Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Zajímavosti ze Sicílie. — Garibaldiho spor s La Farinou.
— Garibaldiho dopis
Londýn 23. července 1860
Podle telegramu, který dnes došel z Palerma, přiměl chystaný útok plukovníka Mediciho na Milazzo neapolského krále, že vydal rozkaz, aby neapolská armáda úplně vyklidila Sicílii a stáhla se do jeho držav na pevnině. Ačkoli musí být tento telegram ještě potvrzen, zdá se jisté, že Garibaldiho věc postupuje, přestože v jeho vojsku řádí nemoci a přestože jeho vládu obtěžují diplomatické intriky.
Garibaldiho otevřený rozchod s Cavourovou stranou — totiž vyhnání známého kazimíra La Fariny a signorů Griscelliho a Tottiho, původem Korsičanů a povoláním bonapartistických policejních agentů, ze Sicílie — vyvolal v evropském tisku vzájemně si značně odporující komentáře. Garibaldiho soukromý dopis jednomu jeho londýnskému příteli,[77] jehož obsah mi byl sdělen se svolením uveřejnit jeho hlavní myšlenky v "Tribune", nenechá nikoho na pochybách o skutečném stavu věcí. Garibaldiho dopis je datován ještě před jeho nařízením ze 7. t.m., jímž byli oni tři jmenovaní intrikáni bez okolků vypovězeni z ostrova, ale plně vysvětluje podstatu sporů mezi generálem a ministrem, mezi lidovým diktátorem a dynastickým velkovezírem, zkrátka mezi Garibaldim a Cavourem. Po tajné dohodě s Ludvíkem Bonapartem, jehož Garibaldi cejchuje jako "cet homme faux" (ten falešník) a předvídá, že s ním "jednoho krásného dne bude muset zkřížit kordy", se Cavour pevně rozhodl anektovat kus po kuse ony části italského území, které Garibaldiho meč snad odřízne nebo které snad lidová povstání vyrvou ze staré závislosti. Tento proces připojování italského území kus po kuse k Piemontu měl být současně doprovázen procesem "odškodňování" druhého císařství. Jako se za Lombardii a za vévodství muselo zaplatit Savojskem a Nizzou, tak se za Sicílii mělo platit Sardinií a Janovem; každý nový akt separátní anexe vyžaduje novou separátní diplomatickou transakci s protektorem Piemontu. Druhé rozkouskování země ve prospěch Francie by okamžitě udusilo vlastenecké hnutí v Neapoli a v Římě, nemluvě ani o tom, že by znamenalo znásilnění italské celistvosti a nezávislosti. Kdyby se rozšířilo přesvědčení, že se Itálie musí stále víc zmenšovat, aby se spojila pod ochranou Piemontu, umožnilo by to Bonapartovi zachovat v Neapoli a v Římě zvláštní vlády, podle jména nezávislé, prakticky však vazalsky podřízené Francii. Proto Garibaldi pokládal za svůj hlavní úkol odstranit jakékoli záminky k francouzskému diplomatickému vměšování; chápal však, že toho lze dosáhnout jen tehdy, jestliže si hnutí udrží svůj čistě lidový charakter a jestliže se oprostí i od pouhého zdání, že souvisí se záměry dynastické rozpínavosti. Jakmile by byly Sicílie, Neapol a Řím osvobozeny, nastala by chvíle jejich splynutí s královstvím Viktora Emanuela, jestliže se ovšem král uvolí je převzít a bránit nejen proti Rakousku, které je nepřítelem v čele, ale i proti Francii, která je nepřítelem v týlu. Garibaldi, který spoléhá snad až příliš na dobrou vůli anglické vlády a na obtížné postavení Ludvíka Bonaparta, se domnívá, že dokud nepřipojí k Piemontu žádné území a dokud se bude při osvobozování Itálie opírat výhradně o italské zbraně, neodváží se Ludvík Bonaparte zasáhnout a otevřeně se prohřešit proti záminkám, pod nimiž zahájil křižácké tažení v Itálii. V každém případě je však jedno jisté: Garibaldiho plán — ať už bude či nebude úspěšný — je jediný, který za současných podmínek skýtá nějakou vyhlídku na záchranu Itálie nejen před jejími starými tyrany a před roztříštěním, ale i z drápů nového francouzského protektorátu. A zmařit tento plán, to byl zvláštní úkol, s nímž poslal Cavour na Sicílii La Farinu podporovaného oběma korsickými bratry.
