Situace v Prusku

Karel Marx

Situace v Prusku

Berlín 11. ledna 1859

Znáte jistě německé přísloví: „Kde nic není, tam nezmůže nic ani císař se svým právem“ (Wo nichts ist, hat der Kaiser sein Recht verloren), a jestliže tento zákon nicoty vládne i nad tak mocnou osobností, jako je císař, nemůže se mu samozřejmě vymknout ani váš dopisovatel. Když se nic neděje, není také o čem psát. To je ten nejpádnější důvod, který mě přiměl, abych se na několik týdnů odmlčel a zarazil své zásilky z „hlavního města inteligence“, z centra ne-li světové moci, tedy alespoň „světového ducha“. První fáze pruského hnutí skončila všeobecnými volbami, druhá začíná zítra zahájením zeniského sněmu. Hodnocení situace v této zemi, jak jsem je podal v předcházejících článcích^{^[a]}, si přisvojili, jak vidím z balíku německých novin vydávaných v Americe, mnozí američtí synové Teutovi, aniž náležitě udali pramen, z něhož načerpali svou moudrost; toto mé hodnocení mezitím plně potvrdil vleklý, nechci říci chod událostí, nýbrž, jak by to patrně nazval proslulý pedant dr. Johnson, plazivý pohyb po břiše, jako když leze červ, který nemá nohy. Němci mají míle delší než kterýkoli jiný národ, zato kroky, jimiž přeměřují půdu, mají kratší, a o hodně. Právě proto sní ve svých pohádkách vždycky o kouzelných botách, v nichž jejich šťastný majitel urazí při každém kroku několik mil.

Dějiny posledních deseti let v této zemi byly posuzovány tak jednostranně (abychom použili oblíbeného výrazu Němců, kteří jsou jako Buridanovo scholastické zvíře tak mnohostranní, že co chvíli zůstanou někde trčet), že tu bude na místě pár všeobecných úvah. Když vstupoval na trůn král bez rozumu, měl hlavu plnou iluzí romantické školy. Chtěl být králem z boží milosti, ale zároveň králem lidovým, chtěl být uprostřed všemohoucí byrokratické správy obklopen nezávislou aristokracií, chtěl být mužem míru a pánem kasáren, chtěl zavádět lidové svobody v duchu středověku, ale stavěl se proti všem snahám moderního liberalismu, chtěl obnovit církevní víru, a zároveň se chlubil vysokou intelektuální úrovní svých poddaných, zkrátka chtěl si hrát na středověkého krále a přitom si počínat jako král Pruska — této zrůdy osmnáctého století! Ale od roku 1840 do roku 1848 se všechno nějak zvrtlo. Junkeři, kteří vkládali naděje v korunovaného spolupracovníka listu „Politisches Wochenblatt“^{^[484]}, kde se den co den kázalo, jak je nutné naroubovat na pruskou prozaickou vládu kantora, zupáka, policajta, výběrčího daní a učeného mandarína poetickou vládu aristokracie, tito junkeři byli nuceni spokojit se místo reálných ústupků s královými tajnými sympatiemi. Buržoazie, ještě příliš slabá, aby se mohla odvážit vystoupit aktivně, byla nucena šlapat pěkně vzadu za teoretickou armádou, která v čele s Hegelovými žáky vytáhla proti náboženství, idejím a politice starého světa. V žádném dřívějším období nebyla fílosofická kritika tak odvážná, tak mocná a tak populární jako v prvních osmi letech vlády Bedřicha Viléma IV., který by byl rád nahradil „mělký“ racionalismus, zavedený do Pruska Bedřichem II., středověkým mysticismem. Za svou moc vděčila filosofie v této době jen a jen praktické slabosti buržoazie; protože buržoazie nemohla zaútočit na zastaralé instituce ve skutečnosti, musela pustit dopředu odvážné idealisty, kteří zaútočili na tyto instituce v oblasti myšlení. A konečně, sám romantický král byl stejně jako všichni jeho předchůdci vlastně jen nástrojem obyčejné byrokratické vlády, kterou se marně snažil přikrášlit něžnými city zašlých dob.

Revoluce, či spíše její plod, kontrarevoluce, úplně změnila tvářnost věcí. Junkeři vytěžili z králových osobních vrtochů praktické výhody a podařilo se jim vrhnout vládu zpět, nejen před rok 1848, nejen před rok 1815, nýbrž dokonce před rok 1807. Byl konec plachým romantickým tužbám, místo nich se objevila pruská sněmovna lordů; bylo obnoveno právo mrtvé ruky^{^[485]}, na panstvích kvetlo víc než kdy jindy vrchnostenské soudnictví, výsada neplatit daně se opět stala znakem urozenosti, policie a vládní úředníci se museli hrbit před šlechtici, všechna vlivná místa byla vyhrazena pro potomky pozemkové aristokracie a venkovské šlechty, osvícení byrokrati ze staré školy byli vyhozeni a nahrazeni servilními přisluhovači rentiérů a statkářů a všechny svobody získané revolucí — svoboda tisku, svoboda shromažďovací, svoboda slova a konstituční zastoupení — všechny tyto svobody nebyly zrušeny, ale byly zachovány jako výsady aristokratické třídy. Naproti tomu — zatímco buržoazie v předcházejícím období podporovala filosofické hnutí, vyrvala je nyní aristokracie i s kořeny a na jeho místo zasadila pietismus. Všichni osvícení profesoři byli vyhnáni z universit a viri obscuri^{^[b]}, jako Hengstenbergové, Stahlové a tutti quanti^{^[c]}, se zmocnili všech výchovných institucí v Prusku, od vesnických škol až po universitní semináře v Berlíně. Policejní a správní aparát nebyl rozbit, ale stal se pouhým nástrojem vládnoucí třídy. Dokonce i na živnostenskou svobodu byl podniknut útok, a protože se systém živnostenských povolení změnil v mocnou páku protekce, zastrašování a podplácení, byli řemeslníci ve velkých městech znovu vehnáni do cechů, korporací a všech ostatních přežilých forem zašlých dob. A tak se i ty nejsmělejší královy sny, které po osm let jeho absolutní vlády zůstávaly jen tužbami, díky revoluci vesměs splnily a po osm let, 1850 až 1857, zářily v jasném denním světle jako hmatatelná skutečnost.

