Vyhlídky na úspěch v nastávající vá

Bedřich Engels

Vyhlídky na úspěch v nastávající válce

I ti nejzanícenější stouenci míru v Evropě se už začínají vzdávat poslední chabé naděje, že mír bude zachován, a místo aby se zabývali možností mírového urovnání, diskutují teď o tom, jaké naděje na úspěch mají budoucí válčící strany. Proto si dovolíme pokračovat ve svých úvahách o vojenském významu Pádské nížiny a o vyhlídkách, jež skýtá manévrům francouzsko-sardinské a rakouské armády, které budou stát proti sobě.

Popsali jsme už silné postavení Rakušanů na Minciu a Adiži.^{^[a]} Nyní se podíváme na druhou stranu. Řeka Pád, tekoucí zhruba od západu k východu, tvoří na jednom místě velký ohyb, teče asi 16 mil od severozápadu k jihovýchodu a pak se opět stáčí na východ. Tento ohyb je na území Sardinie, asi 25 mil od rakouských hranic. Na jeho severním konci se vlévá do Pádu Sesia, tekoucí z Alp k jihu, a na jižním konci Tanaro, tekoucí z Apenin k severu. Nedaleko jejich ústí do hlavního toku se do obou těchto řek vlévají četné menší řeky, takže na mapě vypadá krajina na západ od nich jako mohutný systém vodních toků, které všechny vytékají z amfiteátru hor obklopujících ze tří stran Piemont a směřují k jednomu společnému středu jako paprsky vedené z obvodu kruhu do jeho středu. To je pro Piemont silné obranné postavení, což dobře věděl už Napoleon; přesto však on i sardinská vláda, která vystřídala panství Francouzů, toto postavení zanedbávali a s organizací jeho obrany se začalo teprve po pohromách z roku 1849. Ale i pak se obranná zařízení budovala tak pomalu a skoupě, že nejsou úplná ještě ani dnes a opevnění, která měla mít zděné eskarpní stěny a kontreskarpy, se teď budují jako prostá polní opevnění, jen aby byla na jaře připravena pro obranu.

Na Pádu, asi čtyři míle nad ústím Sesie, leží Casale, které se opevňovalo a stále ještě opevňuje, neboť se z něho má stát opěrný bod severního čili levého křídla tohoto postavení. Na soutoku Tanara a Bormidy, osm mil nad ústím Tanara do Pádu, leží Alessandria, nejmohutnější piemontská pevnost, která se nyní stává centrem velkého opevněného tábora kryjícího jižní čili pravé křídlo tohoto postavení. Tato dvě města jsou od sebe vzdálena šestnáct mil a Pád teče ve vzdálenosti asi pět až šest mil před silnicí, která je spojuje. Levé křídlo armády tábořící v tomto postavení kryje za prvé Sesia a za druhé Casale a Pád; pravé křídlo kryje Alessandria a řeky Orba, Bormida, Belbo a Tanaro, které se všechny slévají těsně u Alessandrie. Čelo je kryto ohybem Pádu.

Jestliže Sardinie soustředí na tomto postavení svou osmdesátitisícovou až devadesátitisícovou armádu, bude mít k dispozici pro aktivní operace asi 50 000 mužů připravených vpadnout doboku každé armádě, která by se pokusila obejít toto postavení přes Novi a Acqui na jihu nebo přes Vercelli na severu. Dá se tedy předpokládat, že tímto postavením je dobře kryt i Turín, tím spíš, že toto hlavní město má citadelu, která může být dobyta jen po pravidelném obléhání, a žádná armáda, která by takové postavení obcházela, by se nemohla pustit do obléhání, dokud by nevypudila piemontskou armádu z jejího opevněného tábora. Postavení u Casale a Alessandrie má však jednu slabinu: není hluboké a nemá vůbec krytý týl. Rakušané mají mezi Minciem a Adiží čtyřúhelník krytý čtyřmi pevnostmi, v každém rohu jednu; Piemonťané mají na Pádu a Bormidě linii se dvěma pevnostmi, na každém boku jednu, a s dobře chráněným čelem, ale jejich týl je úplně otevřený. Obejít Alessandni z jihu by bylo riskantní a takřka bezúčelné, ale Casale se dá obejít ze severu, když ne přes Vercelli, tedy alespoň přes Sesto Calende, Novaru, Bidlu, Santhii a Crescentino; a jestliže armáda mající početní převahu překročí Pád nad Casale a zaútočí do týlu Piemonťanů, budou rázem nuceni vzdát se výhod silně opevněného postavení a bojovat v otevřeném poli. To by bylo druhé Marengo, jenže na protějším břehu Bormidy.

