Přípravy k nadcházející Napoleonově válce na Rýně

Karel Marx

Přípravy k nadcházející Napoleonově válce na Rýně

Berlín 1. května 1860

Mínění, že se Ludvík Bonaparte chystá dát na pořad německou otázku, tu vládne ve všech společenských vrstvách. V dnešní "National-Zeitung"^[39] jeden dopisovatel dokonce tvrdí — prý to ví z nejautentičtějších pramenů — že se Badinguet (jak se v Paříži familiárně říká Ludvíku Bonapartovi)^[40] definitivně rozhodl pro tažení na Rýn a že lord John Russell, když se o tomto plánu před několika týdny dověděl, povstal ze svého křesla a poděsil Dolní sněmovnu zuřivými výpady proti císaři Francouzů a nečekaným oznámením, že Anglie nyní hodlá hledat nová spojenectví. Tón a nálada francouzského polooficiálního tisku tato podezření ani zdaleka nepotlačují. Přečtěte si například tento výňatek z Bullierova zpravodajství^[41], což je pařížská publikace, z níž čerpá svou inspiraci většina francouzských provinčních žurnalistů:

"Jeden můj přítel, který rád ze žertu prorokuje, mi onehdy řekl: ‚Uvidíte, že císař půjde na Rýn nabídnout pruskému králi spojenectví a také malou úpravu hranic.' Odpověděl jsem citátem z pamfletu ‚Napoleon III. a Itálie': ‚Lepší je řešit územní změny přátelským způsobem než muset to udělat den po vítězství."

Krátce po uzavření obchodní smlouvy s Anglií naznačila francouzská vláda pruskému vyslanci v Paříži, že by příznivě přijala návrh na uzavření podobné smlouvy mezi Francií a Celním spolkem^[42]; když však pruská vláda odpověděla, že Celní spolek nijak netouží po takové smlouvě, vyjádřila francouzská vláda své překvapení a nelibost výrazy ne právě zdvořilými. Kromě toho byla pruská vláda tehdy plně informována o tom, že zmocněnci Ludvíka Bonaparta krátce předtím začali vyjednávat s bavorským dvorem ve snaze přimět jej, aby odstoupil Francii pevnost Landau, která prý byla Francii podle smlouvy z roku 1814 ponechána a byla jí nespravedlivě odňata smlouvou z roku 1815.^[43] Pověsti o hrozící roztržce s Francií, které kolují mezi lidem, se tak zesilují oficiálním podezřením.

Nynější postavení Pruska se v některých směrech velmi podobá situaci Rakouska po skončení východní války^[a]. Tehdy se zdálo, že Rakousko vyzískalo ze všech mocností nejvíc. Rakousko si lichotilo, že pokořilo svého nebezpečného souseda — Rusko — a nevystavilo se přitom žádným nesnázím kromě mobilizace svých sil. Protože hrálo úlohu ozbrojeného prostředníka, zatímco západní mocnosti musely nést celou tíhu války, mohlo si po vyhlášení míru namlouvat, že zbraněmi západní aliance zlomilo převahu, kterou nad ním mělo Rusko od událostí v Uhrách roku 1849^[44] a opravdu se tehdy skládalo mnoho poklon obratné diplomatické taktice vídeňského kabinetu. Ve skutečnosti však obojaký postoj Rakouska za východní války způsobil, že Rakousko zůstalo bez spojenců, a umožnil Ludvíku Bonapartovi lokalizovat válku v Itálii. Naproti tomu Prusko si za války v Itálii uchovalo své zdroje nedotčené. Mělo zbraně v rukou, ale nepoužilo jich, a spokojilo se tím, že místo krve prolévalo trpělivý inkoust svých politických mudrců. Po villafranckém míru se zdálo, že Prusko s pomocí francouzských vítězství oslabilo svého soupeře, habsburský rod, a otevřelo si cestu ke svrchované moci v Německu. Avšak už samy údajné důvody pro vyhlášení villafrancké smlouvy měly Prusko vyvést z iluzí, kterým se oddávalo. Zatímco Ludvík Bonaparte prohlásil, že pruské zbrojení a hrozby případnou intervencí otupily francouzský meč, prohlásilo zároveň Rakousko, že se síla jeho odporu roztříštila o obojakou pruskou neutralitu. Po celou válku vystavovalo Prusko na odiv nároky směšně kontrastující s jeho činy. Vůči Rakousku a menším německým státům se odvolávalo na své povinnosti evropské mocnosti; vůči Anglii a Rusku se odvolávalo na své povinnosti nejpřednější německé mocnosti; a opírajíc své požadavky o tyto obojetné nároky, žádalo na Francii, aby je uznala za ozbrojeného prostředníka v Evropě. V duchu svého domnělého práva na postavení německé mocnosti par excellence jednalo Prusko tehdy, když dovolilo Rusku v nestoudně drzém cirkuláři zastrašovat drobné německé dvory^[45] a když v osobě pana von Schleinitze nesměle naslouchalo užvaněným lekcím lorda Johna Russella o "konstitučním" mezinárodním právu.

