Otázka Jónských ostrovů

Karel Marx

Otázka Jónských ostrovů

Londýn 17. prosince 1858

Případ pana Williama Hudsona Guernseyho, alias Washingtona Guernseyho, trestně stíhaného pro krádež dvou tajných depeší z knihovny britského ministerstva pro kolonie, depeší, které zaslal — jednu 10. června 1857, druhou 18. července 1858 — tehdejší vládě lorda Palmerstona sir John Young, lord vysoký komisař Jónských ostrovů, se právě projednával před Ustředním trestním soudem za předsednictví barona Martina a skončil osvobozením obžalovaného. Proces byl zajímavý jak z politického, tak z právnického hlediska. Jistě si vzpomínáte, že sotva homérský pan Gladstone opustil Londýn, aby splnil své mimořádné poslání a pacifikoval Jónské ostrovy,^{^[468]} objevila se v „Daily News“ z ničeho nic, jako skytský šíp vystřelený neviditelnou rukou, depeše sira Johna Younga, v niž se navrhuje, aby se Británie vzdala protektorátu nad těmito ostrovy a postoupila je Řecku, ovšem teprve až by si odřízla nejlepší sousto, až by přivtělila Korfu ke koloniálním državám Velké Británie. Údiv, který to vzbudilo, byl obrovský a všeobecný. Ta část londýnského tisku, která je proti tajné diplomacii, blahopřála kabinetu lorda Derbyho k smělému kroku, jímž zasvětil veřejnost do mystérií diplomatického tajnůstkářství; „Moring Star“ ve svém prostoduchém nadšeni dokonce prohlásila, že ve Spojeném království nadešla nová éra mezinárodní politiky. Medový hlas chvály byl však velmi brzy přehlušen pronikavými a zlostnými tóny kritiky. Protivládní tisk se chtivě vrhl na „záměrnou hrubou chybu“, jak to nazýval, která prý nemá jiný cíl než zničit nejprve politickou nezávislost pana Gladstona a dočasně ho odstranit z parlamentní arény; a zároveň měla být jeho mise s bezohlednou machiavellskou záludností zmařena — a to těmi, kdo ho tímto úkolem pověřili — uveřejněním dokumentu, který ho rázem postavil do nepěkného světla jak v očích strany, s níž měl vyjednávat, tak v očích anglické veřejnosti i evropského mezinárodního práva. Derbyho kabinet ve snaze zničit příliš důvěřivého soupeře, psaly „Times“, „Globe“, „Observer“ a menší protivládní potěr neváhal dopustit se nediskrétnosti, která za daných okolností není ničím menším než zradou. Jak mohl pan Gladstone vyjednávat, když se Jónové nejen dověděli, že Británie už předem došla k určitým závěrům, ale když se také prozradilo, že se přední jónští vlastenci kompromitovali tím, že přistoupili na plán, podle něhož mělo být sedm ostrovů rozkouskováno? Jak mohl vyjednávat, když se dalo s jistotou očekávat, že po takovém porušeni vídeňské smlouvy dojde k protestům v celé Evropě, neboť podle vídeňské smlouvy nedostala Anglie do vlastnictví Korfu, ale byl jí svěřen protektorát nad sedmi ostrovy a jednou provždy bylo stanoveno územní rozděleni mapy Evropy? Po těchto novinových článcích opravdu také následovaly protesty Ruska a Francie.

Dovolte mi, abych — en passant^{^[a]} — poznamenal, že vídeňská smlouva, jediný uznávaný kodex mezinárodního práva v Evropě, je jednou z nejnestvůrnějších fictiones iuris publici^{^[b]}, jaká se kdy vyskytla v análech lidstva. Co se praví v prvním článku této smlouvy? Že rod Bonapartů se nesmí už nikdy vrátit na francouzský trůn; ale teď na něm zasedá Ludvík Napoleon, zakladatel druhého císařství, kterého všechny korunované hlavy v Evropě uznávají a bratříčkují se s ním, lichotí mu a skláněji se před ním. Jiný článek smlouvy říká, že Belgie má jednou provždy připadnout Holandsku; a přitom bylo v uplynulých osmnácti letech odtržení Belgie od Holandska nejen fait accompli^{^[c]}‚ ale faktem legálním. Dále vídeňská smlouva stanoví, že Krakov, přivtělený od roku 1846 k Rakousku, má být navždy nezávislou republikou; a nakonec ne to nejbezvýznamnější — že Polsko, které Mikuláš přivtělil k ruské říši, má být nezávislým konstitučním královstvím, spojeným s Ruskem pouze personální unií dynastií Romanovců. Tak byl vytrhán list po listu z této posvátné knihy evropského ius publicum^{^[d]}, jíž se jednotlivé strany dovolávají jen tehdy, když to může posloužit jejich zájmům a když to přitom umožňuje slabost druhé strany.

