Ceny obilí. - Evropské finance a válečné přípravy.

Karel Marx

*Ceny obilí. - Evropské finance a válečné přípravy. - Východní otázka

Londýn 25. srpna 1860

Protože se počasí tento týden nezlepšilo, stoupla včera na Mark Lane^[101] cena mouky vyráběné ve městě o 6 šilinků na pytel a do zahraničních přístavů byly okamžitě odeslány příkazy k nákupu asi 1 000 000 kvarterů obilí. Téměř všichni dovozci nyní sdílejí názor, který jsem vyslovil v jednom z předešlých článků (viz "Úroda v Evropě"), že totiž ceny na obilním trhu budou nevyhnutelně i nadále stoupat. Nedávná francouzská opatření v obilním obchodu dělají z této země přímého konkurenta britských obchodníků s obilím. Víte, že ve Francii existuje pohyblivá stupnice, která reguluje dovozní i vývozní cla na obilí, a že tato pohyblivá stupnice je různá v osmi různých oblastech, na něž je celá země z hlediska obilního obchodu rozdělena. Výnosem uveřejněným v "Moniteuru" z 23. t. m. byla nyní tato pohyblivá stupnice úplně zrušena. Výnos stanoví, že z obilí a mouky dovážených po souši nebo po moři francouzskými nebo cizími loďmi se má bez ohledu na to, odkud jsou, platit až do 30. září 1861 pouze minimální clo určené zákonem z 15. dubna 1832; stanoví rovněž, že lodě naložené obilím a moukou mají být osvobozeny od tonážních poplatků a konečně že lodě s tímto nákladem, jež vypluly z kteréhokoli zahraničního přístavu před uvedeným datem 30. září 1861, mají zaplatit pouze zmíněné minimum a mají být osvobozeny od tonážních poplatků. Toto minimum činí 25 centů z hektolitru (asi 2³/₄ bušlu). A tak Francie, která poslala v letech 1858 a 1859 do Anglie víc pšenice (2 014 923 kvarterů) a víc mouky (4 326 435 anglických centů) než kterákoli jiná země, bude nyní Anglii vážně konkurovat při nákupu obilí na cizích trzích, přičemž dočasné zrušení francouzské pohyblivé stupnice vytvoří pro tuto konkurenci příznivé podmínky. Dva hlavní vývozní trhy, na něž se Anglie a Francie musí omezovat, jsou Spojené státy a jižní Rusko. Zprávy o úrodě v této druhé zemi se velmi rozcházejí. Na jedné straně se tvrdí, že je úroda neobyčejně bohatá, na druhé pak, že lijáky a zátopy poškodily úrodu ve všech částech říše, že cesty a obilní pole v jižních provinciích byly těžce zpustošeny kobylkami — tato pohroma se nejprve objevila v Besarábii a její zničující účinek se marně pokusila omezit dvacetitisícová armáda, která tuto oblast obklopila kordonem. Konečný rozsah katastrofy se přirozeně nedá určit, v každém případě však nutně urychlí vzestup cen potravin. Některé londýnské listy se domnívají, že únik zlata, s nímž je rozsáhlý a náhlý dovoz obilí vždycky nerozlučně spojen, a jeho obvyklý vliv na peněžní trh lze vyvážit přísunem zlata z Austrálie. Není však nic zpozdilejšího než tento názor. Zažili jsme, jak se v době krize roku 1857 snížily zásoby zlata víc než v kterémkoli podobném období před australskými a kalifornskými objevy. Už dříve jsem na nezvratných faktech a číslech ukázal, že mimořádný dovoz zlata do Anglie po roce 1851 byl víc než vyvážen mimořádným vývozem zlata. Nadto je tu ta skutečnost, že zlaté rezervy v Anglické bance od roku 1857 nejen nepřekročily průměrnou výši, ale dokonce ustavičně klesaly. Zatímco v srpnu 1858 dosáhly 17 654 506 liber šterlinků, snížily se v srpnu 1859 na 16 877 255 liber št. a v srpnu 1860 na 15 680 840 liber št. Jestliže pak dosud nenastal únik zlata, můžeme to vysvětlit tou okolností, že vyhlídka na neúrodu teprve začíná působit, zatímco úroková sazba byla dosud v Londýně vyšší než na jiných hlavních evropských burzách, jako v Amsterodamu, Frankfurtu, Hamburku a v Paříži.