Svým nárokům na postavení evropské mocnosti učinilo Prusko zadost tím, že u drobných německých knížat ututlalo chuť k válce a že se pokusilo přeměnit každou vojenskou porážku Rakouska ve své oprávnění uchvátit místo, které dříve zaujímal jeho soupeř v orgánech Německého spolku.^[27] Když je nakonec úspěchy francouzských zbraní donutily zaujmout jakýs takýs bojovný postoj, narazilo na chladný odpor malých německých států, které nepovažovaly ani za nutné skrývat svou nedůvěru ke konečným cílům pruského dvora. V době villafranckého míru bylo Prusko úplně izolováno nejen v Evropě, ale i v Německu, zatímco pro Francii se anexí Savojska, ke které vzápětí došlo a kterou se značně zkrátila její exponovaná hranice, značně zlepšily vyhlídky na vítězné tažení na Rýně.

Za těchto okolností se politická linie, kterou Prusko v poslední době s oblibou sledovalo ve svých vnitřních i mezinárodních vztazích, jeví jako chybná. Přes všechny honosné projevy v pruských novinách a sněmovnách se v pruských vnitřních záležitostech nezměnilo vůbec nic, leda snad frazeologie pruských úředníků. Návrhy na reformu armády nijak neposilují vojenskou moc Pruska pro případ hrozícího nebezpečí, ale směřují k trvalému zvětšení pravidelné armády, která je i tak už příliš velká, k přetížení finančních zdrojů, které jsou už tak příliš vyčerpané, a ke zničení jediné demokratické instituce v zemi — zeměbrany^[46]. Pečlivě se zachovávají všechny reakční zákony o tisku, o spolčovacím právu, o obecní správě, o vztazích mezi statkáři a rolníky, o byrokratickém poručníkování a všudypřítomnosti policie. Dokonce nebyla dosud zrušena ani hanebná ustanovení o sňatcích mezi šlechtici a neurozenými a myšlenka na obnovení ústavy zmařené státním převratem je pro smích jako bláhový sen.

Uvedu jediný příklad, jaké občanské svobody nyní požívají pruští poddaní. Jeden rodák z porýnského Pruska^[b] byl v období nejhorší reakce odsouzen podvodně sestavenou porotou za to, co tehdy nazývalo politickým zločinem, k sedmi letům vězení v jedné pruské pevnosti. Když si odpykal trest — který mu liberální vláda nesnížila — odebral se do Kolína nad Rýnem a byl odsud policejním nařízením vypovězen. Vrátil se tedy do svého rodného města, ale zde mu úřady kupodivu sdělily, že ztratil své domovské právo, protože byl sedm let mimo město, a že se musí poohlédnout po jiném bydlišti. Namítal, že nebyl mimo město z vlastní vůle, ale všechno bylo marné. Z Berlína, kam se pak uchýlil, byl zase vypovězen pod záminkou, že nemá žádné prokazatelné existenční prostředky kromě své schopnosti pracovat a svých vědomostí; všechen jeho majetek se totiž rozplynul za dobu jeho uvěznění. Nakonec se vydal do Vratislavi, kde ho jeho starý známý zaměstnal jako svého agenta; jednoho dne si ho však zavolali na policii, kde mu sdělili, že mu může být prodloužen pobyt jen o několik týdnů, jestliže si mezitím ve Vratislavi neopatří domovské právo. Když se obrátil na vratislavské městské úřady, dělaly mu spoustu malicherných potíží a teprve když tyto potíže byly díky zásahu jeho upřímných přátel odstraněny, bylo jeho žádosti o domovské právo nakonec vyhověno, ale zároveň dostal tučný účet, na němž se skvěla celá řada poplatků, které musí zaplatit každý smrtelník, když ho potká to štěstí, že se smí zařadit mezi vratislavské občany. Kdyby se jeho přátelé nebyli složili, a tak sehnali na zaplacení požadovanou částku, nebyl by tento pruský poddaný, podobně jako věčný žid, v celé své slavné vlasti našel místo, kde by hlavu složil.