Jenže každá mince má i svůj rub. Revoluce rozptýlila ideologické iluze buržoazie a kontrarevoluce skoncovala s jejími politickými aspiracemi. A tak byla buržoazie zahnána zpět k oboru, který jí jedině skutečně sedí — k obchodu a průmyslu — a já si myslím, že žádný jiný národ neudělal za poslední desetiletí v tomto směru relativně tak obrovský pokrok jako Němci, a zejména Prusové. Kdo viděl Berlín před deseti lety, teď by ho nepoznal. Z upjatého parádeplacu se proměnil v čilé centrum německého strojírenství. Budete-li projíždět porýnským Pruskem a vévodstvím vestfálským, vzpomenete si mimoděk na Lancashire a Yorkshire. Nemůže-li se Prusko pochlubit ani jediným Isaacem Péreirem, má zato stovky Mevissenů, kteří stojí v čele více Crédits mobiliers, než má Spolkový sněm knížat.

Náruživá touha zbohatnout, prorazit, otevřít nové doly, vybudovat nové továrny, vystavět nové železnice a především vložit peníze do akciových společností a spekulovat s akciemi, stala se módní a zachvátila všechny třídy od rolníka až po korunovaného vládce, někdejšího reichsunmittelbarer Fürst^{^[486]}. Vidíte tedy, že dny, kdy buržoazie úpěla v babylonském zajetí a ponížena věšela hlavu, byly i těmi dny, kdy se stávala skutečnou mocí v zemi, zatimco nadutý aristokrat se ve svém nitru měnil v ziskuchtivého, hrabivého burzovního spekulanta. Chcete-li příklad, jak se spekulativní lilosoíie proměnila v obchodní spekulaci, podívejte se na Hamburk v roce 1857. Neukázali se tu spekulativní Němci jako praví mistři podvodu? Ovšem tento vzestup pruské buržoazie posilovaný všeobecným růstem cen zboží a v důsledku toho všeobecným poklesem stálých příjmů jejich byrokratických vládců, byl provázen úpadkem maloburžoazie a koncentrací dělnické třídy. Úpadek maloburžoazie v uplynutých osmi letech je obecný zjev, který lze pozorovat v celé Evropě, ale nikde se neprojevuje tak výrazně jako v Německu. Je třeba tento zjev nějak vysvětlovat? Odpovím stručně: jen se podívejte na dnešní milionáře, kteří ještě včera třeli bídu. Vždyť k tomu, aby se z někoho, kdo nemá v kapse ani vindru, stal přes noc milionář, k tomu je zapotřebí, aby se z tisíce lidí, kteří mají 1000 dolarů, stali za jediný den žebráci. Kouzlo burzy dokáže takové věci v mžiku, nemluvě ani o pomalejších metodách, jimiž centralizuje bohatství moderní průmysl. A tak zároveň s buržoazií vyrostly v Prusku za posledních deset let nespokojená maloburžoazie a koncentrovaná dělnická třída.

Ale už je na čase abych tento příspěvek odeslal, přestože jsem svůj Rundschau^{^[d]}, jak by takový retrospektivní přehled nazvala „Neue Preussische-Zeitung“, dosud nedokončil.

Napsal K. Marx 11. ledna 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5548 ze 1. února 1859

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz články „Situace v Prusku“ zde, zde a zde. (Pozn. red.)

b — omezenci. (Pozn. red.)

c — jim podobní. (Pozn. red.)

d — přehled. (Pozn. red.)

484 Narážka na Bedřicha Viléma IV.

„Berliner politisches Wochenblatt“ [„Berlínský politický týdeník“] — krajně reakční list, který vycházel od roku 1831 do roku 1841; těšil se podpoře a ochraně korunního prince Bedřicha Viléma (od roku 1840 pruský král Bedřich Vilém IV.).

485 Právo mrtvé ruky se ve středověku nazývalo právo feudála na majetek zemřelého nevolného rolníka. Protože v praxi dědili půdu i majetek po zemřelém rolníkovi jeho pozůstalí, byli povinni platit za to feudálovi zvláštní poplatek v naturáliích nebo v penězích, který pro ně byl velkou přítěží. Tomuto poplatku se říkalo main morte — mrtvá ruka.

486 Reichsunmittelbarer Fürst se nazýval ve středověku, v době existence svaté říše římské německého národa, německý panovník, přímo podřízený císaři. K takovým panovníkům patřil tehdy také pruský král.