Nová čínská válka

Karel Marx

Nová čínská válka

I
II
III
IV

Londýn 13. září 1859

V době, kdy Anglie dostávala ze všech stran blahopřání k tomu, že si na „Nebešťanech“ násilím vymohla tiencinskou smlouvu (viz poznámku ^[188]), snažil jsem se ukázat, že ve skutečnosti jedinou mocností, které pirátská anglo-čínská válka prospěla, bylo Rusko, že obchodní výhody, které smlouvou získala Anglie, byly celkem bezcenné, a přitom v politickém směru smlouva nejen nenastolila mír, ale naopak nevyhnutelně povede znovu k válce.^{^[339]} Vývoj událostí tento názor plně potvrdil. Tiencinská smlouva je už věcí minulosti a zdání míru se rozplynulo před krutou realitou války.^{^[340]}

Podívejme se nejprve na fakta, jak je sděluje poslední pošta po souši. Ctihodný pan Bruce, doprovázený francouzským zmocněncem panem de Bourboulon, se vydal na cestu s britskou expedicí, která měla plout proti toku Paj-che a provázet oba vyslance při jejich misi do Pekingu. Expedice, které velel admirál Hope, se skládala ze sedmi parních lodí, deseti dělových člunů, dvou lodí pro dopravu vojska a zásob a z několika set vojáků námořní pěchoty a ženistů. Pokud jde o Číňany, ti měli námitky proti tomu, že si mise vybrala právě tuto cestu. Admirál Hope proto našel vstup do řeky Paj-che zatarasený kmeny a kůly; stál nejprve devět dní — od 17. do 25. června — v ústí řeky, a když se zmocněnci připojili 20. června k eskadře, pokusil se vynutit si průjezd násilím. Když admirál Hopo připlul k ústí řeky Paj-che, zjistil, že pevnůstky v Tchang-ku, srovnané za minulé války se zemí, byly obnoveny — což měl, mimochodem řečeno, vědět už předtím, protože to bylo oficiálně oznámeno v „Peking Gazette“^{^[341]}.

25. června, když se Britové pokoušeli vynutit si násilím průjezd po řece Paj-che, baterie v Tchang-ku se demaskovaly a s podporou mongolských sil, které zřejmě měly asi 20 000 mužů, zahájily na britské lodi zničující palbu. Na souši i na vodě se rozpoutal boj, který skončil úplnou porážkou agresorů. Expedice ztratila tři anglické válečné lodě, „Cormorant“, „Lee“ a „Plover“, a musela se stáhnout; Britové měli 464 mrtvých a raněných a z Francouzů, kteří se expedice zúčastnili, bylo 14 zabito nebo raněno. Z anglických důstojníků bylo 5 zabito a 23 raněno, dokonce ani admirál nevyvázl bez úrazu. Po této porážce se pánové Bruce a de Bourboulon vrátili do Šanghaje a britská eskadra měla zakotvit proti Čching-che u Ning-po.

Když tyto neblahé zvěsti došly do Anglie, palmerstonovský tisk ihned osedlal britského lva a začal jednomyslně řvát po velkolepé pomstě. Londýnské „Times“ předstíraly ovšem jakous takous důstojnost, když apelovaly na krvežíznivé instinkty svých krajanů; ale nižší kategorie palmerstonovských orgánů byla v úloze Orlanda furiosa^{^[a]} prostě groteskní. Poslechněte si například londýnský „Daily Telegraph“^{^[342]}:

„Velká Británie musí zaútočit na čínské pobřeží po celé délce, vtrhnout do hlavního města, vyhnat císaře z jeho paláce a opatřit si materiální záruky proti případnému napadení v budoucnu... Musíme zpráskat devítiocasou kočkou každého úředníka se znakem draka, který se opováží urážet naše národní symboly... Všichni“ (čínští generálové) „musí být pověšeni jako piráti a vrazi na ráhna britských válečných lodí. Byl by to osvěžující a blahodárný pohled vidět pár těch oknoflíkovaných ničemů s vizáží lidožroutů a v šaškovském šatu, jak se houpají před očima obyvatelů. Tak či onak se musí zavést teror; shovívavosti už bylo víc než dost... Číňané teď musí dostat lekci, aby si vážili Angličanů, kteří jsou jim nadřazeni a měli by být jejich pány... Přinejmenším se můžeme pokusit dobýt Peking, a budeme-li provádět odvážnou politiku, bude potom následovat zabrání Kantonu na věčné časy. Mohli bychom si Kanton podržet stejně, jako jsme si ponechali Kalkatu, udělat z něho centrum našeho obchodu na Dálném východě, odškodnit se tak za ruský vliv na tatarských hranicích říše a položit základy nové državy.“

Nuže, vraťme se od těchto zuřivých výlevů Palmerstonových pisálků zpátky k faktům, a pokud je to při nynějších skrovných informacích možné, pokusme se dopátrat, jak je to vlastně s touto nepříjemnou záležitostí.

