Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Nový návrh zákona o parlamentní reformě v Anglii[102]
Londýn 1. března 1859
Na večerním zasedání 28. února zasvětil pan Disraeli Dolní sněmovnu do tajů vládního návrhu zákona o parlamentní reformě. Stručně můžeme tento návrh charakterizovat jako návrh pana Locka Kinga, protože se v něm počítá se snížením volebního censu pro voliče ve venkovských volebních obvodech z 50 liber šterlinků na 10 liber šterlinků,[103] což bude do jisté míry kompenzováno tím, že se freeholderům s výnosem 40 šilinků[104], kteří bydlí ve městech, odnímá právo volit ve venkovských volebních obvodech; návrh je přikrášlen složitou směsicí spletitých volebních výsad, jež by všechny dohromady na jedné straně nebyly k ničemu a na druhé straně by jen upevnily nynější třídní monopol. Tak významným otázkám, jako je připuštění většiny lidu k volbám, vyrovnání volebních obvodů nebo zajištění tajného hlasování, se v něm vůbec nevěnuje pozornost. Že moje charakteristika návrhu je přesná, to je možné doložit stručným výčtem jeho nejdůležitějších článků: Volební právo nájemců má být stanoveno jednotně pro venkovské i městské volební obvody, čili jinými slovy, má být zrušena Chandosova doložka k zákonu o parlamentní reformě z roku 1832[105], kterou se majetkový census pro nájemce ve venkovských volebních obvodech stanovil na 50 liber šterlinků. Volební právo nájemců se rozšiřuje na všechny druhy nemovitého majetku bez ohledu na to, zda k nemovitostem patří nějaká budova nebo ne. Kdyby byl ve venkovských volebních obvodech zaveden majetkový census 10 liber šterlinků, zvýšil by se na venkově počet voličů, jak vypočítal pan Newmarch, o 103 000, kdežto pan Disraeli odhaduje, že by přírůstek voličů ve venkovských volebních obvodech dosáhl 200 000 hlasů. Na druhé straně by u svobodného pozemkového majetku se čtyřicetišilinkovým výnosem zůstalo všechno při starém, ale freeholdeři se 40šilinkovými výnosy, kteří žijí ve městech a měli dosud díky svým pozemkům volební právo ve venkovských volebních obvodech, by tuto výsadu ztratili a museli by volit v těch městech, kde bydlí. Tak by bylo na 100 000 hlasů převedeno z venkovských volebních obvodů do městských a asi 40 000 voličů, ne-li víc, kteří nebydlí trvale na venkově, by své volební právo vůbec ztratilo. To je podstata nového návrhu. Jednou rukou volební právo v hrabstvích omezuje a druhou je rozšiřuje, a přitom se hlavně snaží, aby města úplně ztratila svůj vliv na volby na venkově, který od parlamentní reformy z roku 1832 získávala koupí svobodných pozemků se 40šilinkovým výnosem. Pan Disraeli ve své dlouhé řeči, kterou pronesl, když předkládal sněmovně návrh zákona, se ze všech sil pokoušel dokázat, že za posledních 15 let vytvořila města už tolik svobodných pozemků se čtyřicetišilinkovými výnosy,
„že počet těch, kdo by měli volit ve venkovských volebních obvodech, ale nebydlí tam, je nyní vyšší než počet voličů hlasujících podle doložky o volebním právu nájemců“, takže v den voleb „by se voliči některých velkých měst hrnuli v zástupech na železnice a zaplavili by venkov, takže členové některého městského klubu by ve venkovském volebním obvodu odevzdali víc hlasů než voliči, kteří tam žijí“.