La Farina pochází ze Sicílie, kde se roku 1848 mezi revolucionáři vyznamenával spíš svou nenávistí k republikánské straně a svými intrikami s piemontskými doktrináři než skutečnou energií či pamětihodnými činy. Po porážce sicilské revoluce uveřejnil v době svého pobytu v Turíně obsáhlé dějiny Itálie,[78] v nichž vychvaloval, jak nejlépe dovedl, savojskou dynastii a pomlouval Mazziniho. La Farina, tělem a duší oddaný Cavourovi, naplnil Národní společnost pro italskou jednotu[79] bonapartistickým duchem. A když se pak stal jejím předsedou, používal jí ne k podpoře, nýbrž k maření všech snah o nezávislou národní akci. Jakmile se vynořily první pověsti o zamýšlené Garibaldiho výpravě na Sicílii, La Farina, v souhlase se svou předchozí činností, zesměšňoval a tupil samu myšlenku takovéto expedice. Když však přesto byly zahájeny bezprostřední kroky k přípravě tohoto odvážného dobrodružství, uvedl La Farina do pohybu všechny páky Národní společnosti, aby tomu zabránil. Když však svou opozicí generála a jeho vojáky neodradil a výprava konečně vyplula, La Farina si s cynickým úsměškem liboval v nejchmurnějších předzvěstech a odvažoval se předpovídat tomuto podniku okamžitou a úplnou porážku. Jakmile však Garibaldi dobyl Palerma a prohlásil se diktátorem, La Farina se horempádem vydal za ním opatřen od Viktora Emanuela, nebo spíše od Cavoura, plnou mocí převzít královým jménem velení nad ostrovem, hned jakmile by byla odhlasována anexe. Garibaldi — jak La Farina uznává — ho přes jeho neblahou činnost přijal zpočátku velmi zdvořile, ale La Farina si hned začal hrát na pána, intrikoval proti Crispiho vládě, konspiroval s francouzskými policejními agenty, obklopoval se aristokratickými liberály, kteří se snažili ukončit revoluci odhlasováním separátní anexe, a místo nutných opatření k vypuzení Neapolitánů ze Sicílie navrhoval plány, jak vypudit z veřejné správy stoupence Mazziniovy a další osoby, na něž se jeho pán, Cavour, nemohl spolehnout.
Crispi, proti jehož vládě namířil La Farina nejdříve své intriky, žil dlouhou dobu v exilu v Londýně, kde byl počítán mezi Mazziniho přátele; osvobození Sicílie bylo jediným cílem, ke kterému zaměřil všechno své úsilí. Na jaře 1859 se odebral pod valašským jménem a s valašskými doklady na Sicílii, ačkoli se vystavoval značnému nebezpečí, navštívil tam všechna velká města a připravoval povstání v měsíci říjnu. Podzimní události[80] odsunuly povstání nejprve na listopad a pak až na letošní rok. Mezitím se Crispi obrátil na Garibaldiho, který sice odmítl povstání vyvolat, ale slíbil, že je bude podporovat, jakmile vypukne a upevní se do té míry, aby ukázalo skutečné smýšlení Sicilanů. Na výpravě doprovázel Crispi se svou manželkou, jedinou ženou ve výpravě, Garibaldiho a bojoval ve všech bitvách; jeho žena dohlížela na ošetřování nemocných a raněných. Právě tohoto muže chtěl signor La Farina prvního hodit přes palubu, přičemž ovšem tajně doufal, že po něm svrhne i diktátora. S ohledem na Viktora Emanuela a pod silným tlakem aristokratických liberálů souhlasil Garibaldi, byť s protestem, že vytvoří novou vládu a propustí Crispiho, který však zůstal jeho osobním rádcem a přítelem. Sotva však přinesl tuto oběť, zjistil Garibaldi, že měl propustit Crispiho vládu jen proto, aby mu byl vnucen kabinet, který by byl jeho vládou jen podle jména, ale ve skutečnosti by byl kabinetem La Farinovým nebo Cavourovým a který, povzbuzován La Farinovou přítomností a opřen o Cavourovu ochranu, by vbrzku zmařil celý Garibaldiho osvobozovací plán a využil veškerého svého vlivu všude v zemi proti vetřelci z Nizzy, jak se Garibaldimu už přezdívalo. Tehdy zachránil Garibaldi vyhnáním La Fariny a obou korsických bratří, přijetím resignace ministrů designovaných La Farmou a sestavením vlastenecké vlády, z jejíchž členů můžeme uvést signora Maria, nejen svou vlastní věc, ale i věc Sicílie a Itálie
.
Napsal K. Marx 23. července 1860
Otištěno v "New-York Daily Tribune",
čís. 6018 z 8. srpna 1860Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)77 Dopis, který v létě 1860 poslal Garibaldi jednomu z Marxových známých, Angličanu Greenovi, svědčí o Garibaldiho snaze, aby boj italského lidu za národní sjednocení země a za její osvobození z cizího panství byl veden nezávisle na politice Napoleona III.
78 Jde o dílo Giuseppe La Fariny "Storia d'Italia dal 1815 al 1850" ["Dějiny Itálie od roku 1815 do 1850"], sv. I-VI, Turín 1851-1852.
79 Jde o "Národní společnost" — politickou organizaci liberálně monarchistického směru, kterou roku 1856 založil v Turíně a dalších městech italský politik G. Pallavicino a Cavourův agent La Farina. Měla propagovat myšlenky sjednocení Itálie pod vedením savojské dynastie a využít národních sil země k tomuto cíli. V této organizaci aktivně působil i Garibaldi, který představoval revoluční křídlo této společnosti. Rozhodující úlohu v "Národní společnosti" však hráli přívrženci Cavoura.
80 Na podzim 1859 nabylo značného rozmachu hnutí obyvatelstva Parmy, Modeny, Toskánska a Romagni za připojení k Piemontu. Prozatímní vlády, vzniklé v těchto státech, měly už k dispozici značnou armádu, která byla pod společným velením Garibaldiho. Tváří v tvář hrozícímu útoku Rakouska a Neapolského království obrátil se Garibaldi 5. října s výzvou k obyvatelstvu celé Itálie, organizoval národní sbírku na zakoupení zbraní a oznámil svůj úmysl podniknout osvoboditelské tažení do Království obou Sicílií.