První otázka, na kterou je třeba odpovědět, je, zda čínská vláda — za předpokladu, že tiencinská smlouva stanoví, že britský vyslanec má být v Pekingu přijat okamžitě — porušila tuto smlouvu, k níž byla donucena pirátskou válkou, když se postavila na odpor britské eskadře, která si chtěla násilím vynutit průjezd po řece Paj-che. Jak vyplývá ze zpráv, které přinesla pošta po souši, čínské úřady neměly námitky proti cestě britské diplomatické mise do Pekingu, ale proti tomu, aby vzhůru po řece Paj-che pluly britské ozbrojené síly. Navrhovaly, aby pan Bruce cestoval po souši, bez ozbrojeného doprovodu, v němž by Číňané, kteří mají dosud v živé paměti bombardování Kantonu^{^[343]}, nemohli vidět nic jiného než nástroj invaze. Je snad v právu francouzského velvyslance sídlit v Londýně zahrnuto také právo vynutit si jezd do Temže v čele ozbrojené francouzské expedice? Je jistě nutné připustit, že dávají-li Britové přijetí svého vyslance v Pekingu takovýto výklad, zní to přinejmenším stejně podivně, jako když za minulé čínské války došli k objevu, že bombardováním města patřícího určité říši nevedou válku proti této říši samé, ale střetají se pouze v lokálním koníiktu s jednou z jejích provincií. Britové odpověděli na protesty Nebeské říše tím, že podle svého vlastního prohlášení „učinili všechna opatření, aby si v případě potřeby vynutili přístup do Pekingu,“ a poslali proti toku Paj-che dost silnou eskadru. I když bylo povinností Číňanů vpustit mírumilovného britského vyslance, byli nesporně v právu, když protestovali proti britské ozbrojené expedici. Tímto činem neporušili smlouvu, ale zabránili jejímu porušení.

Za druhé je možné položit tuto otázku: Britům sice bylo tiencinskou smlouvou přiznáno abstraktní právo na diplomatické zastoupení, ale nezřekl se lord Elgin, alespoň prozatím, skutečného uplatnění tohoto práva? Nahlédnutím do „Korespondence o zvláštním poslání hraběte Elgina do Číny, otištěné z příkazu Jejího Veličenstva“^{^[344]} se každý, kdo se nestranně zabývá touto otázkou, přesvědčí, že za prvé anglický vyslanec neměl být v Pekingu přijat teď, ale až v pozdější době; za druhé, že jeho právo sídlit v Pekingu bylo vázáno na různé podmínky, a konečně že naprosto jednoznačný 3. článek anglického textu smlouvy, který se týká přijetí vyslance, byl na žádost čínských představitelů v čínském textu smlouvy změněn. Tuto neshodu mezi oběma verzemi smlouvy přiznává sám lord Elgin, podotýká však, že

„instrukce, které měl, ho nutily vyžadovat od Číňanů, aby uznali za autoritativní znění mezinárodní úmluvy text, z něhož nerozuměli ani slovo“.

Je možné klást Číňanům za vinu, že jednali podle čínského textu smlouvy, a ne podle anglického, který se podle přiznání lorda Elgina poněkud odchyluje od „správného smyslu dohody“?

Na závěr připomínám, že pan T. Chisholm Anstey, bývalý britský vrchní státní návladní v Hongkongu, ve svém dopise redaktorovi londýnského listu „Morning Star“^{^[345]} oficiálně prohlašuje:

„Sama smlouva, ať je jakákoli, byla už dávno zrušena násilnými činy britské vlády a jejích podřízených přinejmenším natolik, že tím britská koruna ztratila nárok na všechny výhody a výsady, které jí smlouva poskytovala.“

Anglie, která je na jedné straně znepokojována obtížemi v Indii a na druhé straně zbrojí pro případ eventuální války v Evropě, se touto novou čínskou katastrofou, v níž má pravděpodobně prsty sám Palmerston, vystavuje možná velkému nebezpečí. Bezprostředním výsledkem této katastrofy musí být krach nynější vlády, v jejímž čele stojí původce poslední čínské války, přičemž její vedoucí členové vyslovili tehdy svému nynějšímu šéfovi důtku za to, že onu válku podnikl. V každém případě musí pan Milner Gibson a manchesterská škola buď vystoupit z nynější liberální koalice, nebo, což není příliš pravděpodobné, musí v dohodě s lordem Johnem Russellem, s panem Gladstonem a s jeho peelovskými^{^[346]} kolegy donutit svého šéfa, aby se podřídil jejich politice.

Londýn 16. září 1859

Na zítřek je ohlášeno zasedání kabinetu, které má rozhodnout, jaký kurs se zaujme vzhledem k čínské katastrofě. Výplody francouzského „Moniteuru“ a londýnských „Times“ nenechávají nikoho na pochybách, k jakým rozhodnutím dospěli Palmerston a Bonaparte. Chtějí novou válku s Čínou. Z věrohodného pramene jsem informován, že pan Milner Gibson na nadcházejícím zasedání kabinetu hodlá za prvé vystoupit proti opodstatněnosti důvodu k válce, za druhé protestovat proti každému vyhlášení války, které by předem neschválily obě sněmovny parlamentu, a kdyby byl jeho názor většinou hlasů zamítnut, hodlá vystoupit z kabinetu, což by zase dalo signál k novému útoku na Palmerstonovu vládu a k rozpadu liberální koalice, která svého času přivodila pád Derbyho kabinetu. Palmerston je prý poněkud nervózní pro to, co zamýšlí pan Milner Gibson, jediný z jeho kolegů, jehož se obává a jehož už nejednou charakterizoval jako člověka zvlášť schopného „hledat ve všem vši“. Možná, že současně s tímto článkem dostanete z Liverpoolu zprávy o výsledcích zasedání vlády. Prozatím se o pravém stavu věcí dá nejlépe soudit ne z toho, co bylo uveřejněno, ale naopak z toho, co při prvním uveřejnění zpráv došlých poslední poštou po souši Palmerstonovy orgány úmyslně zatajily.

