Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Garibaldi na Sicílii — Události v Prusku[56]
I Berlín 28. května 1860
Hlavní téma rozhovorů tady, jako všude po celé Evropě, jsou samozřejmě odvážné kousky Garibaldiho na Sicílii. Je jisté, že se dosud nikdy tak špinavě nezneužívalo telegrafu jako v tomto případě, ať už na straně Neapole a Janova nebo Turína. Ani kobylky dosud nikdy nenapadly Evropu v takovém množství jako teď telegrafické "kachny". Zdá se tedy, že stojí za to vyložit několika slovy názory, které mají na sicilské záležitosti zdejší nejkompetentnější vojenské kruhy. Především, jak je všeobecně známo, povstání trvalo už celý měsíc před příchodem Garibaldiho; ale třebaže je tento fakt nesmírně důležitý, může být ještě přeceněn, jak je vidět na pařížském "Constitutionnelu"[57]. Neapolské vojenské síly umístěné na Sicílii, dříve než tam byl poslán generál Lanza s čerstvými jednotkami, dosahovaly sotva počtu 20 000 mužů a velká většina jich musela být soustředěna v pevnostech Palermo a Messina, takže pohyblivý sbor, ponechaný k dispozici pro pronásledování povstalců, se sice může chlubit tím, že se několikrát úspěšně střetl s nepřítelem, že ho na některých místech rozprášil a v různých směrech znepokojoval, ale zároveň se musel ukázat naprosto nedostačující k tomu, aby úplně potlačil povstání. V této chvíli je, jak se zdá, v Palermu shromážděno asi 30 000 vojáků neapolského vojska, z nichž dvě třetiny drží pevnost a jedna třetina táboří mimo její obvod. Messinu prý drží 15 000 Neapolitánů. A Garibaldi podle nejnovějších zpráv nepronikl dál než k Monreale. Je pravda, že toto místo leží na kopcích, které ovládají Palermo z pevniny, ale k tomu, aby využil výhod, které mu toto postavení skýtá, chybí Garibaldimu stále ještě to hlavní — obléhací dělostřelectvo. Bezprostřední vyhlídky Garibaldiho, jehož armáda má asi 12 000 mužů, budou tedy záviset na dvou hlavních okolnostech — na rychlém rozšíření povstání po celém ostrově a na postoji neapolských vojáků v Palermu. Jestliže tito vojáci začnou kolísat a dostanou se do sporů s cizími žoldáky, s nimiž jsou pomícháni, mohou se Lanzovi jeho obranné prostředky rozsypat pod rukama. Jestliže se povstání rozvine plnou silou, rozroste se Garibaldiho armáda do hrozivějších rozměrů. Podaří-li se Garibaldimu dostat se do Palerma, smete před sebou všechno kromě Messiny, kde mu začne zase obtížný úkol. Jistě si vzpomenete, že v letech 1848-1849 Neapolitáni ztratili všechno kromě Messiny, která se stala jakýmsi tête-de-pont[a] mezi Sicílií a Neapolí; ale Messina tehdy stačila k tomu, aby byl znovu získán celý ostrov. Kdyby však tentokrát padlo Palermo a vlastenci by vojenskými silami drželi celý ostrov kromě Messiny, mělo by to v důsledku změněných politických okolností rozhodnější význam než v letech 1848-1849. Jestliže Garibaldi ovládne Palermo, bude ho "italský král" oficiálně podporovat. Jestliže se mu to nepodaří, bude jeho invaze zavržena jako soukromý podnik. Ve slovech, která adresoval Garibaldi Viktoru Emanuelovi, je trochu ironického patosu; sděluje králi, že pro něj dobude novou državu a doufá, že ji král zase neprodá jako Garibaldiho rodiště, Nizzu.