Berlín 2. května 1860

Pruská vláda, která se celé měsíce kojila bláhovou nadějí, že bude uznána za ozbrojeného prostředníka v Evropě a že na troskách habsburské říše vystaví chrám hohenzollernské velikosti, po uzavření villafranckého míru zřejmě procitla s pocitem obrovského nebezpečí, které jí v budoucnu hrozí. Pro svou politiku, nerozhodnou, kolísavou a věrolomnou zároveň, přišla o spojence, a dokonce von Schleinitz, jehož rozvláčné depeše byly stálým zdrojem vtipů v diplomatickém světě, stěží mohl sám sobě zatajovat pravdu, že jakmile vnitřní situace Francie znovu požene prosincového hrdinu za francouzské hranice, bude předurčeným objektem další lokalizované války Prusko.

Což Ludvík Napoleon ve chvíli zdánlivé upřímnosti neutrousil několik slov vtom smyslu, že ví, co Německo potřebuje — totiž jednotu, že on je tím mužem, který mu ji dá, a že by porýnské provincie nebyly příliš vysokou cenou za tak vzácné zboží? Zcela v souhlase s tradicí pruské minulosti bylo první myšlenkou prince regenta a jeho satelitů vzdát se na milost a nemilost Rusku. Což Bedřich Vilém I. nezískal Pomořany podle smlouvy o rozdělení, uzavřené s Petrem Velikým proti švédskému králi Karlu XII.^[47] Což Bedřich II. nezvítězil v sedmileté válce a neanektoval Slezsko díky tomu, že Rusko opustilo svého rakouského spojence?^[48] Což několikeré dělení Polska,^[49] sjednané společně na berlínském a petrohradském dvoře, nenafouklo nepatrné rozměry pruské monarchie? Což bezmezná servilnost Bedřicha Viléma III., který stál při Alexandrovi I., když roku 1814 Anglie, Rakousko a Francie projevily jisté známky opozice a odporu, nebyla na vídeňském kongrese odměněna připojením Saska a Porýnské provincie k Prusku?^[50] Zkrátka a dobře Prusko při svých výbojích v Německu vždycky požívalo ochrany a podpory Ruska, samozřejmě za výslovné podmínky, že této mocnosti pomůže podmanit si země sousedící s ruskou otčinou a že bude na evropské scéně hrát úlohu poslušného vazala Ruska. V říjnu 1859 se princ regent a Alexandr II., obklopeni diplomaty, generály a dvořany, setkali ve Vratislavi, aby tu uzavřeli smlouvu, jejíž články dodnes zůstávají neproniknutelným tajemstvím, ne ovšem pro Ludvíka Bonaparta nebo lorda Palmerstona, ale pro pruské poddané, jejichž liberální představitelé byli ovšem příliš zdvořilí, než aby interpelovali ministra zahraničních věcí pana von Schleinitze o tak delikátní otázce. Jisté je však aspoň tolik, že bonapartistický tisk si z vratislavské konference nic nedělá, že od té doby jsou vztahy mezi Ruskem a Francií nápadně důvěrnější, že tato konference nezabránila Ludvíku Bonapartovi ani v uchvácení Savojska, ani ve vyhrožování Švýcarsku, ani v roztrušování narážek na jakési nezbytné "úpravy hranice na Rýně" a že konečně Prusko samo, přes příjemnou vyhlídku na to, že mu bude opět dovoleno tvořit předvoj Ruska, v poslední době dychtivě skočilo na vnadidlo spojenectví s Anglií, které mu z Londýna předhodili jen proto, aby se měla britská Dolní sněmovna týden nebo dva o čem bavit.

Nediskrétnost lorda Johna Russella, který v jedné Modré knize^[51] vyzradil koketování pana von Schleinitze s Tuileriemi za poslední války v Itálii, zasadilo ovšem smrtelnou ránu anglo-pruskému spojenectví, které pruská vláda po nějakou dobu považovala za plán, o kterém se skutečně uvažuje, ale o němž se v Londýně vědělo, že to je pouhá fráze, za níž se skrývá parlamentní trik. Nakonec přes vratislavskou konferenci s Alexandrem II. a přes "hledání nových spojenectví", do něhož se pustil lord John Russell, zjišťuje nyní Prusko stejně jako po uzavření villafrancké smlouvy, že je úplně izolováno a zcela samo vystaveno francouzské teorii přirozených hranic.^[52]