Tak předně zatajily sdělení, že už byla ratifikována smlouva s Ruskem a že čínský císař^{^[b]} dal svým mandarínům instrukce, aby přijali americkou diplomatickou misi a doprovodili ji do hlavního města k výměně ratifikovaných kopií smlouvy s Amerikou^{^[347]}. Tato fakta byla zamlčena proto, aby se zabránilo zcela přirozenému podezření, že nikoli pekingský dvůr, ale anglický a francouzský vyslanec jsou odpovědní za to, že při plnění svého úkolu narazili na překážky, s nimiž se nestřetl ani jejich ruský, ani americký kolega. „Times“ a ostatní Palmerstonovy orgány zprvu zamlčely i další, ještě důležitější fakt, který nyní otevřeně doznávají, že totiž čínské úřady projevily ochotu doprovodit anglického a francouzského vyslance do Pekingu, že je čínští představitelé skutečně očekávali v jednom z ústí řeky a nabídli jim doprovod, jestliže budou souhlasit s tím, aby tu jejich lodi a vojsko zůstaly. A protože tiencinská smlouva neobsahuje žádnou doložku, která by Angličanům a Francouzům dávala právo poslat proti toku Paj-che eskadru válečných lodí, je jasné, že smlouvu neporušili Číňané, ale Angličané a že se Angličané už předem rozhodli vyvolat spor těsně před lhůtou stanovenou pro výměnu ratifikačních listin. Nikdo si jistě nepředstavuje, že ctihodný pan Bruce jednal na svou vlastní odpovědnost, když takto zmařil naoko zdůrazňovaný cíl, jehož mělo být dosaženo poslední čínskou válkou; naopak je jasné, že pouze plnil tajné instrukce, které dostal z Londýna. Je ovšem pravda, že pana Bruceho nevyslal Palmerston, ale Derby. K tomu však stačí připomenout, že za první vlády sira Roberta Peela, kdy byly pečetí ministerstva zahraničních věcí svěřeny lordu Aberdeenoví, vyvolal sir Henry Bulwer, anglický vyslanec v Madridu, spor se španělským dvorem, který skončil jeho vyhoštěním ze Španělska,^{^[348]} a v debatách o této „nepříjemné události“ ve Sněmovně lordů se ukázalo, že se Bulwer neřídil oficiálními instrukcemi Aberdeenovými, ale jednal podle tajných pokynů lorda Palmerstona, který tehdy byl v opozici.

V posledních dnech provedl palmerstonovský tisk ještě jeden manévr, po němž už alespoň ti, kdo jsou obeznámeni s historií anglické tajné diplomacie za posledních třicet let, nejsou ani v nejmenším na pochybách, kdo je pravým iniciátorem katastrofy na Paj-che a hrozící třetí anglo-čínské války. „Times“ sdělují, že děla umístěná v pevnůstkách v Tchang-ku, která způsobila takovou zkázu v britské eskadře, byla ruského původu a byla řízena ruskými důstojníky. Jiný palmerstonovský orgán mluví ještě otevřeněji. Cituji:

„Teď vidíme, jak těsně je ruská politika spjata s politikou Pekingu; zjišťujeme velké pohyby na Amuru; shledáváme, že velké kozácké armády manévrují daleko za Bajkalským jezerem, v ledové pohádkové zemi na soumračných hrarnicích Starého světa; sledujeme cestu nesčíslných karavan; pozorujeme, jak se zvláštní ruský pověřenec (generál Muravjov, guvernér východní Sibiře) vydává s tajnými záměry na cestu ze vzdálené východní Sibiře do odlehlé čínské metropole; a veřejné mínění naší země může snadno vzplanout při pomyšlení, že na naší potupě a na vraždění našich vojáků a námořníků měl svůj podíl cizí vliv.“

To je ovšem jeden ze starých triků lorda Palmerstona. Když Rusko chtělo uzavřít s Čínou obchodní smlouvu, Palmerston vehnal Čínu opiovou válkou do náruče jejího severního souseda.^{^[349]} Když Rusko požadovalo odstoupení Amuru, Palmerston toho dosáhl druhou čínskou válkou;^{^[350]} a nyní, když si Rusko přeje konsolidovat svůj vliv v Pekingu, improvizuje Palmerston třetí čínskou válku. Při všech svých stycích se slabými asijskými státy s Čínou, Persií, Střední Asií, Tureckem řídil se Palmerston vždycky stálým a neměnným pravidlem stavět se naoko proti ruským záměrům tím, že vyvolal spor, ne však s Ruskem, ale s oním asijským státem, pirátskými nepřátelskými akcemi odcizit tento stát Anglii a tak jej oklikou přinutit, aby učinil Rusku ústupky, na které dříve nechtěl přistoupit. Při této příležitosti jistě přijde znovu na přetřes celá minulá Palmerstonova polítika v Asii, a proto stojí za pozornost afghánské dokumenty uveřejněné na pokyn Dolní sněmovny 8. června 1859^{^[351]}. Vnášejí do Palmerstonovy podlé politiky a do dějin diplomacie minulých třiceti let víc světla než všechny ostatní dosud otištěné dokumenty. Jde — stručně řečeno — o toto: Roku 1838 začal Palmerston válku proti kábulskému vládci Dóstu Muhammadovi; tato válka, která vedla ke zkáze anglické armády,^{^[352]} byla zahájena pod záminkou, že Dóst Muhammad uzavřel s Persií a Ruskem tajný spolek proti Anglii. Na důkaz tohoto tvrzení předložil Palmerston roku 1839 parlamentu Modrou knihu, která se v podstatě skládala z korespondence mezi britským představitelem v Kábulu sirem A. Burnesem a kalkatskou vládou.^{^[353]} Burnes byl za kábulského povstání, namířeného proti anglickým uchvatitelům, zavražděn; protože nevěřil britskému ministru zahraničních věcí, poslal svého času kopie některých svých oficiálních dopisů svému bratru dr. Burnesovi do Londýna. Když se roku 1839 objevily „Afghánské dokumenty“, které připravil Palmerston, obvinil ho dr. Burnes, že „překroutil a padělal depeše zemřelého sira A. Burnese“, a na doklad svého prohlášení dal otisknout některé pravé depeše. Ale pravda vyšla najevo teprve loni v létě. Za vlády Derbyho vydala Dolní sněmovna na návrh pana Hadfielda pokyn, aby všechny afghánské dokumenty byly uveřejněny v úplném znění, a tento pokyn byl splněn takovou formou, že i tomu nejnechápavějšímu člověku musela být jasná pravdivost obvinění, že dokumenty byly překrouceny a zfalšovány v zájmu Ruska. Na titulním listě Modré knihy je vytištěno:

