Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Britské obranné stavby
Plán staveb pro národní obranu Anglie, který byl právě předložen parlamentu,[81] navrhuje vynakládat všechny prostředky jedině na opevnění loděnic a některých menších obranných objektů, které sotva stačí chránit větší anglické přístavy před náhlým útokem malých nepřátelských eskader, a dále na vybudování silných a rozsáhlých pevnůstek v Doveru a v Portlandu, jež by zajistily chráněné kotviště flotilám i jednotlivým lodím. Všechny tyto peníze se mají vydat na periférii země, na obranu pobřežní linie přístupné nepřátelskému loďstvu. A protože není možné bránit pobřeží po celé délce, bylo vybráno několik důležitých bodů, zejména námořních arzenálů a loděnic. Vnitrozemí má být odkázáno pouze na své vlastní prostředky.
Když tedy Anglie doznává, že už ji její dřevěné hradby, její lodě, nechrání a že se pro svou národní obranu musí uchylovat k opevňování, je samozřejmé, že má před útokem chránit především své námořní arzenály — kolébky svého loďstva. Nikdo jistě nepochybuje o tom, že Portsmouth, Plymouth, Pembroke, Sheerness a Woolwich (nebo kterékoli jiné vybrané místo) mají být opevněny tak, aby mohly odrazit jakýkoli útok z moře a aby vydržely určitou dobu pravidelné obléhání ze souše. Avšak nazývat opatření proti tomuto nebezpečí systémem národní obrany je naprosto směšné. Aby byl tento plán opravdu hoden svého názvu, byl by asi musel být mnohem složitější a nákladnější, než jak to vyžaduje pouhá ochrana loděnic.
Země jako Francie či Španělsko, které jsou vystaveny napadení své suchozemské hranice stejně jako námořním útokům a výsadkům na svá pobřeží, musejí udělat ze svých námořních základen pevnosti prvního řádu. Toulon, Cartagena, Janov a dokonce i Cherbourg mohou být vystaveny kombinovanému útoku, takovému, jaký zničil arzenály a loděnice Sevastopolu.[82] Musejí mít proto velmi silnou pozemní frontu s detašovanými pevnůstkami, které by udržely loděnice mimo dosah bombardování. To se však pro Anglii nehodí. I kdybychom předpokládali, že námořní porážka uvede na čas v pochybnost anglickou převahu na moři, ani pak by invazní armáda vysazená na britskou půdu nemohla spoléhat na to, že její komunikace zůstanou volné, a musela by proto jednat rychle a rozhodně. Tato invazní armáda by nebyla s to vést pravidelné obléhání; a i kdyby toho byla schopna, nikdo se zdravým rozumem přece nemůže čekat, že vetřelec půjde, klidně se usadí před Portsmouthem a bude plýtvat svými prostředky na zdlouhavé obléhání, místo aby táhl přímo na Londýn a vynutil si ihned rozhodnutí o klíčové otázce, dokud má ještě maximální morální a materiální převahu. Kdyby došlo až k tomu, že by nepřátelské vojsko a materiál mohly být bezpečně vyloděny v Anglii v takovém množství, aby to stačilo k útoku na Londýn a současně i k obléhání Portsmouthu, pak by Anglie byla na pokraji zkázy a žádné pozemní pevnůstky kolem Portsmouthu by ji nemohly spasit. Co bylo řečeno o Portsmouthu, platí i o ostatních námořních arzenálech. Přímořské fronty nechť jsou opevněny co nejlépe; na pozemních frontách je však zbytečné všechno, co má dokázat víc než udržet nepřítele v dostatečné vzdálenosti, aby byly loděnice uchráněny před bombardováním a zabezpečeny proti čtrnáctidennímu pravidelnému obléhání. Máme-li však soudit podle předběžných výpočtů a podle některých plánů navrhovaných obranných staveb v Portsmouthu, které byly uveřejněny v londýnských "Times", má se nesmírně plýtvat cihlami a maltou, příkopy a předprsněmi, penězi a — v případě války — i životy. Ženijní štáb se patrně přímo opájí touto rozkoší z plánování opevnění, které pro něj bylo tak dlouho zakázaným ovocem. Anglii hrozí, že zaroste pevnůstkami a bateriemi, které vyrážejí tak rychle jako houby po dešti a tak bujně jako popínavé rostliny v tropickém pralese. Vláda zřejmě trvá na tom, že vydané peníze musí být někde vidět; to však také bude zřejmě hlavním účelem všech těchto skvostných staveb.
Dokud nebudou loděnice zabezpečeny proti coup de main[a], dotud bude možné podnikat vpády, jejichž jediným cílem bude zničit některou z nich a pak se stáhnout. Loděnice jsou tedy jakýmisi bezpečnostními záklopkami pro Londýn. Jakmile však budou zajištěny proti prudké zteči a dokonce na čtrnáct dnů proti pravidelnému útoku — a to je zřejmě nutné — zbývá už pro invazi jen jediný cíl — Londýn. Jsou-li všechny menší body zabezpečovány, přestávají mít místní vpády význam a každá invaze musí vsadit na jednu kartu: buď zničit Anglii, nebo být zničena sama. Tak už sám fakt opevňování loděnic oslabuje Londýn. Nutí invazní armádu, aby okamžitě soustředila všechny své síly k napadení Londýna. Londýn musí být podle názoru lorda Palmerstona bráněn v poli. Dejme tomu, že je to pravda: čím silnější pak bude armáda, tím bezpečnější bude Londýn. Odkud se však tato silná armáda má vzít, budou-li Portsmouth, Plymouth, Chatham, Sheerness a snad i Pembroke přeměněny v pevnosti prvního řádu, velké jako Cherbourg, Janov, Koblenz či Kolín nad Rýnem a vyžadující k obraně posádku 15 000 až 20 000 mužů? Čím víc se tedy posilují loděnice, tím víc se oslabuje Londýn a celá země. A tomu se říká národní obranné stavby!