Když jsme tedy popsali dvě operační základny v Pádské nížině, rakouskou základnu v jednom z předchozích článků a francouzsko- piemontskou v těchto poznámkách, uvažme, jak se dá těchto základen využít. Podíváme-li se na mapu, uvidíme, že celá severovýchodní část alpského řetězu od Ženevy až asi jednu míli před Stelvský průsmyk, která patří Švýcarsku, je zatím neutrální, dokud některá z bojujících stran neuzná za vhodné neutralitu Švýcarska porušit. Protože Švýcaři nyní shromažďují dost silnou armádu k obranným účelům, je málo pravděpodobné, že by k tornu došlo hned na začátku války. Proto budeme Švýcarsko pro tuto chvíli považovat za skutečně neutrální a nepřístupné pro obě strany. V takovém případě se mohou Francouzi do Piemontu dostat jen čtyřmi cestami. Lyonská armáda bude muset projít Savojskem a přes Mont Cenis. Menší sbory mohou projít přes Brianon a Montgenèvre; obě skupiny vyjdou z hor a spojí se u Turína. Armáda soustředěná v Provenci bude moci zčásti pochodovat z Toulonu přes Nizzu a Col di Tenda a zčásti se bude moci v Toulonu nalodit a přepravit se daleko rychleji parníky do Janova. Obě tyto části se soustředí v Alessandrii. Do týchž bodů soustředění vede ještě několik dalších cest, ale ty se buď nehodí pro průchod velkých útvarů, nebo jsou proti těm, o nichž jsme mluvili, druhořadé.

Pro francouzskou italskou armádu — teď už si můžeme dovolit ji tak nazývat — už byly vydány dispozice ve shodě s touto situací. Dva hlavní body soustředění jsou Lyon a Toulon; mezi nimi, v údolí Rhôny, má být menší sbor připraven postupovat přes Brianon. Má-li se silná francouzská armáda rychle soustředit v údolí Pádu, za Alessandrií a Casale, je skutečně nutné využít všech cest, o nichž tu byla řeč, přičemž nejsilnější sbory půjdou přes Lyon a Mont Cenis, nejslabší přes Brianon a Montgenèvre a co největší část armády z Provence bude dopravena do Janova po moři, neboť zatímco sbor pochodující od Varu přes Col di Tenda bude potřebovat víc než deset dní, aby se dostal k Alessandni, může po moři urazit vzdálenost z‘Toulonu do Janova za 24 hodin a odtamtud se dostat do Alessandrie třemi usilovnými nebo čtyřmi normálními denními pochody.

Ale jaký postup může zvolit rakouská italská armáda za předpokladu — který je nasnadě — že Rakousko vypoví válku, jakmile jediný francouzský prapor vstoupí do Piemontu? Může zůstat v Lombardii a bez jediného výstřelu čekat, až se soustředí 200 000 Francouzů a 50 000 Piemonťanů, a pak před nimi ustoupit na svou operační základnu na Minciu a vzdát se celé Lombardie. Takové jednání by demoralizovalo rakouskou armádu a povzbudilo by její protivníky takovým nečekaně lacino nabytým úspěchem. Nebo může čekat, až Francouzi a Piemonfané zaútočí na otevřené lombardské rovině; v takovém případě by byla poražena přesilou, neboť by mohla postavit jen 120 000 mužů proti dvojnásob silnému nepříteli a kromě toho by měla svázané ruce italským povstáním, které by vypuklo po celé zemi. Mohla by sice dosáhnout svých pevností, ale využití této skvělé operační základny by pak bylo omezeno jen na neplodnou obranu, protože útočná síla polní armády by už byla ztracena. Veliký záměr, s nímž byl vybudován tento systém pevností, které mají sloužit slabší armádě jako základna pro úspěšný a krytý útok na silnější armádu, by ztratil všechnu cenu, dokud by nepřibyly posily z rakouského vnitrozemí; a za tu dobu by mohla padnout Peschiera, mohlo by padnout Legnago a zcela určitě by byly ztraceny komunikace přes benátské území. Obojí uvedené počínání by bylo nevýhodné a vskutku nepřípustné, ledaže by bylo diktováno krajní nutností. Rakušanům však zbývá ještě jedna možnost.