Kontinentální Evropa skýtá v této chvíli velmi podivnou podívanou. Francie, jak známo, prodělává značné finanční nesnáze, nicméně však zbrojí v tak obrovském měřítku a s tak neúnavnou energií, jako kdyby vlastnila Aladinovu lampu. Rakousko je na pokraji bankrotu, ale nějakým způsobem vždycky ještě najde peníze, aby mohlo vydržovat obrovskou armádu a cpát do čtyřúhelníku svých pevností^[a] rýhovaná děla. A Rusko, kde se zhroutily všechny vládní finanční operace a kde se hovoří o pravděpodobném státním bankrotu, kde armáda reptá, protože jí nebyl vyplacen žold, a kde dokonce loajalita carské gardy prochází tvrdou zkouškou, protože nedostala žold za posledních pět měsíců — toto Rusko nicméně vrhá masy svých vojsk k Černému moři a má v Nikolajevu připraveno 200 lodí k přepravě vojsk do Turecka. Ruská vláda je neschopná vyřešit otázku nevolnictví, finanční otázku a znovu ožívající polskou otázku, a to ji patrně vede k tomu, aby zkusila válku, poslední prostředek, jak uspat národ. Stížnosti, které se ozývají na všech stranách říše a ve všech vrstvách ruské společnosti, jsou tedy na rozkaz vlády přehlušovány fanatickým voláním po pomstě za ubohé potlačované křesťany v Turecku. Den co den se ruský tisk hemží názornými příklady a doklady, že intervence v Turecku je nutná. Následující úryvek z "Invalidu"^[109] může být dobrým příkladem:

"Východní otázka dosáhla takového stadia, že se s ní budou mocnosti jistě ještě dlouhou dobu zabývat. Protože teď na sebe soustřeďuje pozornost celé Evropy, nebylo by správné, aby se k ní nevyslovil i náš list. Jen ti, jimž jsou lhostejné zájmy lidstva, mohou toto téma nechat bez povšimnutí. My však jsme povinni nejen podrobně informovat o událostech na Východě, ale zabývat se i případnými budoucími událostmi, hlavně proto, že je naším úkolem ukázat veřejnosti, jaká opatření je třeba udělat k odstranění této nepřirozené situace, která je hanbou našeho století i civilizace.

Vidíme-li však, jaké barbarské činy mohou páchat Turci, jsme nuceni v zájmu pravdy a spravedlnosti přiznat, že si Evropa musí příčiny i důsledky muslimského fanatismu připsat sama sobě. Neváháme mluvit otevřeně. Z jakých pohnutek se Evropa pustila do nespravedlivé války proti Rusku v letech 1853 až 1854? Evropa sama vyhlásila jako důvod krymského tažení dvojí cíl: jednak skoncovat s převahou a ctižádostí Ruska, jednak zabránit tomu, aby Turci utlačovali křesťany. Evropa tedy přiznávala, že tento útlak existuje, ale chtěla se s ním vypořádat tak, že oznámila své rozhodnutí zachovat celistvost Turecka jako nutnou podmínku mocenské rovnováhy. Když válka skončila, začali se diplomaté starat, jak tohoto dvojího cíle dosáhnout. Především se dohodli, že přijmou Turecko mezi evropské mocnosti a že je ochrání před neomaleným vměšováním kterékoli jednotlivé mocnosti. To bylo snadné a jednoho z obou cílů tím bylo dosaženo. Ale co s tím druhým? Byly dány nějaké záruky, které by uchránily křesťany před vražděním a všemožnými krutostmi? Běda! Evropa tu důvěřovala slovům, papírům a dokumentům, ačkoli nebyla poskytnuta žádná pevná záruka, že budou plněny. Už 8. srpna 1854, když se začalo pomýšlet na ukončení nepřátelských akcí, byla Porta vyzvána, aby zaručila stejná náboženská práva svým křesťanským i muslimským poddaným. Stejný požadavek se kladl i v memorandu z 28. prosince 1854, předloženém petrohradské vládě, a konečně předběžné mírové podmínky, které byly formulovány 1. února 1856 ve Vídni a později připojeny k protokolu prvního zasedání pařížského kongresu, obsahovaly tato slova: ,Práva ráje^[b] budou ochraňována, aniž by se tím však narušovala nezávislost a vladařské důstojenství sultána. Rakousko, Francie, Velká Británie a Porta se shodují v tom, že politická a náboženská práva křesťanských poddaných mají být zachována, a vyzvou Rusko, aby v mírové smlouvě vyslovilo souhlas s tímto návrhem.'

