Válečné přípravy v Prusku

Karel Marx

Válečné přípravy v Prusku

Berlín 23. října 1860

Hněv a strach, který jímá naše liberály pro účast prince regenta na varšavském kongresu, se vybíjí, jak tomu obvykle bývá, dostanou-li se opravdoví pruští liberálové do úzkých, rozhořčeným osočováním Rakouska a jeho zbrusu nové ústavy^[126]. Tito pánové především nikdy neodpustí Františku Josefovi, že je připravil o jejich největší útěchu a o trvalý námět jejich mnohomluvného vychloubání, totiž o protiklad mezi "konstitučním" Pruskem a "absolutistickým" Rakouskem. Rakouský diplom může ovšem být důvodem nejen k malicherným výtkám, ale i k všemožným vážným obavám. Okolnosti, za nichž byl tento dar uštědřen, a ruce, které ho udělily, mu vtiskují spíš ráz úskoku než upřímného ústupku. Už jednou, 4. března 1849, vyhlásil František Josef návrh ústavy, ale jen proto, aby jej hned napřesrok odvolal, jakmile se válečné štěstí přiklonilo na jeho stranu.^[127] V dějinách však není zaznamenán případ, že by byli panovníci někdy omezili své výsady a ustoupili před požadavky lidu jinak než pod silným nátlakem zvenčí, právě tak jako neexistuje případ, že by byli dodrželi slovo, když si mohli dovolit porušit beztrestně své přísahy a sliby. Stará uherská ústava^[128] nebyla v plné šíři obnovena, protože dvě nejdůležitější práva pešťského sněmu, právo hlasovat o finančních záležitostech a o vojenských odvodech, byla přenesena na ústřední Říšskou radu ve Vídni, z níž se mají stát generální stavy celé říše. Proto dostává zvláštní výsady, které budou zřejmě trvalým zdrojem konfliktů mezi ní a různými národními a zemskými sněmy. Tak ústavy německých a slovanských zemí se omezují jen na velmi obecné a mlhavé formulace, takže mohou být vykládány jakkoli. Největším nedostatkem tohoto diplomu je podle názoru Maďarů to, že Chorvatsko, Srbsko a Sedmihradsko byly odděleny od Uher a že dostaly vlastní sněmy; vzpomeneme-li si však na události z let 1848 až 1849, můžeme být právem na pochybách, zda Chorvati, Slovinci, Srbové a Valaši budou mít pochopení pro tuto stížnost Maďarů a budou ji podporovat. Vídeňští státníci zřejmě v tomto případě obratně zahráli na národnostní strunu a využili toho ve svůj prospěch.

Co se však týče společného sněmu pro celou říši, který se nazývá Říšská rada, zasedá ve Vídni a skládá se z delegátů vyslaných jednotlivými sněmy z Haliče, Uher, Sedmihradska, Chorvatska, Srbska, Benátska a německých zemí, které nepatří k Německému spolku, nezpřetrhá tato Rada vztahy, které až dosud existovaly mezi německým Rakouskem a Německým spolkem? To je závažné téma, k němuž se nyní stále znovu vrací oficiální pruský liberalismus, který vždy nachází dost důvodů pro svou oblíbenou myšlenku — vyloučit rakouské Německo z Německého spolku. Jenže všechny tyto úvahy se opírají o falešné předpoklady: drží se doslovně diplomu Františka Josefa. I když je třeba posuzovat tento diplom jako obratný tah rakouské dynastie, přece jen poskytuje různým národům, které jsou pod jhem Habsburků, cenný nástroj k tomu, aby si samy uspořádaly svůj osud a zahájily znovu éru revolucí. Zatím bude rakouská ústava velmi prospěšná tím, že zkrotí farizejskou pýchu pruských pseudoliberálů a že připraví dynastii Hohenzollernů o jedinou přednost, kterou se mohla holedbat před svým soupeřem, že totiž prosazuje staré zájmy byrokrata a vojáka slušnější formou konstitucionalismu.

Abyste pochopili, jak to v tom oslavovaném "obrozeném" Prusku skutečně vypadá, je nutno připomenout změny, k nimž nedávno došlo v organizaci pruské armády. Vzpomenete si, že pruská poslanecká sněmovna, která neměla odvahu ani čelit veřejnému mínění tím, že by otevřeně schválila vládní návrh na reorganizaci armády, ani postavit se rozhodně proti kaprálským sklonům prince regenta, zvolila obvyklé východisko slabochů - střední cestu, která není ani ryba ani rak. Odmítla schválit vládní plán na reorganizaci armády, odhlasovala však 9 500 000 tolarů, aby mohla být armáda uvedena do stavu, v němž by byla schopna čelit nebezpečím očekávaným zvenčí. Jinými slovy, pruští poslanci odhlasovali finanční prostředky, které vláda potřebovala k uskutečnění svého plánu, ale učinili to pod falešnou záminkou. Sotva však byl pruský parlament odročen, vláda otevřeně porušila podmínky, za nichž jí byly tyto prostředky povoleny, a bez dalších okolků začala zavádět změny v organizaci armády, které zamýšlel princ regent a které takzvaní zástupci lidu zamítli. Během parlamentních prázdnin se stálá armáda zdvojnásobila tím, že ze 40 pluků vzrostla na 72 pluky řadové a 9 gardových. Stálé každoroční výdaje na vojenský rozpočet tak z nejvyšší vůle prince regenta, ale v otevřeném rozporu nejen s vůlí lidu, nýbrž i s hlasováním jeho takzvaných zástupců, stouply o 100 procent. Nepředstavujte si však, že princ Hohenzollernský nebo některý z jeho kolegů riskuje, aby ho potkal osud Straffordův^[129]. Ozve se trochu tichého bručení oslazeného horlivým ujišťováním o loajalitě vůči dynastii a o bezvýhradné důvěře vládě - a tím to skončí. Uvážíme-li nyní, že dokonce i stará armádní organizace, která se opírala vlastně pouze o zemědělské obyvatelstvo, nesnesitelně zatěžovala hmotné zdroje a výrobní činnost lidu, jenž už vykročil na cestu průmyslového rozvoje, snadno pochopíme, jak armáda, jejíž početní stav se nyní zdvojnásobil, musí drtit nejcennější energii mas a vyčerpávat zdroje národního bohatství. Pruská armáda se nyní může honosit tím, že je v poměru k počtu obyvatelstva a k národním zdrojům největší v Evropě.