„Poznámka: Korespondence, která byla v dřívějších vydáních uveřejněna jen zčásti, se zde uvádí v úplném znění a dříve vypuštěné pasáže jsou označeny závorkami ( ).“

Jako úředník, který se zaručuje za to, že dokumenty přesně odpovídají originálům,je uveden „J. W. Kaye, tajemník politického a tajného oddělení“, který je „spolehlivým historikem afghánské války“.

Pro ilustraci skutečných Palmerstonových vztahů k Rusku, proti němuž prý vyvolal afghánskou válku, postačí snad zatím jeden příklad. Ruský zvláštní pověřenec Vitkevič, který přibyl do Kábulu roku 1837, doručil Dóstu Muhammadovi dopis od cara. Sir Alexander Burnes získal kopii tohoto dopisu a poslal ji generálnímu guvernérovi Indie lordu Aucklandovi. Ve svých depeších a v různých přiložených dokumentech znovu a znovu poukazuje na tuto okolnost. Ale z dokumentů, které uveřejnil Palmerston roku 1839, kopie carova dopisu úplně zmizela a ve všech depeších, které se o ní zmiňují, byly provedeny potřebné změny, aby se zatajila spojitost mezi „ruským imperátorem“ a misí do Kábulu. Tato falzifikace byla spáchána, aby se zatajil důkaz o samovládcově spojení s Vitkevičem, protože Mikuláš uznal za vhodné Vitkeviče po jeho návratu do Petrohradu formálně zapřít. Například na straně 82 Modré knihy najdeme překlad dopisu Dóstu Muhammadovi, v němž závorky označují slova Palmerstonem původně zatajená a který zní nyní takto:

„Zmocněnec (z) Ruska (od imperátora) přibyl (z Moskvy) do Teheránu a dostal příkaz, aby vykonal návštěvu u sardára v Kandaháru^{^[c]} a odtud aby se vydal ke slyšení u emíra. Přináší (tajné poselství imperátora a) dopisy od ruského vyslance^{^[d]} v Teheránu. Ruský vyslanec doporučuje tohoto muže jako nanejvýš spolehlivého člověka, který má všechny plné moci k tomu, aby vedl jakékoli jednání (imperátorovým i jeho jménem) atd.“

Tyto a podobné falzifikace, kterých se Palmerston dopustil, aby chránil carovu čest, nejsou jedinou kuriozitou, která se objevuje v „Afghánských dokumentech“. Vpád do Afghánistánu ospravedlňoval Palrnerston tím, že jej sir Alexander Burnes doporučoval jako vhodný prostředek, jímž by se zmařily ruské intriky ve Střední Asii. Jenže sir A. Burnes doporučoval pravý opak, a proto všechny jeho zákroky ve prospěch Dósta Muhammada byly v Palmerstonově vydání „Modré knihy“ zatajeny; tímto překroucením a zfalšováním vyzněla korespondence úplně opačně, než jaký byl její původní smysl.

Takový je člověk, který se nyní chystá začít třetí čínskou válku pod falešnou záminkou, že chce zmařit ruské záměry v této oblasti.

III

Londýn 20. září 1859

Zdá se, že teď už téměř všechen anglický tisk pokládá za hotovou věc, že se povede další civilizační válka proti „Nebešťanům“. Nicméně od zasedání kabinetu minulou sobotu nastala právě u těch listů, které nejvíc dychtily po krvi, nápadná změna. Londýnské „Times“, které zřejmě posedl zuřivý patriotismus, metaly nejprve hromy a blesky na dvojí zradu. Dopustili se jí jednak zbabělí Mongolové, kteří zaskočili bonhomme^{^[e]} britského admirála tím, že pečlivě zastřeli a zamaskovali své dělostřelectvo, jednak pekingský dvůr, který s ještě podlejším machiavelismem navedl tyto mongolské lidojedy k jejich darebáckým kouskům. Kupodivu, ačkoli „Times“ sršely rozhořčením, dokázaly při přejímání původních zpráv pečlivě vyhladit všechna místa příznivá pro Číňany, jejichž osud byl už předem zpečetěn. V rozhořčení se možná věci matou, ale překrucovat je — to se dělá spíš s chladnou hlavou. Tak či onak 16. září, právě den před schůzí ministrů, „Times“ najednou obrátily a jako by nic odhodily jednu hlavu svého dvouhlavého janusovského obvinění.

„Obáváme se,“ napsaly „Times“, že Mongoly, kteří se postavili na odpor našemu útoku na pevnůstky na Paj-che, nemůžeme vinit ze zrady“,

ale pak, aby si vynahradily tento trapný ústupek, trvaly tím úporněji na tom, že „slavnostní úmluvu svévolně a věrolomně porušil pekingský dvůr“.

Tři dny po zasedání kabinetu „Times“ na základě dalších úvah dokonce

„nemají proč pochybovat o tom, že kdyby byli pánové Bruce a Bourboulon požádali mandaríny, aby je doprovodili do Pekingu, byli by mohli dosáhnout ratifikace smlouvy“.