Touto otázkou se pařížský kongres zabýval i na různých jiných zasedáních, jak to ukazují protokoly z 28. února a z 24. a 25. března. Stále tu byla snaha dosáhnout dvou navzájem rozporných cílů - zachovat svrchovaná práva sultánova a vzít pod ochranu Evropy práva jeho křesťanských poddaných. Kongres úplně zapomněl, že tato práva, která chtěl křesťanům zjednat, Porta znovu a znovu přiznávala už ve svých dřívějších smlouvách s Evropou a že tyto smlouvy kromě toho už zničily svrchovanou moc tohoto panovníka, kdežto teď by se mu podle názoru Evropy měla poskytnout pomoc, aby si svou svrchovanou moc udržel. Aby se tyto dvě protichůdné věci poněkud uvedly v soulad, byl sultán přinucen vydat proslulé Hatti Humayun^[c], ale oznámilo se, že jednal z vlastní svobodné vůle a ničím neomezovaných pohnutek. Musel přislíbit, že bude respektovat a rozšiřovat práva svých křesťanských poddaných, a tento slib byl pojat do mírové smlouvy, aby se zaručilo, že jako její součást bude plněn. Za těchto podmínek se kongres v 9. článku smlouvy zřekl jakéhokoli dalšího vměšování do vnitřních záležitostí Turecka.

Ale dostal kongres skutečně nějakou záruku, že Hatti Humayun bude plněn? Přistoupil sultán na nějaké účinné závazky? Nic takového stanoveno nebylo. Ačkoli se ve smlouvě velice chválí moudrost Hatti Humaynu, tento dokument, jak celá Evropa předvídala, zůstal mrtvou literou. A co horšího — nová smlouva zbavuje Evropu jakéhokoli práva na legální zprostředkování, ačkoli se Hatti Humayun nikdy neplnil a už za čtyři roky po jeho vydání byly spáchány strašlivé ukrutnosti. Zcela nedávno varovalo Rusko všechny evropské vlády, že fanatismus Turků ani neochladl, ani nezeslábl a že patrně brzy znovu propukne, i když ve skutečnosti nenastalo žádné období uvolnění. Ale ještě i potom se Evropa spokojila sliby Porty a doufala, že viníci budou potrestáni a právo a pořádek brzy obnoven. Teprve když tito barbaři uspořádali obrovskou řež, změnila Evropa své mínění. Potom se konečně Evropa odhodlala dělat prostředníka, a to ještě velmi zdlouhavě a s okolky, jež právem budily dojem, že chce viníkům umožnit beztrestnost. Všechno jako by záviselo na doslovném zachování smlouvy z 30. března 1856, a stejně jako v případě Itálie roku 1859 nehledělo se na utrpení lidu, ale na text diplomatického dokumentu.

My se však na to všechno díváme docela jinak. Podle našeho názoru zaručuje smlouva Evropy s Tureckem zásady humanity, náboženství a civilizace. Jestliže Turecko tyto zásady porušuje, samo si tím volá o zásah Evropy.