Je možné věřit, že za tak tíživých okolností nenapadlo pruskou vládu nic lepšího než obnovit svůj plán Malého Německa v čele s jedním z Hohenzollernů a nejdrzejšími provokacemi nejen zatlačit Rakousko do nepřátelského tábora, ale odcizit si i celé jižní Německo? A přece, jakkoli to vypadá neuvěřitelně a je to tím neuvěřitelnější, že tuto politickou linii vřele doporučuje bonapartistický tisk, je tomu tak. Čím víc se blíží nebezpečí, tím horlivěji se Prusko zřejmě snaží uplatnit svou touhu po novém rozdělení Německa. Mimochodem je docela možné, že Německo potřebuje po ráně zasazené Rakousku podobnou ránu zasazenou Prusku, aby se tak zbavilo "obou panovnických rodů", ale nikdo jistě nebude podezřívat prince regenta a pana von Schleinitze, že jednají podle takových pesimistických zásad. Po celou dobu od uzavření villafrancké smlouvy se tendence regentovy politiky prozrazovaly v drobných šarvátkách v tisku a v malých příležitostných debatách o italské otázce, ale celé tajemství vyšlo najevo 20. dubna v pruské poslanecké sněmovně při debatách o hesensko-kaselské otázce.

Tuto hesensko-kaselskou otázku jsem vašim čtenářům vyložil už dříve,^[53] omezím se proto teď jen na to, že několika slovy vysvětlím hlavní body, kolem nichž se točily debaty. Když kurfiřt^[c] pod rakouskou ochranou v letech 1849-1850 zlikvidoval hesensko-kaselskou ústavu z roku 1831, projevilo Prusko v jedné chvíli touhu tasit meč na podporu protestující sněmovny, ale když v listopadu 1850 při setkání knížete Schwarzenberga a barona Manteuffela v Olomouci^[54] Prusko úplně kapitulovalo před Rakouskem, uznalo obnovení starého německého Spolkového sněmu^[55] , zradilo Šlesvik-Holštýn a zřeklo se všech svých nároků na hegemonii, vzdalo se i svého postoje potulného rytíře, který zaujalo svou podporou hesensko-kaselské ústavy z roku 1831.

Roku 1852 naoktrojoval kurfiřt novou ústavu, kterou garantoval německý Spolkový sněm přes protest hesensko-kaselského lidu. Po válce v Itálii přišla tato otázka, tajně rozněcovaná Pruskem, znovu na přetřes. Hesensko-kaselské sněmovny se znovu vyslovily pro pravoplatnost ústavy z roku 1831 a frankfurtskému sněmu docházely nové petice za její obnovení. Prusko tehdy prohlásilo, že ústava z roku 1831 je jediná pravoplatná, ale, jak opatrně dodalo, měla by se přizpůsobit monarchickým zásadám Spolkového sněmu. Rakousko naproti tomu trvalo na tom, že legální je ústava z roku 1852, ale že by se měla vylepšit v liberálním smyslu. A tak to byla čistě slovní potyčka, pouhá sofistika, na níž bylo podstatné to, že měla ukázat, jakou moc mají nad Německým spolkem Hohenzollerni a jakou Habsburkové. Veliká většina sněmu se nakonec rozhodla pro pravoplatnost ústavy z roku 1852, tj. postavila se na stranu Rakouska proti Prusku. Motivy, které ovlivnily hlasování malých německých států, byly naprosto jasné. O Rakousku věděly, že je příliš zapleteno v zahraničních obtížích a příliš nepopulární, než aby se pokoušelo o cokoli kromě zachování všeobecného statu quo^[d] v Německu, kdežto Prusko podezřívaly z ctižádostivých novotářských plánů. Kdyby nebyly uznaly pravoplatnost rozhodnutí sněmu z roku 1851, byly by daly vsázku pravoplatnost všech ostatních usnesení sněmu od roku 1848. Konečně, a v neposlední řadě, nijak nemilovaly pruskou strategii diktování drobným německým knížatům a zasahování do jejich svrchovanosti, která se projevila v tom, že se Prusko ujalo stížností hesensko-kaselského lidu proti kurfiřtovi. A tak pruský návrh propadl.

