Garibaldiho postup

Bedřich Engels

Garibaldiho postup

Postupný vývoj událostí nám dává nahlédnout do plánu, který Garibaldi připravil k osvobození jižní Itálie; a čím blíže poznáváme tento plán, tím víc se obdivujeme jeho velkorysosti. Takový plán nebylo možné vymyslet a pokusit se uskutečnit nikde jinde než v Itálii, kde je národní strana dokonale organizována a plně pod kontrolou jediného muže, který tasil meč k boji za jednotu a nezávislost Itálie s tak skvělým úspěchem.

Plán se neomezoval jen na osvobození Království neapolského; současně se mělo zaútočit na papežský stát, aby byla zaměstnána nejen vojska krále Bombalina^[a], ale i Lamoricièrova armáda a Francouzi v Římě^[110] . Kolem 15. srpna mělo 6000 dobrovolníků, přepravených postupně z Janova do Pomerančového zálivu (Golfo degli Aranci) na severovýchodním pobřeží ostrova Sardinie, přeplout k břehům papežského státu; současně mělo vypuknout v různých provinciích neapolského území povstání a Garibaldi se měl přeplavit přes Messinský průliv do Kalábrie. Některé údajné Garibaldiho výroky o zbabělosti Neapolitánů a informace, které přivezl poslední parník, že Garibaldi vstoupil do Neapole a byl tam triumfálně uvítán, nasvědčují tomu, že povstání v ulicích tohoto města bylo součástí plánu, avšak po králově útěku už ho nebylo zapotřebí.

Je už známo, že výsadek v papežském státě se neuskutečnil zčásti pro námitky Viktora Emanuela, ale hlavně poněvadž Garibaldi došel k názoru, že tito vojáci nejsou s to podniknout samostatné tažení. Vzal je proto na Sicílii, část ponechal v Palermu a ostatní poslal na dvou parolodích kolem ostrova do Taorminy kde se s nimi brzy zase shledáme. Zatím se v neapolských venkovských městech uskutečňovala povstání podle předchozí dohody, a to způsobem, který ukazoval, jak je revoluční strana dobře organizována i jak je k povstání zralá celá země. Dne 17. srpna vypuklo povstání ve Foggii v Apulii. Dragouni, kteří patřili k městské posádce, se připojili k lidu. Velitel okruhu generál Florcs tam poslal dvě roty 13. pluku, které však, sotva přišly na místo, následovaly rovněž příkladu dragounů. Pak přijel generál Flores sám se svým štábem, nemohl však nic dělat a musel opět odjet.Tento postup zřetelně ukazuje, že Flores sám nechtěl klást revoluční straně vážný odpor. Kdyby to byl myslel vážně, byl by poslal místo dvou rot dva prapory, a kdyby se tam byl vydal sám, byl by přišel v čele nejsilnějších jednotek, jaké by mohl dát dohromady, místo aby přišel s několika pobočníky a ordonancemi. Už jen ta okolnost, že mu povstalci dovolili opustit město, ve skutečnosti sstačí na důkaz, že šlo přinejmenším o jakousi tichou dohodu. Další povstání vypuklo v provincii Basilicata. Zde soustředili povstalci své síly u Carletta Perticary, vesnice na říčce Lagni (to je patrně to místo jež zprávy uvádějí jako Corleto^[b]).

Z této hornaté zapadlé oblasti táhli do Potenzy, hlavního města provincie, kam dorazili v síle 6000 mužů 17. srpna. Odpor jim kladlo pouze asi 400 četníků, kteří byli po krátké potyčce rozprášeni a později se jeden po druhém vzdávali. Garibaldiho jménem byla vytvořena provinční vláda a jmenován prodiktátor. Podle došlých zpráv přijal tento úřad královský inteant (guvernér provincie), což je jen další důkaz, za jak beznadějnou pokládajíi záležitost Bourbonů i jejich vlastní úředníci. K potlačení tohoto povstání byly vyslány čtyři roty 6. řadového pluku ze Salerna, když však přišli do Auletty, asi 23 míle od Potenzy, odmítli pochodovat dál a začaly volat "Viva Garibaldi!"^[c]. To jsou jediné akce, o nichž jsme získali podrobnější informace. Kromě toho však máme zprávy, že se k povstání připojila i další města, jako například Avellino, vzdálené necelých 30 mil od Neapole, Campobasso v provincii Molise (na jaderském pobřeží) a Celenza v Apulii, což je jistě město, které telegramy uvádějí jako Cilenta; je asi na poloviční cestě mezi Campobasscm a Foggií; nyní se k tomu výčtu připojila sama Neapol. Zatímco neapolská provinční města uskutečňovala alespoň uloženou část společného díla, Garibaldi nezahálel. Hned po návratu z cesty na Sardinii učinil poslední přípravy k přepravě na pevninu. Jeho armáda se nyní skládala ze tří divizí, jimž veleli Türr, Cosenz a Medici. Cosenz a Medici, soustředění u Messiny a Fara, táhli podle rozkazu k severnímu pobřeží Sicílie mezi Milazzo a Faro, jako kdyby se tam měli nalodit, aby přistáli na kalábrijském pobřeží severně od průlivu, někde u Palmi či Nicotery. Éberova brigáda z Türrovy divize tábořila v blízkosti Messiny, Bixiova brigáda z této divize byla poslána do nitra ostrova do Bronte, aby tam potlačila nějaké nepořádky. Obě brigády byly najednou odveleny do Taorminy, kde se večer 18. srpna Bixiova brigáda spolu s vojáky, kteří připluli ze Sardinie, nalodila na dva parníky "Torino" a "Franklin" — a na několik dopravních lodí vzatých do vleku.