Na řeč tohoto obhájce zájmů venkova odpověděl pan Bright těmito vítězoslavnými slovy:
„Vaším cílem je ještě víc uzavřít venkovské volební obvody. Patrně nemáte z ničeho takový strach jako z dobrých voličů, hlavně ve venkovských volebních obvodech. Je velmi pozoruhodné, že ve značné části Anglie se počet voličů ve venkovských volebních obvodech po dlouhou dobu nezvyšoval, ale v mnohých z nich poklesl. Pan Newmarch uvedl, že existuje 11 venkovských volebních obvodů, v nichž za 15 let, od roku 1837 do roku 1852, klesl počet voličů přinejmenším o 2000; přitom celkový počet voličů ve venkovských volebních obvodech Anglie a Walesu stoupl za těchto 15 let jen o 36 000, a z toho víc než 17 000 připadá na Lancashire, Cheshire a West Riding v Yorkshiru. V ostatních částech Anglie je tak obtížné koupit svobodný pozemek a statky se tak zvětšily, že celkový počet voličů zůstal skoro ve všech venkovských volebních obvodech stejný nebo absolutně poklesl.“
Přejdeme-li nyní od venkovských volebních obvodů k městským, narazíme na nové spletité volební výsady, které byly zčásti obsaženy už v neúspěšných návrzích lorda Johna Russella z let 1852 a 1854[106] a zčásti vděčí za své zrození géniu lorda Ellenborougha, který byl také otcem zmateného a neblaze proslulého návrhu zákona o správě Indie[107]. Je to především takzvaný census vzdělání, který, jak ironicky poznamenal pan Disraeli, nezávisí sice na znalostech z některého vědního oboru, ale je výrazem toho, že na vzdělání příslušných tříd „byly vynaloženy značné finanční prostředky“, a proto může být zahrnut do širší kategorie majetkového censu. Volební právo se tedy poskytuje osobám s vysokoškolským vzděláním, duchovenstvu anglikánské církve i duchovním všech ostatních vyznání, advokátům, obhájcům a notářům, právním zástupcům a soudním proktorům, lékařům, diplomovaným učitelům, zkrátka představitelům různých svobodných povolání, neboli, jak jim říkali Francouzi za pana Guizota, „kapacitám“. Protože většina těchto „kapacit“ už má volební právo jako leaseholdeři[108] s příjmem 10 liber šterlinků, nezvýší se tím asi počet voličů nijak podstatně, ale může to přispět ke zvýšení vlivu duchovenstva. Další nové volební výsady se poskytují: 1. nájemcům nebo majitelům každého domu, ať už zařízeného nebo nezařízeného, z něhož se platí nájemné 8 šilinků týdně nebo 20 liber šterlinků ročně; 2. osobám, které mají roční příjem 20 liber šterlinků z movitého majetku, ať už ve formě státních papírů nebo renty, ve formě akcií Východoindické společnosti nebo bankovních akcií, či které pobírají penzi nebo výslužné 20 liber šterlinků ročně za dlouholetou službu v kterémkoli odvětví armády, námořnictva nebo civilní správy a nejsou už v aktivní službě; 3. vkladatelům, kteří mají ve spořitelně vklady ve výši 60 liber šterlinků.
Na první pohled je jasné, že všechny tyto nové volební výsady, jimiž se k volbám dostávají některé nové skupiny buržoazie, jsou očividně vymyšleny proto, aby se z voleb vyloučila dělnická třída a byla i nadále udržována ve svém dosavadním postavení politického „párie“, jak pan Disraeli neprozřetelně nazval ty, kdo nemají volební právo. Za nový rys opozice, která vystoupila v Dolní sněmovně, je možné považovat to, že všichni odpůrci vlády, počínaje panem Johnem Brightem a konče lordem Johnem Russellem, zdůrazňovali, že právě toto místo nového návrhu zákona o reformě je nejproblematičtější. Sám pan Disraeli prohlásil:
„Když byl v roce 1831 předložen návrh zákona o volební reformě, netajil se nikdo tím, že má anglické buržoazii poskytnout možnost legální pozice v zákonodárných orgánech.“
„Správně, pane,“ řekl lord John Russell, „když jsem se na zákon z roku 1832 přestal dívat jako na nejzazší mez, udělal jsem to z důvodu, který se mi zdál být jediným postačujícím ke zrušení tak obsáhlého a komplikovaného ustanovení, totiž proto, že je z voleb vyloučena spousta lidí, kteří patří k pracujícím třídám naší země a jsou plně způsobilí volit.“
„Zákon z roku 1832,“ řekl pan Roebuck, „měl poskytnout moc buržoazii. Nebýt pracujících tříd, nebylo by se tehdy vůbec dosáhlo zákona o volební reformě. Dělníci si počínali tak, že na to nikdy nezapomenu, a neměla by na to zapomínat ani anglická buržoazie. A ve jménu pracujících tříd této země se nyní obracím na buržoazii.“
„Velice bych podceňoval pracující třídy v naší zemi, lépe řečeno, nejenže bych je podceňoval, ale ztratil bych jakoukoli důvěru k nim, kdybych se domníval, že se smíří s takovým vyloučením z volebního práva,“ řekl pan Bright.
Vyloučení pracujících tříd z řad voličů spolu s odnětím volebního práva freeholderům bydlícím ve městech bude bojovou výzvou, se kterou se půjde do útoku proti nynějšímu návrhu zákona o parlamentní reformě i proti jeho autorům. Přitom neshody ve vládním táboře, které se projevily už v tom, že z kabinetu odešli pánové Walpole a Henley, a které vznikly proto, že byla zrušena Chandosova doložka, nijak neposílí jejich obranné prostředky.
Pokud jde o ostatní doložky návrhu zákona, nemají žádný zvláštní význam. Ani jednomu městu, které má právo vyslat do parlamentu poslance, se toto právo neodnímá, ale má se zřídit 15 nových poslaneckých křesel, z nichž West Riding v Yorkshiru********dostane 4, jižní Lancashire 2 a Middlesex také 2; 7 nových poslanců budou moci vyslat nedávno vyrostlá města, hlavně Hartlepool, Birkcnhead, West Bromwich a Wednesbury společně, Burnley, Stalybridge, Croydon a Gravesend. Aby se pro tyto nové členy parlamentu vyšetřilo místo, musí se u 15 měst, která mají méně než 6000 obyvatel, snížit zastoupení v parlamentě ze dvou poslanců na jednoho. V tomto poměru tedy budou volební obvody „vyrovnány“.