Co potom ale zbývá ze zrady pekingského dvora? Vůbec nic. Ale zato mají „Times“ ještě dvě pochybnosti. Píší:

„Je možná pochybné, zda jako vojenské opatření bylo moudré pokoušet se prorazit cestu do Pekingu s takovou eskadrou. Ještě pochybnejší je, zda jako diplomatické opatření bylo vůbec žádoucí použít síly.“

Tak žalostně skončila celá ta bouře nevole, k níž se dal strhnout „vedoucí orgán“; ovšem „Times“ se s logikou sobě vlastní sice vzdávají důvodu k válce, ne však války samé. Zdá se, že i další polovládní list, „Economist“, který se kdysi vyznamenal ohnivou obhajobou bombardování Kantonu, nyní, když pan J. Wilson byl jmenován kancléřem pokladu pro Indii, se staví k celé záležitosti spíš z ekonomického hlediska a méně rétoricky. „Economist“ přináší na toto téma dva články, jeden politický a druhý ekonomický^{^[354]} první z nich končí těmito větami:

„Po uvážení všech těchto věcí je tedy jasné, že ten článek smlouvy, který dával našemu vyslanci právo navštívit Peking nebo tam sídlit, byl na čínské vládě doslova vynucen; a jestliže se považovalo za absolutně důležité pro naše zájmy, aby byl dodržen, domníváme se, že bylo možné vymáhat jeho plnění ohleduplně a trpělivě. Nepochybně se může říci, že taková vláda, jako je čínská, si vykládá odklady a trpělivost jako známku osudné slabosti, a byla by to tedy ta nejnezdravější politika, k jaké bychom mohli sáhnout. Ale jak dalece jsme oprávněni měnit z tohoto důvodu při svém jednání s těmito orientálními vládami principy, podle nichž bychom jistě jednali s každým civilizovaným národem? Když jsme využili jejich strachu a vyždímali z nich ústupek, na který přistoupily jen nerady, nejdůslednější politika by asi byla využít opět jejich strachu a vynutit si, aby úmluva byla okamžitě splněna tak, jak je to pro nás nejvýhodnější. Ale když se nám to nedaří, když mezitím Číňané překonali svůj strach a s příslušným použitím síly trvají na tom, abychom se s nimi poradili, jak naši smlouvu uskutečnit — máme právo vinit je ze zrady? Nepoužívají vůči nám vlastně našich vlastních přesvědčovacích metod? Čínská vláda možná — a je to velmi pravděpodobné — zamýšlela polapit nás do této vražedné pasti a nikdy vůbec neměla v úmyslu smlouvu splnit. Prokáže-li se, že je tomu tak, musíme a jsme povinni žádat zadostiučinění. Ale může se také ukázat, že úmysl bránit ústí Paj-che, aby sem už nikdo nepronikl násilím jako loňského roku lord Elgin, nebyl spojen se záměrem porušit všechny články smlouvy. Protože všechna iniciativa v nepřátelských akcích vycházela z naší strany a bylo samozřejmě v moci našich velitelů kdykoli se stáhnout z vražedné palby zahájené jen na obranu pevnůstek, nemůžeme jistě nijak dokázat, že Čína měla v úmyslu porušit slovo. A dokud nebudeme mít důkaz o pevném úmyslu porušit smlouvu, domníváme se, že máme důvod posečkat se svým úsudkem a zamyslet se nad tím, zda jsme ve svém chování vůči barbarům neuplatňovali principy, které se příliš neliší od těch, jež uplatňují oni vůči nám.“

V druhém článku na totéž téma se „Economist“ podrobně zabývá přímým i nepřímým významem anglického obchodu s Čínou. V roce 1858 vzrostl britský vývoz do Číny na 2 876 000 liber št., zatímco hodnota britského dovozu z Číny činila v posledních třech letech průměrně přes 9 000 000 liber št. ročně, takže celkový přímý obchod Anglie s Čínou činil asi 12 000 000 liber št. Ale kromě těchto přímých obchodních transakcí je tu ještě trojí důležité obchodní spojení, s nímž je Anglie více či méně těsně spjata ve sféře směny, a to obchod mezi Indií a Čínou, mezi Čínou a Austrálií a mezi Čínou a Spojenými státy.

„Austrálie,“ píše „Economist“, „odebírá ročně z Číny velká kvanta čaje a nemá na výměnu nic, pro co by se v Číně našel trh. Rovněž Amerika odebírá velká kvanta čaje a něco hedvábí v hodnotě, která daleko převyšuje hodnotu jejího přímého vývozu do Číny.“

Obě tyto obchodní bilance ve prospěch Číny musí vyrovnávat Anglie, a za toto vyrovnání obratu jí platí Austrálie zlatem a Spojené státy bavlnou. A tak Anglie, kromě toho, že její vlastní bilance je vůči Číně pasívní, musí této zemi platit také velké částky za zlato dovážené z Austrálie a za bavlnu z Ameriky. Tyto pohledávky vůči Anglii, Austrálii a Spojeným státům přenáší však Čína z velké části na Indii jako protiúčet za částky, které má platit Indii za opium a bavlnu. Mimochodem poznamenávám, že dovoz z Číny do Indie dosud nikdy nedosáhl částky 1 000 000 liber št., kdežto vývoz z Indie do Číny představuje sumu téměř 10 000 000 liber št. Z tohoto ekonomického zkoumání „Economist“ vyvozuje, že každé vážné přerušení britského obchodu s Čínou by „znamenalo daleko větší kalamitu, než jak si snad můžeme na první pohled představit z pouhých položek vývozu a dovozu“, a že potíže, které by takové narušení obchodu způsobilo, by se nepociťovaly jen v přímém britském obchodu s čajem a hedvábím, ale musely by se „odrazit“ i na britských transakcích s Austrálií a Spojenými státy. „Economisť‘ je si ovšem vědom toho, že za poslední čínské války nebyl obchod válkou poškozen tolik, jak se Angličané obávali, a že obchod v šanghajském přístavu nebyl téměř vůbec ovlivněn. Nicméně upozorňuje na „dva nové rysy v nynějším sporu“, které by mohly značně modihkovat působení nové čínské války na obchod; tyto dva nové rysy prý spočívají jednak v tom, že nynější konflikt má „celočínský“, a ne „místní“ ráz, jednak v tom, že Číňané poprvé dosáhli „výrazného úspěchu“ proti evropským ozbrojeným silám.