A tu 20. dubna, když se o této věci konala v Berlíně debata v poslanecké sněmovně, pan von Schleinitz jménem pruské vlády výslovně prohlásil, že se Prusko necítí vázáno hlasováním německého Spolkového sněmu; že když roku 1850 byla vypracována pruská ústava, neexistoval žádný německý Spolkový sněm, neboť tento orgán smetla bouře z roku 1848, z čehož plyne, že všechna usnesení Spolkového sněmu, která by odporovala plánům pruské vlády, nemají zákonnou platnost; a konečně, že německý Spolkový sněm vzal fakticky za své, ačkoli Německý spolek samozřejmě existuje dál. Je vůbec možné představit si pošetilejší krok, než učinila pruská vláda? Rakouská vláda prohlásila staré zřízení německé říše za přežité, když je Napoleon I. ve skutečnosti zlikvidoval. Habsburk tehdy jen proklamoval hotovou věc. Hohenzollern naproti tomu proklamuje nyní neplatnost ústavy Německého spolku ve chvíli, kdy je Německo ohroženo válkou z ciziny, jako by tím chtěl prosincovému hrdinovi poskytnout legální záminku k uzavření separátních spolků s malými německými státy, kterým dosud v takovém jednání zabraňovaly zákony Spolkového sněmu. Kdyby Prusko proklamovalo pravoplatnost revoluce z roku 1848, prohlásilo za neplatné všechny kontrarevoluční činy, které od té doby napáchalo ono samo i Spolkový sněm, a vyhlásilo obnovení institucí a zákonů revoluční epochy, získalo by sympatie celého Německa, rakouské Německo nevyjímaje. Ale takto jen rozdělilo německá knížata, aniž sjednotilo německý lid. Ve skutečnosti otevřelo dveře zuávům.

Napsal K. Marx začátkem května 1860
Otištěno v "New-York Daily Tribune",
čís. 5950 z 19. května 1860 Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. krymské války. (Pozn. red.)

b — tj. Nothjung. (Pozn. red.)

c — tj. Bedřich Vilém I. (Pozn. red.)

d — daného stavu, existujícího stavu. (Pozn. red.)

39 "National-Zeitung" ["Národní noviny"] - německý buržoazní deník, který vycházel v Berlíně v letech 1848-1915; v padesátých letech byl převážně liberálního zaměření.

40 Badinguet - přezdívka Napoleona III.; vznikla z toho, že roku 1846 uprchl z vězení převlečen za zedníka, prý pod falešným jménem Badinguet.

41 Bullierovo zpravodajství - pařížská informační agentura, založená v 50. letech 19. století; později splynula s Havasovou agenturou.

42 Celní spolek německých států, které si stanovily společnou celní hranici, byl založen roku 1834. Spolek, který si vynutila potřeba vytvořit celoněmecký trh, zahrnoval časem všechny německé státy až na Rakousko a některé menší státy. Vedoucí úlohu ve spolku mělo Prusko.

43 Jde o pařížské mírové smlouvy z let 1814 a 1815, uzavřené mezi Francií a hlavními účastníky šesté a sedmé protifrancouzské koalice (Ruskem, Anglií, Rakouskem a Pruskem), kteří porazili Napoleona. Podle první smlouvy, podepsané 30. května 1814, ztratila Francie všechna území dobytá ve válkách z let 1792-1814 kromě několika pohraničních pevností a západního Savojska. Podle druhé pařížské smlouvy se obnovily francouzské hranice z roku 1790 a Francii byly odňaty důležité strategické body na východních hranicích, také pevnost Landau.

44 Tím se míní vojenská pomoc, kterou poskytlo carské Rusko rakouské vládě při potlačení revoluce v Uhrách v letech 1848-1849. Na příkaz Mikuláše I., který byl poděšen revolučním hnutím v Evropě, vstoupila ruská armáda v květnu 1849 do Uher; to rozhodlo o osudu maďarské revoluce, upevnilo vítězství kontrarevoluce v evropských zemích a posílilo úlohu carismu jako "četníka Evropy".

45 Marx má na mysli Gorčakovovu depeši z 27. května 1859 ruským diplomatickým zástupcům v německých státech, která byla otištěna 16. června 1859 v augsburské "Allgemeine Zeitung".

46 Zeměbrana (Landwehr) v Prusku vznikla roku 1813 jako milice za bojů proti Napoleonovým vojskům. Pruská vládnoucí třída jí využívala pro své vlastní zájmy proti zájmům lidu. Později se zeměbrana skládala z mužů mladších 40 let, kteří předtím absolvovali tříletou aktivní vojenskou službu a byli pak dva roky v záloze. Na rozdíl od stálé armády se zeměbrana skládala z osob povinných vojenskou službou, které se k výkonu služby povolávaly jen v případě krajní nutnosti. Vojenskou reformou z roku 1860 se úloha pruské zeměbrany zmenšila: podle zásad této reformy se mělo zeměbrany používat jen k posádkové službě; doba, po kterou byl voják v záloze, se prodlužovala na 4 roky a věková hranice příslušníků zeměbrany se snižovala na 32 let.