Víte, že když hohenzollernský panovník hovoří sám o sobě, nebo když o něm hovoří jeho vláda a úředníci, říká se mu Kriegsherr, to jest nejvyšší vojenský pán. To však přirozeně neznamená, že pruští králové a regenti jsou pány válečného štěstí. Jejich úzkostlivá snaha o udržení míru a jejich známý sklon k porážkám v otevřeném boji svědčí o opaku. Titulem "nejvyšší vojenský pán", jehož si hohenzollernští panovníci tak cení a váží, se rozumí spíše to, že skutečnou oporu jejich královské moci je třeba hledat ne v lidu, nýbrž v oné části lidu, která je oddělena od mas, která stojí proti nim, odlišuje se od nich různými prýmky, je naučená trpně poslouchat a vycvičená v pouhý nástroj dynastie, jež ji má jako své vlastnictví a užívá jí, jak se jí zlíbí. Pruský král by se proto raději zřekl trůnu, než by svolil, aby jeho armáda přísahala poslušnost ústavě. Hohenzollernský panovník, který je králem svého lidu jen potud, že je "nejvyšším vojenským pánem" čili vlastníkem armády, musí proto především svou armádu bláznivě milovat, hýčkat ji, lichotit jí a krmit ji stále většími kusy urvanými z národního bohatství. Tohoto velkého cíle se dosáhlo novou vojenskou organizací. Počet důstojníků se zdvojnásobil a rychlý postup v hodnostech, který pruští důstojníci dříve závistivě a toužebně okukovali ve francouzské, rakouské a ruské armádě, byl nyní zajištěn i jim, aniž museli vystavovat své životy a údy sebemenšímu nebezpečí. Odtud ono obrovské nadšení pro prince regenta a jeho "liberální" ministry, jež se šíří ne mezi prostými vojáky, ale mezi důstojníky pruské armády. Současně byli aristokratičtí lovci lišek^[130], kteří tak žehrali na liberální fráze nového režimu, zcela usmířeni novou příležitostí, která jim umožňuje vydržovat mladší syny ze státního měšce. Je tu — dokonce i z dynastického hlediska — jen jedna stinná stránka. Prusko nyní soustředilo veškerou svou sílu, kterou má k dispozici, do jedné stálé armády. Bude-li tato armáda poražena, nebude mít žádnou zálohu, k níž by bylo možno sáhnout.

Napsal K. Marx 23. října 1860
Otištěno v "New-York Daily Tribune"
čís. 6097 z 8. listopadu 1860

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)

126 Jde o říjnový diplom, který vydal rakouský císař František Josef I. 20. října 1860. Diplom poskytoval jednotlivým národním oblastem říše jistou autonomii; byl ústupkem stoupencům federativního státního zřízení, hlavně Maďarům, a nevyhovoval centralistům, k nimž patřili hlavně rakouští Němci. Tento ústupek však neuspokojil Maďary, kteří žádali další rozvíjení ústavy, jež existovala v Uhrách do roku 1848. Avšak už počátkem následujícího roku byl říjnový diplom zrušen patentem z 26. února 1861, který znovu zavedl centralistické zřízení rakouské říše.

127 Dne 4. března 1849 provedla rakouská kamarila, stojící za mladým císařem Františkem Josefem I., státní převrat a vnutila zemi novou protidemokratickou ústavu; sněm zasedající v Kroměříži byl rozpuštěn. Ústava ze 4. března zřizovala dvoukomorový systém s převahou Horní sněmovny, zaváděla vysoký majetkový a věkový cenzus pro voliče, poskytovala císaři právo veta na usnesení sněmoven aj. Ústava ze 4. března však přesto omezovala císařovu moc a byla proto po potlačení revoluce v Uhrách zrušena.

128 Stará uherská ústava byla nejstarší ústava v Evropě; byla nepsaná a zakládala se na starých tradicích a zákonodárných aktech království, které zaručovaly nezávislost sněmu uherské šlechty i jeho právo řešit nejdůležitější státní záležitosti včetně finančních úvěrů a najímání vojska.

129 Anglický lord Strafford, milec krále Karla I. a vášnivý obhájce absolutismu, byl obviněn z velezrady a popraven roku 1641 na žádost parlamentu, který podporovaly lidové masy Londýna.

130 Lovci lišek nazývá Marx pruské statkáře analogicky podle anglických statkářů, jejichž oblíbenou zábavou byl lov na lišky.