zřízení, které zemi vnutila minulá vláda, protože odstranilo i poslední stopy obecní samosprávy; nechce je však změnit, protože taková změna by za nynějšího vření ve veřejnosti mohla vést k nebezpečným důsledkům. Navrhuje rozšířit vliv Pruska výhradně mírovou cestou, a proto považuje za nutné zvětšit armádu, která se už beztak rozrostla jako zhoubný nádor. Přiznává, že k tomuto účelu je zapotřebí peněz a že ačkoli se po revoluci vytvořil státní dluh, zůstává státní pokladna k jeho naléhavým požadavkům hluchá. Oznamuje, že budou zavedeny nové daně a přitom se rozčiluje, že v posledních deseti letech se v Prusku strašně rozrostl úvěr. Tak jako jeho ministři chtějí mít voliče, kteří by odpovídali jejich názorům, a nechtějí být ministry podle názorů svých voličů, chce i on, regent, mít peníze na svou armádu, ale nechce slyšet o „peněžnících“. Jediné místo v jeho projevu, v němž je možno spatřovat určitý protest proti minulému režimu, je jeho výpad proti náboženskému pokrytectví. Chtěl tím pozlobit královnu, ale aby si veřejnost nemyslela, že si může dovolit to, co on, přikázal tento protestantský princ zároveň policii, aby rozehnala shromáždění svobodných katolíků v Berlíně.

Jistě uznáte, že takováto neurčitá, sebevražedná politika plná vnitřních rozporů by i za normálních okolností byla dost provokativní a nebezpečná; a nynější okolnosti se nedají nazvat normálními. Z Francie hrozí revoluce a pruská vláda, aby jí mohla čelit, se musí cítit doma pevná. Jediné, čím by se dala revoluce ve Francii oddálit, by byla evropská válka. V takové válce by se Rusko, Francie a Sardinie spojily proti Rakousku. Aby se Prusko nestalo obětním beránkem za všechny, muselo by pak být ochotno vést povstaleckou válku, válku za nezávislost Německa; neboť kdyby se pustilo do války proti vlastním poddaným, bylo by, jako v roce 1806, sraženo jediným úderem^{^[467]}. Pruská vláda je si plně vědoma toho, do jak obtížné situace by se dostala, kdyby došlo k revoluci ve Francii nebo k evropské válce. Ví také, že Evropa právě teď stojí před tímto dilematem a neví, kterou cestou se dát. Na druhé straně však ví, že nechá-li lidové hnutí plně se rozvinout, vznikne zevnitř totéž nebezpečí, jemuž by se touto cestou zabránilo zvenčí. Dělat lidu ústupky na papíře a ve skutečnosti je neprovádět, to by byla možná nebezpečná hra i s německým lidem, ale ubohá pruská vláda se neopovažuje ani o takovou hru pokusit. Proč například nepopřát velké buržoazii, aby se těšila blahým vědomím, že vláda jmenovaná regentem byla potom zvolena jí? Proto, že dokonce i jen zdání ústupku udělaného lidu uráží dynastickou pýchu. Jaká je vnitřní politika, taková je i zahraniční politika. Ani jedna evropská mocnost nemá takový strach z evropské války jako Prusko. Avšak malá válka za soukromé zájmy, dejme tomu bitva s Dánskem kvůli Šlesviku-Holštýnu, nebo bratrovražedná přestřelka s Rakouskem o hegemonii v Německu, by mohla velmi obratně odvést pozornost od hlavních obtíží a získala by vládě lacino popularittt — jen za trochu krve lidu. Jenže ani toto, co by samo o sobě bylo žádoucí, se nyní nedá provést. Za dánskou otázkou číhá Rusko, a také Rakousko nepředstavuje ve své osobě nic menšího než evropský status quo. A tak konstituční ústupky upravily cestu revoluci a nepatrná srážka by vedla k evropské válce. A proto si můžete být jisti, že halasný válečný pokřik Pruska proti Dánsku se nakonec smrskne na slovní protest v listu „Staats-Anzeiger“.

Napsal K. Marx kolem 4. prosince 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5517 z 27. prosince 1858

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz „Situace v Prusku“ zde. (Pozn. red.)

b — příkazu. (Pozn. red.)

467 Míní se tím porážka pruské armády u Jeny 14. října 1806, po které Prusko kapitulovalo před napoleonskou Francií a která odhalila celou prohnilost sociálního a politického zřízení feudální hohenzollernské monarchie.