Jak velice se tento jazyk odlišuje od válečného pokřiku, který „Economist“ spustil v době aféry s lorchou!^{^[343]}

Jak jsem předpokládal ve svém minulém článku, vystoupil na zasedání vlády pan Milner Gibson s protestem proti válce a hrozil, že odstoupí z kabinetu, kdyby Palmerston jednal podle předem připravených rozhodnutí, která vyzradil francouzský „Moniteur“. Palmerston prozatím zabránil roztržce v kabinetu a v liberální koalici prohlášením, že v čínských vodách se mají shromáždit ozbrojené síly nezbytné k ochraně britského obchodu a že dokud nedojdou určitější zprávy od britského vyslance, nebude v otázce války přijato žádné rozhodnutí. Tím byla palčivá otázka odsunuta. Palmerstonovy skutečné úmysly můžeme však vyčíst mezi řádky v jeho plátku „Daily Telegraph“, který v jednom z posledních čísel píše:

„Kdyby snad během příštího roku nějaká událost vedla k vótu nepříznivému pro vládu, odvolala by se vláda jistě k voličům... Vzhledem k tomu, že k profesionálním zlomyslníkům, které vede pan Disraeli, je třeba přičíst kosmopolity, kteří prohlašují, že Mongolové byli naprosto v právu, Dolní sněmovna svým rozhodnutím v čínské otázce ukáže, jaké jsou výsledky její činnosti.“

K tísni, do níž se dostali toryové, když na sebe nechali svalit odpovědnost za události, které nastrojil Palmerston a které prováděli dva jeho agenti, lord Elgin a pan Bruce (bratr lorda Elgina), budu mít snad ještě příležitost učinit několik poznámek.

Londýn 30. září 1859

V jednom z dřívějších článků jsem prohlásil, že ke konfliktu na Paj-che nedošlo náhodou, ale naopak, že jej předem připravil lord Elgin, který jednal podle Palmerstonových tajných instrukcí, a lordu Malmesburymu, toryovskému ministru zahraničních věcí, hodil na krk plán urozeného vikomta, který tehdy stál v čele parlamentní opozice. Předně názor, že k „náhodám“ v Číně dochází na základě „instrukcí“ nynějšího britského premiéra, je tak málo nový, že jej vyslovil v Dolní sněmovně už za debat o válce vedené pro lorchu člověk tak dobře informovaný jako pan Disraeli, a kupodivu jej nepotvrdil nikdo menší než sám lord Palmerston. Dne 3. února 1857 varoval pan Disraeli Dolní sněmovnu těmito slovy:

„Nemohu se zbavit přesvědčení, že to, co se událo v Číně, nezpůsobila příčina, která tu byla uvedena, ale že to je ve skutečnosti následek instrukcí, které došly z Anglie už před značně dlouhou dobou. Je-li tomu tak, domnívám se, že nadešel čas, kdy by tato sněmovna nesplnila svou povinnost, jestliže by co nejvážněji neprozkoumala, zda vůbec má prostředky ke kontrole systému, který, bude-li se v něm pokračovat, bude podle mého názoru pro zájmy naší země osudný.“

A lord Palmerston naprosto chladnokrevně odpověděl:

„Ctihodný gentleman říká, že průběh událostí byl zřejmě výsledkem jakéhosi systému určeného anglickou vládou. Nepochybně tomu tak bylo.“

V nynějším případě ukáže i jen zběžné nahlédnutí do Modré knihy nadepsané „Korespondence o zvláštním poslání hraběte Elgina do Číny a Japonska vletech l857—1859“, jak událost, k níž došlo na Paj-che 25. června, připravil lord Elgin už 2. března. Na straně 484 zmíněné korespondence jsou otištěny tyto dvě depeše:

Hrabě Elgin kontradmirálu siru Michaelu Seymourovi

Na lodi „Furious“ 2. března 1859

„Sire, s odvoláním na svou depeši Vaší Excelenci ze 17. minulého měsíce si Vám dovoluji sdělit, že mám určitou naději, že rozhodnutí, k němuž došla vláda Jejího Veličenstva pokud jde o stálé sídlo britského vyslance v Pekingu a jež jsem oznámil Vaší Excelenci ve včerejším rozhovoru, může přimět čínskou vládu, aby náležitým způsobem přijala představitele Jejího Veličenstva, až pojede do Pekingu k výměně ratifikačních listin tiencinské smlouvy. Zároveň však je nepochybně možné, že se tato naděje nesplní, a v každém případě se domnívám, že si vláda Jejího Veličenstva bude přát, aby náš vyslanec, až pojede do Tíencínu, byl doprovázen úctyhodnými vojenskými silami. Za těchto okolností si dovolují dát Vaší Excelenci na uváženou, zda by nebylo účelné soustředit v co nejkratší době v Šanghaji flotilu dělových člunů dostatečně silnou pro tento účel, neboť příjezd pana Bruceho do Číny se nedá dlouho odkládat.