Z témat, která poskytuje pruská politika, je veřejné mínění pochopitelně zaujato především soukromým dopisem prince Pruského anglickému princi manželovi;[58] kníže Latour d'Auvergne, velvyslanec Ludvíka Bonaparta u berlínského dvora, měl nejen tolik drzosti, že předložil kopii tohoto dopisu pruskému ministru zahraničních věcí panu von Schleinitzovi, ale zašel dokonce tak daleko, že požadoval vysvětlení některých pasáží dopisu, které se týkaly charakteru a plánů velkého pařížského saltimbanque[b]. Tento incident připomíná podobnou příhodu, která se udála krátce před ratifikací hünkjariskeleské smlouvy z roku 1833[59]. Veliký vezír předal tehdy britskému vyslanectví v Cařihradě kopii tajné smlouvy navrhované knížetem Orlovem a byl velice zmaten, když mu k jeho ne právě příjemnému překvapení kníže Orlov příštího dne vrátil tutéž kopii s ironickým doporučením, aby si podruhé zvolil lepší důvěrníky. V Berlíně jsou všichni přesvědčeni, že dopis prince regenta, který šel poštou přes Ostende, a ne přes Calais, byl tajně otevřen na anglickém poštovním úřadě, kde početný personál, jak je všeobecně známo, slídí v podezřelých dopisech — o tom, v jaké míře se to praktikuje, svědčí přiznání hraběte Aberdeena z doby koaličního kabinetu, že se neodvažuje svěřit poště dopisy, které posílá svým přátelům v hlavním městě. Předpokládá se, že když se lordu Palmerstonovi takto dostala do rukou kopie dopisu prince regenta, předal ze zášti k princi Albertovi a v zájmu anglo-francouzsko-ruské koalice jednu kopii tohoto dopisu francouzskému velvyslanci v Londýně. A tak zamýšlené a tolik přetřásané anglo- pruské spojenectví rozhodně nemá hladký průběh.
Před několika měsíci, když lord John Russell jednoho krásného dne zjistil, že si Anglie musí hledat nová spojenectví, a když bylo toto sdělení v berlínských oficiálních kruzích přijato s velice dětinským nadšením, byla v anglických parlamentních dokumentech z ničeho nic uveřejněna depeše lorda Bloomfielda adresovaná ministerstvu zahraničních věcí na Downing Street[60]; tato depeše, v níž lord Bloomfield sděloval obsah soukromého rozhovoru, který měl za nedávné války v Itálii s panem von Schleinitzem, vážně kompromitovala dobré jméno pruské zahraniční politiky. Lord John tehdy přiznal, že se dopustil nejneslýchanější nediskrétnosti, jenže nové spojenectví už utržilo první ránu. Druhou ránu mu zasadilo to, že se dopis prince regenta dostal do nepravých rukou.
Jistě jste si všimli, že princ ve své trůnní řeči mluví velmi důrazně o zachování smluvních práv a o tom, že Německo je připraveno postavit se v jednotné frontě proti jakémukoli zasahování do nezávislosti a celistvosti společné vlasti. Nepříjemný dojem, který tato zjevná hrozba vyvolala na pařížské burze, zmírnil ruský list "Nord", který tónem ironicky blahosklonné bonhomie[c] zbavuje princovu řeč jakéhokoli vážného smyslu, připomíná podobné fráze, které princ pronášel za války v Itálii, a v závěru charakterizuje celou onu pasáž jako pouhé pochlebování náladám lidu. Pokud jde o zbytek princovy řeči, je to ve skutečnosti jen výčet legislativních nezdarů. Jediné důležité návrhy projednávané ve sněmovnách — návrhy zákonů o manželství, o obecní správě a o reformě pozemkové daně, od níž je šlechta ve větší části země stále ještě osvobozena — všechny propadly. Kromě toho si princ stěžoval, že se jeho oblíbeným opatřením pro reformu armády dosud nedostalo zákonodárného schválení.
Ačkoli vláda nedokázala ani v nynější poslanecké sněmovně — kde velkou většinu tvoří přívrženci vlády — prosadit reformu armády, kterou navrhovala, vymohla si nakonec, že jí sněmovna mimořádně asignovala devět a půl miliónu tolarů na vojenské výdaje; současně se však, jak se dovídám z dopisů z provincií, zamýšlené změny v organizaci armády už potichu zavádějí v praxi, takže sněmovnám, až se znovu sejdou, nezbude než schválit to, co se mezitím už stane fait accompli[d]. Podstatu zamýšlené reformy armády vystihuje rusko-německý měsíčník "Baltische Monatsschrift" vydávaný v Rize a tištěný se souhlasem ruského generálního gubernátora Livonska, Estonska a Kuronska.