Rakušané mohou postavit do pole přinejmenším 120 000 mužů. Jestliže si zvolí vhodnou chvíli, budou mít proti sobě jen 90 000 Piemonťanů, z nichž pouze 50 000 bude moci vytáhnout do pole. Francouzi dorazí čtyřmi cestami, které všechny směřují k Alessandrii. Součet úhlů, které tyto čtyři cesty svírají, tj. úhel mezi linií Mont Cenis—Alessandria a Janov—Alessandría, činí asi 140°; a tak jakákoli spolupráce různých francouzských sborů nepřichází vůbec v úvahu, dokud se tyto sbory nesoustředí. Jestliže tedy Rakušané zvolí vhodný okamžik — a v letech 1848 a 1849 jsme viděli, že to dovedou — a vyrazí proti operační základně Piemonťanů, ať už na ni zaútočí čelně, nebo ji obejdou ze severu, troufáme si při vší úctě k chrabrosti piemontské armády tvrdit, že Sardiňané budou mít proti přesile Rakušanů nepatrné vyhlídky. Jakmile by byli Piemonťané vytlačeni z pole a museli by se omezit jen na pasívní obranu svých pevností, mohli by Rakušané napadnout přesilou každý jednotlivý francouzský sbor, když by sestupoval z Alp nebo Apenin; a i kdyby byli donuceni ustoupit, měli by ústup zajištěn, dokud by neutralita Švýcarska kryla jejich severní bok, a jejich armáda, až by dorazila do Mantovy, by stále ještě byla schopna aktivní ofenzívní obrany své operační základny.

Rakušané by měli i jinou možnost: zaujmout postavení u Tortony a čekat, až tam dorazí francouzská kolona, která na pochodu z Janova do Alessandrie bude muset Rakušanům vystavit svůj bok. To by však byl dost chabý způsob útoku, protože Francouzi by mohli klidně zůstat v Janově, dokud by se ostatní kolony nesoustředily v Alessandrii, a v takovém případě by se Rakušanům nejen jejich tah nezdařil, ale mohli by nadto ještě být odříznuti od Mincia a Adiže.

Dejme tomu, že by Rakušané byli poraženi a museli by se stáhnout na svou operační základnu; jakmile Francouzi postoupí za Milán, hrozí jim obejití. Stelvská silnice vede z Tyrol údolím Addy přímo do Milána; tonalská silnice vede údolím Oglia a giudicarská silnice údolím Chíese, přičemž obě vedou přímo do srdce Lombardie a do týlu každé armády, která by napadla Mincio od západu. Přes Tyroly obchvacuje Rakousko celou Lombardii a Benátsko, a budou-li provedeny nezbytné přípravy, může kdykoli svému protivníkovi připravit v lombardské nížině nové Marengo. Dokud zůstane Švýcarsko neutrální, nebude možné proti Rakousku útočícímu na Piemont žádné takové válečné lsti použít.

A tak za dané situace v Itálii je pro Rakousko nejvýhodnější ofenzíva. Pochodovat přímo na střed armády, která se teprve soustřeďuje, je nejskvělejší z těch velkolepých manévrů moderního válečného umění, jichž dovedl tak znamenitě používat Napoleon. A právě proti Rakušanům používal tohoto manévru s největším úspěchem; důkazem toho jsou bitvy u Montenotte, Millesima, Mondovi a Dega a svědčí o tom i bitvy u Abensbergu a Eggmühlu.^{^[100]} Jak se tomuto manévru od Napoleona naučili, dokázali Rakušané skvěle v bitvách u Sommacampagne^{^[101]} a Custozzy a zejména u Novary. Proto by týž manévr zřejmě nejlépe odpovídal rakouskému způsobu vedení války i nyní; a i když takováto operace vyžaduje velkou bdělost a musí být přesně načasována, nechali by si Rakušané ujít skvělou příležitost k dosažení úspěchu, kdyby se omezili jen na obranu svého území.

Napsal B. Engels koncem února 1859
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5586 ze 17. března 1859

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz Jak Rakousko drží v šachu Itálii. (Pozn. red.)

100 Bitvy u Montenotte, Millesima, Mondovi a Dega — viz poznámku [92].

Bitvy u Abensbergu a Eggmühlu — etapy pětidenní bitvy, která byla svedena v okolí Řezna v dubnu 1809 mezi Napoleonovou armádou a rakouskými vojsky za rakousko-francouzské války z roku 1809. Bitva u Řezna skončila porážkou a ústupem rakouské armády.

101 23. července 1848 porazila rakouská vojska, jimž velel Radecký, u Sommacampagne Piemonťany; tato bitva bezprostředně předcházela porážku piemontské armády u Custozzy.