Mám čest atd.

Elgin and Kincardine“

Hrabě Malmesbury hraběti Elginovi

Ministerstvo zahraničních věcí 2. května 1859

„Vážený lorde, obdržel jsem depeši Vaší Excelence ze 7. března 1859 a je mou povinností Vám sdělit, že vláda Jejího Veličenstva schvaluje nótu, jejíž kopie je přiložena a v níž Vaše Excelence oznámila císařskému zmocněnci, že vláda Jejího Veličenstva nebude trvat na tom, aby vyslanec Jejího Veličenstva trvale sídlil v Pekingu.

Vláda Jejího Veličenstva rovněž schvaluje, že jste navrhl kontradmirálu Seymourovi, aby byla v Šanghaji shromážděna flotila dělových člunů, která má provázet pana Bruceho vzhůru po řece Paj-che.

Zůstávám...

Malmesbury“

Lord Elgin tedy ví předem, že britská vláda si „bude přát“, aby jeho bratr, pan Bruce, byl vzhůru po řece Paj-che doprovázen „úctyhodnými vojenskými silami“ složenými z „dělových člunů“, a nařizuje admirálu Seymourovi, aby se připravil „pro tento účel“. Hrabě Malmesbury ve své depeši z 2. května schvaluje návrh, který lord Elgin předložil admirálovi. Celá korespondence ukazuje lorda Elgina jako pána a lorda Malmesburyho jako sluhu. Zatímco Elgin se neustále ujímá iniciativy a jedná podle instrukcí, které původně dostal od Palmerstona, a vůbec nečeká na nové instrukce z Downing Street, lord Malmesbury se spokojuje tím, že vyhovuje „přáním“, která u něho předpokládá jeho pánovitý podřízený. Přikyvuje souhlasně, když Elgin prohlašuje, že smlouva není dosud ratifikována, a proto Angličané nemají právo plavit se po žádné čínské řece; přikyvuje, když Elgin míní, že by měli projevit víc shovívavosti vůči Číňanům pokud jde o splnění toho článku smlouvy, který se týká vyslanectví v Pekingu, a bezstarostně přikyvuje, když si Elgin v přímém protikladu s tím, co říkal dříve, vyhrazuje právo vynutit si průjezd po řece Paj-che „úctyhodnou flotilou dělových člunů“. Přikyvuje, tak jako Dogberry přikyvoval návrhům kostelníka^{^[f]}.

Žalostná role, kterou hraje hrabě Malmesbury, a jeho pokorný postoj jsou snadno pochopitelné; stačí si jen připomenout, jak při příchodu toryovské vlády k moci londýnské „Times“ a jiné vlivné listy spustily křik o velkém nebezpečí ohrožujícím skvělý úspěch v Číně, který lord Elgin, řídící se Palmerstonovými instrukcemi, už téměř zabezpečil, ale který toryovská vláda asi zmaří, byť i jen ze zlosti a proto, aby ospravedlnila svou důtku Palmerstonovi za bombardování Kantonu. Malmesbury se nechal tímto křikem zastrašit. Kromě toho měl v živé paměti osud lorda Ellenborougha, který se odvážil otevřeně se postavit proti indické politice urozeného vikomta a za svou vlasteneckou odvahu byl obětován vlastními kolegy z Derbyho kabinetu.^{^[355]} Malmesbury proto přenechal veškerou iniciativu Elginovi a umožnil mu tak provést Palmerstonův plán, přičemž odpovědnost za to nesou Palmerstonovi oficiální odpůrci — toryové. A právě tato okolnost přivedla nyní torye do trapných rozpaků nad tím, jaký postoj mají zaujmout k událostem na Paj-che. Buď musí zatroubit na válečnou polnici spolu s Palmerstonem, a udržet ho tím v úřadě, anebo se musí obrátit zády k Malmesburymu, kterého zahrnuli tak odporným pochlebováním za nedávné italské války.

Tato volba je tím obtížnější, že hrozící třetí čínská válka není rozhodně nijak populární v britských obchodních kruzích. Roku 1857 tyto kruhy osedlaly britského lva, protože od násilného otevření čínského trhu čekaly velké obchodní zisky. V této chvíli však mají naopak spíš zlost, když vidí, jak se jim plody získané smlouvou z ničeho nic berou zrovna před nosem. Vědí, že události v Evropě a v Indii vypadají dost hrozivě i bez dalších komplikací, které by přinesla čínská válka ve velkém měřítku. Nezapomněli, že roku 1857 poklesl dovoz čaje o víc než 24 miliónů liber, neboť toto zboží se vyváželo téměř výhradně z Kantonu, který byl tehdy jediným dějištěm války, a obávají se, že nyní by mohla válka přerušit obchod také v Šanghaji a ostatních obchodních přístavech Nebeské říše. Po první čínské válce, kterou Angličané podnikli v zájmu pašování opia, a po druhé válce, kterou vedli na obranu lorchy nějakého piráta, zbývá už jen dovést to všechno až do konce a zimprovizovat válku, která by Číně vnutila obtížnou přítomnost stálých vyslanectví v jejím hlavním městě.

Napsal K. Marx
13., 16., 20. a 30. září 1859
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5750, 5754, 5761 a 5768
z 27. září, 1., 10. a 18. října 1859

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — zuřivého Rolanda (hrdina stejnojmenného Ariostova eposu). (Pozn. red.)

b — tj. Sieng-feng. (Pozn. red.)

c — tj. u Kóhandil-chána. (Pozn. red.)

d — tj. hraběte Simoniče. (Pozn. red.)

e — prosťáčka. (Pozn. red.)

f Shakespeare, „Mnoho povyku pro nic“, 4.jednání, 2. scéna a 5. jednání, 1. scéna. (Pozn. red.)