"Reforma pruské armády," píše tento list, "která byla navržena bezprostředně po uzavření villafranckého míru, může sotva sloužit jinému cíli než tomu, aby se už vláda nemusela odvolávat přímo ke všemu lidu, což bylo při starém vojenském systému nevyhnutelné, kdykoli vláda považovala za nutné podepřít svou politiku válečnými demonstracemi. Takový stát jako Prusko, který stále ještě usiluje o to, aby byl plně uznán za jednu z velmocí, nemůže za nynějších politických kombinací v Evropě ani přerušit všechen svůj mírový život pokaždé, když považuje za nutné použít své vojenské síly, ani nemůže vždycky zaručit národu povolanému do zbraně, že skutečně dojde k válce. V systému zeměbrany se skrývá jistý demokratický protiklad proti monarchickému principu. Mobilizace z let 1850 a 1859, které následovaly jedna po druhé v poměrně krátké době a nevedly ani v jednom ani v druhém případě k válečným akcím, ale jen k demobilizaci, zřejmě u velké části pruského lidu podkopaly autoritu státu i v zahraničně politických záležitostech. Už ze samých okolností provázejících obě mobilizace si veřejnost zřejmě vyvodila, že vláda je v každém případě všeobecného povoláni do zbraně vázána na souhlas veřejného mínění. I v oflciálních pruských prohlášeních o postoji, který Prusko zaujalo za konfliktu v Itálii, se přiznává, že, mobilizace zeměbrany narazila na nečekané obtíže."
Rusko-německý list z toho vyvozuje, že by se Prusko mělo zbavit systému zeměbrany v jeho nynější podobě, ale zároveň s ironickou uštěpačností naznačuje, že "taková změna jedné z nejpopulárnějších institucí právě ve chvíli, kdy Prusko předstírá liberalismus, je velmi ožehavá operace". Rád bych poznamenal, že "Baltische Monatsschrift", vydávaný pod carovou záštitou v Rize, tvoří do jisté míry protějšek k listu "Strassburger Correspondent", vydávanému pod Bonapartovou záštitou ve Štrasburku. Oba harcují na německých hranicích, jeden na východě a druhý na západě. Pisatelé z jednoho listu působí jako jacísi literární kozáci, pisatelé z druhého jako literární zuávové. Oba listy vystavují na odiv své vřelé city k Německu a oplývají moudrými radami zemi, jejíž rodné mluvy ráčí stále ještě užívat. Oba se snaží připravit tuto vlast na velké nadcházející změny a z obou čpí entente cordiale[e], která právě nyní spojuje pařížský césarismus s petrohradským carismem; ale tady podobnost končí. Štrasburský list, ačkoli je navoněn příznačnou falešnou a pozérskou důstojností, která je charakteristická pro bohémskou literaturu francouzského druhého císařství, je přesto psán prostým stylem, který je vlastní jižnímu Německu. Hlásí se ke zdravému rozumu a rozhodně nepředstírá nějakou literární vybranost. Naproti tomu rižský měsíčník se naparuje didaktickou důstojností a metafyzickou hlubokomyslností, které zavánějí tradicemi královecké university. Při tom všem považuji výbuchy patriotické zuřivosti, s nimiž německý tisk napadá jak "Monatsschrift", tak hlavně "Correspondent", za hloupoučké projevy dětinské bezradnosti.
Napsal K. Marx 28. května 1860
Otištěno v "New-York Daily Tribune",
čís. 5972 ze 14. června 1860Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — předmostím. (Pozn. red.)
b — kejklíře. (Pozn. red.)
c — dobromyslnosti. (Pozn. red.)
d — hotovou věcí, faktem. (Pozn. red.)
e — srdečná shoda. (Pozn. red.)
56 První část nadpisu doplnil Institut marxismu-leninismu při ÚV KSSS.
57 "Le Constitutionnel" ["Konstituční noviny"] — francouzský buržoazní deník; vycházel v Paříži v letech 1815 až 1870; ve čtyřicátých letech byl orgánem umírněného křídla orleanistů; za revoluce z roku 1848 vyjadřoval názory kontrarevoluční buržoazie seskupené kolem Thierse; po státním převratu v prosinci 1851 bonapartistický list.
58 Tím se myslí dopis, který v únoru 1860 poslal pruský princ regent Vilém manželu anglické královny princi Albertovi. Princ regent v dopise píše, že je ochoten přijmout anglický návrh na spojenectví mezi Anglii, Rakouskem a Pruskem a doufá, že by pro toto spojenectví získal i Rusko. Podnětem k tomuto anglickému návrhu bylo především zesíleni agresívních tendencí vlády Napoleona III, vůči německému území na levém břehu Rýna a připojení Savojska a Nizzy k Francii.
59 Hünkjariskeleská smlouva mezi Ruskem a Tureckem byla uzavřena 8. července 1833. Měla charakter obranného spolku. Na žádost carské vlády byl do smlouvy pojat tajný článek, kterým se Turecko zavazovalo, že nedovolí cizím válečným lodím s výjimkou ruských průjezd úžinami.
60 Downing Street - ulice v centru Londýna, v níž je oficiálni sídlo anglické vlády.