Do roku 1856 měly evropské velmoci s Portou smlouvy, které jim dávaly zákonné právo podávat námitky proti postavení křesťanské ráje. Nyní však může vyvstat otázka, zda toto právo bylo, nebo nebylo zrušeno smlouvou z 30. března 1856. Vzdala se Evropa práva chránit své souvěrce? Vzdala se ho, jestliže spoléhala na plnění Hatti Humayunu z 18. února, jestliže kdy věřila, že slibované reformy jsou totéž co provedené reformy, jestliže kdy doufala, že muslimské zvyky, vášně i zákony se mohou změnit. Evropa ovšem nikdy takový názor neměla a mít nemohla. Dala se strhnout svým přesvědčením, že integrita osmanské říše je sine qua non^[d] mocenské rovnováhy, přijala sultána mezi evropské státy. Dovolila to však jen pod podmínkou, že se Turecko odtrhne od muslimských tradic, jeho instituce se poevropští, meč už nebude jediným zákonodárcem mezi věřícími a nevěřícími, křesťané nebudou otroky svých pánů a majetek urozených křesťanů nebude neustále vydán napospas muslimskému drancování. To je ve skutečnosti hlavní myšlenka, která vedla Evropu v roce 1856. Při všem svém nepřátelství vůči Rusku, které zcela přirozeně vyvolala krvavá a nespravedlivá válka, nezprostila Evropa Portu jejích dřívějších závazků, ale žádala naopak pronikavé zlepšení situace křesťanů. Zajistit, aby se tohoto cíle dosáhlo, to byl jediný účet společného protektorátu Evropy nad Portou, a jen za tuto cenu zajistila Evropa celistvost sultánových území. Jinak by se nebyla ospravedlnila ani válka, ani mír. Bez toho nemohlo být Turecko nikdy přijato mezi mocnosti a nemohla se chránit celistvost jeho území. Tyto dvě podmínky jsou tak těsně spjaty, že je nelze oddělovat; to může vidět každý, kdo vůbec vidět chce. Forma podmínky by sice byla mohla být účinnější; vezmeme-li smlouvu doslovně, pak se Evropa článkem 9 formálně zřekla svého práva zasahovat do vnitřních záležitostí Turecka; ale i v tomto článku je zmínka o Hatti Humayunu z 18. února, podle něhož mají mít křesťané stejná práva jako muslimové. Zdravá logika tedy říká, že nedbá-li se Hatti Humayunu, padá i článek 9.

Nadarmo se nyní Turecko snaží utišit poslední bouři v Sýrii. Tato bouře byla nevyhnutelná, uvážíme-li, že se postavení křesťanů nezlepšilo, ale naopak zhoršilo. Nadarmo se Anglie snaží zabránit prostřednictví Evropy. Je docela možné, že tu sleduje svou vlastní politiku a že ji vedou politické a obchodní pohnutky, jejichž oprávněnost a důležitost nehodláme posuzovat; ale nemůže opírat své námitky o článek 9 pařížské smlouvy. Nadarmo se Evropa snaží zakrýt své faktické zasahování tím, že předstírá, jako by to bylo na přání sultána. Tvrdíme, že to všechno je nadarmo; a ačkoli Trója neuvěřila Kasandřiným proroctvím, zbývá nám alespoň zadostiučinění, když víme, že byla zbořena."

Napsal K. Marx 25. srpna 1860
Otištěno v "New-York Daily Tribune",
čís. 6046 z 10. září 1860

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — Mantovy, Peschiery, Verony a Legnaga. (Pozn. red.)

b — křesťanských poddaných v Turecku. (Pozn. red.)

c — neodvolatelné kabinetní nařízení se sultánovým znakem. (Pozn. red.)

d — nezbytná podmínka. (Pozn. red.)

109 "Invalid" - zkrácený název orgánu ruského ministerstva války "Russkij invalid" ["Ruský vysloužilec"], který vycházel vletech 1813-1917 v Petrohradě, od roku 1816 jako deník.

Marx zde cituje článek "Východní otázka", který tento list otiskl v číslech 164 a 165 z 31. července a 2. srpna 1860.