V každém případě by jedna prohraná bitva rozhodla o osudu Londýna; a vezme-li se v úvahu obrovská centralizace obchodu celé země a to, že by obsazením Londýna uvízla průmyslová a obchodní mašinérie celé Anglie, nelze pochybovat o tom, že by jedna bitva rozhodla o osudu celého království. A tak, zatímco se navrhuje vydat dvanáct miliónů na bezpečnost loděnic, má samo srdce země zůstat nechráněno a závislé na výsledku jediné bitvy!
Je třeba mluvit bez obalu. Ať se v rozumné míře všemožně opevňují loděnice, což se dá pořídit za méně než polovinu částky, která se na to má vyplýtvat nyní; má-li se však budovat národní obrana, pak je třeba se hned pustit do opevňování Londýna. Nemá smysl říkat jako Palmerston, že to není možné. Jsou to stejné řeči, jako když se měla opevňovat Paříž. Plocha uzavřená souvislým valem kolem Paříže není o mnoho menší než plocha, kterou zaujímá Londýn; linie pevnůstek, která obklopuje Paříž, je dlouhá 27 mil a kruh kolem Londýna ve vzdálenosti šesti mil od Charing Crossu by měl obvod 37 mil. Tento kruh by mohl velmi dobře představovat průměrnou vzdálenost pevnůstek od centra; a deset mil navíc linii příliš neprodlouží, jestliže vhodný systém paprskovitých i okružních železničních spojů usnadní rychlé pohyby záloh. Londýn ovšem není možné hájit tak ledabyle, jak to navrhuje "Cornhill Magazine"[83] , podle něhož má na všechno stačit šest velkých pevnůstek; musí jich být aspoň dvacet. Na druhé straně však Londýn není třeba opevňovat tak pedanticky jako Paříž, protože nebude nikdy muset odolávat obléhání. Londýn je třeba hájit pouze proti coup de main, proti bojovým prostředkům, které může invazní armáda proti němu uplatnit během čtrnácti dnů po vylodění. Od souvislého obehnání valy lze upustit; dá se docela dobře nahradit opevněním osad a skupin domů na periférii města, bude-li plán obrany řádně připraven předem.
Kdyby byl Londýn takto opevněn a kdyby byly loděnice posíleny ze strany od moře a z pevniny chráněny proti prudkému nepravidelnému útoku či dokonce proti menšímu obléhání, pak by mohla Anglie čelit každé invazi a to všechno by se dalo pořídit za nějakých patnáct miliónů liber št. Loděnice by pro svou obranu nepotřebovaly víc než 70 000 pravidelných vojáků a 15 000 dobrovolníků; mezitím by celý zbytek řadového vojska, milice a dobrovolníků — řekněme 80 000 řadových vojáků a příslušníků milice a 100 000 dobrovolníků — hájil opevněný tábor kolem Londýna nebo přijal bitvu před městem, a celá země na sever od Londýna by mohla zcela nerušeně organizovat čerstvé oddíly dobrovolníků a náhradní jednotky pro řadové vojsko a milici. Nepřítel by byl za všech okolností nucen jednat; ani kdyby chtěl, nemohl by pak uniknout přitažlivé síle velkého londýnského opevněného tábora a měl by na vybranou pouze dvojí: buď na něj zaútočit a být poražen, nebo vyčkávat, a tím den ode dne zvětšovat obtížnost svého postavení.
Namísto toho by vládní plán národních obranných staveb způsobil, že kdyby se anglické branné síly skládaly z 90 000 mužů řadového vojska a milice a ze 115 000 dobrovolníků, pohltily by posádky nejméně 25 000 pravidelných vojáků a 35 000 dobrovolníků. Pro polní armádu, která by měla bránit Londýn, by tedy zbylo 65 000 pravidelných vojáků a 80 000 dobrovolníků, zatímco 35 000 mužů, kteří by mohli v den bitvy citelně chybět, by klidně bezpečně sedělo za kamennými zdmi, na něž by nikoho ani nenapadlo zaútočit. Tato armáda by však byla nejen oslabena o 35 000 mužů, ale postrádala by také opevněné postavení, z něhož by mohla být vytlačena jen pravidelným obléháním; musela by vystavit svých 80 000 špatně vedených a nezkušených dobrovolníků boji v otevřeném poli a bojovala by tak v mnohem nepříznivějších podmínkách než armáda rozmístěná tak, jak jsme uvedli výše.
Napsal B. Engels kolem 24. července 1860
Otištěno jako úvodník v "New-York Daily Tribune",
čís. 6020 z 10. srpna 1860Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — náhlému úderu, přepadení. (Pozn. red.)
81 "Report of the Commissioners appointed to consider the Defences of the United Kingdom; together with the Minutes of Evidence and Appendix" ["Zpráva zmocněnců pověřených prozkoumáním obranných zařízení Spojeného království; s protokolem výpovědí a přílohou"], Londýn 1860.
82 Za krymské války z let 1853-1856 obléhala Sevastopol anglická, francouzská, turecká a sardinská vojska. Sevastopol se v letech 1854-1855 bránil plných 349 dní. Za bojů bylo město téměř zničeno.
83 "The Cornhill Magazine" ["Cornhillský magazin"] — literární měsíčník, vychází v Londýně od roku 1860.