Derbyho vláda zřejmě váhala, zda má raději sklízet nezaslouženou chválu jedné části tisku, nebo se vystavit nezaslouženým útokům druhé. Po osmi dnech rozmýšlení se však rozhodla pro druhou možnost; veřejně prohlásila, že s uveřejněním depeší sira Johna Younga nemá nic společného a že už bylo zahájeno vyšetřování, kdo je pachatelem tohoto trestného činu. Nakonec byl jako vinik vypátrán pan William Hudson Guernsey, byl postaven před Ústřední trestní soud a usvědčen, že depeše odcizil. Derbyho vláda vychází tedy z tohoto zápasu jako vítěz; a zde také končí politická zajímavost procesu. Jenže tímto procesem se pozornost světové veřejnosti znovu soustředila na vztahy Velké Británie k Jónským ostrovům. Že plán sira Johna Younga nebyl nějaký soukromý rozmar, dokazuje přesvědčivě tento výňatek z veřejného přípisu jeho předchůdce, sira Henry Warda, k jónskému sněmu z 13. dubna 1850:

„Nejsem povolán, abych mluvil jménem britské koruny o té vzdálené budoucnosti, letmo naznačené v přípisu, až se snad rozptýlené údy řeckého národa se souhlasem evropských mocností znovu sjednotí v jedinou mocnou říši. Není však pro mne obtížné vyslovit své vlastní mínění“ (mluvil jménem britské koruny), „že kdyby taková událost byla v dosahu lidských možností, uvítali by jak britský panovník, tak britský parlament, kdyby Jónové znovu zaujali své místo jako součást nové mocnosti, která by zase zaujala patřičné místo ve světové politice.“

Mezitím se lidumilné city Velké Británie vůči ostrovům projevily v ryze rakouské ukrutnosti, s níž sir Henry Ward rozdrtil tehdejší povstání na ostrovech. Z celkového počtu 200 000 obyvatel bylo 8000 potrestáno oběšením, zmrskáním, uvězněním nebo vypovězením; i ženy a děti byly mrskány až do krve. Aby mě nikdo nepodezíral, že přeháním, ocituji jeden britský list, „Morning Chronicle“, z 25. dubna 1850:

„Otřásáme se hrůzou, když slyšíme o strašných represáliích uložených podle rozsudku stanných soudů za řízení lorda vysokého komisaře. Trest smrti, deportace, zmrskání — takové tresty dostali nešťastní provinilci v některých případech bez soudního řízení, v jiných případech po rychlém procesu podle stanného práva. 21 osob bylo popraveno, velký počet potrestán jiným způsobem.“

A to se Britové chvástají, že přinesli Jónům požehnání svobodně ústavy a že povznesli jejich hmotné zdroje na úroveň, která ostře kontrastuje s bídnou hospodářskou situací ve vlastním Řecku. Pokud jde o ústavu, nemohl lord Grey dost dobře v době, kdy obdařovával ústavami celou koloniální říši Velké Británie, vynechat Jónské ostrovy; ale vrátil jim jen to, co jim Anglie za ta dlouhá léta podvodně vyrvala.^{^[469]}

Podle smlouvy, kterou sestavil hrabě Kapodistrias a kterou spolupodepsalo roku 1815 v Paříži Rusko, byl protektorát nad Jónskými ostrovy svěřen Velké Británii s výslovnou podmínkou, že zůstane v platnosti ruská ústava, kterou dostaly v roce 1803. První britský lord vysoký komisař, sir Thomas Maitland, zrušil tuto ústavu a nahradil ji ústavou, podle níž mu příslušela neomezená moc. Roku 1839 píše rytíř Mustoxydis, Jón, ve svém „Pro Memoria“, které dala Dolní sněmovna 22. června 1840 otisknout:

„Jónové nepožívají ani té výsady, kterou měly řecké obce dokonce i za turecké tyranie, že si totiž vyvolily své vlastní soudce a spravovaly své záležitosti, ale podléhají úředníkům, které dosazuje policie. I ta nepatrná pravomoc, která byla přiznána obecním orgánům na každém ostrově, že si totiž spravovaly své příjmy, jim byla odňata, a aby se jejich závislost ještě zvýšila, musí se tyto příjmy nyní odvádět do státní pokladny.“

Pokud jde o rozvoj materiálních zdrojů, postačí snad, když uvedeme, že Anglie, freetraderská Anglie, se nestydí mořit Jóny vývozními cly, barbarským prostředkem, který se najde pravděpodobně jen v tureckém finančním zákoníku. Například na rozinky, hlavní produkt ostrovů, bylo uvaleno vývozní clo ve výši 22¹/₂ %.