Asi deset dní předtím překročil průliv major Missori s 300 vojáky a bezpečně pronikl postaveními neapolských vojsk do hornaté a členité oblasti Aspromonta. Tam se k němu připojily jiné malé oddíly, které se čas od času přepravovaly přes průliv, a kalábrijští povstalci, takže nyní velel oddílu asi o 2000 mužů. Když se jeho malá skupina vysadila, poslali proti ní Neapolitáni asi 1800 mužů; těchto 1800 hrdinů to však zařídilo tak, že se s garibaldiovci vůbec nesetkali.

Na úsvitě 19. srpna se Garibaldiho výprava (sám Garibaldi byl totiž na palubě) vysadila mezi Melitem a mysem Spartivento na nejjižnějším cípu Kalábrie.

Nenarazili na žádný odpor. Neapolitáni byli tak dokonale oklamáni pohyby hrozícími výsadkem severně od průlivu, že oblast jižně od průlivu pustili zcela ze zřetele. Tak bylo přepraveno ještě 9000 vojáků kromě 2000 mužů shromážděných Missorim.

Jakmile se tito Missoriho vojáci připojili ke Garibaldimu, táhl okamžitě na Reggio, které bylo obsazeno čtyřmi rotami řadové pěchoty a čtyřmi rotami myslivců. Tato posádka však zřejmě dostala posily, protože podle zpráv došlo 21. srpna ke krutým bojům v Reggiu nebo před ním. Když Garibaldi ztekl několik vnějších opevnění, odmítlo dělostřelectvo pevnosti Reggio dále střílet a generál Viale kapituloval. V této bitvě byl zabit plukovník De Flotte (republikánský poslanec Paříže ve francouzském Zákonodárném shromážděni z roku 1851).

Neapolské loďstvo v průlivu se vyznamenalo tím, že nedělalo nic. Po Garibaldiho výsadku telegrafoval velitel námořnictva do Reggia, že jeho lodě nemohly klást odpor, protože Garibaldi měl osm velkých válečných lodí a sedm dopravních lodí! Neapolské loďstvo se nepostavilo na odpor ani divizi generála Cosenze, která se přepravovala zřejmě 20. nebo 21. srpna na nejužším místě průlivu mezi Scillou a Villa San Giovanni, tedy právě na tom místě, kde byla soustředěna většina lodí i vojsk Neapolitánů. Cosenzův výsadek byl neobyčejně úspěšný. Zdá se, že se mu vzdaly dvě brigády, Melendezova a Brigantiho (Neapolitáni říkají místo brigáda prapor), a pevnost Pezzo (nikoli Pizzo, jak se uvádí v některých telegramech; toto město leží daleko severněji za Monteleone) bez jediného výstřelu. K těmto událostem prý došlo 21. srpna, kdy byla po krátkém boji obsazena i Villa San Giovanni.

Tak se Garibaldi stal ve třech dnech pánem celého pobřeží při průlivu včetně některých opevněných bodů; několik pevností, které Neapolitánům ještě zůstaly, nemělo už nyní pro ně cenu.

V dalších dvou dnech patrně probíhala přeprava zbytku vojsk a vojenského materiálu — nemáme alespoň zprávy o nějakých dalších bitvách až do 24. srpna, kdy je hlášena zuřivá bitka v místě, které telegram uvádí jako Piale, které však nemůžeme najít na mapách. Může to být jméno nějaké horské bystřiny, jejíž úžlabiny Neapolitáni mohli využít jako obranného postavení. Tato srážka prý byla nerozhodná. Po nějaké době navrhli garibaldiovci příměří, o čemž podal neapolský velitel hlášení svému vrchnímu veliteli v Monteleone. Dříve však, než mohla dojít odpověď, přišli patrně neapolští vojáci k závěru, že už pro svého krále učinili dost, rozprchli se a opustili baterie.

Hlavní síly Neapolitánů pod Boscovým velením patrně po celou tuto dobu pokojně setrvávaly v Monteleone, vzdáleném asi třicet mil od průlivu. Nezdá se, že by zvlášť dychtily po boji proti útočníkům; generál Bosco se proto odebral do Neapole, aby přivedl šest praporů myslivců, kteří jsou po gardistech a cizineckých oddílech nejspolehlivější částí armády. Uvidíme ještě, zda se těchto šest praporů nenakazilo poraženeckým a zdemoralizovaným duchem, který zachvátil neapolskou armádu. Jisté je, že ani ony, ani jiná vojska nebyla dosud s to zabránit Garibaldimu v jeho vítězném a patrně nerušeném pochodu k Neapoli, kde se ukáže, že královská rodina uprchla a že mu město otevře své brány, aby do nich mohl triumfálně vstoupit.

Napsal B. Engels kolem 1. záři 1860
Otištěno jako úvodník
v "New-York Daily Tribune",
čís. 6056 z 21. září 1860

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. Františka II., syna Ferdinanda II., řečeného "král Bomba". (Pozn. red.)

b — toto místo se jmenuje správně Corleto Pcrticara. (Pozn. red.)

c — "Ať žije Garibaldi!" (Pozn. red.)

110 Od pádu Římské republiky, způsobeného francouzskou intervencí z roku 1849, zůstala francouzská vojska v Římě až do roku 1870.