339 Tím se myslí Marxův článek „Smlouva mezi Británií a Čínou“ a Engelsův článek „Ruské úspěchy na Dálném východě“ (viz Marx-Engels, Spisy 12).

340 Provokačního incidentu na řece Paj-che, o němž se mluví dále v textu, použili anglo-francouzští kolonizátoři v létě 1860 jako záminky ke třetí „opiové“ válce, kterou rozpoutali, aby Číně vnutili nové zotročující podmínky; po skončení této války byly v říjnu 1860 v Pekingu uzavřeny nové vyděračské smlouvy a byla ratifikována tiencinská smlouva.

341 „Peking Gazette“ [„Pekingské noviny“] — pod tímto názvem je znám oficiální věstník čínské vlády „Čching-pao“ [„Velké noviny“], který vycházel v Pekingu od roku 1644 do roku 1911.

342 „Daily Telegraph“ [„Denní telegraf“] byl anglický liberální a od osmdesátých let 19. století konzervativní list; pod tímto názvem vycházel v Londýně od roku 1855 do roku 1937; od roku 1937 po splynutí s listem „Morning Post“ [„Ranní pošta“] vychází pod názvem „Daily Telegraph and Morning Post“.

343 Míní se tu barbarské bombardování Kantonu Angličany v říjnu 1856; jako záminky k tomuto bombardování použili Angličané faktu, že čínské úřady v Kantonu zatkly posádku čínské lodi (lorchy) „Arrow“, která vezla pašované zboží a která podle tvrzení anglického konzula plula pod ochranou britské vlajky. Bombardování bylo prologem ke druhé „opiové“ válce.

344 Jde o knihu „Correspondence relating to the Earl of Elginʼs special missions to China and Japan, printed by command of Her Majesty, 1857—1859“, Londýn 1859.

345 „The Morning Star“ [„Jitřenka“] — anglický deník, orgán freetraderů, vycházel v Londýně v letech 1856 až 1869.

346 Peelovci — skupina umírněných toryů, kteří se ve čtyřicátých letech 19. století seskupili kolem Roberta Peela a podporovali jeho politiku ústupků obchodně průmyslové buržoazii v oblasti hospodářské politiky, ovšem při zachování politického panství pozemkové a finanční aristokracie. Roku 1846 prosadil Peel v zájmu průmyslové buržoazie zrušení obilních zákonů, což vyvolalo prudkou nespokojenost toryovských ochranářů a vedlo k rozkolu toryovské strany a vzniku peelovské frakce. Od Peelovy smrti v padesátých letech tvořili peelovci malou frakci v parlamentě bez vlastního programu. Koncem padesátých a začátkem šedesátých let splynuli s liberální stranou.

347 Jde o nerovnoprávné smlouvy mezi Čínou a Ruskem a mezi Čínou a USA, které byly podepsány v červnu 1858 v Tiencinu a měly podobný obsah jako smlouva Číny s Anglií a Francií.

348 Tím se míní hrubé vměšování anglického vyslance v Madridu Bulwera do vnitřních záležitostí Španělska, které mělo za následek, že v červenci 1848 byly přerušeny diplomatické styky mezi Španělskem a Anglií.

349 Jde o první „opiovou válku“ (1839— 1842), tj. dobyvačnou válku Anglie proti Číně, za níž začala přeměna Číny v polokoloniální zemi. Podnět k této válce zavdalo to, že čínské úřady zničily v Kantonu zásoby opia patřící cizím obchodníkům. Po skončení této války nastalo jisté sblížení mezi Čínou a Ruskem, které Rusku umožnilo uzavřít v červenci 1851 kuldžskou smlouvu, jež mu poskytovala výhodné podmínky pro obchodování v západní Číně.

350 Ke konci druhé „opiové“ války, ještě než byla uzavřena tiencinská smlouva s Anglií a Francií, uzavřela čínská vláda s Ruskem v květnu 1858 ajgunskou smlouvu, podle níž bylo k Rusku připojeno území na severním břehu Amuru.

351 „East India (Cabul and Affghanistan). Ordered by the House of Commons to be printed, 8 June 1859“ [„Východní Indie (Kábul a Afghánistán). Vytištěno na pokyn Dolní sněmovny 8. června 1859“].

352 Tím se myslí první anglo-afghánská válka z let 1838—1842, kterou si Anglie chtěla podrobit Afghánistán jako svou kolonii. V srpnu 1839 byl obsazen Kábul, ale povstání, které tam vypuklo v listopadu 1841, donutilo Angličany v lednu 1842 k ústupu do Indie, který skončil úplným zničením anglického vojska.

353 „Correspondence relating to Persia and Affghanistan“ [„Korespondence o Persii a Afghánistánu“], Londýn 1839.

354 Jde o články „Pohroma v Číně“ a „Čínský obchod“, otištěné v 838. čísle časopisu „Economist“ ze 17. září 1859.

355 Jde o střetnutí lorda Ellenborougha, předsedy Kontrolního úřadu pro Indii, s generálním guvernérem Indie lordem Canningem. V depeši z 19. dubna 1858 Ellenborough, který byl pro pružnější politiku vůči nejvyšší vrstvě indických feudálů, ostře reagoval na Canningovo prohlášení o konfiskaci půdy avadhských feudálů, kteří se přidali k národně osvobozeneckému povstání. Vládnoucí kruhy v Anglii však s Ellenboroughovou depeší nesouhlasily, a proto byl nucen v květnu 1858 odejít z místa předsedy Kontrolního úřadu. Ellenboroughovým penzionováním se Derbyho vláda snažila udržet u moci.