47 Jde o spojeneckou a garanční smlouvu mezi Ruskem a Pruskem, uzavřenou v červnu 1714; touto smlouvou bylo Prusku zaručeno držení Předních Pomořan s městem Štětínem. Smlouva byla uzavřena za severské války z let 1700-1721, kterou vedlo Rusko se Švédskem. Rusko se tehdy rozdělením švédských držav v Německu snažilo získat Prusko na svou stranu.

48 Sedmiletá válka (1756-1763) - válka mezi dvěma koalicemi evropských států: anglo-pruskou na jedné straně a francouzsko-rusko-rakouskou na straně druhé. Příčinou války bylo střetnutí zájmů feudálně absolutistických mocnosti (Pruska, Rakouska, Ruska a Francie) a boj mezi Francií a Anglii o koloniální nadvládu v Americe a Asii. V letech 1756-1757 dosáhla armáda pruského krále Bedřicha II. několika vítězství nad Rakušany a Francouzi, avšak o výsledky těchto vítězství ji připravily úspěchy ruských vojsk v Prusku v letech 1757- 1760; Východní Prusy a Slezsko byly obsazeny rusko-rakouskými vojsky a Prusko bylo velmi blízko porážce. Avšak neočekávaný obrat v ruské zahraniční politice po smrti carevny Alžběty (5. ledna 1762) a po nástupu Petra III., který uzavřel 5. května 1762 s Pruskem mír, poskytl Prusku poslední příležitost k uzavření míru s Rakouskem. Hubertusburským mírem z roku 1863 se tak Prusku podařilo udržet si Slezsko.

49 V letech 1772, 1793 a 1795 došlo k trojímu dělení Polska (Rzecz Pospolita), jehož území bylo rozděleno mezi Rusko, Prusko a Rakousko. Rusko dostalo litevské, běloruské a ukrajinské území, Prusko a Rakousko dostalo původní polská území (Pomoří, Velkopolsko, část Mazovska s Varšavou aj.) a západní část Ukrajiny a část Malopolska. Po tomto trojím dělení přestalo Polsko existovat jako samostatný stát.

50 Na vídeňském kongresu z roku 1814-1815 Rakousko, Anglie a carské Rusko, čelné mocnosti evropské reakce, předělaly mapu Evropy s úmyslem restaurovat legitimní monarchie proti zájmům jednoty a nezávislosti národů. Podle rozhodnutí vídeňského kongresu dostalo Prusko přes odpor Anglie, Rakouska a Francie území na pravém a levém břehu Rýna a severní Sasko.

51 "Correspondence respecting the Affairs of Italy from the signing of Preliminaries of Villafranca to the Postponement of the Congress" ["Korespondence o italských záležitostech od podepsání předběžných mírových podmínek ve Villafrance do svolání kongresu"], Londýn 1860. Toto vydání, které vyšlo ve dvou svazcích, zahrnuje korespondenci od července 1859 do dubna 1860.

52 Jde o nároky Napoleona III. na levý břeh Rýna, který představitelé francouzských vládnoucích kruhů už od 17. století prohlašovali za "přirozenou hranici" Francie na východě. Podrobně o tom viz práce B. Engelse "Pád a Rýn" a "Savojsko, Nizza a Rýn" (Marx-Engels, Spisy 13).

53 Je míněn článek K. Marxe "Potíže v Německu" (viz Marx-Engels, Spisy 13).

54 Olomoucká dohoda mezi Rakouskem a Pruskem, podepsaná 29. listopadu 1850, byla uzavřena za zprostředkování a podpory Mikuláše I. Tato dohoda byla velkým vítězstvím Rakouska, poněvadž Prusko bylo nuceno vzdát se nároků na vedoucí úlohu v Německu a muselo ustoupit Rakousku ve šlesvicko-holštýnské a hesenské otázce.

55 Spolkový sněm ustavený podle rozhodnuti vídeňského kongresu z roku 1815, ústřední orgán Německého spolku (viz poznámku ^[27]); byl složen ze zástupců německých států a zasedal ve Frankfurtu nad Mohanem. Neměl skutečnou moc, byl nástrojem reakční politiky německých vlád.