„Moře mezi ostrovy,“ píše jeden Jón, „které tvoří jakousi silnici mezi ostrovy, je uzavřeno — jakoby jakýmisi závorami — v každém přístavu, neboť se tam vybírají tranzitní cla, a to z veškerého zboží bez výjimky, které se směňuje mezi jednotlivými ostrovy.“

Ale to není všechno. Za prvních třiadvacet let britské správy se zvýšily daně na trojnásobek a výdaje na pětinásobek. Nato došlo k určitému snížení, ale pak roku 1850 vznikl schodek rovnající se polovině částky, kterou dříve tvořilo veškeré zdanění, jak je vidět z této tabulky:

	Roční zdanění	Výdaje
1815	68 459 liber št.	48 500 liber št.
1817^{^[e]}	108 997 “ “	87 420 “ “
1850	147 482 “ “	170 000 “ “

A tak vývozní cla na vlastní produkty, tranzitní cla mezi jednotlivými ostrovy, vzrůst zdanění a nadměrné výdaje — to je ekonomické dobrodiní, které Jónům přinesl John Bull. Podle svého orákula z Printing House Square^{^[470]} se honí za koloniemi jen proto, aby jim vštípil zásady svobody; když se však přidržíme faktů, vidíme, že Jónské ostrovy, podobně jako Indie a Irsko, jsou důkazem, že John Bull — aby mohl být svobodný doma, musí za hranicemi zotročovat. A proto teď, v téže chvíli, kdy dává průchod svému ctnostnému rozhořčení nad Bonapartovým špiclovským systémem v Paříži, zavádí sám týž systém v Dublinu.

Z právnického hlediska je tento proces zajímavý zejména v jedné věci: Guernseyho obhájce přiznal, že bylo odcizeno deset exemplářů depeší, ale přitom tvrdil, že jeho klient je nevinný, protože prý tu nebyl úmysl použít depeší k soukromým účelům. Jestliže zločin krádeže závisí jen na úmyslu, s jakým si pachatel nezákonně přisvojuje cizí majetek, dostává se tu trestní právo do slepé uličky. Úctyhodní občané zasedající na lavici porotců sotva asi měli v úmyslu způsobit takový převrat ve vlastnických vztazích; svým rozsudkem chtěli asi jen zdůraznit, že oficiální dokumenty nejsou vlastnictvím vlády, ale veřejnosti.

Napsal K. Marx kolem 17. prosince 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5526 ze 6. ledna 1859

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — jen tak mimochodem. (Pozn. red.)

b — fikci mezinárodního práva. (Pozn. red.)

c — hotovým faktem. (Pozn. red.)

d — mezinárodního práva. (Pozn. red.)

e První rok britského protektorátu. (Marxova poznámka.)

468 Na Jónských ostrovech, které byly od roku 1815 pod anglickým protektorátem, stejně jako v samotném Řecku, narůstalo v 50. letech národnostní hnutí za spojení s Řeckem. V listopadu roku 1858 byl na ostrovy vyslán se zvláštním posláním Gladstone. I když zákonodárné shromáždění Korfu (hlavního ostrova Jónského souostroví) se jednomyslně vyslovilo pro sjednocení s Reckem, podařilo se anglické vládě protáhnout řešení této otázky na řadu let. Jónské ostrovy byly Řecku předány teprve v roce 1864.

Když Marx nazývá Gladstona „homérským“, má zřejmě na mysli okolnost, že Gladstone byl autorem knihy, která tehdy právě vyšla: „Studies on Homer and the Homeric age“ [„Studie o Homérovi a homérském věku“], Oxford 1858.

469 V roce 1799 ruská eskadra admirála F. F. Ušakova osvobodila Jónské ostrovy od francouzské nadvlády. Ušakov vyhlásil na ostrovech republiku a zavedl ústavu, podle níž, se ostrovům dostalo rozsáhlé samosprávy. V roce 1807 byly ostrovy opět dány pod vládu Francie a Napoleon I. ústavu fakticky zrušil. V roce 1815 byly ostrovy předány Anglii, jež nad nimi vyhlásila protektorát a zavedla novou ústavu, která dávala britskému představiteli na ostrovech, lordu vrchnímu komisaři, neomezenou moc. Rostoucí nespokojenost řeckého obyvatelstva na ostrovech s cizím panstvím donutila anglickou vládu, v níž byl Grey ministrem války a kolonií, provést tam v roce 1849 reformu, jíž byla poněkud rozšířena místní samospráva a volební práva obyvatel ostrovů.

470 Printing House Square (Tiskárenské náměstí) — londýnské náměstí, kde je budova hlavní redakce listu „Times“.