Volební místnosti mají být zřízeny v každé farnosti nebo skupině farností, kde je alespoň 200 voličů; další volební místnosti mají být zřízeny na účet venkovských volebních obvodů. Jako určitý ústupek stoupencům tajného hlasování se navrhuje, aby voliči, kteří nechtějí odevzdat svůj hlas na volebních shromážděních, mohli použít hlasovacích lístků, jež jsou voličům rozesílány. Volič vrátí lístek volebnímu komisaři doporučeným dopisem podepsaným v přítomnosti dvou svědků, z nichž jeden musí být majitel domu; dopis smí otevřít zvláštní zmocněnec v den voleb. Nakonec se navrhují některá zlepšení v registraci voličů ve venkovských volebních obvodech. Ani jedny londýnské noviny kromě „Times“ a vládního orgánu[109] nedávají tomuto návrhu zákona žádnou naději na úspěch.[110]
Napsal K. Marx 1. března 1859
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5586 ze 17. března 1859Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)102 Kromě tohoto článku věnoval Marx zákonu z roku 1859 o parlamentní reformě ještě dva články, které napsal 22. března a 1. dubna 1859. V „New-York Daily Tribune“ však otištěny nebyly a nedochovaly se.
103 V únoru 1851 předložil Locke King v Dolní sněmovně návrh zákona, podle něhož se měl snížit volební census pro nájemce půdy z 50 na 10 liber šterlinků ročně, takže měli dostat stejná práva, jaká měli nájemci domů ve městech; parlament zákon zamítl.
104 Freeholdeři — jedna z kategorií malých pozemkových vlastníků v Anglii, která se vyvinula ze středověkých „svobodníků“. Za svůj díl půdy, s nímž měli právo svobodně nakládat, platili freeholdeři svému lordovi nevelkou stálou peněžní rentu. Pro freeholdery platil nízký volební census — 40 šilinků čistého ročního výnosu.
105 Jde o reformu volebního práva, kterou Dolní sněmovna schválila v roce 1831 a Sněmovna lordů s konečnou platností potvrdila v červnu 1832. Tato reforma měla odstranit politický monopol pozemkové a finanční aristokracie, neboť otevřela přístup do parlamentu představitelům průmyslové buržoazie. Proletariát a maloburžoazie, které byly hlavní silou v boji za reformu, byly liberální buržoazií oklamány a volební právo nedostaly. Doložku, podle níž měli mít ve venkovských volebních obvodech volební právo jen ti nájemci, kteří platili nejméně 50 liber pachtovného ročně, předložil jako pozměňovací návrh k zákonu vévoda Chandos (Grenville).
106 V únoru 1852 John Russell předběžně oznámil, že předloží návrh zákona o volební reformě. Podle tohoto návrhu měla ztratit zastoupení v parlamentu takzvaná „rozpadlá městečka“ („rotten boroughs“) s méně než 500 obyvateli, která si udržela zastoupení i po reformě z roku 1832. Dále se vněm navrhovalo nově rozdělit poslanecká místa ve prospěch velkých měst a snížit volební majetkový census. To všechno mělo posílit politickou moc průmyslové buržoazie; návrh však ani nebyl předložen parlamentu k projednání.
V únoru 1854 předložil John Russell nový návrh. Jeho cílem bylo vyrovnat rozdíl mezi venkovskými a městskými volebními obvody, poskytnout volební právo všem osobám, které mají roční příjem alespoň 100 liber šterlinků nebo alespoň 10 liber šterlinků dividend ze státních cenných papírů, bankovních akcií nebo akcií Východoindické společnosti, nebo které mají alespoň 50 liber šterlinků uložených ve spořitelnách; předpokládalo se také, že volební právo dostanou osoby s universitním diplomem. Dolní sněmovna tento Russellův návrh zamítla.
107 Návrh zákona o správě Indie, jehož autorem byl lord Ellenborough, byl předložen na jaře 1858. Podle něho se měla zřídit rada pro záležitosti Indie, a to neobyčejně složitou procedurou, při které by se volili zástupci různých skupin vládnoucí třídy Anglie. Parlament zákon zamítl.
108 Leaseholders — držitelé půdy na základě pachtu, jehož lhůta i podmínky se určovaly smlouvou mezi landlordem a pachtýřem. Leaseholdery mohli být i drobní pozemkoví vlastnici.
109 „The London Gazette“ [„Londýnské noviny“] — anglický vládní orgán; vychází pod tímto názvem dvakrát týdně od roku 1666.
110 Při druhém čtení, které probíhalo v březnu a začátkem dubna 1859, nezískal zákon o volební reformě většinu hlasů a Dolní sněmovna jej zamítla.